Konec punku v Helsinkách

03.01.2019

Vynikající, úsporný styl psaní. Velmi se mi líbilo. Ráda si setkání s autorem zopakuji :-)

24.11.2018

Rudiš mě baví. Po přečtení "Českého ráje", který mě nadchnul, jsem si sehnal další jeho knihy. "Konec punku v Helsinkách" je prvotřídní retrospektiva jedné ztracené generace punku. Psáno velmi působivým jazykem, plným černého humoru a sarkasmu, beznaděje a nostalgie. Některé věty byly geniální a přinutily mě k zamyšlení nad svým životem. Prostě mě to bavilo a to k punku nemám naprosto žádný pozitivní vztah.

15.08.2018

Líbily se mi retrospektivy, zejména vyprávění té holky psáno osobitým jazykem.

20.07.2018

Kniha se mi líbila i když to nebyl můj šálek čaje ( čteno jen kvůli výzvě).

12.07.2018

Ole je takový východoněmecký Big Lebowski. Typ postavy, kterou trochu litujeme (pro ty jeho věčné problémy) a které trochu závidíme (protože nemá zase ty naše problémy). Pro mě bylo zajímavé jej pozorovat, někdy se ptám sám sebe, kolik mně scházelo k tomu, abych byl jako Ole - teď nemyslím charismatem a dílčími hudebními úspěchy, ale jeho neukotveností, životem ode dne ke dni, bez hodnot, bez hlubších vazeb. Nelituji toho, že jsem se nakonec uklidnil a usadil (a stal se nekonečně nudným), ale stopové množství nostalgie a závisti tam někde hluboko pořád je.
I druhá hlavní linie mě bavila – osudy punkerů a mladých lidí, dobrovolně utíkajících mimo hlavní proud. To je zajímavé téma bez ohledu na režim, ale nevyhnutelný střet svobodomyslné subkultury s upjatým totalitním režimem vyprávění nespokojené Nancy dokáže ještě opepřit.

Jaroslav Rudiš je výborný v tom (v této knize i jiných), že své příběhy vede mimo extrémy - není přehnaně depresivní, ale ani situace nezlehčuje, nedělá ze svého příběhu lehkomyslnou legraci. A hlavně: je to opravdu výborný vypravěč s darem přirozenosti, jeho knihy mají vždy spád a šmrnc, mám pocit, že bych si od něj s chutí přečetl knihu na snad úplně jakékoli téma.
A přezdívku Michala Davida si budu pamatovat dlouho :-)

07.07.2018

Vztek, rezignace, tragikomedie to vše zde najdeme. Jedná se o melancholickou a sarkastickou glosu stárnoucího pankáče a mladé dívky, jejichž životy se střetnou. Vyrovnávají se s komunismem a později i s postkomunismem.

27.03.2018

Celá tahle kniha je jedno takové bloudění světem i životem. Nádherně propracované. Knížka ve mně zanechala hluboké dojmy. Narodil jsem se v 86. roce, takže na socialismus si nepamatuji, ale kniha to dokáže tak podat, že jsem si kolikrát říkal, jestli autor nepíše mé vlastní vzpomínky. Dlouho jsem přemýšlel jestli je to vymyšlený příběh nebo podle skutečné události. Ten příběh je tak vykreslený, že se nechce věřit tomu, že je to "jen" autorova představivost. Mimochodem, myslíte, že ji četl Michal David? :D

04.12.2017

Rudiš opět nezklamal. Moje třetí kniha od něj, a po pár stránkách jsem zas věděl, že jsem vybral správně. Na Rudišových knihách mě vždy baví ten perfektní styl "proudu myšlenek". Dlouhá souvětí, v oné deníkové části dokonale autentická. A co se samotného obsahu týče, mám přesně takové příběhy rád. Žádný úžasný a skvělý svět úspěšných a krásných, ale pěkně syrová realita všedních dnů obyčejných lidí bez naděje na změnu. Žádná budoucnost, neslavná minulost, zkrachovalá přítomnost, založená jen na pustém přežívání a zabíjení nudy soukromými vzpourami, úniky z reality a spokojení se s málem. A k tomu ta východní nostalgie, všudypřítomná melancholie... Tak se mi to líbí. Navíc i to punkové prostředí mi bylo intelektuálně blízké.
Kniha je myšlenkově obsáhlejší než předchozí Rudišova díla, která jsme četl. Díky tomu stylu "myšlenkového proudu" jsem se párkrát musel vracet, jelikož člověk při čtení napoprvé těžko rozezná, co bude podstatné pro další děj. Ale já vím: "všechno souvisí se vším". Závěrečné propojení to skvěle završuje. K zamyšlení je i ono téma vzpoury proti společnosti, které každá generace chápe jinak, a nerozumí způsobům svých předchůdců. "Za socialismu jsi aspoň mohl o něčem pořádným snít. S kapitalismem veškerý sny skončily. Vše bude dál takový jako je teď, pomalej zánik. Žádný vize. Myslím, že by to chtělo nějakou novou vizi a další revoluci."

15.11.2017

"Před stíny minulosti nejde utéct. Vždycky na vás zaútočí zezadu."

Krásně se to nakonec propojilo.

04.11.2017

Už pár let srdcovka. Mám ráda styl jeho psaní, hlavně to závěrečné propojení všech dějových linií. Dělá to kdekdo, ale tady to vždycky překvapí.

27.10.2017

Nevím proč ale knihy Rudiše, Hájíčka, Třešňáka a Jirousové mě tak nějak podobně pohladí po duši , i když jsou to všechno spíš pochmurnější příběhy.

20.10.2017

Poslouchala jsem, nedoposlouchala. :-( A to jsem se tak těšila. Nějak jsem se do toho nemohla dostat, nechytala souvislosti, prostě mě to nebavilo. Mrzí. Zkusím něco jiného přečíst, třeba to bude lepší.

22.08.2017

Protože všechno souvisí se vším, tak se i kompozice románu ve dvou různých liniích času, prostoru a hrdinech střetne na konci tunelu. Pankáči 80. let i ti současní musí reagovat na změny okolo sebe. Die Toten Hosen, Sex Pistols, komanči, láska i smrt - pro pankáče od pankáče.

A protože v Českoslovesku v roce 1987 no future znamenalo no future.

A protože samota posiluje i s Ježíšem v bráně a se Stalinem v záloze.

03.06.2017

Sladkobolné cestování časem. Poněkud mě to zasáhlo a vykolejilo směrem do puberty, jsem toho nepopsatelně plná. Děkuji. Vlastně spíš: Danke všem.

20.04.2017

Rudišovo psaní mě hrozně baví. Baví mě ten střet českých a německých aspektů i zastydlá ostalgie projevující se ještě desítky let po pádu železné opony. Tady je navíc podtržena masivním punkovým šnytem, což je velké plus. Konec punku v Helskinkách mě čtenářsky dostatečně uspokojil, byť tedy z mého subjektivního pohledu nedosahoval až do nebe pod Berlínem, ale to je nejspíše ovlivněno i mým niterním vztahem k Berlínu. A musím říci, že pocitově mi hrozně připomínal "Ještě jedno, pane Lehmanne" od Svena Regenera (pokud pominu ten ryze punkový aspekt), takže pokud se vám Helsinky líbily, zkuste dát šanci i Regenerovi, myslím, že nebudete litovat.

05.02.2017

Rozhodně knížka pro ty, kteří zažili socialismus. Ti mladší, kteří punkem zrovna nežili- jako třeba já- tomu dost možná úplně neporozumí, ale především to v nich neprobudí vzpomínky. To je podle mě tím nejdůležitějším, co tato kniha přináší. Ten vztah, který k tomu příběhu můžete mít, pokud jste jím v mládí žili... Já jsem nemusela snášet fackování od StB ani se skrývat na hranicích. V životě jsem nejedla soljanku, neposlouchala punk, nezažívala bolest v krku z Černobylu...
.. Já patřím k jiné generaci, která žije v jiným světě. Ve světě "biomrkví, biobanánů a biochlebů z předraženejch bioobchodů", "hypoték, stavebních spoření, životních pojistek, akciových fondů a dividend", "vydyzajněných obchodů", "prázdných kydech o meditacích, rodině, ekologii, toleranci a trvale udržitelným rozvoji", "barbínovejch tévé moderátorek s umělejma kozama".

03.02.2017

K Helsinkám jsem musela dozrát. Když vyšla, tak jsem nebyla schopna se začíst a odložila jí na neurčito. Takže danke, Den nepřečtených knih, protože jinak bych tuhle knížku měla stále založenou v knihovně. Mám ráda věci, na které myslím ještě x dní po přečtení a tohle je přesně ono. Závěr mě překvapil i rozhodil. A tak to asi mělo být. On ten Rudiš ty příběhy prostě vyprávět umí.

29.09.2016

Skvělá kniha !!! Moc mě bavilo prolínání dějových linií. Rozdíl - mezi stárnoucím punkáčem, který svoje chvilky slávy pohřbil společně s oholeným čírem a mladou punkerka plnou anarchistických ideálů a chuti všechno rozbít - který vlastně rozdílem není a to vše na pozadí komunistické a postkomunistické šedi, kterou se snaží rozbít tím, že na společnou ještě víc kašlou, prostě Punk´s not dead vy volové :)))

02.09.2016

Toto byla moje první knížka od Rudiše. Pro mě to byla opravdu divoká jízda závěrečnou epizodou neomezených vládců východního bloku a k tomu pohled na stávající svět očima čtyřicátníka. I když nosnou linkou, byla spíše revolta náctiletých a přehodnocování cetiletých. To vše propojeno šedí konce osmdesátých let, která na Vás z knížky přímo dýchá a člověk vidí, to přitakávání soudružky učitelky a soudruha ředitele, ano soudruhu příslušníku, to on, to ona, jen se podívejte jak vypadá, jaký má účes, to se přece neslučuje se socialistickou morálkou. Když se přesuneme do současnosti, tak to není šeď, ale nádherně zakouřený bar Helsinky, který Vám nabídne nějaký ten povzbuzovač tísnivé atmosféry stávajícího světa a možnost se odpoutat od reality, i kdyby to měla být jenom x tá cigareta, protože samota zesiluje. Mě se to provázání revolty mládí a deziluze ze stávajícího vývoje docela líbilo. Sice jsem nebyl příznivcem punku, ale na kytaru jsem taky zkoušel hrát, s tím rozdílem, že naše kapela nedojela ani do sousední vesnice, natož, aby si to zamířila do Helsinek. Je to pro mě pozvánka abych se určitě podíval na Aloise Nebla.