Kim

Cesty ke knize bývají rozličné. Již sedmáct let ve svých Hrátkách s pamětí používám tzv. Kimovu hru, ale až letos jsem zjistila, že toto skvělé cvičení pracovní paměti pochází ze zapomenutého románu Rudyarda Kiplinga a jmenuje se Hra klenotů. Jeho Mauglího mám doma schovaného od dětství, ale o Kimovi jsem neměla tušení.

Zaujal mne nejen popis Hry klenotů ale také Kimova schopnost lehce proplouvat mezi Kimem-sáhibem a Kimem-orientálcem. Kiplingovo vyprávění je velmi čtivé, barvité, hluboké. Byť se děj odehrává před více než 120 lety, vystupuje ze stránek tak živě, že byste se tam hned chtěli vypravit.

Kim je trochu neprávem opomíjený hrdina, stojící ve stínu mnohem slavnějšího Mauglího i o něco méně slavného Stopky, a přitom má v sobě něco z obou.
V první, výrazně lepší polovině knihy se seznamujeme s tímto sebevědomým bílým sirotkem, který dokonale ovládl život na indické ulici. Tam potkává naivního starého lámu, kterého se rozhodne doprovázet na jeho pouti a pomáhat mu. Zároveň se připlete do špionážních praktik britské správy a nahlédne tím do světa, který ho neodolatelně láká. Putování je popsáno neobyčejně čtivě, živým a barvitým jazykem a vytváří dojem zasvěceného pohledu na tehdejší indickou společnost. Společná cesta končí odhalením Kimovy totožnosti Angličany. Následuje rychle vylíčených několik let dospívání a příprav, a pak závěrečné putování s lámou, které je ale také zasaženo onou špionážní hrou. Bohužel tím, že je hlavní hrdina starší a měl by být dospělejší, se trochu vytrácí ono okouzlení ze začátku a čtenář si musí připustit určitou povrchnost postav i jejich osudů.
Tolik odsuzovaná ideologická rovina románu je dnes jen historickou zajímavostí, sám Kim je spíše důkazem rovnostářství - ač je několik let vychováván v nejlepší "bílé" škole, vrací se s potěšením, kdykoliv může, ke vzhledu a chování orientálce. Jediná pasáž, kde je britská nadřazenost opravdu nepříjemně prezentována, je střetnutí se dvěma špiony, francouským a ruským, kteří jsou vyobrazeni jako neuvěřitelní hlupáci a neurvalci.
Román má dojemný, ale znepokojivě otevřený konec - ačkoliv se lámovo putování završilo dosažením, Kima jeho příprava a osud zjevně zavede úplně jinam.

Zajímavě jsem se ke knize dostal, nejdřív jsem narazil na zmínku o "kimově hře" o zapamatování a postřehu, ke čtení mě přivedl ale až startup stejnojmenné indie (nezávislé) pc hry.

Čtení je to ale víc než barvité, a je tam spousta zajímavých věcí, od způsobu, jak vedle sebe dokázaly fungovat diametrálně odlišné společnosti i náboženství, přes barvitý bazar pověr a mýtů, po špionážní hru ke které se Kim přirozeně připojí.

Vydání z roku 22 se mi četlo trochu kostrbatě, ale mělo určité kouzlo. Ke konci už jsem si hodně užíval, a předčítal ženě šťavnatě znějící rady do života od poslední hostitelky Kima.

A ještě si neodpustím doušku o zmíněné nezávislé PC hře, ve které se díky svobodě rozhodnutí Kim stane například redaktorem novin Pioneer a veselým společníkem anglických elitních klubů (převlečený do anglického oděvu pomocí pár lží a sklenice whisky, která mu šeredně nechutnala zažije například kouzelné setkání s jakousi madam Blavatskou x), či skončí jako depresivní žebrák, zloděj a psanec na pustých pláních Indie...

Kiplinga jsem četl podruhé v životě. A píše krásně. Občas mám u knih pocit, že tam bych chtěl žít a tohle prožít...