Jasno lepo podstín zhyna

01.08.2017

Knihu jsem si vybrala na základě nadšených recenzí ostatních čtenářů, ale teď tak nějak nevím...
Pokud by příběh sestával pouze z dějové linie všímavého podivína a jeho vztahu k psímu kamarádovi, tak proč ne.
Ovšem druhá linie příběhu o vztahu podivína-syna a jeho otce, či spíše o jeho konci, mě vyděsila .... jak to, že pes je víc než člověk, i když člověk nejspíše krutý a zlý ...?
Co se samotného textu týká, nelze než obdivovat spisovatelskou zručnost autorky; detaily předmětů, rostlin, situací, které člověk běžně nepostřehne ... kniha je velmi dobře napsaná, ovšem průběh příběhu a pointa mi prostě přijdou mimo.

19.07.2017

Zvláštní kniha, zvláštní čtení. Byly pasáže, které jsem hltala, byly části, které jsem přeskakovala. Krásné popisování flóry a fauny mi přišlo občas zdlouhavé a přeskakovala jsem k dalšímu ději. Příběh byl ale rozhodně pěkný, i když smutný. Krásně popsaný "vztah" muže a psa. Příběh je sice málo dějový, ale hodně citový a pocitový.

15.07.2017

Nádherné čtení, kterému nechybí opravdu nic. Příběh Raye a Jednooka mě nenechal ani chvilku klidným a užíval jsem si krásnou lyrickou literaturu plnými doušky. Kdo má rád kvalitní čtení, tak tahle kniha by mu neměla chybět v kolonce -Přečtené.

05.07.2017

Jasno
Čtu, čtu, čtu. Seznamuji se s postavami, nebo spíš s postavou postaršího osamělého muže. Že je téměř šedesátiletý, to se dovídám až v průběhu knihy. Užívám si kouzelná líčení, poetický jazyk. Představuji si přírodu, Rayův dům, Jednooko.
„Všechno kolem nás je plné příběhů...“ (s.27)
Lepo
Čekám, čekám, čekám. Co přinese letní dusno, procházky na pobřeží? Bude mít příběh nějaký děj? Raye zpočátku nevnímám jako hrdinu. Nechápu, proč si vybral zrovna Jednooka. Jako pejskař mu vytýkám některé kroky. „Jsem blbec. Jsem blbec, že jsem tě nepřipnul na vodítko, a blbec, že jsem tě přivedl sem do lesa proděravělého spoustou neodolatelných nor. A odčinit svou blbost můžu jedině tím, že budu taky hrabat, že tě přehrabu, dohrabu, vyhrabu.“ (s.162)
Podstín
Obávám se, obávám se, obávám se. Čtení mi trvá dlouho. Proložil jsem ho několika knížkami. Ale myslím na krysaře Jodnooka a na utíkajícího (ujíždějícího) Raye, kterého začínám chápat. A děkuji mu (autorce, překladatelce) za nádherný popis přírody. „V posledních paprscích zapadajícího slunce vytáhne rybář z pěny obřího okouna. Je to macek jako krokodýlí mládě. Zvedne ho do výšky, obdivuje ho. Okoun vycení zuby, plácne ho mocnou ocasní ploutví po voskovaném kabátku“ (s. 199) „Nad lasturkou chaloupkou mezi výčnělky a štěrbinami útesu, kde rostou nízká křoviska, heřmánek a motar přímořský, hnízdí kavčata. Tihle ptáci s nevinně dětinským jménem v sobě mají něco zlověstného, jejich ježibabí skřeky zní zlolajně. V domě mého otce je kniha s popisy ptáků a tam ten zvuk zapsali jako šuf-šuf-šuf, jako vláček na hraní. Ale to je špatně. Ve skutečnosti je chraplavý a výhružný, jako když ta kavčata hulí šedesát denně a chtějí nás varovat, ať se k nim nepřibližujeme a od těch jejich výčnělků, štěrbin a křovisek, heřmánku a motaru přímořského se držíme pěkně zpátky.“ (s. 196)
„Za větrných nocí, když je moře neklidné, obracím se neklidně do rytmu s ním. Ale za klidných nocí spím tak tvrdě, že si drtím ruce až po kotníky v některé větší rozsedlině svého těla, a když se probudím, jsou bez krve a bez citu.“ (s. 226)
Zhyna
Nevěřím, nevěřím, nevěřím. Poslední část dočítám nejrychleji. Ray odkrývá své tajemství.
„Já vím, že nemusím vyjmenovávat všechno, co cestou vidíme. Vím, že na tebe nemusím takhle mluvit. Vím, že je to nesmysl, všechno je nesmysl. Ale teď ti něco musím říct a tentokrát je to důležité, rozumíš?“ (s. 241)
Přemýšlím, přemítám, uvažuji.
Jak se dá napsat zajímavý příběh na 244 stran jen pomocí monologu stárnoucího muže, který mluví k psovi? Jak se dá najít zalíbení v hnusu a beznaději? Co znamená svoboda a nespoutanost?
„Knihy pro mě vždycky byly další takové bezpečné místo, i když mám-li být opravdu upřímný, většinu věcí, které jsem se z nich dozvěděl a naučil, jsem stejně zase zapomněl.“ (s.91/92)
......................................................................................................................................
Čtenářská výzva 2017 - 2. kniha, která je autorovou prvotinou

27.06.2017

Od prvního řádku z knihy čiší smutek, nostalgie a do určité míry i beznaděj. Slyšela jsem úryvek knihy a prostě jsem musela vědět, jestli to vážně skončí tak smutně, jak jsem si myslela. Ke kladům knihy musím přidat nádhernou jazykovou bohatost, za což zaslouží smeknutí i překladatelka. Celková poetická popisnost nebyla vůbec na škodu, nádherně dotvářela atmosféru. Takže ačkoli na mě z knihy padala tíseň, tak jsem si četbu užila a jako velmi silnou ji mohu vřele doporučit dál.

22.06.2017

Krásna a neobyčajná kniha, dojemný a smutný poetický príbeh. Väčšine autorov sa nikdy v živote nepodarí napísať čo len jednu tak dobrú knihu, ako sa to S.Baume podarilo hneď jej prvotinou.
Prekladateľke veľká chvála a vďaka za úžasný preklad.

06.06.2017

Příběh, který v člověku rezonuje ještě dlouho poté, co dočte poslední stránku. Příběh dvou sociálních lúzrů, dvou nejméně pravděpodobných nositelů literárního děje putujících cestou odnikud nikam. Kniha se silným emočním nábojem a neskutečně krásným jazykem, kterým autorka bravurně vládne. Autorčina prvotina, která nastavila laťku literárního umu hodně vysoko...nezbývá než doufat, že Sara se svou druhou knihou tuto laťku přeskočí (k radosti nás čtenářů) a nikoliv podleze...jak to často v literárním světě uspěchaného psaní knih bývá...
Víc takových knih, které vynikají mezi tou haldou literárního marastu na pultech!

02.06.2017

Neskutečná krása jazyka, ani se nechce věřit, jakým stylem lze popsat vztah dvou podivínů. Není to oddechová knížka, v člověku to po přečtení ještě musí dozrát, ale zážitek neskutečný. Klobouk dolů před překladatelkou, Magnesia Litera je ve správných rukou.

31.05.2017

Velmi zvláštní poetický příběh o přátelství starého muže a psa mě zaujal od první stránky. Nebylo to snadné čtení, ale bohatost jazyka a neobvyklé básnické obraty, kterými autorka popisuje osud dvou bytostí, které se ocitly na pokraji tzv. spořádané společnosti, mě naprosto okouzlily. Překladatelka neměla snadnou práci při převedení této irské prózy do češtiny, takže si určitě ocenění Magnesia litera za překlad zaslouží. Pro literární "fajnšmekry" rozhodně doporučuji...

14.05.2017

Sedmapadesátiletý Ray a Jednooko, muž a jeho pes. Podle doslovu "atypický příběh o lásce", jinak lyrická zpráva o úzkosti a osamění a čistá poezie. Jen trpím pocitem, že se to všechno ve druhé části knihy vyčerpá, najednou člověk může přeskakovat celé pasáže a nemá pocit, že mu něco chybí...

11.05.2017

Rayův příběh vás bude žvýkat, žvýkat, žvýkat jako děcko šťovík, až do poslední kyselé kapky. Autorce odpustíte poněkud zdlouhavý road trip i nepřiměřenou temnotu na konci (každý má své kostlivce na půdě, ale všeho s mírou!), protože obojí je jen malou pihou na jinak výsostné kráse - jak už tu padlo mnohokrát, spíš než o knihu jde o sled obrazů zakletých v textu. Ani se nemusíte vyznat v kytičkách, neznalost vás v tomhle případě o barvy neokrade; nevěřili byste, jak barevné Irsko je. Možná i Iry by to překvapilo.
Největším tahounem přesto zůstává křehký vztah mezi Rayem a Jedním okem (Jednookem, jak stojí na jmenovce na obojku - jméno afrického prince), protože i podivíni normálnější než Ray tu a tam ke svým čtyřnožcům mluví nad rámec sto šedesáti pěti osvojených slov, a vždycky upřímně - a protože i (rádoby) nesentimentální čtenáři si rádi zaáchají nad sounáležitostí dvou těžce zkoušených duší.
Je to snové, kouzelné a vyplivne vás to rozmělněné na kousíčky - nenechte si to ujít.

20.04.2017

Melancholie bez naděje. Čtení těžký jak dešťový mraky na nebi.
Několikrát jsem chtěla knihu odložit, ne proto, že by se mi nelíbila, ale proto že jsem tu tíhu osamělosti, smutku a absolutní ztracenosti, kterou ani Jednooko nezměnil, nemohla unést. Nakonec jsem dočetla, vyčítala bych si, kdyby ne.
Doporučuju ke čtení, ale jen těm, kteří tu beznaděj unesou. Já si musím vybrat něco lehkého na dorovnání a nemůžu dát 5 hvězdiček. Kvůli smutku jen čtyři.
(a sobě čtyři čokoládové pralinky k tomu)

12.04.2017

A já nejsem tak nadšená, jakkoli mám ráda příběhy o psech a o lidech, kteří stojí na okraji společnosti. Název mi připadá magický, popisy přírody také, jen se nad vším vznášel takový smutek a předzvěst něčeho hrozného, a to mi nedovolilo užívat si to hezké a poetické. Pořád jsem byla ve střehu, občas mi zatrnulo, při popisu něčeho krutě realistického... a tak se ráda vracím k rozečteným Toulkám s Charleym, tam mi je líp.

11.04.2017

Člověk si lebedí v poetickém komentování přírody, dění v nejbližším okolí a pak facka, vstoupil život a ten umí být pořádně drsný. Moc dobře napsané.

08.04.2017

Ta "úlitba bohům" (v podobě dvou drastičností-nechutností-zvráceností) v poslední části mě opravdu naštvala, irští autoři tohle nemají zapotřebí. Ale protože jinak je Jasno lepo podstín zhyna kniha, která se svou krásou vyšvihla do čela nejlepších knih, které jsem zatím přečetla, hodnocení jsem nesnížila. Autorce však posílám do její krásné rodné země vztyčený ukazovák: příště ať už se to neopakuje, prosím!

04.04.2017

Příběh starého podivína a samotáře, který si k sobě vezme nepřizpůsobivého jednookého psa. Pokud máte rádi zvláštní existence v lidské i psí podobě a k tomu originální literární styl, je to kniha právě pro vás. Celý příběh je psaný jako dlouhý monolog hlavního hrdiny k Jednomu Oku. Vše psovi popisuje, vysvětluje, oslovuje ho a vypráví jejich vlastní příběh ze svého pohledu. Vyprávění je plné něhy a zároveň tvrdé, místy jsou popisy až nechutné, jenže tak nějak (ať to zní jakkoli nesourodě) něžně.
Pokud se činnost opakuje, je popsána trojslovně: běžíš, běžíš, běžíš atp.Výkřiky, dramatické a významné okamžiky jsou psané kapitálkami. Přímé řeči je v knize naprosté minimum a jazyk je plný zdrobnělin a zvláštních tvarů slov. Nevím, jak mohla kniha znít v originále, náš překlad je ale po jazykové stránce krásný.
Originální styl i příběh zaručují neobvyklý čtenářský zážitek. Tragický i poetický, plný nejrůznějších (většinou tísnivých) a velmi autentických nálad.

03.04.2017

Občas se člověk potká s knížkou, která je jako rána do nosu... dost to bolí a dlouho se to hojí...

02.04.2017

Čtvero ročních období na irském venkově v obrazech... Dojemný road trip dvou osamělých duší...
Nevím, jak slovy vyjádřit jedinečnost této knihy, nechám tedy promluvit autorku: "Chtěla jsem napsat o tom, jak láska ke zvířeti může člověka zachránit... chtěla jsem, aby [Ray] mohl prožít šťastný citový vztah, a k tomu bylo zapotŕebí někoho, kdo ho bude milovat naprosto bezvýhradně, za všech okolností, a takovou lásku myslím dostáváme právě od zvířat. Potřeboval tuhle šanci, aby se mohl osvobodit, takže v tom smyslu je to příběh o lásce, ale takový velmi atypický příběh o lásce."
Dávám plný počet hvězd a knížku doporučuji k přečtení nejen osamělým duším a milovníkům psů, ale všem, kdo mají rádi krásnou literaturu.

30.03.2017

Oku, uchu, duši lahodiaca harmónia jazyka a príbehovej roviny, jazyk tu doslova umocňuje intimitu výpovede. V pamäti mi aj s odstupom času zostáva mnoho silných obrazov, obzvlášť - síce očakávané a pre príbeh nevyhnutné - no i tak pôsobivé záverečné scény.