Hovory s Janem Werichem
Miroslav Horníček
https://www.databazeknih.cz/img/books/71_/71128/hovory-s-janem-werichem-71128.jpg
5
56
12
Kniha obsahuje přepsané forbíny (předscény) Wericha a Horníčka, Horníčkův pohled na Wericha, jejich rozhovor z rádia a také krásné fotografie.
Přidat komentář
Už nepočítám kolikrát jsem forbiny Horníčka s Werichem viděla, můžu je vidět, slyšet a konečně i číst stále dokola. Pořád se chechtam!
Nic víc dodat netřeba :)
Číst pány Wericha, Horníčka nebo dokonce oba najednou, to je zážitek, to je svátek, to je odměna.
Musíte obdivovat jejich odpálené narážky na smeč, moudrost, nadhled...
SPOILER!
Mnoho jejich fórů jde opakovat se stejným výsledkem i dnes (paní Vejdová má přechodník). Jsou ale samozřejmě věci, u kterých by se dnes asi zarazili a popřemýšleli. Jako příklad bych uvedl notoricky známou řeč pana Wericha o tom, jak jeho manželka rozhoduje ty maličkosti, jako co s penězi, kdy může odejít pan Jan z domu... A on rozhoduje o takových zásadních tématech, jako je náš poměr k Thaj-wanu. Jak známo, dnes se za takový poměr dostávají výhružné dopisy, a to nejen z daleka.
Knihu samozřejmě doporučuji!
Dostal jsem, co jsem čekal. Slova humorná, vlídná i moudrá.
Přepis několika forbín a dlouhý rozhovor Pana Horníčka s Panem Werichem. Ty forbíny, to není úplně ono, je lépe je vidět a slyšet, ale následný rozhovor to vyváží. Takové hlazení dušičky na jedno krátké odpoledne. Doporučuji.
Velmi uspokojivé.
Toto je knížka, kterou si ještě určitě přečtu několikrát. Pan Werich byl Mistrem svého povolání. Forbíny, které stvořil s panem Voskovcem a ve kterých později pokračoval s panem Horníčkem jsou nesmrtelné, skvělé a stále aktuální. Kdybych chtěla vypsat, co se mi v knížce líbí, musela bych ji opsat skoro celou. Tato tenoučká knížečka velká obsahem rozhodně stojí za přečtení. Za mě 5* a i to je málo.
(4/19)
Tak tady mezi forbínami jsem našel tu sice známou, ale stále svěží Werichovu poučku:
„Vyskytoval jsem se ve formách organických i anorganických, dělil jsem se, štěpil jsem se, ale přišel jsem na jednu zkušenost, a totiž tu, že z ničeho se nemá dělat věda. Ani z vědy ne, natož ze života. Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má koukat, aby byl to, co je, a nemá bejt to, co není – jak tomu v mnoha případech je. To je celý.“
A je jich tu mnohem víc, třeba tahle:
„Střed věku… Já sám tedy nemám technologické vzdělání, jsem ještě oběť humanistické blbosti, ale i tak bych se mohl filozofickou cestou dobrat definice středu, laicky ovšem… řekl bych, že střed je bod, který je od obou konců stejně vzdálen – ovšem za předpokladu, že ty konce jsou konstantní, tedy neměnné. Ovšem u našeho věku se to říct nedá. Náš věk nemá oba konce konstantní, a to proto, že nevíme, kdy to vlastně začalo. Kdežto ten novověk, tam se ten konec neustále mění, tam na vteřinu navazuje nová vteřina, nová minuta, nová hodina, nový den, nový týden, nový měsíc, nový rok… nové desetiletí, století, tisíciletí – to letí, letí, letí. Takže ten středověk, aby se udržoval pořád ve středu, ten taky musí pořád kupředu. Středověk si vymysleli lidé žijící v novověku, aby si odreagovali svůj Minderwertigkeitskomplex…“ (poslední megaslovo jsem musel prohnat překladačem: komplex méněcennosti)
Chybí tomu jen to audio, jak už zde mnozí upozornili.
90 % (je nás jen 27 hodnotících s průměrem 94 %).
Přepisy forbín a rozhovorů pánů Wericha a Horníčka. Jediné, co knize chybí, je audio záznam jejich hlasů, který dává jejich povídání další rozměr.
Již podruhé jsem se začetl do této úzké knížečky a zase jsem objevil něco nového co mi ušlo. Pan Horníček uvedl jeho forbíny s panem Werichem, zajímavé a pobavil jsem se. Pak došlo také k jednotlivým životopisům. Musím konstatovat, že jsem se pobavil.
Sice forbíny v psané podobě tak nevyzněly, ale musím hluboce smeknout před moudrostí pana Wericha...
Kniha je rozdělena do dvou částí - v první vzpomíná Horníček na svou spolupráci s Werichem a otiskuje přepis forbín. Ty na mě bohužel nepůsobily v psané podobě tak živelným dojem, jako na jevišti, i když vtip a nápady rozhodně nepostrádaly. Druhá část je ovšem klenot. Rozhovor Horníčka s Werichem o jeho dětství, přátelství s Voskovcem a počátcích Osvobozeného divadla je opravdu radost číst. Tolik vtipu a skvělých postřehů o životě v meziválečné době by člověk v tak útlé knize snad ani nečekal...
Kniha publikující jinak skvělé dialogy Janů Wericha a Horníčka má jedinou vadu: vysloveně ohavné (typo)grafické zpracování. Amatérismus nejhrubšího zrna v podobě knihy sázené v MS Word a ještě bez špetky typografických znalostí či jakéhokoli vkusu. Grafický hnus... Vzhledem k tomu 70%, texty samotné jsou za 95%
Nechci a nebudu hodnotit přepsané mluvené slovo, jehož není autor úplným autorem, ale je to krásné mluvené slovo.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1966 |  Dobře utajené housle |
| 1971 | Listy z Provence |
| 1980 | Jak hledat slunce |
| 1989 |  Julius a Albert |
| 1984 | Dobře utajené housle / Jablko je vinno |
Kniha Hovory s Janem Werichem je v
| Právě čtených | 1x |
| Přečtených | 78x |
| Čtenářské výzvě | 9x |
| Doporučených | 5x |
| Knihotéce | 68x |
| Chystám se číst | 19x |
| Chci si koupit | 7x |
| dalších seznamech | 1x |
Skvělé nesmrtelné forbíny, které jsem znal pouze z TV a YTB. Nyní jsou zde podané v psané formě. Přesto, že je mám opakovaně naposlouchané z telefonu při práci, rozhodně se ke knize občas na chvíli vracím. Skvělá chuťovka, jen škoda, že je kniha tak útlá.