Kafka na pobřeží
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/213900/bmid_kafka-na-pobrezi-1oO-213900.jpg
4
2550
2550
Patnáctiletý Kafka Tamura žije s otcem v centru Tokia; rozhodne se najít matku a sestru, které před mnoha lety zmizely, a uteče z domova. Skrývá se v knihovně v malém městečku, kde pozná stejně "podivné" kolegy. Párkrát se mu zdá, že matku zahlédl, ale je to mýlka.
Literatura světová Romány
Vydáno:
2010
,
Odeon
Originální název:
Umibe no Kafuka / 海辺のカフカ , 2002
více info...
Přidat komentář
Murakamiho dobře znám, ale rozhodně ne jako svý boty - umí překvapit, tak jako tady. Kafka na pobřeží je nesourodá směsice, ale když se začtete, zjistíte, že i takovýhle mišmaš může tvořit celek a v Murakamiho podání nakrásně fungovat. Najednou berete všechno tak jak přichází, ať je to déšť z pijavic nebo rozmluva s kočkami. Vždyť svět je plný překvapení a neobjevených labyrintů!
„Zůstáváš pořád jen a jedině sám sebou a nikým jiným. Ten, kdo kráčí kupředu, jsi vždycky pouze ty sám.“
„Věci kolem tebe jsou jen obrazem toho, co máš v sobě. A co máš v sobě, je jen obrazem toho, co je kolem tebe. Kdykoli se proto vydáš do labyrintu okolního světa, vydáváš se na cestu sám sebou. A to je mnohdy setsakra nebezpečná cesta.“
„Člověk si osud nevybírá, osud si vybírá člověka.“
Cesta do středu sebe sama je jako skok do prázdna - vyžaduje velikou odvahu, dopředu se o ní nic moc neví a záruky se neposkytují. Ale vyplatí se miliónově. To vám potvrdí každý, kdo ji absolvoval - jako Kafka - protože pak už může přestat utíkat.
Zajímavé a zamotané příběhy hlavních postav odkrývané postupně, s lehkými prvky nadpřirozena. Poklona autorově vypravěčskému umu i propracovanosti děje.
Knížka, která určitě stojí za povšimnutí, přestože závěr působil poněkud useknutě.
Pro některé čtenáře kniha může být (a zjevně také je) v jistém smyslu filosofující a podnítit je ke kladení otázek, které je nenapadly. Myslím, že se to týká spíše mladších čtenářů a kdo by na základě komentářů čekal něco skutečně filosofického, bude bohužel (jako já) zklamán.
Označovat dílo pro pár fantastických prvků jako surrealistické mi přijde skutečně velmi přehnané. Některé z fantaskních motivů mají mytologizující podobu, nicméně jsou skutečně spíš „profánní“, jakkoli se to mnohým čtenářům tak zjevně nejeví. Konec mi i z tohoto důvodu přijde velmi odbytý. Autor mluví o „hádankách“, jejichž zodpovězení nechává na čtenáři… Mno… to mi přijde takové silné slovo. Spíš bych řekla jen otazníky, které zůstanou sice viset na posledních stránkách, ale největší otázkou pro mě osobně zůstává, co mělo být na těch otázkách tak velkolepého, že měly zůstat nezodpovězeny.
Jinak se mi teda hodně líbila výborná psychologie postav. Autor si pěkně pohrál i s těmi, které se příběhem jen mihly na pár stránkách. Některými vzpomínaný „nejdrsnější patnáctiletý kluk na světě“ je pochopitelně součástí propracované psychologie hlavního hrdiny a osobně se mi to dost líbilo.
Všechny knihy od Murakamiho se mi velice líbily a tuto nevyjímaje. Kam ten člověk na ty nápady chodí. Opět trochu fantasmagorie, ale krásná a napínavá. Člověk se také dozví hodně nových informací ze světa hudby , literatury a historie. Opravdu to není ztráta času !
Kniha mi dala trochu zabrat. Myslím, že to není letní čtení. Přívětivá surrealistická báje odkazující na několik mýtických příběhů, odehrávající se v několika časoprostorových rovinách. Pan Murakami dává čtenáři velký prostor ve výkladu příběhu, takže je možné, že při opakovaném čtení (což si kniha určitě zaslouží) se objeví nové dimenze.
Určitě ji ale nebudu číst v letním žáru. Spíš v mlhavém podzimu brzkého šírání.
Soundtrack: https://www.youtube.com/watch?v=MgApT3VHtZY
Je to už 14 dní, co jsem tuhle knihu dočetla a pořád mám večer pocit prázdnoty, když už jí nemohu číst dál. A určitě se k ní ještě vrátím.
Naprosto fenomenální a skvělá kniha, za mě zatím nejlepší Murakami. Kniha, která vás donutí přemýšlet o sobě, o svých rozhodnutích - minulých i budoucích, o životě druhých...o smyslu bytí.
Kniha, kterou řadím mezi nejlepší díla, která jsem kdy četla.
O tom přečíst si něco od Murakamiho jsem už dlouho přemýšlel. Nakonec padla volba na tuto knihu a to jen díky Výzvě. Nelituji toho a už se těším na jeho další knihy.
Sympatické postavy a jejich cesta světem, který není tak úplně jako ten náš. Kafkova mladická vševědoucnost a touha být samostatný kontrastuje s Nakatovou prostotou a odkázáním na druhé, celé je to krásný a neobyčejný příběh několika krásných a neobyčejných lidí. Málokdy mi postavy přirostou k srdci tak, jako tomu bylo zde.
Upravila jsem hodnocení. Hodnoceno z odstupu ve srovnání s dalšími díly. Kafka u mne zabírá v žebříčku 2.místo i přes rádoby nejdrsnějšího kluka na světě, který mi moc k srdci nepřirostl. Nicméně po 4 dalších Murakamiho knížkách si začínám na pasivní mužské hlavní hrdiny zvykat. Dějová linka okolo pana Nakaty je prostě skvělá a leckdy si říkám, že by možná fungovala i sama o sobě. Na pana Nakatu si pokaždé vzpomenu, když sleduji Hledá se Dory. Zbožňuji Dory, která i přes svůj nedostatek dokázala nemožné. Nemův normální otec by svého syna nenašel, rádobydrsný Kafka Tamura mne o své drsnosti také nepřesvědčil. Prostě pana Nakata je pan Nakata. Můj nejoblíbenější Murakamiho charakter vůbec.
Tuhle knížku jedním slovem zbožňuju...můžu jí číst pořád dokola a pořád budu napnutá až do konce
Jedním slovem - Dokonalost. Tak jako mě učaroval Bulgakův Mistr a Markétka, stejně tak jsem přišel na chuť magickému realismu z pera pana Murakamiho. Ke všem postavám si člověk okamžitě najde cestu a mnohé pasáže v knize donutí čtenáře filozofovat s Kafkou i panem Óšimou. Dle mého názoru je to jedna z knih, která promluví ke všem věkovým kategoriím a která dokáže změnit myšlení a názory jiných, a která bude i po druhém a třetím a desátém přečtení úplně jiná, než když jste ji četli poprvé.
Ač jsem se ke knize dostal jen kvůli čtenářské výzvě, příběh i styl psaní mě zcela uchvátil a rozhodně se Murakamiho dalším dílům podívám důkladně na zoubek.
„Já to dělám, protože chci duše těch koček. Z jejich duší vyrábím speciální flétnu. A na tu pak budu pískat a vábit si další, větší duše, a z nich vyrábět ještě větší píšťaly. Nakonec možná vyrobím flétnu velikou jako celý vesmír.“
Fantasmagorie (mluvící kočky, sadistický Johny Walker, ryby z nebe atd.). Čte se krásně. A ptal jsem se sám sebe, jsou opravdu vzpomínky v me knihově to, co jsem já sám? A je nám souzeno jen ztrácet...
Ke knize Kafka na pobřeží jsem se vrátila asi po deseti letech a po několika dalších prečtených knihách od H. Murakamiho, který má v mé knihovně čestné místo. A rozhodně si ho zaslouží. Neznám jiného autora, který by tak bravurně a s lehkostí balancoval na hranici mezi fikci a skutečností. A pokud se uchýlí přeci jenom do nereálného světa, vždy má tato “odbočka” mnohem větší přesah, než se může zdát. Kafka je příběhem o hledání sebe sama, smyslu svého bytí. Je knihou nesmírně lidskou plnou postav, které čtenáře zasáhnou svým životním příběhem. Je to záhadná a smutná slečna Saeki, zdánlivě prostoduchý, ale přitom neuvěřitelně “čistý” pan Nakata, Hošino, který díky panu Nakatovi nalézá sám sebe a své lepší já, pan Óšimo - postava neurčitého pohlaví, s nadhledem, empatií a inteligencí, a pak sám Kafka Tamura. Nejdrsnější patnáctiletý chlapec, který díky potřebě ujasnit si důvod, proč vlastně žít, odejde z domova a rozjede, jako jedna z postav, příběh plný magična, nadpřirozených schopností, ale s velkým filozofickým přesahem. Všichni celý život něco ztrácíme a opouštíme.
Kafko Tamuro - trochu jsem váhala, zda tě vzít s sebou na mořské pobřeží...
Ale bylo to velmi příjemné překvapení...
Tvoje hledání cesty životem a naplnění osudu...
Osud je jako menší písečná bouře, co bez ustání mění směr...
Ta bouře totiž, to jsi ty sám..Máš ji v sobě..
Až z ní vyjdeš, budeš někdo úplně jiný než na začátku..
To přesně ta bouře znamená...
Zaujal mne příběh slečny Saeki - ona svou polovinu našla - ztratila - a zůstala napořád sama...
A postava laskavého Óšimy - který citlivě vede Kafku po cestě k duchovní katarzi...
A protiválečná myšlenka dvou vojenských zběhů :
"My se jen nechtěli dál vézt v takový vlně záměrného násilí..."
Skvělé dílo s filosofií o životě .. mnoho odkazů na světovou literaturu a hudbu...
Pane Murakami, vy budete v mé knihovně, stále se ke knize vracím..
Doporučím všem generacím - má hodně co říci...
A ještě doplním, až se vrátím z cest...
Murakami je mág, jako nic setře hranice mezi sny a realitou, dovolí vám ponořit se do prolínajících se příběhů plných tajemství a mystiky, okouzlí odkazy na staré japonské příběhy a západní hudbu a literaturu, abyste se na konci vynořili s pocitem, že se kruh uzavřel, ale jako kdyby vám něco lehkého proklouzávalo mezi prsty.
Nejdrsnější patnáctiletý kluk na světě Kafka Tamura a jeho iniciační cesta k sobě samému, pana Nakata, který mluví s kočičkami a je klíčem a hybatelem všeho dění, elegantní a chápající pan Óšimo a hodný a starostlivý pan Hošino, tahle čtveřice mi učarovala. Je to úžasná, nevšední knížka.
Kniha se mi celkově líbila.
Mimo jiné jsem se dozvěděl, že existují duchové - ikirjó a širjó. V knize se také dočteme o příběhu prince Gendžiho a Vyprávění za deště a měsíce.
Všechny vrstvy, které popisuje eva5801 jsem v knize potkala. Zprvu mi přišla i čtivá, nakonec bych asi nejvíc podepsala B4LU a Moco. Magický realismus asi není moje krevní skupina. Přesto lze najít věty, které osloví. V celkovém pojetí však se vše totálně poztrácí. Z mého pohledu příliš bezbřehý prostor.
"Ať odsud odejdeš, jak budeš chtít daleko, nikde není žádná jistota, že opravdu něčemu utečeš. Od samotný vzdálenosti toho raději moc nečekej."
Dílo mnoha vrstev, jemuž nechybí básnický rozměr, filosofické odbočky, inteligentní dialogy, vytříbená estetika, jemnost, humor, nadhled, popisy nezachytitelných pocitů, ale taky svérázně drsný jazyk, mlžné opary metafor, brutální krutost a skluzavky do nicoty. Je tu tolik věcí, které mám ráda – láska k hudbě (vč. jazzu i klasiky), knihám a knihovnám a umění vůbec, japonské průstřihy (ať už jídelníčkem či reáliemi), hloubka přírody, klidu a samoty, plynutí věcí vlastním časem...
Stejně tak okouzlí a v podvědomí zanechá stopu většina postav. V popředí Kafka Tamura, z nějž sálá velká vnitřní síla, disciplína rozhodnutí a záměru, to, jak si neohroženě razí svojí cestu naslouchajíc hlasu svého alter ega. Inspirativní průzory přitékají i od dalších postav – ať už je to Hošinova primitivní jednoduchost zrající v laskavou lidskost, naivní čistota nebytí a nečasu (resp. totální přítomnosti) pana Nakaty či pohotová intelektuálnost v praxi pana Óšimy. Od každého z nich si lze leccos odnést.
Střídání příběhů ob kapitolu drží čtenáře napnutého jako struna, Haruki mistrně proplétá obě dějové linky, jakož i příběhovou skutečnost s metaforickou fikcí.
Pro mě velká kniha, kterou kazí dva velké šrámy ze světa temnoty – pasáž o kočičkách, nepochopitelně přetažená nad rámec svého účelu a zbytečné překračování do existenciálních a nihilistických koutů.
Dohromady to ale působí, že je tahle mozaika zasazená do většího rámce. Kam můžeme růst a kam můžeme padat. S klidem bych si tuhle „magicko-realistickou beletrii“ šoupla do poličky „duchovní literatury“. Třeba čtu mimo řádky. Kdo ví, co tím chtěl Haruki opravdu říct…
Štítky knihy
japonská literatura magický realismus World Fantasy Award (cena)
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Mám z toho pořád takový rozpolcený pocity. Možná za to může i fakt, že je Kafka na pobřeží kolikrát označován jako vůbec nejlepší Murakamiho dílo. Mně to ale bohužel vůbec nepřišlo.
V knize se prolínají dvě dějové linky, střídající se vždy po jedné kapitole. Na jedné straně patnáctiletý Kafka Tamura, který se rozhodne utéct z domova, aby nedošlo k naplnění kletby, kterou na něj seslal otec. Na straně druhé poněkud jednodušší stařec Nakata, jehož náplní dne je chytání zaběhnutých kočiček (se kterými i dokáže mluvit). Dva na první pohled nesouvislé příběhy, které se ale - samozřejmě - v určitém bodě protnou.
Nakata mi byl po celý příběh sympatický. Kafka na mě působil až moc vyspěle a kolikrát jsem měla trochu problém mu jeho myšlenkové pochody věřit. Být mu tak o dva nebo tři roky víc, působilo by to věrohodněji. V celkovém shrnutí kniha obsahovala to, co 99 % jiných Murakamiho knih. Magický realismus jako vyšitý. Nevysvětlitelné jevy, bytosti z jiných světů producírující se po tom našem jako by se nechumelilo, ztracený mladík, který hledá sám sebe v někom jiném, vchod, otevírající cestu do jiného světa a spousta dalších podobností. Co se mi líbilo byl výborný popis Kafkovo pobytů na chatě uprostřed temného lesa, to bylo fakt skvělé.
Nebylo to špatné, vůbec ne. Sama jsem velkou fanynkou Murakamiho knih, ale tahle mi přišla slabší. Pořád jsem čekala, že se některé ty podivuhodné události vysvětlí, že nějakým způsobem zapadnou do sebe. Ale nezapadly. Čekala jsem, že pseudonym patnáctiletého mladíka (Kafka) a jeho špatný vztah s otcem bude nějak souviset s reálným Franzem Kafkou a do příběhu to bude zasazeno. Ale nebylo. (Na druhou stranu kdoví, možná to tak Murakami skutečně myslel, jen už neměl potřebu to v knize vysvětlovat.)
V čem se kniha od těch ostatních liší je její relativně uzavřený konec, to u Murakamiho není moc zvykem. I tak jí ale nemůžu dát víc než tři hvězdičky, ač bych chtěla sebevíc. Za mě jeden z jeho slabších počinů.