Chrám Matky Boží v Paříži
Victor Hugo
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/429582/chram-matky-bozi-v-parizi-QWv-429582.png
4
1729
233
Hugo zachycuje v mohutné barvité fresce život pařížských obyvatel od žebráků, zlodějů, cikánů, studentů, měšťáků, některých představitelů šlechty a vysokého duchovenstva až k samotnému králi. Román, který realisticky věrně zachycuje život středověké společnosti, je přesto bohatý i na romantické epizody a postavy, jako jsou cikánka Esmeralda, kněz Claude Frollo a zrůdný samotář Quasimodo, chrámový zvoník. Příběh Esmeraldy je zasazen do okolí Notre Dame v Paříži.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 1864 , Edvard GrégrOriginální název:
Notre-Dame de Paris , 1831
více info...
Přidat komentář
Victor Hugo musel být živá encyklopedie své doby. Nechápu, jak může být někdo tak geniální a mít tak nezměrné znalosti na poli literatury, historie, architektury, filosofie, zeměpisu, fyziky, biologie, teologie a jazyků. Spíš než že bych četla příběh jako takový, mi přišlo, že čtu vědecké pojednání o... vlastně o všem. Nejen, že byly pasáže popisující třeba architekturu Paříže nebo dějiny Francie obvykle delší než pasáže dějové, ale i v těchto dějových pasážích používal Hugo metafory a přirovnání typu “měl tvar jako vojsko v bitvě u Eknomu” nebo “házel sebou jako mrtvá žába při galvanizaci”.
Je to teda čtení na dlooouho, alespoň z mé zkušenosti, ale stojí to za to. Opravdu❤️
Romantický příběh, který čtenáře uchvátil nejen v 19. století, ale i o 100 let později. Já četla v rámci povinné četby, nejdříve si říkala, že takovou bichli snad ani nepřečtu, pak mě to ale pohltilo a přečetla jsem jako nic. Myslím, že i ve 21. století se přečíst dá, některé knihy zrají.
Příběh je nádherný, poutavý i když chvílemi zdlouhavý. Musíme brát v potaz, že byl psán v jiné době, kde si docela potrpěli na zdlouhavé vyprávění. Po letech neztratil vůbec žádný půvab. Kdo má rád historické romány, určitě doporučuji.
Kniha se nečte úplně lehce. Z velké části se popisují památky a Paříž. Příběh zajímavý, ale zbytečně zdlouhavé....
Ačkoliv mi trvalo několik měsíců přečíst tuto knihu, zamilovala jsem si ji. Tedy, byla opravdu skvělá. A přitom tak smutná. A tak moc odrážející všechno dobré i špatné v lidech, ať už v těch žijících ve středověké Paříži nebo v současnících. Mezi mé nejoblíbenější pasáže jednoznačně patří soužití Quasimoda a Esmeraldy ve věži Chrámu Matky Boží. Bylo to dojemné a smutné a navzdory všemu, co o autorovi a jeho románech vím, jsem doufala, že se třeba Esmeralda probere ze své podivné zamilovanosti a že se na obludného ubožáka dokáže podívat srdcem. To ráno, kdy Quasimodo do její komůrky položil dvě vázy s květinami - jedna byla krásná, skleněná, ale prasklá a květiny v ní uvadly. Druhá byla hliněná, obyčejná, vodu však udržela. Esmeralda však přirovnání lidských zevnějšků a vnitřků nepochopila, do vlasů si zapletla uvadlé květiny, a nakonec zemřela. Možná nemusela. Ale to by to nebyl romantický román od Victora Huga, kdyby nekončil smutně. I když, shledání matky s dcerou (které jsem sice tušila už dřív, ale stejně mi udělalo radost) nebo poslední Quasimodovy činy, to všechno bylo na jednu stranu tragické, na druhou vlastně docela dobré, protože přineslo postavám aspoň na chvíli útěchu.
Tuto knihu mi doporučil táta a já jsem velice ráda, že jsem ho poslechla a přečetla si ji. Byl úžasný zážitek nacházet se v Paříži 15. století, kterou autor velice barvitě popsal. Hned bych si chtěla zajet do Paříže.
Líbilo se mi, jak v podstatě jednu z hlavních postav hrála velkolepá katedrála Notre Dame. A všechny postavy byly neskutečně promyšlené. A to, jak autor popisoval vše, co prožívaly. Vztek, smutek, zoufalství, posedlost, lítost, oddanost...
Rozhodně čtěte až do konce, protože ten mě nejvíc ohromil.
Trošku jsem čekala něco víc, vzhledem k tomu, jak je Victor Hugo slavný. Vůbec mi nevadily dlouhé popisné pasáže, naopak! A první polovina knihy byla výborná. Nicméně ve druhé polovině mi vadily dvě věci, kvůli kterým nedám plný počet: Za prvé, na začátku nám autor představuje Quasimoda jako duševně zaostalého, který téměř nechápe, co se kolem děje, nicméně ke konci se ten stejný Quasimodo chová dost inteligentně, což mě trochu zarazilo. Za druhé, jsem vážně jediná, komu ta všemi opěvovaná Esmeralda přišla úplně blbá? Nakonec mi jí ani nebylo líto. Jo, a taky mi ten konec připadal dost rychlý, jako sešitý horkou jehlou, což působí tak jako nepříjemně v kontrastu s rozvláčnou první polovinou. Ale byla to dobrá kniha a stojí za přečtení, jen má člověk tendenci vzhledem k její slávě čekat něco dokonalého, takže pak neodpouští drobné chybky.
Ačkoli se příběh odehrává v 15. století, pohled na lásku se nezměnil.
Lidé si stále nárokují lásku jiných. Lásku, která jim není opětována. Ať tak, cíl onak, vždy to skončí pro někoho tragicky.
Vadí mi styl psaní.
Plno popisných pasáží. Ocenila bych prostor pro společenské vztahy. Autorova syrová strohost mi nevyhovuje.
Je kouzelné, jak Esmeralda toho příliš nenamluví. To stejné Quasimodo. Přesto jejich činy vše přebijí.
Já nevím, asi jsem od toho očekávala víc. Rozhodně tam byly zajimavé části a někdy dlouhé popisy myšlenkových pochodů postav mi přišli zajímavé. Ale zdá se mi, že za 500 stránek se toho stalo opravdu málo. Pořád jsem čekala až se to nějak rozjede a najednou byl konec knihy. Možná v tom za pár let najdu víc, ale zatím bych řekla, že to není nejhorší kniha, ale že mě ani nijak neuchvátila.
V květnu 2015 jsem tu napsala, že se ke knize nebudu vracet, protože by se možná to nadšení z knihy z mých dvanácti let neopakovalo…
Jenže čas oponou trhnul, vše je jinak, a já se teď z nedostatku knih vracím ke svým dávno a dávno přečteným knihám. A konstatuji, že tady na hodnocení nic neměním, že katedrála Notre Dame je stejně obrovská, nádherná, tajuplná, Quasimodo stejně ošklivý, a přesto tak šlechetný, statečný a obdivuhodný, Esmeralda v mých očích stále nejkrásnější a nejněžnější stvoření, kněz Frollo možná ještě o fous zlověstnější, šílenější, ďábelštější…
V dětství jsem ale asi tolik nevnímala tu pochmurnou osudovou strunu…
Těší mě působivý překlad Mileny Tomáškové, dnes už poněkud starobyle znějící, což se ke knize skvěle hodí, jen jsou z dnešního pohledu trochu překvapivé překlady téměř všech pařížských ulic, náměstí a kostelů. Ale ano, tenkrát se prostě zeměpisné názvy překládaly, kupodivu mě to tu vlastně vůbec neruší, asi proto, že prostě takto mám Quasimodovu Paříž v srdci od dětství…
„Odpoutaný a zuřící zvon nastavoval střídavě oběma stěnám věže svou bronzovou tlamu, supící hromovým dechem, na čtyři míle daleko slyšitelným. Quasimodo si stoupl před tu otevřenou tlamu; skrčoval se a opět se vztyčoval, když se zvon vracel, vdechoval jeho omračující van, díval se hned dolů na náměstí, jež se hemžilo jako mraveniště dvě stě stop hluboko od ním, hned na obrovský měděný jazyk, který mu vteřinu co vteřinu zařval do ucha. Toto jediné slovo slyšel, tento jediný zvuk přerušoval jeho všeobecné mlčení. Liboval si v něm, jako pták na slunci; najednou se zběsilost zvonu přenesla i na něho; vytřeštil oči; čekal, až k němu doletí ten kovový čmelák, jako pavouk čeká na mouchu, a rázem se naň střemhlav vrhl. Pak v letu nad propastí vymrštěn šíleným rozhoupáním zvonu uchopil tu bronzovou nestvůru za uši, stiskl ji oběma koleny, popohnal ji patami jako ostruhami a celou prudkostí tohoto nárazu a celou vahou svého těla zdvojnásobil její zběsilý let. Věž se přitom otřásala. Quasimodo křičel a skřípal zuby, jeho zrzavé vlasy se naježily, jeho prsa chroptěla jako kovářský měch, z jeho očí šlehaly plameny, obludný zvon pod ním řičel a supěl; a již to nebyl ani zvon od Matky Boží, ani Quasimodo, byl to přelud, vír, vřava; závrať letící na zvučícím koni; duch přikovaný k létajícímu sedlu; podivný kentaur, půl člověk, půl zvon; jakýsi příšerný Astolf, unášený na zázračném okřídleném koni z živoucího bronzu.“
Chrám Matky Boží v Paříži je už taková klasika... A to nejen v knižním světě. Bohužel tento fakt už sám o sobě tak nějak ubírá na očekávání, překvapení či objevování něčeho nového. Pokud k tomu ještě přidáte občasně táhnoucí se popisy míst, nevyjde vám z toho nic tak skvostného. Mám rád Victora Huga, ale pokud si budu v budoucnu vybírat co si přečtu od něj znovu, byl by to spíše Muž, který se směje.
Opět návrat ke klasické literatuře - a snad ještě více oslovující, než v době studentské ....
Popisný román - ty kapitoly o soudobé Paříži a katedrále Notre Dame jsou jedinečné ....
A vinoucí se drama trápených lidských duší - Frolla, Quasimoda i Esmeraldy ....
Promítá se zde posedlost, nevinnost i ušlechtilost .... a každý nese svůj osud ...
Vryla se mi věta :
" Jsem rodem Pařížan, ale rodnou řečí parrhisian, neboť parrhisia znamená v řečtině svobodu slova, a nebál jsem se užít této svobody .... "
Dílo, které se konečně usadilo v mé knihovně - a zůstane.
Má srdeční záležitost. Tuhle knihu jsem objevila v patnácti a na dlouho poznamenala mé vnímání světa, lásky, utrpení, bolesti a čisté krásy.
Jak já je milovala, jak jsem je nenáviděla...Jak jsem to nechápala... A jak moc jsem si přála, aby to dopadlo jinak.
Ale kdyby ano, nejspíš by to ve mě nezanechalo nic z toho, co za sebou od té doby vláčím a na tuhle knihu už bych si teď asi ani nevzpomněla... Takhle se mi všichni vpálili do kůže i do vzpomínek nesmazatelně a navždy.
Ano, bylo to zdlouhavé a děsivé. Bylo to kruté, bolestné a drsné. Bylo to živočišné, syrové a přesto dech beroucí. Byla to tak hluboce odhalená lidská podstata, až to bolelo.
Tenhle příběh mluví za všechny jiné, o kterých nikdo nikdy nenapsal. O kterých se nemluví. Ale které se staly. Stejně bolestné, stejně srdcervoucí.
Nikdy nezapomenu na kajícnici v myší díře...
Samotný příběh Esmeraldy a Quasimoda se mi líbil, ale to okolo - promiňte ale ne. Tolik zbytečného a zdlouhavého popisování Paříže a krajiny není nic pro mě. Není to nejlepší povinná četba, ale zase ne ani nejhorší.
V době své školní docházky jsem tuhle knihu řadil k té lepší části povinné četby. Po 35 letech se tomu sám divím. Dočtete na stránku 200 a dozvíte se jenom to, že v románu se bude pravděpodobně vyskytovat pět hlavních postav (s kozou 6). Jinak nic. Tedy pokud nepočítám rozsáhlý popis toho, jak si Hugo představoval středověkou Paříž na základě jakéhosi spisku. A pak taky spousta blouznění o architektuře. Věřím, že soudruhům se to líbí. Je to takové angažované. Ale jinak dost na hlavu. Třeba myšlenka o tom, jak za nádherné katedrály nemáme vděčit církvi, ale géniu nevzdělaného lidu. Ona vůbec Hugovi církev asi dost ležela v žaludku, ty milióny mrtvých za revolučního teroru a poté za bonapartistického exportu revoluce do zbytku Evropy jenom potvrzují a oslavují velikost francouzského národa a lidu. Ale to jen tak na okraj.
Druhá polovina je čtivější, jenže v mém věku už na tenhle typ romantismu nějak nejsem naladěn, takže i ty 3* jsou trochu upachtěné.
Pamatuji si, jak jsem knihu četla na střední škole. Tenkrát mě uchvátila. Jedinečná atmosféra historické Paříže. Jako výlet do minulosti. Díky podrobným popisům prostě jste tam. Poutavý příběh. Není překvapením, že se jedná o tak slavné dílo. Když jsem Paříž osobně navštívila a měla možnost dívat se zblízka na katedrálu Notre-Dame, tato kniha je to, co mi vyvstalo na mysli. Nezapomenutelná.
Štítky knihy
zfilmováno romantismus 15. století francouzská literatura upalování čarodějnic gotické romány klasická literatura
Autorovy další knížky
| 2014 |  Chrám Matky Boží v Paříži |
| 1928 |  Bídníci |
| 2000 | Muž, který se směje |
| 1975 | Bídníci I. |
| 1967 | Devadesát tři |
Kniha Chrám Matky Boží v Paříži je v
| Právě čtených | 34x |
| Přečtených | 3 032x |
| Čtenářské výzvě | 195x |
| Doporučených | 112x |
| Knihotéce | 963x |
| Chystám se číst | 524x |
| Chci si koupit | 66x |
| dalších seznamech | 37x |
Přečetla jsem už bidniky, takže delší rozjezd mi zase tak moc nevadil. Jenže těch posledních 50 stránek je už utrpení číst. Nevadí ani to, že všechno skončí špatně, ale je to prostě nuda. V posledním záchvatu soucitu s Esmeradou, si za minutu musí člověk říct: "Ty nano pitomá nemohla jsi držet hubu."