Dům mrtvých

Myslíte si, že po dočtení druhého dílu Malazské Knihy padlých už vím, o čem to celé je? Zklamu vás. Stále nemám tucha - ale miluju to!

Erikson se u mě zapsal jako mistr ve vymýšlení postav a jejich charakteru. Během čtení Domu mrtvých sledujeme hned několik linek. Postavy putují po kontinentu, zažívají jeden nelehký den za druhým, bojují o svůj holý život... a vy si je velmi brzy oblíbíte. A chcete víc, i když víte, že to bude těžké - a těch skoro 800 stran v ruce vážících něco přes kilo vám to taky nijak neulehčí.

Co k tomu povědět víc? Budete chtít další díl? To si piště!
Budete chtít Eriksona několikrát zabít? To je téměř matematická jistota. Budete ho milovat a žasnout nad jeho fantazií?
Tisíckrát ano!

První kniha naznačila Eriksonův nezměrný potenciál, ale utopila ho v díle plném rozporů.

Druhá kniha je mnohem vyspělejší i po všech stránkách dospělejší. Tam kde to minule působilo dospěle jen na oko, to tentokrát dospělé prostě je (kde se minule magií bitkovali dva überbijci, zde je propracovaná vojenská taktika; kde se minule vše vyřešilo nadužíváním magie, je nyní vše důsledkem tvrdé dřiny). Zároveň Eriksonův styl působí vypsaněji a tak není vůbec žádný problém, že se děj odehrává někde jinde a opět vás vrhne rovnou do středu dění bez vysvětlování a se zcela novými postavami i větším počtem zájmových skupin. Každá z linií je ovšem výrazně svá a nese se v trochu jiném stylu i podání.

Postavy jsou opět skvěle načrtnuté a navíc tentokrát zůstal u některých prostor pořádně se jim věnovat čili několik z nich (Kalous, Šumař, Kalam, Mappo...) je propracováno do hloubky; což se vyplácí především během strhujícího nekompromisního finále (což u tohohle macka značí cca 200 stran, kdy se mimo jiné potvrdí i čtenářovo sílící podezření, které na hlavu obrací pointu minulé knihy), kdy se ke slovu dostávají i emoce v množství větším než malém.

Pokud jsem po první knize hodně váhal (no dobře, tak spíše nechápal) z čeho vychází ona proklamovaná Eriksonova až fanatická kultovnost u jeho čtenářů, tak po druhé knize to nejen chápu, ale ostatně nemám daleko k tomu konvertovat ke stejnému fanatismu...

Dobrá, vzdávám se. Prosím, přiberte mne do klubu masochistických fanoušků pana Eriksona. A raději mě tam připoutejte na řetěz...
Dům mrtvých mě z počátku odrazoval, až děsil. Ovšem s přibývajícími stranami se má zmatená nechápavost začala měnit v zaujetí a potřebu rozumět tomu, co vlastně čtu. Že jsem tomuhle příběhu propadla, jsem si uvědomila až ve chvíli, kdy mě na konci spolknul. Celou i s mým křeslem.
Konečně začínám chápat to téměř fanatické zaujetí, jež se line z některých komentářů. Autor si neuvěřitelným, až šíleným způsobem hraje s postavami i dějovými linkami, nemluvě o květnatém slohu (vřelé díky Planetě9 za nově upravený překlad). Během čtení jsem ani na minutu nesměla vypnout hlavu, což bylo zatraceně náročné, ale ten hořkosladký pocit, když se vám ta urputná snaha začne pomaloučku vracet, je nepopsatelný. Uvědomění, že jste si nějakou postavu z bohatého ansámblu opravdu oblíbili, v momentě kdy o ni přijdete, je hrozně bolestná záležitost. Jenže stejně čtete dál, protože přece musíte vědět, co bude s těmi ostatními. A ve chvíli, kdy si začnete myslet, že jste to obří klubko zápletek alespoň trochu rozmotali, stane se něco, co vám vrazí hlavu zpátky do písku Raraku. Jste tak vyčerpaní, že byste se na to nejraději vykašlali a zůstali ležet, jenže... nemůžete. A tak se z něj vyhrabete a plahočíte se dál přes tu spalující poušť za vesele poskakujícím autorem. Protože tohle, tohle už není jen obyčejné spisovatelské řemeslo.
Až se z toho zážitku trochu otřepu, určitě se hodlám do Malazu vrátit. A jsem si celkem jistá, že i u dalšího dílu projdu stejným bludištěm epických scén a emocí. Budu u toho trpět, ale náramně si to užiju.

Nevím jestli jde o záměr oddělit pomyslné zrno od plev, ale Steven Erikson je schopen neuvěřitelným způsobem zkoušet čtenářovu výdrž až na samotnou hranu snesitelnosti.
Pokaždé, když se čtenář ocitne příběhově či postavově úplně "mimo", tedy už už přepadává za okraj oné hrany přijatelného čtení, přijde na pomoc šikovné spisovatelovo pero a "vykřeše" drobnou příběhovou spojitost, či poodhalí více z motivů záhadné postavy a jako pomyslným chytem stáhne čtenáře od okraje hrany, jež ho dělí od toho, aby knihu odložil. Takhle to jde celý díl a až v úplném závěru čtenář zjistí (pokud vydrží), že není třeba být chytán, že se ani nebojí přepadnutí za hranu, ale že je přesně tam kde chtěl být, tedy na správné cestě k dočtení celé Malazské knihy padlých.
To vše v tom lepším případě, protože pokud jde o čtenáře se slabší povahou a v příběhových složitostech méně otrlého, žádný chyt mu nepomůže, přepadne bez milosti za hranu a knihu nedočte.
Já na konci tohoto dílů získal pevnou půdu pod nohama, ale i tak si jsem už teď téměř jist, že pro další díl to nic moc neznamená, a že začne vše nanovo... no co si budem, už se nemůžu dočkat.

Jste slabší a citlivá povaha? Pokud ano, knihy se zbavte a ani ji neotevírejte. Darujte ji, prodejte v bazaru, zakopejte na zahradě, ale vyhněte se jí obloukem. Jste schizofrenik a trpíte bi a multipolární poruchou? Pak jste možná tím správným čtenářem. Přepínat mezi cca 4 dějovými linkami dá "trošilinku" zabrat. Smrt a utrpení vás bude provázet takřka na každém kroku, tvaroměniči na vás vyskočí každou chvíli a rozhodně se nebudou s hlavními hrdiny mazat. Oblíbíte si nějaké postavy, jako se to stalo mě? No ... pešek (jejku, trošku spoiler).
Klika, že jsem knihu četl hned po Měsíčních zahradách, přivykl jsem jeho stylu, jenž není z nejlehčích, ale já si v něm prostě rochním.
Doufám, že Planeta9 zrychlí vydávání dalších dílů, nerad bych odešel z tohoto světa bez dočtení posledního dílu ;-)

Byla to jízda, i když jsem opět občas totálně tápala. Co tím myslí? Tak co se vlastně stalo? Jako to teda je? Náznaky, náznaky, všude samé náznaky... Občas jsem skoro přemýšlela, jestli jsem někde nevynechala pár stránek. Nebo pár dílů. Ale to je jedno, i tak to bylo skvělý! Některé postavy jsem si zvlášť oblíbila (v tomto díle určitě Šuma a Mappa s Icariem, a taky Coltaina), někdy jsem pochybovala, které straně vlastně fandím. Ovšem přece jen tu půl hvězdičku strhávám za to, že se kniha zcela evidentně vysmívá mé chabé inteligenci, kvůli které asi nejsem schopná pochopit všechny souvislosti :)

"Nikdy nepodceňuj vojáky."

Ano, je to smršť. A to opravdu bouřlivá, jak dějem, tak i autorovým pojetím, kdy můžeme být vlastně jen rádi, že se udržel a omezil se jen na jeden kontinent a soupis důležitých postav vydá jen na tři stránky.
A mě těší, že patřím k těm, které Eriksonův svět oslovil a sedl jim. Cítím totiž, že stačí málo a smršť by mě odvála někam na okraj, kdy by mě kvůli zahlcení postavami, místy, národy, chodbami a ascendenty vlastně všechno přestalo zajímat.

Asi první fantasy, které jsem nezvládl. Už první díl mě vůbec nebavil, ale vzhledem k vynášení série do nebes, jsem dal šanci druhému.

Dočteno do poloviny, kdy jsem zjistil, že u půlky postav netuším, kdo, kde ani kdy jsou a ty, u kterých to vím jsou mi naprosto ukradené.

Musím říci - totální síla. Masakr na začátku, masakr uprostřed a velmi silný závěr, který mě nenechal chladným. Hodně mě zasáhl osud Coltaina i odzbrojených zajatců včetně Historika. A doslova epochální doslov, který dává hodně temný příslib.

Jsou knihy, kdy od začátku do konce víte, kam příběh směřuje a máloco vás dokáže překvapit. Vše máte prostě tak trochu pod kontrolou. A pak je tu pár knih, kde se cítíte jako na malém člunu v dokonalé mořské bouři. Za každou vlnou čeká další překvapení. Když je člun dole mezi vlnami, tak ztrácíte přehled, ale pak zase vystoupá na vršek vlny a vy se kocháte báječným výhledem. A pak zase dolů ...

Takže pokud si rádi užíváte jízdu, kde to nemáte vždy pod kontrolou, tak nastupte, zvedněte ruce nad hlavu a křičte. A užijte si jízdu.

"Všichni jsme osamělé duše. Vyplatí se být pokorný, jinak nás přemůže sebeklam, že něco ovládáme, že nám něco patří."

Nerad, ale víc jak průměrem hodnotit nemohu, asi mi nesedí Eriksonův styl psaní, i když se jedná o naprosto neuvěřitelný a opravdu epický fantasy epos mám s Malazem problémy - a hlavní z nich je to, že se nemohu zorientovat, je to velký chaos, na který potřebujete opravdu klid a čas. Bohužel, ani jednoho se nedostává, takže těm, kteří mají tuto sérii rádi, prosím, můj komentář ignorujte:)

Výtečné! Všechny dějové linky jsou skvěle napsané, ovšem Psí řetěz.. To je majstrštyk.. Autorův styl je neskutečně čtivý,a i přes hromadu nových postav jsem se v ději neztrácel.Paráda!

Po přečtení Měsíčních zahrad jsem měla pocit, že už tak nějak vím, do čeho vstupuju. Nemohla jsem se více mýlit! Odešla jsem z Domu mrtvých lehce otupělá a stále se tak nějak nedokážu vzpamatovat.

Dům mrtvých je vcelku temným putováním kontinentem zmítaným válkou. Nemazlí se s Vámi. Stejně jako v Měsíčních zahradách vás Erikson hodí do víru děje a vy si musíte pevný základ pro "stání" najít samy. Poznáváte spoustu nových hrdinů a né ke všem chováte sympatie, k většině bohužel ano. A když říkám bohužel, říkám to proto, že po přečtení knihy vám nebude moc dobře.

Ukazuje mnohé co s sebou temná doba může přinést - náboženský fanatismus, zkázu, válku, strach, odvahu, smrt.

Erikson píše čtivě, strhující popisy, akce střídají krásné popisy všeho možného, temného i hezkého. Dechberoucí popisy bitev jsou jedním z velkých plusů knihy, díky kterým jsem knihu přečetla daleko rychleji než první díl.

Psí řetěz Vás prostě a doslova umlátí svou hmatatelnou tíhou. Stačí trocha trpělivosti - jakmile se zorientujete v ději a postavách, přilnou vám k srdci a vy se zatnutými zuby sledujete jejich osudy.

Jsou knihy, které přečtete a vrátíte do knihovny a vzpomenete si maximálně při utírání prachu. A pak jsou knihy, které se Vás zvláštně dotknou a vy ten dotek cítíte i po týdnech od přečtení. S nepříjemných šťouchnutím v žaludku si pak uvědomíte, že milujete a nenávidíte zároveň.

Těším se na další díl.
Ale bojím. Bojím se o svou duši.

Dávám čtyři z opatrnosti. Protože další díl bych už neměla kam posunout :-)

"Bohovia, myslím si, že mier so zdravím rozumom by som neprežil."

Tak dalo to zabrať, ale dočítané. Erikson je jeden z najlepších autorov fantasy tvorby, na ktorých som zatial narazil. Jeho tvorba je geniálna. Mágia fungujúca na otváraní brán a rôznych dómov, robí jeho knihy unikátne. Nevyžíva sa v opise bojoch, skôr sa ich snaží čo najrýchlejšie opísať, aby sa venoval dôležitým príbehovým vzorcom, ktoré na konci do seba dokonale zapadli. Znova sa tu vyskytuje mnoho postáv, hlavné mená začínajúce na K sa mi plietli, vstupujú do deja, či už sú to nové postavy, alebo postavy s ktorými sme sa stretli v Mesačných zahradách. Nie je to jednoduché čítanie a už nie vôbec krátke. Vyžaduje si to vašu úplnú pozornosť.

Príbeh obsahuje veľa dejových liniek, ktoré sa striedajú, a časom si každá z nich vnutí pozornosť. Najviac som si obľúbil časti Coltaina a historika Kalousa. Sú to časti, ktoré ma zaujímali najviac a už na začiatku čitateľ tuší, že to pre určité osoby nedopadne dobre. Najviac ma tu zaujala moc mladých zaklínačov.

Za spomienku určite musím spomenúť Felisín a Heborika. Felisín mi asi najviac liezla na nervy, ale jej posun v deji ma prekvapil asi najviac.

Keď sa Šumar, Kvítko a Apsalar stretávajú s chodiacou legendou Icariom a Mappom dozvedáme sa veľa nových, ale neustále záhadnych veciach tohto sveta. Autor nám informácie posúva bohužial po kúskoch.

Potom je tu samostatná cesta Kalamana, kaprála a assasína Paličou mostou. S Coltainom som najviac výrazné postavy knihy. Kalaman sa ženie sa pomstou proti cisárovne, no nemá to ľahké, hlavne kvôli Spáru, ktorá sa ho snaží za zradu spolku zabiť.

Ako som spomínal, kniha má toho veľa ponúknuť. Skvelý darček pre trpezlivých čitateľov, ktorí nemajú problém z hrúbkou knihy.

Knihu smelo doporučujem.

Ak niekedy budete mať kopu času a ak chcete mať zlomené srdce, nech sa páči, Dům mrtvých je tu pre vás. Na konci ma až zamrazilo, aký žiaľ vo mne vyvolal vymyslený príbeh. Len málo kníh ma tak pohltilo a len málo hrdinov do mňa vlialo takú dôveru v ľudskosť ako Coltain.

Pod videami s epickou hudbou sa občas objavuje nasledovné:
„Vďaka činom sa stáva človek hrdinom,
smrťou sa hrdina mení na legendu,
z legendy sa časom stane mýtus
a po vypočutí mýtu človek začne konať.“

Alebo ako napísal Pratchett v Poslednom hrdinovi: „Vždycky jsme byli připravení umřít. Proto jsme žili tak dlouho.“

Vzdávam hold spisovateľovi a jeho postavám.

A proč jsem si já myslela, že se bude jednat o přímé pokračování prvního dílu? Velké množství postav, které jsem si stihla oblíbit a kvůli jejichž osudům jsem běžela hned následující den do knihovny, div jsem si nohu při pokusu o rychlé tempo nezlomila, se v Domu mrtvých neobjevilo anebo objevilo jen na velmi úzkém prostoru a já si tak, s lehkou pachutí počátečního zklamání, začala potykávat s nově příchozími. A jo, byla to zase ta párty zahraničních studentů z Grónska, kam si přišla z donucení kámoše a kde sedíš v rohu, tváříš se mile a jakože rozumíš grónsky na všechno souhlasně pokyvuješ hlavou, aniž by kdokoliv z přítomných vůbec zaregistroval tvou existenci, zatímco kámoš na záchodě pracuje na rozepínání už poslední vrstvy kožešiny. Vlastně je možná taková pártoška v grónštině ještě slabej odvar oproti smršti a masakrálnímu vojenskému tažení. (Milá R. F. Kuang, takhle se popisují zvěrstva a šílenosti války, nemáš zač.) Každopádně moje zorientování přišlo rychleji než v díle jedna, a to je velice pozitivní. I tak se zatím jedná o knihu, jejíž čtení mi zatím letos zabralo nejvíce času, což není vlastně asi podstatný, ale což, můj mozek zůstal ležet někde pod vrstvou prachu uprostřed pouště a moje city teď nese Mappo celý ušmudlaný a poválený na dně své brašny. Byly tam chvíle, kdy jsem si říkala "kurňa jo, pro čtení těhle řádků stojí za to žít", ale bylo tam i pár chvil, kdy jsem chtěla milou knihu vzít, a i přes štítek "Majetek obvodní knihovny Plzeň" ji vhodit do výběhu hrochům těsně před časem vyklízení kóje (jo měla jsem ji sebou i v zoo). Nakonec kniha nedošla k žádné újmě, přece bych se takto netaktně nezbavila něčeho, co v sobě obsahuje jméno Kalam, ach ty literární platonický lásky. Takhle, kvůli tomu, že mě ta kniha fakt několikrát hodně naštvala a skoro jsem ji nechtěla ani dočítat, ale zároveň hrozně moc chtěla, mám pocit, že si s Eriksonem buduju jakýsi lovehatetoxicredflag situationship, kterej ale nechceš opustit i přes všechnu tu bolest. Poslední hvězdičku si tam nechvám do doby, kdy mu to možná odpustím, na to je ale ještě příliš brzy.

(SPOILER) U Fenerových čpících koulí, to byl teda náhul. Předem se omlouvám za vidláckej comment plnej spoilerů, ale nějak si, jsa přeplněnej dojmy, nemůžu pomoct, třeba časem vypotim něco kontruktivnějšího. Popravdě ani nevim, čím začít. Měsíční zahrady se mi líbily hodně, ale proti tomuhle se jednalo o pouhou předehru. A přestože jsem to svým způsobem čekal, mě nic nemohlo připravit na fakt, že po - byť poměrně nestandartním - rozjezdu, autor vytočí motor do červenýho a strhne volant do protisměru i s chudákem čtenářem na sedadle spolujezdce.

Dlouho jsem nečetl něco, do čeho bych byl takhle emočně zainvestovanej. Všechny linky jsou skvělý, všechny postavy ze sebe vydávaj maximum, když je mistr loutkář Erikson nechává umně tancovat kolem centrálního motivu Smrště. Ať je to Šumařova parta navrátilců chycená v chaosu sbíhání převtělenců, Felisín a její kolísání mezi dětskou naivitou a předčasně získaným pragmatismem (tvrdé stvoření, jak prohlásil Kulp, r.i.p.), Kalam a jeho krvavá krasojízda, Mappo a Icarium - nejosobnější linka ze všech aka i cesta může být cíl, všechno jsem to žral i s navijákem. Ovšem o parník (pardon, o lígu :D) před ostatníma táhne živoucí ;) mýtus Coltain a jeho Psí řetěz, vpravdě srdcervoucí záležitost, kde prostě chcete věřit i tam kde slovo "naděje" pozbývá významu.

Moc cenim, jak autor dokáže popsat hrůzy války a její dopad na civilní obyvatelstvo. V jeho podání válka není vůbec cool, je špinavá a bolí, a to přeživší stejně jako oběti. Spousta jiných autorů, i béčkovějších a okázale dávajících na odiv svojí nepřiposranost, nikdy nezajde takhle daleko. Nijak se v tom násilí nevyžívá, spíš ho popisuje věcně a s odstupem, podobně jako historik Kalous, ve kterým se určitě tak trochu vidí :). Vůbec celý Coltainovo tažení je psaný tak sugestivně, že máte pocit jako by vás prach na patře nutil ke kašli a krčíte nos před závanem kobylinců.
Potěšila mě pasáž se zásahy Trygallský obchodnický gildy. Připomněla mi, že si autor, při svý nelítostnosti, rád nechává zadní vrátka, za což jsem mu, jako čtenář kterej si stačil za dva díly oblíbit celou řadu charakterů, hluboce vděčnej. :))

No zkrátim to, jsem nadšen, samotnej závěr pořádně zamíchal kartama, a já bych upsal duši mistru Kápě abych měl další díl před sebou hned teď - tím spíš, jak autor naznačuje co probíhá na druhým kontinentu. Žel, nezbyde mi než čekat na vydání Planety 9, ty starší nejdou sehnat a nahražky jako audio nebo e-knihy nejsou nic pro mě. Sorry za tuhle nekonzistentní matlaninu :D ale muselo to ze mě ven. Jeden z těch případů, kdy mi 5* přijde jako málo.

.. a vy máte potřebu nakouknout pod každý kámen, zvážit pozadí mnoha a mnoha mnohoznačných vět, podívat se tam, kam vám je cesta prozatím zapovězená ..
a nakonec se jen ponoříte do srdcí dvou nerozlučných přátel, obujete si boty starého historika a vydáte se do beznaděje Psího řetězu .. a máte všechno, co potřebujete.

Někde jsem tam v tom zmatku a prolité krvi nechala srdce.

(SPOILER) Politika, zrada, mnoho nových postav, pobíhání po poušti...ještě že je tu Mogora a Iscaral Pust....ti jsou skvělí....první čtení mě moc nebralo, druhé již bylo lepší....Koltainův řetěz bylo poměrně zábavné čtení....trilion epizodek okolo už tak moc ne. Mnoho lidí zmiňuje jak je konec krutý atp...krutý možná, ale určitě ne logický....už vidim jak se deset tisíc vojáků vzdá jen tak bez jakékoliv známky odporu a nechá se ukřižovat po tom co prožili v řetězu. Blbost. Nicméně " pouštní fantasy" vcelku můžu, takže tak 3,5