Hornické vdovy
Kamila Hladká
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/418489/bmid_hornicke-vdovy-Wuq-418489.jpg
4
441
127
Víte, jaký je to pocit, když vám ze dne na den nepřijde domů manžel? Představte si, že vám odejde do práce zdravý člověk, že už nikdy nepřijde, že vás nikdy nepohladí, že se nikdy nepomilujete, že vás nechytne za ruku… Nejde říct: chlapů je milion. Ten váš je jeden. Kniha Hornické vdovy přináší autentické autorizované příběhy hornických vdov od nejstarších až po nejmladší na pozadí historických proměn Československa a České republiky, kdy bylo hornictví vnímáno jednou jako výkladní skříň socialismu, jindy jako jev zatracovaný a zesměšňovaný. Kniha se tak snaží poodkrýt fenomén hornictví v jiném světle a relativizovat mnohaletá klišé, jež se k němu vážou. Publikace vychází s předmluvou Martina Jemelky, historika českého dělnictva, a množstvím doprovodných dobových materiálů. Dotisk v roce 2020... celý text
Přidat komentář
Kniha, nebo spíše dokument, o životě hornických vdov po nehodě na " šachtě ". Osm příběhů žen, které jsou emocionální a poukazují nejen na jejich těžký osud, ale i závist. Kniha není nijak propracovaná, chybí hloubka příběhů, ale i přesto stojí za přečtení. Doporučuji si přečíst i úryvky z novin, které jsou mezi fotkami. Kniha více zaujme převážně čtenáře, kteří jsou od " haviřa ", zavzpomínají, porovnají, zasní se. Sám jsem si vzpomněl na zasutou vzpomínku, když můj otec nepřišel po noční domů. Mamka tehdy celá nervozní chodila od ničeho k ničemu. Otce k poledni přivezla sanita domů se silně pohmožděným hrudníkem " bo ho spřiply dva vuzky do sebe ". Ležel pak měsíc doma jak lazar a mamka ho opečovávala, ráda za to, že to byla " jen nehoda ". Byly to její nejhorší hodiny života, jak sama říkala. Vždy se bála, že se domů nevrátí.
Před touto knihou jsem četl Křivý kostel a i když to spolu nijak nesouvisí, doporučuji knihu Hornické vdovy jako dovětek Šikmého kostela.
Na doporučení a po přečtení rozhovoru s K.Lednickou a K.Hladkou,,jsem si knihu chtěla přečíst a udělala jsem dobře,,,kniha je krásně zpracovaná,fotografie a moc pěkně napsaná,plná lásky,,bolesti i radostí,,,prostě ze života horníku a jejich rodin,,a o životě před i po oněch neštěstí...
Svojske, ozaj svojske. Ked clovek o nieco/niekoho pride, musi aj tak ist dalej. Zivot sa nezastavi. Presne o tom tie pribehy su.
Tak předně: ten nápad! Je fakt, že s originálním tématem na knihu v českém prostředí prostě neumí přijít každý a proto je jednou z největších předností titulu jeho jedinečnost v tomto ohledu. Je to knížka, která spadá do kategorie "vezmeš a neodložíš, dokud ji nepřečteš". Sugestivní a upřímné výpovědi, popsané s naprostým citem, a zároveň oproštěností od jakéhokoliv hodnocení nebo emočního vypětí, jsou největší devizou titulu. Oceňuji i chronologické řazení příběhů, samozřejmě fotodokumentaci a hlavně: nevím, jestli by se každému podařilo vzbudit v oněch vdovách takovou důvěru, aby se takto plně a bez cenzury (i k sobě samým) svěřily s pocity, o kterých nemluví ani mezi sebou.
Jednoduše se jedná o titul, který významně obohacuje český knižní trh, vyplňuje mezeru, kterou ale vtipně předtím nikdo neviděl, a na českou soudobou tvorbu vrhá světlo v tom nejlepším slova smyslu, v jakém si to dovedete představit. Znám spoustu lidí, kteří ohrnují nad českými autory nos a tohle je přesně kniha, kterou jim můžu otevřít před očima a říct, že v tomto se skutečně mýlí.
Vřele doporučuji!!
Jsem Ostravačka tělem i duší, o to více jsem si knihu chtěla přečíst. V podstatě jsem to brala jako povinnost, jsem ročník 1977 a v té době zde bylo hornictví zastoupeno ještě opravdu hodně. Tehdy ještě byla Ostrava opravdu černá.
Kniha nám předkládá autentické výpovědi žen, které ovdověly vinou důlního neštěstí. Nejvíce mě zasáhly ty příběhy, kdy muži zemřeli na Dukle. Pamatuji se, jak jsem viděla film DUKLA 61, který jsem skoro celý probrečela, hluboce se mě tehdy dotknul. Bylo to strašné neštěstí a možná i zbytečné, ale toť otázka na jinou debatu. Ženy, které ovdověly ještě před rokem 1989 byly neskutečné, fascinovalo mě, jak popisovaly svůj život, to, co je potkalo bez nějakého zbytečného patosu, o tom více to pro mě bylo silné. Zůstaly samy, většinou byly i hodně mladé a staly se z nich vdovy a z dětí sirotci. Přiznám se ovšem rovnou, že na mě mnohem více zapůsobily příběhy žen, které se staly hornickými vdovami za komunismu. Tam jsem měla místy až husinu.
Ještě bych moc ráda vyzdvihla bohatou obrazovou fotodokumentaci, která perfektně dokreslila dobovou atmosféru, u té jsem se vyloženě kochala. Skvělá kniha.
Nápad to byl bezesporu dobrý, vo tom žádná.
Nepochybuji o důležitosti tohodle díla, poněvadž hornictví už nějak tak z naší země vyprchává (za což bychom měli vískat radostí, ale chápeme se). Rozhovory to musely být neskutečně citlivé, empatické a bolestné, klobouk dolů.
Po kapsách mám ale pár JENŽE:
- Chvílemi (a želbohu jich nebylo málo) to na mě působilo dost syrově. Autorka se tomu zřejmě snažila ponechat autentičnost, beru. Ale nešlo to třeba přecejenom víc do hloubky? Třeba zeptat se i známých vdov? Ne že bych si lebedil v nějakých tunách pocitů, ale tady to k tomu tak vybízelo.
- Řazení textu bylo občas taky dobrej pel-mel. Zase šlo asi o autenticitu, ale proč to nebrat chronologicky? Pak by se v knize nemusely omílat některé skutečnosti dokola a dokola.
- S časem se celkově nějak tak jakost vytrácela. První 2-3 memoáry byly vážně promakané (snad by o nich šlo říct i víc, třeba o příhoda s krtky u druhého memoáru měla potenciál), ale postupem času už to bylo dost nabalování plytkých frází - spíš rozebírání finanční situace, postěžování si že "dřív bylo líp" a nazdar.
Co teda musím patřičně pochválit, jsou dobové fotografie a vysvětlivky hornického slangu, to se hodilo.
Cílovka fakt nejsem, ale i tak jsem se musel lehce obořit. Když vás na celý knize nejvíce nadchnula předmluva, tak to asi pár much má.
Skvělý nápad, vynikající téma z nového pohledu, ale za mě ve výsledku vlastně povrchně zpracované. Chtělo by to důmyslněji vedené rozhovory a hlavně více těch rozhovorů.
"Horník je člověk, co je jednou nohou pořád v hrobě."
Hornické vdovy jsou ze společenského i historického hlediska velmi hodnotnou knihou, která nás nechává nahlédnout do nelehkého havířského života a dramatických rodinných osudů. Každý z příběhů je jiný, bohužel spojovací článek je vždy stejný - smrt milovaného člověka, manžela, táty a živitele rodiny. Vdovy musely být silné a postavit se osudu čelem, aby mohly žít dál.
Hlavně u starších žen se mi moc líbilo, když vzpomínaly na minulou dobu, jak byla komunita daleko soudržnější, jak si sousedé mezi sebou pomáhali, jak jim k žití a přežití stačilo jen málo... "Dneska je všechno jiné. Tehdy to bylo lepší." "Život byl klidnější, jistější."
U mladších žen už byly osudy více typické pro dnešní dobu - půjčky, dluhy, gamblerství, nezodpovědnost vůči rodině.
... No každá doba má své horší i lepší stránky.
Autorka v závěru uvádí, že hovořila se spoustou dalších lidí z oboru, proto mě trošku mrzí, že toho více nevyužila. Já bych se velmi ráda dozvěděla více reálií a zajímavostí z tohoto tvrdého černého řemesla.
„Kdo byl horník, ten byl někdo, budil respekt…“
Emocionální sonda do hlubin pocitů hornických vdov...
Autentické příběhy, mám pocit jako bych s nimi seděla u stolu, poslouchala jejich vyprávění, u kterého se jim semtam zarosí oči, a čekala až obrátí další stránku v albu fotografií.
Velice silná kniha se sladkou růžovou obálkou schovanou pod přebalem. O silných ženách a láskách, které skončily příliš brzy - tragicky. Z dob neštěstí na Dukle, z dob, kdy Havířov byl nejmodernějším městem v Česku. Obojí je už dávno pryč. Pro nás v kraji snad povinná četba, pro zbytek republiky snad ukázkou toho, proč je náš kraj rázovitý, a že Ostrava nebyla jen černá. V celé knize platí, "jsem horník, kdo je víc" a zároveň ukazuje sílu manželek horníků, které držely domácnost pevnou rukou. Jsem Havířovák, bratr i tchán pracují na šachtě a jsem na ně velmi hrdá, zároveň však cítím strach při každé tragické události. Protože ženy, manželky,maminky, sestry, kterým se něco podobného přihodilo jsou tady všude kolem nás a je jich mnohem více, než těchto osm.
Autentické zpovědi osmi hornických žen, při kterých mi šel mráz po zádech. Opravdu tvrdý život. Doporučuji přečíst.
CITÁTY Z KNIHY /DO PŘEDCHOZÍHO KOMENTÁŘE SE MI CITÁTY NEVEŠLY/ :)
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Chodím na sociálku, protože když zaplatím byt, tak mi zbudou dva tisíce, sociálka mi přispívá. Dnešní doba je moc uvolněná. Dřív musely děcka přijít na hodinu domů, teď lítají po městě, jak se jim chce, a hned vytahují nože.
„Květo, ti havíři tam jsou. Je to zaplynované, museli je zazdít, aby to nevybouchlo. Kdybys věděla, tam chlapi ještě žili, řvali, a oni to museli zavřít.
Kdyby tehdy nebylo dobrých sousedů a přátel, tak bych to po manželově smrti nezvládla. Dnes se ale lidi přestávají přátelit, komunikovat, A to mi chybí. Lidi sami sebe zničí tím, že se přestanou o druhé zajímat, pomáhat si, přát si. Čím mají víc, tím víc si závidí. Jsem ráda, že jsem žila v době, ve které jsem žila, a že jsem stará dnes, nechtěla bych být mladá, ale jenom proto, že lidi k sobě mají daleko. To tak dřív nebylo. Kromě toho, že se stála fronta na něco, tak spokojenost byla. Byla práce. Ráno jste vstali a neměli jste strach, že přijdete do práce a že vás propustí. Je dobré mít povinnost, někdy je bič potřeba.
Kdybychom dodržovali všechna bezpečnostní pravidla, tak se nikdy nic neudělá. A pravidla jsou od toho, aby se porušovala.
Donedávna byl pro ostatní republiku a Pražáky tento region jen černá Ostrava, byl to jen těžký průmysl a jen špína. Horník byl pouhá spodina, někdo, kdo vylezl základní školu se čtyřkami, a jak se říká lidově, je to jen úplná lopata, blbec, který se k ničemu jinému nehodí, než aby vzal do ruky nářadí a šel kutat uhlí. Je to nesmysl. Těžký průmysl tu zaměstnává většinu obyvatel a nemyslím si, že by byli všichni blbci.
Myslím, že v dnešní době horničina není zaplacená. Když dnes žena řekne, že má horníka, není to pyšné jak kdysi.
Není důležité, kdo zplodil, ale kdo vychoval.
Je velký rozdíl, když chlap vyleze z dolu a dá si dvě tři piva nebo jestli pak sedí do noci někde v hospodě.
V této knize nalezneme příběhy 8 hornických vdov. Podle mého názoru je kniha dobře zpracovaná a je určitě dobře, že autorka tuto knihu napsala. Hodně věcí, které jsou v knize zmíněny, vím z vyprávění rodičů nebo příbuzných. Bydlím v Karviné, takže to je město, ve kterém se nacházejí doly, ve kterých se těží černé uhlí. Samozřejmě, že se černé uhlí těžilo nebo těží také v přilehlých oblastech. Hodně dolů již bylo uzavřeno. Táta se vyučil důlním elektromontérem, na dole pracoval 15 let. Můj děda se přistěhoval ze Slovenska, aby mohl pracovat na dole. Strýc od mého táty pracoval na dole. Za komunismu se pořádali velké nábory na pracovní pozici horník, stále bylo nedostatek pracovníků, proto také hodně lidí přicházelo ze Slovenska. Aby bylo možno ubytovat tolik lidí, začali se stavět narychlo paneláky, ve kterých do dnešního dne bydlíme. V těchto panelácích bydleli většinou mladí lidé – horníci, kteří pracovali na dole se svými rodinami. V dnešní době je to už jiné. Věkové složení je jiné, horníci zestárli, někteří zemřeli, do bytů se přistěhovali jiní lidé.
Většinou se ztotožňuji s názory hornických vdov a citáty, které mne nejvíce oslovily, jsem si vypsal. Práce na dole je náročná. Člověk, který nikdy nesfáral a nepracoval na dole, si to nedovede představit, jakému nebezpečí jsou každý den vystavováni tito muži. Uhelný prach, nebezpečí výbuchu methanu, nehody, vysoké teploty (práce i ve 45 °C), při kterých pracují nazí, poněvadž by v oblečení nevydrželi při takových extrémních teplotách, někdy se musí plazit po čtyřech.. Někdy mám pocit, že lidé z Prahy našim krajem opovrhují, a když přijde řeč na horníky, považují je jakoby za něco méněcenného a nemohou pochopit, jak v takových podmínkách mohou pracovat.. Ale určitě bych nechtěl zevšeobecňovat, že tomu je tak u každého Pražáka, anebo lidí žijících v Čechách, kteří nevědí, co tato práce obnáší. Je pravda, že horníci si možná svou pověst zhoršili tím, že jsou často vulgární, sprostým slovům se nevyhýbají a také často hraje roli v jejich životě alkohol. Ano, je to pravda. Z vlastní zkušenosti to mohu potvrdit, ale zase je to individuální. Když chlapi vyfárají, jsou nepochybně po celodenní šichtě vyprahlí a zajdou si na pivko – dvě, tři, ale někteří vypijí i mnohem více piv a zůstávají v hospodách až do večerních hodin. Znám časté případy z okolí, kdy se z těchto mužů stali alkoholici, i když si to nechtějí přiznat. Každopádně práce v hornictví je náročná profese a nemůže ji dělat každý. Znám případy, kdy někteří muži chtěli pracovat v dole a po čase odešli, protože to tam nezvládli, anebo ani v minulosti nechtěli pracovat v dolech, i když by si finančně polepšili. V knize jedna vdova uvedla, že když někomu za komunismu řekla, že její muž pracuje jako horník, něco to znamenalo. Horník byl někdo a také komunisté tuto profesi vyzdvihovali. Dnes je tomu jinak i v důsledku utlumování těžby a zavírání dolů. Horník měl v minulosti velký plat oproti jiným dělnickým profesím, ale jsem přesvědčen, že zaslouženě, poněvadž jak jedna vdova v knize uvedla, být horníkem znamená být jednou nohou v hrobě. Byl čtyřsměnný provoz, často se pracovalo o sobech a nedělích a jak táta někdy říká, často se dělali přesčasy. Jak říká, Pražáci jezdili na dovolené, na chalupy, užívali si a horníci pracovali během víkendu.. V dnešní době jsou platy horníků stále vyšší oproti jiným profesím, ale žádný "zázrak" to není, když si člověk uvědomí, v jakém nebezpečném prostředí pracují. Táta šel do důchodu, když měl 50 let. Vyprávěl mi, že zná také chlapy, kteří na dole pracovali 30 let, což je dlouhá doba. Když tito muži jdou do důchodu, často mají podlomené zdraví - zaprášené plíce, bolesti zad, problémy s nohami a jiné neduhy. Tato práce se podepsala na jejich zdraví. Řekl bych, že v důsledku toho se dožívají nižšího věku, ale je to asi u každého muže individuální.
Kniha se četla dobře, příběhy jsou poměrně krátké. Jedná se o první knihu, kterou autorka napsala. Je to napsáno tak, jako bychom se ocitli tváří v tvář s příslušnou vdovou. Z jednotlivých příběhů je cítit autentičnost jejich vyprávění, nic není přikrášlováno, není to psáno v květnatých souvětích, ale tak, jak se u nás mluví v našem městě a v okolí. Pro tyto ženy to musela být velká rána, když se dozvěděly, že jejich manžel zemřel na dole a už se nikdy nevrátí domů, nikdy si spolu nepopovídají a neobejmou se, nedají si pusu, nebudou společně vychovávat děti. Nedovedu si to ani v nejčernějších snech představit, že by třeba zemřel táta na dole a mamka pak zůstala sama a starala se o nás. Říká se, že ženy mají v sobě obrovskou sílu, že muži se mohou schovat, pokud jsou nějaké vyhrocené situace, že tyto situace zvládají mnohem lépe než muži. Ženy byly samozřejmě touto zprávou otřeseny, ale líbilo se mi, že se nevzdaly a pokračovaly dále v životě a vychovávaly svoje děti. Některé vdovy si našly nového partnera, jiné zůstaly sami. Každý příběh je jedinečný a musím se přiznat, že při čtení určitých pasáží mi zvlhly oči. Některé vdovy také řekly, že minulá doba se jim líbila mnohem více, než je ta současná. V něčem určitě pravdu mají, když se člověk nad dnešní dobou zamyslí..
Knihu určitě ocení všichni čtenáři, kteří mají nějakého rodinného příslušníka, který pracoval, anebo pracuje na dole a pochopí hodně věcí, které jsou ve výpovědích vdov uvedeny. Tuto knihu jsem také daroval kamarádovi, který je v důchodu a celý život pracoval na dole jako inženýr. Z knihy měl radost. V knize se dočteme osudy hornických vdov on nejstarších až po nejmladší na pozadí historických proměn Československa a České republiky. V knize se vyskytuje také přemluva MARTINA JEMELKY, českého historika, ve které shrnuje pohled na hornictví. V knize se také vyskytují dobové materiály – fotografie, dopisy, články z novin aj. Kniha HORNICKÉ VDOVY je asi svým zpracováním ojedinělá na knižním trhu.
Mám ráda skutečné příběhy, na knihu jsem se těšila. Pocházím sice z Ostravy, ale o životě hornických rodin jsem toho mnoho nevěděla. Horníci vydělávali mnohem více než ostatní profese, ale nebylo to pronic zanic, těžká riziková práce v otřesném prostředí. Někteří si ji kompenzovali alkoholem a odnesly to rodiny. Velmi smutné byly příběhy mladinkých vdov, které pak musely vychovávat sirotky. Některé příběhy byly "takové obyčejné", jiné byly zajímavější. Doplněno soukromými fotografiemi a jinými dokumenty. Doporučuji zhlédnout český film "Dukla 61" se skvělou Martou Issovou.
Nikdo, kdo nezažil, si podle mě nedokáže představit, jaké to je, když se vám muž ze dne na den nevrátí.
Avšak kniha Hornické vdovy se o to pokusí, podá čtenářům příběhy žen, které si tímhle bohužel prošly a pokusí se vám přiblížit jejich pocity a životní strasti. Jak se tyto ženy musely se smrtí svých manželů vypořádat, jak těžké to bylo a jak probíhaly jejich nové začátky.
Příběhy žen jsou pak seřazeny od let šedesátých až po současnost. V počátečních příbězích mi přišla lehká strohost textu, avšak chápu vypořádávání se s textem jakožto pamětmi.
Kniha je silná, emočně zasáhne.
Milé, smutné, dojemné....čest památce všem, kteří zahynuli při výkonu této nesmírně náročné práce.
Musím se přiznat, že v Ostravě jsem nikdy nebyla a život horníků znám pouze z televize (jako dítě). Teď mám pocit jako by se na ně trošku zapomínalo. Moc se líbil film Dukla, a tak, když jsem objevila knihu Hornické vdovy, hned jsem si jí koupila. Už podle názvu je jasné, že to nebude čtení veselé. Autorka zaznamenala vyprávění 8 hornických vdov od 60.let až do současnosti. V autentických osudech žen a jejich rodin je nenásilnou kulisou historie naší země a to jak se v ní proměňovalo postavení horníků. Výborně napsané včetně předmluvy Martina Jemelky a zajímavé fotodokumentace. Myslím, že horníci i jejich statečné ženy si takovou knihu zaslouží a autorce patří dík za citlivé zpracování.
Štítky knihy
Česko, Česká republika 20.-21. století Československo vzpomínky vdovy horníci, havíři Magnesia Litera důlní nehody
Hornické vdovyKniha Hornické vdovy je v
| Právě čtených | 3x |
| Přečtených | 610x |
| Čtenářské výzvě | 142x |
| Doporučených | 27x |
| Knihotéce | 137x |
| Chystám se číst | 330x |
| Chci si koupit | 72x |
| dalších seznamech | 3x |
Tak tohle se mi hodně líbilo. Možná více příběhy starší než nové, ale stále jde o jedno. Manžel odejde do práce a už se nevrátí. A vyrovnej se s tím, jak umíš.
Moc se mi líbila soudržnost společenství hornických rodin (ale to se týká opravdu spíše těch starších žen) a ostravský patriotismus.