Dědina
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/366042/bmid_dedina-ls6-366042.jpg
4
2456
694
Lehce humorný příběh jedné současné vesnice. Hranice rozorané mezi poli i lidmi. Hospoda, malá prodejna, zabíjačky… a sám život. Nevěra a jeden nezdařený pohřeb. Nemoderní výchovné metody a rozšlápnuté kuře. Babka s dědkem srostlí jak dva stromy. Život, tady ještě stále spjatý s půdou, zvířaty a hospodařením. To všechno je Dědina, tragikomický příběh vyprávěný očima jejích obyvatel. Sedlák Josef se marně trápí, proč jeho syn Zbyňa odmítá převzít hospodářství, když je tolik co napravovat na polích zničených v družstvu. Vavirci počítají, kde by mohla ukápnout další koruna, dobrosrdečná prodavačka Maruna se snaží být s každým zadobře a řezník Láďa se dobývá pod cizí sukni a přitom řeší, jak uživit rodinu. A malá Petruna? Ta chvilku neposedí. Na pozadí lehce humorného vyprávění se před čtenářem odkrývá venkovské hemžení v nepřikrášlené nahotě. Přirozená fyzická blízkost hrdinů, jejich společná práce, jejich touha po lepším živobytí až vypočítavost jsou zdrojem věčných svárů i svázanosti a také marné snahy vyléčit minulé rány. Svižné vyprávění formanovského střihu, které však není cynické; nikoho nesoudí a co je podstatné — nenudí.... celý text
Přidat komentář
Dobrý průměr, takže za 3. Výborně se čte, ale nic víc ve vás nezanechá. Jsou to spíš jednotlivé příběhy, které mezi sebou nemají bůhvíjakou provázanost. Nečekejte ani žádné velké zvraty, ono to tak nějak plyne asi jako na té Dědině.
Perfektní kniha na dovolenou. Česká nátura i venkovské prostředí vylíčeno bravurně. Petra Dvořáková je pro mě nejlepší současnou domácí spisovatelkou.
Kniha mě bavila, krásné vykreslení postav a života na dědine :) jako kdybych tam byla
Čtyři slova napsaná na přebalu "pole, závist, chtíč a otčina" jsou dokonale vystihující. Od narození žiji v Praze, ale prázdniny a většinu víkendu jsem trávila na vesnici. Tahle kniha mi konečně pomohla pochopit moje "vesnické" kamarády a popravdě mi je z toho trochu ouzko. Byl to silný zážitek. Jenom bych knihu neoznačila ani za lehce humornou, možná pro někoho úsměvnou až uboze vtipnou, ale opravdový humor to nevidělo ani z dálky.
Kniha ze života, o životě. Živé dialogy, absence smyšlenek, žití ve své syrovosti, bez příkras. Zkrátka, růžové brýle nejsou vždycky k mání. Přiznejme si to.
Dvořáková prostě umí psát o životě, nepotřebuje k tomu nějakou zápletku. To vykreslení postav a jejich myšlení bylo pro mne fascinující, protože ačkoliv nepocházím z vesnice, přesně tohle myšlení a chování jednotlivých postav, jsem dokázala ztotožnit s nějakou konkrétní osobou.
A jedna důležitá informace, pokud máte potřebu se s nějakou z hlavních postav ztotožnit, musí vám být nějak sympatická a nemáte rádi jakékoliv nářečí, tak to nečtěte. Dávat 1 hvězdičku kvůli tomu, že se v knize k sobě lidi ošklivě chovají, mi prostě přijde na hlavu.
Jediné plus, že je kniha psána nářečím, jinak za mě jedna velká tragédie....
Jak se k sobě všichni chovali.... dokonce i k dětem...
Po dočtení na mě padl velký smutek, rozčarování možná i vztek... Ta kniha musela z domu.
Autorka na začátku knihy čtenáře upozorňuje, že je napsána nářečím a neni tedy spisovná. Chtěla tím docílit autentičnosti a myslím, že se to povedlo. První dvě povídky se mi moc líbily. U první o malé Petrušce a její babičce jsem měla pocit, že vlastně čtu o své babičce, vlastně o svých babičkách. Petrušky babička měla něco z obou mých vlastních babiček. Z posledních dvou povídek mi ale bylo spíše úzko.
Kniha se dobře čte, jde o nahlédnutí do života na vesnici, vztahů mezi tamějšími obyvateli, některé příběhy se mi líbili jiné méně, a z některých mi bylo smutno z toho kam se vytratila srdečnost a lidskost. Text psaný s nářečím mi nedělal problém jsem také z dědiny .-)
Vyprávění o životě na dědině se moc dobře četlo. Bavilo mě i použité nářečí a tím jsem se vrátila do dětství, kdy i moje bábička používala některá dnes již zapomenutá slova.
Styl Dvořákové mi moc sedí, dokáže psát tak, že děj knihy vidíte před sebou a zdá se opravdu reálný. Přesně takhle si představuju život na vesnici, jen mi tam chyběl nějakej ucelenej děj.
Poslouchala jsem jako audioknihu, takže zážitek byl umocněn jednotlivými interprety. Moc se mi líbilo nářečí, znělo to všechno naprosto reálně, bez příkras. Moc zajímavý vhled do životů obyvatel jedné dědiny. Hodně se mi líbilo, že kniha je pojatá ne jako příběh, ale spíše jsou zde myšlenkové pochody jednotlivých obyvatel. V myšlenkách se v člověku objevuje všechno v naprosté surovosti, bez nějakých příkras, které pak máme,když jednáme s druhými lidmi. Nad čím jsem se asi nejvíc zamýšlela byla myšlenka: Vždycky se to tak dělalo... Dělali to tak naši a tak to tak dělám já... Maminka nikdy nejedla u stolu s rodinou a jen posluhovala a tak to tak dělám i já... vlastně nevím proč a nebo jestli je to správně, ale dělám to. To si myslím, že se hodně drží a ne jenom na dědině :-)
Dědina se četla dobře, ale poslední kapitola už mě vyloženě nudila a nedočetla jsem. Podobnou knihu v nářečí jsem ještě nečetla a musím uznat, že to bylo zajímavé :-)
Dvořáková vzpomíná na své dětství na dědine. Úžasně a věrohodně používá místní dialekt a celá kniha je exkurze do vztahů a myšlení lidí na vesnici. Moc se mi to líbilo! 90%
Čtivé, zaujme styl jazyka, několikrát jsem se opravdu zasmála. Jde ale zejména o popis situací odehrávajících se na dědině z úhlu pohledu různých obyvatel, což dodává lepší představu o dění v místě. Hlubší zápletku ale nečekejte.
Kniha se mi líbila, protože byla napsaná mně blízkým nářečím a výstižně popisovala život na vesnici. Bohužel ale byla taková neslaná nemastná, bez příběhu...
Jazyk se mi moc libil, nareci byla opravdu povedena, ale jinak si z toho odnasim jen depresi a smutek.
Tolik zloby, lhostejnosti a krivd. A to bohuzel bez toho, aby to bylo vyvazeno necim pozitivnim a bez nejakeho charakteroveho posunu. Porad jsem taky marne cekala na nejakou hlubsi myslenku. Ano, charaktery jsou vykreslene opravdu vyborne, ale ja cim jsem starsi, tim vic nerada neco tak bezutesne depresivniho ctu.
Mozna bych hodnotila jinak, kdyby nebyla kniha oznacena jako "lehce humorny pribeh". A kdybych to byvala vedela, asi bych se do ni ani nepustila. Sve ctenare si ale urcite najde a nemuzu ani rict, ze by byla vylozene spatna.
Mě osobně teda kniha moc nenadchla. Možná je to i tím, že bydlím na vesnici .. tedy mi všechny příběhy přišly až moc obyčejné a jakoby se děly v mém sousedství každý den .. Jediný příběh, který ve mě zanechal určitou stopu byl ten poslední, o stáří, o lásce, o závisti. Sama jsem si uvědomila jak někdy jsme až příliš krutí na naše blízké babičky a dědečky.. a často bezdůvodně.
Štítky knihy
česká literatura venkov rodina pokrytectví morálka venkovské romány vztahy sousedské vztahy český venkov sedláci
Dědina
Chvilku mi trvalo se začíst a zvyknout si na styl psaní (nářečí), nejvíc se mi líbila asi první část, ta poslední s Marunou už byla zdlouhavá :) Zajímavá sond do lidských životů na vesnici.