Dóm řetězů
Steven Erikson (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/5350/bmid_dom-retezu-VwN-5350.jpg
5
475
58
Malazská Kniha padlých série
< 4. díl >
V severní Genabakis vyrazila z hor do nížin na jihu skupinka divokých domorodých válečníků. Hodlají u nenáviděných lidí z nížin vyvolat strach a zmatek, avšak pro jejich vůdce Karsu Orlonga je výprava začátkem neobyčejného osudu. O několik let později, po masakru u Arenu, přijíždí Tavore, nová pobočnice císařovny, do poslední malazské výspy v Sedmiměstí. Hodnost velitele je pro ni nová, a ona navíc musí z dvanácti tisíc vojáků, hlavně nových rekrutů, jen s hrstkou veteránů z Coltainova vojska, vytvořit sílu schopnou odolat výzvě, jakou představují hordy Smršti ša`ik, číhající v srdci Svaté pouště. Čekání však nikdy není snadné. Velitelé ša`ik bojují o moc a jejich zápas ohrožuje přímo srdce povstání, zatímco ša`ik sama trpí, pronásleduje ji pravda o vlastním osudu. Takto začíná úžasná nová kapitola v Eriksonově oceňované Malazské knize padlých. Dotisk 2010 a 2017 (978-80-7197-258-7)... celý text
Literatura světová Romány Fantasy
Vydáno: 2005 , TalpressOriginální název:
House of Chains , 2002
více info...
Přidat komentář
Thelomen Toblakai je pořádnej drsoň. Kupodivu, v tomto díle se dá najít i vtipná dějová linka. A hlavně nejlepší kumpanie všech fantasy světů - Paliči mostů! Ke konci se sice vše uzavírá trochu jednoduššeji, než jsem od rozmáchlých příprav očekával. Což ale v případě Eriksona znamená, že nás čekají velké věci v knihách příštích. Už se na ně těším! :)
První část, tedy mini-kniha čistě z pohledu Karsy Orlonga, je s přehledem vůbec nejlepší část celé knihy.
Když se na Dóm řetězů podívám jako na celek, považuju ho za zatím nejvyrovnanější díl s nejmenším počtem hluchých míst, ale zároveň nejobtížněji zapamatovatelný, jelikož neměl tak silné momentky jako Dům mrtvých nebo Vzpomínky ledu. Nakonec mě opravdu zklamalo jen to, jak málo scén dostala Felisín starší na úkor některých, poněkud zbytečných, postav, třebaže byla prakticky hlavní hrdinkou druhé knihy.
V tomto díle, aspoň z mého pohledu, už mi trocha začal vadit ten obrovský počet postav, jejichž nárůst se ne a ne zastavit. A i proto mi přišla jednoduchost kapitoly "Tváře ve skále" s Karsou v hl. roli, jako vítaná změna. Původně jsem si myslel, že s postupem času bude otazníků ubývat, ale to by nebyl Erikson, kdyby se na místě jedné vyřešené záhady neobjevily 2 nové. Neberu to vyloženě jako mínus, jako spíš znamení, abych čtení Malazské ságy proložil něčím "jednodušším". Přečtení prvních čtyř dílů mě totiž docela vyčerpalo. :)
No v Sedmiměstí se zase děli věci. Příběh jede na plný plyn od začátku až do konce? To bohužel ne. Tak nějak jsem čekal více ale asi sem jen namlsaný z předcházející knihy. A "nová" postava Karsa Orlong? Jedním slovem: TERMINÁTOR.
Příbeh Karsy Orlonga je zkrátka parádní, nezničitelný válečník odolávající magii. Tavore, u které jsem si nebyla jistá, jestli ji mam ráda nebo ne. Ša'ik, která v opojení pomsty na sestře zapomíná na vlastní rozum a nevidí, co se kolem ní děje. SPOILER: Ale co ten konec? Tavore přijde a prostě ji zapíchne? Ještě jsem doufala, že Lostara s Perelem jí odkryjí sestřinu totožnost, ale nebudu předbíhat, dílů je ještě dost a možná se toho dočkám.
V dalším díle Malazské knihy mrtvých přichází na scénu Karsa Orlong - můj úplně nejoblíbenější hrdina této monumentální ságy. Válečník a bojovník každým coulem, Thelomen Toblakai odolávající i magii a ničící své soupeře s drtivou převahou. Obr, který "děti" (rozuměj lidi) zabíjí po desítkách, pokud mu k tomu dají důvod. A bohužel, v Malazské říši se najde mnoho hlupáků, kteří zkříží cestu Karsovi.
V tomto díle Erikson opět trochu poodkryl některé nejasnosti z minulých dílů, ale zároveň ukázal na jiné - neustále objevujete nové a nové skutečnosti a obohacujete více svůj svět Malazu.
22.2.2017 - druhé čtení a opět skvělé pocity z této úžasné fantasy - 100%
Začne to bravurní poctou Howardovi a skonči takovou pouštní smrští, jakou už nikdy poté nezažijete. Karsa je nekorunovaným králem všech myslitelných fantasy gerojů, Erikson začíná výrazněji pracovat s výtečnými filosofickými myšlenkami a hrátkami. Země přestává existovat, ve vesmíru je pouze Malaz.
Dočteno. A já už počtvrté nenacházím slov pro tuhle neskutečnou ságu. Jak to Erikson dokázal je mimo mou představivost, dokážu si jen domyslet, že s tím měli co dělat všichni bohové Malazu. Kdo ví, s kým a za co tyhle spisovatelské dovednosti vyměnil. Rozhodně jsou ale nadlidské.
Dóm řetězů je další dílko do monstrózní skládačky jménem Malazská Kniha padlých, a jako v předešlích dílech je to zábava od začátku do konce. Nemůžu jinak než vyzdvihnout postavu Karsy Orlonga. Je to prostě borec. Ze začátku jsem jeho osudy sledoval se smíšenými pocity, ale postupem času mu začal fandit, no a ve finále ho uctívat. Podle mne by si zasloužil samostatnou knihu...takový to je rek.
Nejkrásnější obálka, jakou jsem kdy viděl. Díky ní jsem si vlastně ságy všiml v knihovně. A obsah... Přátelé, vždyť je to Erikson.
Malaz je jednoduše vrchol fantasy. Další luxusní kousek z tohoto úchvatného světa a já jej lousknul snad jedním dechem. Neuvěřitelná propracovanost i jistá náročnost, která mě dostává s každým dalším dílem. Karsa Orlog alias Thelomen Toblakai je luxusní kruťas!!! Neuvěřitelné
Tak, podruhé dočteno a mohu napsat komentář. Ve čtvrtém pokračování Malazské Knihy padlých na sebe velkou pozornost upoutá Karsa Orlong. Ale mě bavila hlavně linie Trulla Sengara a Onraka Zlomeného. Ta byla podle mého gusta. Dále rád Šumaře a Kalama a těch si užijeme též hojně. Čtvrtý díl je o maličko horší než předchozí "Vzpomínky", ale stále nadprůměrná fantasy, jakou máme od Eriksona rádi. Konec je opět epický, krvavý, dojemný, plný intrik a pro nějaké postavy až nespravedlivý. Neměl jsem tě rád Tavore na počátku a nemám tě rád ani teď..........PS: další plus u této ságy je i vývoj postav (Heborik, Karsa, skvělá postava je i Lorik a mnoho, mnoho dalších).
Je skvělé číst o Raraku, když zažíváme asi nejtropičtější léto v historii naší země. Člověk se hned snáž vžije do pocitů vojáků připravujících se na souboj s hrozivou Smrští a s pochopením a rostoucím očekáváním sleduje přípravy na nevyhnutelný střet na obou stranách. Do války se přimotávají další a další hrdinové a jak už to má Erikson rád, vše vrcholí v jednu noc na jednom místě. Dóm řetězů je výborná kniha, ale ve srovnání s předchozím dílem "výborná" nestačí.
Karsa Orlong jedna z nejvýraznějších postav MKP. Jeho tažení proti dětem je vynikající, způsob kdy je napřed díky své naivitě poražen, jeho osvobození, získání meče a další prvky utvářející jeho osobnost jsou perfektní. Dalším velice významným prvkem této knihy je pobočnice Tavore a její lovci kostí, kteří jsou možná nejdůležitější armádou celého eposu.
Tak se zase vracíme na poušť Raraku, kde zuří Smršť, jež ovládá bývalá otrokyně z otataralových dolů - Felisín. A proti ní netáhne nikdo jiný, než její sestra Tavore, která ji do dolů poslala a nyní netuší, proti komu bude bojovat. Boj smrtelníků, ascendentů a bohů se postupně vyhrocuje, v sázce totiž není nic menšího než existence lidstva.
Jinými slovy - adrenalinová fantasy jízda pokračuje, připoutejte se, prosím! :)
Príliš veľa zbytočných slov, tak nejako by to asi povedal Karsa Orlong, tasím za neho jeho kamenný meč zotínam hviezdy a uväzujem za Ničiteľa ich maximálny počet, nech rachotia v prachu ciest spoločne s tými hlavami.
Skvelé!!!
Štítky knihy
kanadská literatura dark fantasy
Autorovy další knížky
| 2002 |  Měsíční zahrady |
| 2004 | Vzpomínky ledu |
| 2009 | Vichr smrti |
| 2012 | Chromý bůh |
| 2008 | Dům mrtvých |
Pred rokmi, keď som Malazskú knihu padlých čítal prvý krát, bola štvrtá kniha mojou konečnou stanicou. Nedostal som sa ani cez prvých sto strán, lebo ďalšia náhla zmena prostredia a nástup nových hrdinov – nadutých indiánov na ceste za vraždením detí - ma definitívne odradila.
Teraz, keď už som vedel do čoho idem, som si práve prvú štvrtinu knihy užil najviac. Karsova sebavedomá výprava do nížin a následná tvrdá facka od civilizácie má spád a je to veľká pocta Conanovi.
Po skončení Karsovej retrospektívy ale moje nadšenie veľmi rýchlo opadlo. Hlavnou témou zvyšku knihy je očakávaný stret medzi Tavore a ša‘ïk, pričom veľa priestoru dostane aj množstvo ďalších vedľajších línii. Postáv je jednoducho priveľa a niektoré z nich dej len zbytočne spomaľujú. Navyše je toto už tretia kniha za sebou, v ktorej sa významná časť knihy odohráva na pochode armády, ale počas ktorého sa nič zaujímavé nedeje a tak musí prísť aj na zbytočné ozvláštnenia typu aréna škorpiónov.
Pri čítaní som si ale uvedomil môj hlavný problém s Eriksonovým štýlom písania, ktorý už asi nezmizne. Je ním to, že autor čitateľa neustále bombarduje novými informáciami o svojom svete. Očakával som, že po troch knihách už budú karty rozdané a ďalšie premenné do rovnice budú pridávané len pomaly a po kúskoch. Chyba lávky. Erikson chŕli nové fakty o svojom svete v každej kapitole a ja už tieto informácie nestíham spracovávať. Fakticky mi bráni vytvoriť si nejakú predstavu o svete Malazu, lebo sústavne dopĺňa ďalšie vrstvy a, čo je horšie, výnimky z pravidiel fungovania svojho sveta (napríklad mágia funguje na sto spôsobov). Sedí mi na toto jedna veta, ktorú som niekedy v súvislosti s Eriksonom čítal – mať priveľa pravidiel je rovnako zlé ako nemať pravidlá žiadne - v oboch prípadoch sa môže stať čokoľvek čo autora momentálne napadne bez ohľadu na to, ako je jeho svet postavený. A Erikson očividne nevydrží ani dvadsať strán bez toho, aby neprišiel s niečím novým, ako by nedokázal napísať zaujímavý príbeh len z tým hutným základom, čo si už stihol vytvoriť.
Napísané je to samozrejme čtivo a človek sa aj pobaví, ale k postavám si stále nedokážem vytvoriť vzťah (snáď z výnimkou Šumařa), na druhú stranu tentokrát chýba bombastické finále. Rozuzlenie je také obyčajné, množstvo príbehových línii nie je uzavretých a niektoré z nich dokonca ani nestihnú odhaliť svoj význam (hlavne Kvítkova). U mňa teda prevláda sklamanie a do ďalšej knihy sa púšťam hlavne zo zvedavosti, kam sa to všetko ešte zvrhne a nie z fanúšikovského zápalu. 6/10