Druhý život pana Rosse
Håkan Nesser
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/445321/bmid_druhy-zivot-pana-rosse-bx8-445321.jpg
4
110
32
Inspektor Gunnar Barbarotti série
< 3. díl >
Když bylo Antemu Valdemaru Roosovi dvanáct let, spáchal jeho otec sebevraždu. Valdemar od té doby vytrvale volil v sázkové kanceláři stejnou kombinaci čísel. Nyní už je mu téměř šedesát a moudrá slova, která praví, že „trpělivost růže přináší“, se ukazují být pravdivá: Roos vyhraje dva miliony korun. Aniž by něco řekl rodině, podá v práci výpověď a koupí si malý domek v lese. Místo, kde může být sám sebou. Jednoho dne ale zmizí a po jeho stopách se musí vydat inspektor Gunnar Barbarotti…... celý text
Literatura světová Detektivky, krimi
Vydáno:
2020
,
MOBA (Moravská bastei)
Originální název:
Berättelse om herr Roos , 2008
více info...
Přidat komentář
Tento díl nemá s detektivkou nic společného. Kdo čeká severskou krimi, bude zklamán. Já jsem se těšila na Barbarottiho kšefty s bohem, ale ani těch jsem se nedočkala. To bylo ale moje jediné zklamání.
Jinak jsem si román (audioknihu) moc užila. Bylo to příjemné až relaxační čtení. Jen nečekejte tu detektivku, no.
Jako dvě stě stránek a pořád se nic neděje :), zajímavá detektivka. P. Roos mě trošku vytáčel svým přístupem k Anně po úrazu hlavy. Ale jinak dobrý, vlastně ani ne tak tolik jako detektivka, spíš právě pro ten příběh p. Roose a jeho vztahu k životu a svému okolí.
Pohodový příběh jednoho pro okolí tak nudného muže, který byl nakonec nejzajímavějším mužem pro policii.
Tak tenhle příběh se hodně povedl. Jak pan Roos, tak Anna byli sympatičtí, a pátrání - nejen po sprejerovi - Barbarottimu a Evě odsýpalo.
Sama nevím, proč se mi knihy tohoto autora tak líbí. Pomalé tempo, do poloviny se celkem nic neděje, ale skvěle vypracovaná charakteristika postav a humor to vše vyvažuje.
Opět příjemné čtení pro ty, kteří neholdují potokům krve a mají rádi příběhy. Až do půlky sledujeme druhý život pana Roose a teprve pak se na scéně objeví inspektor Barbarotti. Kromě vyšetření dvou případů jsem se také dozvěděl o posunu v osobním životě sympatického policisty. Za mě tedy celková spokojenost. Na celou pětku to není, ale silnější čtyřka je z mého pohledu určitě zasloužená.
Trochu zkouška mé trpělivosti. Když jsem ještě na straně 180 čekala na zločin či inspektora Barbarottiho, propadla jsem čtenářské krizi. Naštěstí jsem to s panem Roosem nevzdala a na konci této zvláštní detektivky jsem opravdu spokojená. Všechno do sebe hezky zapadlo.
Nesser převzal štafatu od Mankella ve vytváření nového švédského sociálního románu s kriminální zápletkou. Tato kniha je spíše psychologickým románem, možná studií do myslí stárnoucích mužů, možná "červenou knihovnou mužů předdůchodového věku", než nějakou detektivkou nebo krimi-příběhem. Autor se do problému zakousne s takovou vervou, a pitvá ho ze všech stran, až to mnohé čtenáře odradí zbytečným protahováním děje a opakováním myšlenek. Mne ne, jako kmet ) tedy skoro kmet), chápu o čem píše a jdu na další díl.
"Kus nábytku?" Nudný...? Nebo je Valdemar Roos "ve skutečnosti mnohem složitější člověk, než jak ho vidí jeho okolí"? (str. 259) Může i pro něj platit, že "Život musí být příběh, jinak nemá smysl, a je tudíž k nevydržení"? (str. 260) A Valdemar svůj zajímavý příběh začne odhodlaně psát ve svých padesáti devíti. Ten chlápek stále se ujišťující, že nic lepšího už nezažije, je nejen hodný, jak ho vidí Anna, je vlastně urputný a v té své urputnosti, ač vlastně jen reaguje na přicházející okolnosti, obdivuhodný. My lidé jsme složitější..., ne, nikdo z nás není jen jakýmsi nudným, kusem nábytku.
Mankell a Nesser, dva autoři, pro které je detektivka jen prostředkem, ne cílem. Cílem je vyprávět o životě, o jeho zákrutách, propadech i nadějích. Proto čtu. A Valdemar Roos i Anna v první a druhé půlce, Eva Backmanová i Gunnar Barbarotti jen v druhé půlce poskytují mnoho námětů k zamyšlení - proč žijeme, co opravdu chceme, komu a jak můžeme pomoci či prospět. Chvíli mi trvalo (teď myslím tu sérii s G. Barbarottim), než jsem tomu přišel na chuť, ale vyplatilo se. Konec je malinko otevřený, ale rozřešení je svým způsobem i rozhřešením.
Tak velice dobře napsaná a čtivá kniha, ne detektivka. Je to spíše příběh jedno člověka nespokojeného se svým životem. U této knihy jsem si odpočinul a i se pobavil.
Trápila jsem se. Kdyby to aspoň nebylo tak rozvláčné, když už to není napínavé.
Kniha se čte příjemně, autor je dobrý vypravěč, příběh poměrně rychle plyne. Bohužel mi ale přišla velmi slabá zápletka - spíše než krimiromán, bych knihu nazvala románem či snad jen příběhem. Neurazí, nenadchne. Ale s ohledem na lehkost vyprávění dám jejímu autorovi ještě jednu šanci.
Jedna kniha od tohoto autora lepší než druhá! A opět jsem četla jedním dechem. A ještě mě moc potěšilo podobenství s Lolitou, zvláště když jsem ji četla nedávno. Navíc jsou na ní v knize 2 odkazy. Myslím si, že i tolik cizích vět a výrazů, které tam najdeme, má na toto dílo odkazovat. A samozřejmě i to zapisování mouder mi k tomu taky ladilo. Takže kdo ji četl, asi ví, jak to celé mělo dopadnout. Možná v tom ale vidím víc než tam ve skutečnosti je. Na každého to prostě může působit jinak. Já jsem tedy nadmíru spokojená.
Nesser zase trochu jinak: první půle věnovaná panu Roosovi, žádná detektivka, žádné psycho, a byť se může dotyčný skoro-šedesátník zdát trochu zvláštní ve svém poměrně náhlém pozdním rozhodování, já bych i všemu věřila, ba dokonce chápala. Ke všemu potřeboval trošku nakopnout okolnostmi, náhodami a nehodami. Anna mi trochu vadila, ale bez ní by se žádný další příběh vlastně neudál - pan Roos by prostě "jen" zdárně zmizel ve svém druhém životě.
Teprve v druhé půli nastupuje (tedy poskakuje o jedné noze) Barbarotti. Sprejerský případ vyřešil o hodně později než já (tedy o polovinu knihy později), ale naštěstí se mezitím věnoval právě panu Roosovi, Anně a spoušti, kterou za sebou zanechávali... Barbarotti na rozdíl od Roose je extrémně spokojený (ani s Bohem nijak zvlášť nerozmlouvá, to už spíš Marianne otevře nezdařbůh Bibli, a ejhle, je zase u Kazatele).
Teprve na konci trocha filosofování, prostě namísto pořádného konce, jak to Nesser dovede.
Ano, detektivka vcelku žádná, policajti takoví pohodoví, asi pro málo jiné práce, zato vhled do jedné dvou lidských duší tam je vydatný. A za to a za čtivost dávám zase plný počet.
Začínám si dávat stále větší pozor na Asundera, již jednou si tak sám v skrytu vyřešil za Barbarottiho aspol. jeden případ a ještě pořád nikdo neví, jak na to přišel. A jeho minimalistické šéfovské vstupy (i bez neposedné zubní protézy) do dění na jeho policejním oddělení jsou vždy příjemným zpestřením.
Tentokrát mne netrkla žádná pěkná moudra, ale jen metafora o nespavosti nad ránem: "jako korek vznášející se na hladině bdělosti..."
A samozřejmě páně Roosův občasný výkřik: "Jsem ve svém vnitřním exilu!" A pak že to byl nudný patron...
Pozn.: po přečtení komentářů níže jen připodotknu, že na obálce nestojí Nejlepší švédský krimiromán, ale že autor je trojnásobným držitelem tohoto národního literárního ocenění, Bästa svenska kriminalroman, a to v 90. letech (a to za tři detektivky s Van Veterenem - viz Ocenění u autora).
A dodám, že v.V. mi chybí čím dál víc, protože s B. je děj vždy hodně pomalý a hodně smutný, byť sám inspektor je až nemilosrdně šťastný jak blecha, povětšinou (však i naň dojde)...
Nuda. Je to spíš psychologický příběh než detektivka. Až do konce se nedočkáme žádného překvapení, zvratu, čehokoliv zajímavého, příběh se vyvíjí podle očekávání. Nic mi to nedalo. Knihy H. Nessera mám rád, ale tady si vybral slabší chvilku.
Štítky knihy
psychologické romány severská krimi pohřešovaní zmizení lidí švédské detektivky výhra
Autorovy další knížky
| 2015 |  Muž bez psa |
| 2012 | Síť |
| 2016 | Dívka, která nikomu nechyběla |
| 2013 | Hlavolam |
| 2013 | Čtvrtá oběť |
Kniha Druhý život pana Rosse je v
| Právě čtených | 1x |
| Přečtených | 139x |
| Čtenářské výzvě | 11x |
| Doporučených | 2x |
| Knihotéce | 110x |
| Chystám se číst | 57x |
| Chci si koupit | 10x |
| dalších seznamech | 2x |
Bohužel zklamání. Tohle není detektivka, ale psychologický román s krimi zápletkou, která ovšem nehraje až takovou roli. Důležitá je postava Roose a Anny. A jejich příběh. Dosytosti si užijeme vnitřních monologů i filozofujících postav -prostě Ingmar Bergmann jak vyšitý. V předchozích dílech si tohle bylo taky, ale nakonec "se to rozjelo" a byla to detektivka. Tady ne - vše běží jakýmsi pomalým tempem až dokonce. Tento titul jsem zakoupil jako audiobook a opravdu lituju vyhozených peněz, přičemž na vině není interpret Martin Zahálka.