Kafka na pobřeží
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/1751/bmid_kafka-na-pobrezi-OIk-1751.jpg
4
2538
2538
Patnáctiletý Kafka Tamura žije s otcem v centru Tokia; rozhodne se najít matku a sestru, které před mnoha lety zmizely, a uteče z domova. Skrývá se v knihovně v malém městečku, kde pozná stejně "podivné" kolegy...
Literatura světová Romány
Vydáno: 2006 , OdeonOriginální název:
Umibe no Kafuka / 海辺のカフカ , 2002
více info...
Přidat komentář
„Věci kolem tebe jsou jen obrazem toho, co máš v sobě. A co máš v sobě, je jen obrazem toho, co je kolem tebe. Kdykoliv se proto vydáš do labyrintu okolního světa, vydáváš se na cestu sám sebou. A to je mnohdy setsakra nebezpečná cesta.“
Pan Haruki Murakami si mou pozornost vysloužil před několika lety, dosud jsem však jeho směrem pouze nesměle pokukovala. Čtenářská výzva mi dodala odvahy a tak jsem opatrnými krůčky vstoupila, po několika větách se zbavila ostychu, ponořila jsem se do zvláštních příběhů a postav kolem dvojice hlavních hrdinů. Patnáctiletý si říká Kafka Tamura, z dětství si odnáší hluboké citové šrámy a není se co divit, když v den svých narozenin vkročí do dospělosti útěkem z domova... přesněji z místa, kde žil. Sledovala jsem jeho únik před kletbou a za poznáním sebe sama s pochopením, ovšem nemůžu tvrdit, že bych si toho vážného, přemýšlivého, disciplinovaného mladíka nějak zvlášť oblíbila. Zato laskavý mimoň pan Nakata si mě okamžitě získal a byla jsem fascinována jeho rozhovory s kočičkami, putováním za vyšším posláním i dokumentárními úryvky z dob nevyjasněné „nehody“. Přála jsem si být na Hošinově místě:-).
Druhá polovina románu chvílemi přinášela jaksi disharmonické pocity: Kafkovy poněkud incestní, oidipovské peripetie mi byly nepříjemné a opravdu nepotřebuji znát aktuální stavy puberťákova penisu. Slečna Saeki pro mě zůstala záhadou, nenašla jsem k ní a jejímu vnímání cestu. Události v obou liniích se staly lehce repetetivními. Zmizely roztomilé debaty s kočičkami. Autorovo nadšení pro jisté skladatele, spisovatele a jejich díla se do knihy promítalo až nadbytečně často, úplně mi ta vzdělávací snaha nevoněla. Filozofování bylo někdy moc „na sílu“, mám radši, když mi neotřelé myšlenky vplují do mozkových záhybů hladce, místo zoufalého přemítání, co se mi snaží básník (zde většinou ústy pana Óšimy) říci.
„Co to vlastně pořád hledáméééé,“ zazpíval si Hošino už docela slabým hlasem.
„...a kdy to konečně najdeméééé
Vždyť už jsme objeli celý městoooo
A mě už docela bolí prdéééééél“
„Kafka na pobřeží“ je pro mě knihou o náladě, o zvláštním, až snovém rozpoložení. Přichází se spoustou záhad a nutí čtenáře, ať si je přebere po svém, žádné jasné odpovědi nenabízí. Přijímám, pane Murakami, líbila se mi ta surreálná atmosféra, ale na absolutní hodnocení to tentokrát přece jen nebude. V druhé půlce knihy to u mě občas drncalo, procenta dolů nejsou ani tak pro autora a jeho román, je to mínus pro mě: do podobně duchovně náročné tvorby jsem ještě nedozrála. Zůstává jedině otázka, zda několik let počkat, nebo v dohledné době zkusit další Murakamiho knihu, jestli třeba na druhý pokus nedosáhnu dokonalé rezonance. 80-85%
Krása! Asi mi to zrovna zapadlo do nálady.
Otevřenost, přímost, vtip i zádumčivost. Metafory, nasměrování, otázky. Zažívala jsem moc příjemné chvilky u čtení.
Trošku mi drhlo občas příliš edukativní seznamování s evropskou kulturou, přišlo mi to prvoplánové. Ale celkový dojem: krásné čtení.
"... nevyhnutelné přemístění ňáký tý hmoty a to jenom z čistě dramaturgických důvodů..." :)
Kdybych Murakamimu nepropadla již dříve, tak po přečtení Kafky na pobřeží určitě. Tajemno, útěk z domova, knihovna, samota v hlubokých lesích, odvaha čelit neznámému nebezpečí, hovory s kočkami, dobro a zlo, touha po lásce... Ta samozřejmost, s jakou se tyhle motivy proplétají, a všechno souvisí se vším. Bavila jsem se velice. Moje kamarádka mi nedávno připomněla slova Franze Kafky... že kniha by měla být sekyrou na zamrzlé ledy v nás. Kafka na pobřeží sekyrou je. Aspoň pro mě. A v duchu se ptám, co by tomu řekl pan Nakata. Možná se to jednou dozvím. Třeba až najdu vchodový kámen.
Mám z knížky rozporuplné pocity. Vypravěčský styl místy podobný mému oblíbenému Irvingovi, ale některé pasáže mě vysloveně štvaly, viz třeba hovory jednoho z hlavních hrdinů s kočkami.
Kafka určitě není pro každého, není to jednoduché čtení, je lepší si na knihu udělat dost času. Ze začátku mě příběh zaujal, nutil mě pokračovat, pak přišla fáze "co je to za blbost" a pak "musím vědět, jak to dopadne" :) Určitě jsem nepochopila vše, něco jsem si vyložila tak, jak se mi to hodilo a zbytek mi Murakami jednoduše neprozradil... Styl se mi líbil, četlo se to samo. Jsem ráda, že mě k autorovi letošní výzva dokopala. Zkusím i další jeho tvorbu a snad konečně přečtu i Kavkův Zámek, abych zjistila,jak moc se Murakami inspiroval.
Stejně jako pro mnoho, i pro mne je to první kniha tohoto autora.
Jiná mnou teď mnoho pocitů. Hezky plynule děj plyne. Styl psaní je velmi unikátní, obsah už ne tolik, což je jediné mínus. Určitě doporučuju. Taková melancholie, smutek, příběh, soucit, a ještě víc.
První kniha od autora, zajímavě napsané, ale dočetla jsem horko těžko, jen abych nelitovala a ne přemýšlela, jestli jsem ji dočetla nebo ne, jako u Atlasu mraků. Snažím se knihy dočíst jsem ráda že jsem se ke knize dopracovala, zajímavé postavy, propletence i prostředí.
Ach jo...magický realismus prostě není moje parketa...koukám na většinu komentářů níže a trochu žasnu: tolik bezbřehého obdivu u knihy, kterou není tak jednoduché nejen číst, ale především pochopit ?! Někdy mám podezření (možná úplně neoprávněné), že skvělé hodnocení podobných knih jaksi vyplývá z pocitu že "se to má", že "se to přece očekává"....No a já takový pocit nemám. Kafka se mi četl docela hezky, ale asi nejsem dostatečně fundována k tomu, abych vše, co autor v knize popsal, také řádně pochopila. Protože - je mi líto, ale opravdu nepochopila. Snad jen část.....Takže upřímně za sebe dávám jen tři hvězdičky :-)
Nebýt čtenářské výzvy,tak bych tuhle knihu asi vůbec nečetl.A to by byla tedy vážně škoda,protože jde o knihu velmi čtivou.Více se mi líbily osudy pana Nakaty,ovšem ani ty Kafkovi nebyly o nic méně zábavné.K autorovi se tedy určitě rád s velkým očekáváním vrátím.80%.
Pokud může něco být zároveň drsné, poetické, čarovné, znepokojivé, magické a ještě vám během toho jemně ťuká na mozek prozření, pak je to právě toto podobenství. Úkrok do koutku Fantazie, kam dosud jsem nenahlédla...bez klíče a návodu...a za toto setkání může Emil Viklický a jeho krásná Kafka pobřežní:).
Skvělá četba, příběh pro duši. Má první čtená kniha od tohoto autora, ale rozhodně ne poslední.
Má třetí zkušenost s Murakamim a musím říct, že jeho styl mě opravdu baví. Tato kniha je pro mě zatím nejlepší z jeho děl. Opět obsahuje spousty zajímavých myšlenek. Nad příběhem jsem se musela zamýšlet. Mnoho záležitostí nechává autor neuzavrenych, což se mi osobně líbí, ale věřím, že všem to vyhovovat nemusí. Ze dvou vyprávěných (a vzájemně se dotykajicich) příběhů mě více oslovil ten o panu Nakatovi. Ten pro mě byl také nejzajímavější postavou knihy.
Dlouho jsem Murakamiho nečetla a nejspíš jsem zapomněla, jak složitý to pro mě bude. Pár let zpátky jsem se nemohla smířit s tím, že všechny ty otázky otevřený během příběhu, nikdy nebudou zodpovězený, ale teď je mi jasný, že to je právě ono.
Četlo se to krásně, jeho styl mi sedí. Co mi dělalo největší problém, bylo věřit, že patnáctiletej kluk může myslet tak, jako Kafka. Jeho znalost a vnímání literatury, hudby, chápání životních mouder, byly trochu přezrálý.
Ale jak je tu už mnohokrát zmíněno, oceňuju vykreslení postav, jejich pozadí, což dodávalo příběhu, alespoň pro mě, tu správnou hloubku.
„Je jako prvotřídní víno. Má buket, má charakter, rozehřeje vám krev a zahřeje u srdce.“
Mám z toho dost zvláštní pocity. Prala jsem se s ní přes dva měsíce a od začátku dokonce to byl docela boj. Přišlo mi, že díky oboum příběhům byly oba nedostatečně rozvinuté. Nadpřirozeno snesu jen u Kinga a Harryho Pottera. Tady mi to nesedlo. Mrzí mě to, protože Norské dřevo jsem si zamilovala moc!
Bylo to potěšení číst. jako bys plaval pod svým obvyklým proudem myšlenek. děkujeme Harukimu za to, že jsme si vybrali Radiohead.
Můj úplně první Murakami, vážně :-)
Takto hvězdného spisovatele není možné premiérově číst jako běžného autora, očekávání jsou vysoká, to ovlivňuje čtenářské přijetí. Tak copak mi úžasného předvedeš, ty skoro-nobelisto, ptal jsem se, přidám se k nadšeným obdivovatelům nebo budu nad tvojí popularitou nechápavě kroutit hlavou?
Knížka se mi nakonec moc líbila.
Líbila se mi ta Twin-Peaks-feeling atmosféra na pomezí mystiky, absurdity a humoru, kdy jsem si jako čtenář sotva mohl být jistý, jaký zvrat přijde na další straně. Líbil se mi i iniciační útěk Kafky a svíravý pocit nevyhnutelnosti, který Kafku doprovázel – to působilo hodně sugestivně. Magický realismus a mysteriózní atmosféra ale nebylo to nejsilnější, nejvíc zasažen (a zatažen) jsem byl na místech, kde se projevovaly lidské vlastnosti hrdinů. Když si pan Nakata uvědomí, že absenci jeho ega někdo může využít, zmanipulovat ho a donutit jednat proti jeho vlastnímu přesvědčení, to bylo hluboké a opravdové a jeho strach na mě opravdu dýchl. A když Kafka vyznává lásku slečně Saeki, je v tom zřetelně cítit, jak je to důležité a závažné, že v tom není nic trapného ani nepatřičného.
Měl bych i výhrady. Dialogy byly někdy nepřirozeně intelektuální a působily docela nerealisticky – zvlášť Saeki a pan Ošima sázeli prefabrikované teze jak nějaké naprogramované stroje na moudrost. Atmosféře mystična také, myslím, neprospělo, když se ke konci knihy stával magický svět příliš přehledným a jeho popis doslovným, kdyby zůstala opona trochu víc zakrytá, mohlo to prospět.
První setkání s Murakamim mě nepřivedlo k takovému nadšení jako první čtení Márqueze, Balabána nebo Fabera, ale zaujalo mě dost na to, abych si další mistrova díla zařadil do svého soukromého čtenářského plánu na následující rok. Navíc, podle názoru mého sečtělého bratrance, jsou ostatní Murakamiho romány ještě lepší!
Mám z toho pořád takový rozpolcený pocity. Možná za to může i fakt, že je Kafka na pobřeží kolikrát označován jako vůbec nejlepší Murakamiho dílo. Mně to ale bohužel vůbec nepřišlo.
V knize se prolínají dvě dějové linky, střídající se vždy po jedné kapitole. Na jedné straně patnáctiletý Kafka Tamura, který se rozhodne utéct z domova, aby nedošlo k naplnění kletby, kterou na něj seslal otec. Na straně druhé poněkud jednodušší stařec Nakata, jehož náplní dne je chytání zaběhnutých kočiček (se kterými i dokáže mluvit). Dva na první pohled nesouvislé příběhy, které se ale - samozřejmě - v určitém bodě protnou.
Nakata mi byl po celý příběh sympatický. Kafka na mě působil až moc vyspěle a kolikrát jsem měla trochu problém mu jeho myšlenkové pochody věřit. Být mu tak o dva nebo tři roky víc, působilo by to věrohodněji. V celkovém shrnutí kniha obsahovala to, co 99 % jiných Murakamiho knih. Magický realismus jako vyšitý. Nevysvětlitelné jevy, bytosti z jiných světů producírující se po tom našem jako by se nechumelilo, ztracený mladík, který hledá sám sebe v někom jiném, vchod, otevírající cestu do jiného světa a spousta dalších podobností. Co se mi líbilo byl výborný popis Kafkovo pobytů na chatě uprostřed temného lesa, to bylo fakt skvělé.
Nebylo to špatné, vůbec ne. Sama jsem velkou fanynkou Murakamiho knih, ale tahle mi přišla slabší. Pořád jsem čekala, že se některé ty podivuhodné události vysvětlí, že nějakým způsobem zapadnou do sebe. Ale nezapadly. Čekala jsem, že pseudonym patnáctiletého mladíka (Kafka) a jeho špatný vztah s otcem bude nějak souviset s reálným Franzem Kafkou a do příběhu to bude zasazeno. Ale nebylo. (Na druhou stranu kdoví, možná to tak Murakami skutečně myslel, jen už neměl potřebu to v knize vysvětlovat.)
V čem se kniha od těch ostatních liší je její relativně uzavřený konec, to u Murakamiho není moc zvykem. I tak jí ale nemůžu dát víc než tři hvězdičky, ač bych chtěla sebevíc. Za mě jeden z jeho slabších počinů.
Štítky knihy
japonská literatura magický realismus World Fantasy Award (cena)
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Osudy Kafky Tamury a pana Nakaty, jsou pro mě milým překvapením. Od prvních řádků se kniha čte velmi lehce.Autor nám velmi usnadňuje orientaci v příběhu. Postavám dal zapamatovatelná jména, nezatěžuje nás záplavou místopisných jmen a popisů. Zmiňuje jen to, co je pro děj důležité.
Kluk, který četl Zámek a Proces, kavárník který si užívá Beethovena a Haydna.... Je to záměr, jak získat pro své knihy západního čtenáře, nebo jen zdůraznění jejich rozhledu? Mě to zaujalo a nalákalo: Poslechnu si pár kousků z vážné hudby, přečtu něco od Kafky, něco dalšího od Murakami a za čas se vrátím i ke Kafkovi na pobřeží.
Skvělé!