Bílá Voda (limitovaná edice)
Kateřina Tučková
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/509778/bmid_bila-voda-limitovana-edice-Iep-509778.jpg
4
2650
2650
Literární událost v limitované edici s ilustracemi Jaromíra 99 Snad o žádném románu českého autora se v posledních letech nemluvilo tolik jako o dlouho očekávané Bílé Vodě Kateřiny Tučkové. Výpravná limitovaná edice jistě potěší všechny čtenáře této autorky, ale její provedení ocení také knižní nadšenci se smyslem pro design. Román nově doprovázejí černobílé ilustrace Jaromíra 99, který se ve své tvorbě opakovaně vrací do rodného prostředí Jesenicka a Rychlebských hor. Nikdo jiný nedokáže zachytit atmosféru zapomenutého kraje s pohnutou minulostí tak působivě jako on. Kniha vychází v celkovém nákladu 2 500 kusů. Bílá Voda. Pustá vesnice skrytá ve stínu pohraničních hor, kam kdysi přicházely zástupy poutníků vyprosit si pomoc u zázračné sošky Panny Marie. Dnes sem přijíždí Lena Lagnerová, aby se zde skryla před svou minulostí. Namísto kláštera s početnou řeholní komunitou tu však najde pouze několik řádových sester, vedených svéráznou řeholnicí Evaristou. Ta přišla do Bílé Vody o poslední zářijové noci roku 1950, kdy komunistický režim odvlekl v rámci Akce Ř všechny řádové sestry do sběrných klášterů. Stejně jako všechny řeholnice byla nasazena na nucené práce a k tomu vystavena i ponižování v komunistickém kriminálu. Evaristini věznitelé však její vírou ani věrností řeholi neotřásli. Naopak. Pouze v ní upevnili odhodlání se jim postavit. S tím však přišla nutnost postavit se i režimu zaprodané církvi… Lena, probírající se písemnostmi bělovodského kláštera, však brzy zjišťuje, že tím Evaristin dramatický příběh pouze začíná, a záhy také pochopí, že démoni obcházející minulost místních řeholnic nezmizeli, a navíc jsou součástí i jejího vlastního osudu.... celý text
Přidat komentář
První dvě třetiny knihy odehrávající se v 50. a 60 letech byly naprosto fantastické. Normalizační vypravování mě moc nebavilo. Také mě ke konci ubíjely výpisy ze spisů, které, na rozdíl od předchozích částí, příběh ani neposouvaly vpřed. Na konci mě také dost zklamalo, že jsme se nedozvěděli, jak to dopadlo s bratry Havrajovými... Ale přes to všechno dávám 4,5*
Možná nejočekávanější kniha letošního roku a já přemýšlím, jaký názor na ni vlastně mám. Bezpochyby se jedná o skvělý příběh, na knize je vidět obrovské množství práce, načtených podkladů a vyposlouchaných příběhů. Zároveň se díky tomuto kniha odkloňuje od čtivého příběhu. Oproti předchozím autorčiným knihám, tato totiž rozhodně nesedne každému a není určená pro masového čtenáře.
Přesto ji hodnotím plným počtem hvězd
Knihy autorky mám ráda a tak jsem se moc těšila na tuto. I vzhledem k tomu,jak dlouho ji psala...A opět nezklamala. Téma kláštera a kostela pro mě naprosto neznámé a ještě na pozadí komunistických časů. Příběh chytne a nepustí do posledního slova.
Zrovna jsem dočetla a musim říct,že mi tahle dlouho očekávaná kniha opravdu nezklamala(od téhle autorky snad ani nic zklamat nemůže).
Děj je napínavý a příběh čtivý tak,že vás ihned vytáne do děje a najednou člověk kouká a je na konci.
Těch deset let práce je na knize poznat a já moc děkuji paní Kateřině Tučkové za další skvělou knihu o tom,že to ženy na tomhle světě nikdy neměli lehké.
Nemám slov, ..., úžasné... skvěle napsané, propracované, čtivé, napínavé, strhující, téma tak živoucí - ve vztahu k současnosti, jsem uchvácená... myšlenkami napůl v Bílé Vodě na návsi, napůl v tiché klášterní chodbě...
Obě hlavní linky, perzekuce řeholnic a postavení žen v katolické církvi, by každá vystačila na samostatnou knihu. Jejich propojení mi ale celkem sedělo. Autorčin styl je výborný, ani si nevšimnete a přečtete pěknou bichličku.
O ponuré historii sestřiček z Bílé Vody jsem slyšela už před pár lety, těšila jsem se na tento román a nezklamal mě, jen ten konec byl moc rychlý, moc velký skok
No, dobré to je, čtenářsky vděčné. Poslední dobou vzniká spousta umně napsaných, řemeslně precizních románů, co se dobře čtou a mají i jakous takous hloubku a hlavně kotel stran, na kterých se předkládá nějaká zapadlá (ale nikoliv nedůležitá) historie místa či míst a osob s tím místem spjatým. Postavy se v tom tak nějak plácají, v tom prostředí, no, nakonec je z toho prostě klasický pageturner k zamyšlení u kafe a dortíku, u kterého má občas jeden pocit, jako by tou četbou plnil nějakou osobní duševní očistu. Ale je to dost? Je tohle skutečně román? To je složitá otázka, pro někoho bude jistě Bílá Voda událostí, ale mně připadá, že se tady objevila nová kategorie, je to kategorie ryze privátní, kterou jsem si pojmenoval jako "současný literární biedermeier". Biederemeier byl styl, který nabízel řemeslnou preciznost a líbivost, ale také srozumitelnost, schematičnost, celkovou pochopitelnost a i určitou dávku moralizování. Biedermeier dokáže měšťáka vytrhnout z jeho měšťáctví, ale jen tak, aby ho nakonec ve svém měšťáctví ujistil, což jako sám velký měšťák, nevnímám nutně negativně, jen možná v literatuře jsem na to trochu chytlavější. Připadá mi, že se tím devalvuje pojem román, nebo to co chápu pod pojmem román, na možná až jarmareční záležitost, která spočívá jen v prostém vyprávění "srdceryvných příběhů" s občasnými rádoby odbornějšími vsuvkami, které ale ve výsledku působí jen jako vata navíc. Jak říkám, je to moje ryze privátní kategorie, do které bych vedle Tučkové zařadil například i Karin Lednickou a pak samozřejmě ty různé párkaře a hadráře z koncentračních táborů. Je tohle ale opravdu román? Tučková je bezpochyby nadaná vypravěčka a spisovatelka, ale to mi přijde přeci jen trochu málo. Já ale nevím...
PS - doporučuji trefný příspěvek dagmar7365
Smekám před autorkou, která do románu dala vše, i kus sebe sama. Smekám před řeholnicemi, které se nebály jít za svou pravdou navzdory tomu, že za to byly mnohdy krutě potrestány a doporučuji Bílou Vodu všem čtenářům, kteří hledají kvalitní čtenářský zážitek s přidanou hodnotou.
Lena, Evarista, Tobie, Marta, Agnieszka, Paulita, Jan...dočetla jsem tuto úžasnou knížku a vůbec mi to nejde spát. Životní příběhy, jednání a myšlení postav, těch nádherných,silných ve své slabosti a bezmoci, i mocných a všeho schopných slabochů a lidských zrůd...to vše dokázala paní spisovatelka spojit do neuvěřitelně čtivého a krásného celku...Myslela jsem, že téměř 700 stran budu číst dlouho. Ale knihu jsem nakonec zhltla za tři dny, při čtení jsem i brečela, občas úžasem, občas vzteky...
Nechám to v sobě trochu uzrát a pak si knihu přečtu znovu, už v klidu.
Děkuji Vám paní Tučková. Byl to fakt silný zážitek.
Na knihu jsem narazil pár dní před vydáním a už ten název mě zaujal - pocházím z vesnice kousek od Bílé Vody a když jezdíme z Prahy k našim, tak to poslední dobou berem přes Bílou Vodu (z Polska), takže jsem se těšil a moc neřešil o čem kniha přesně je, protože předchozí knížky autorky jsem četl.
Ze začátku se kniha hodně držela historie, nic moc vymyšleného tam nebylo, jen mě trochu mátl popis cesty (z okresního města přes vysoké hory? Kde by se to v té rovině vzalo) a Mariahilf, ale budiž. Konec už je hodně beletristický a některé spojitosti tam byly trochu zbytečné až násilné. V doslovu autorka dopsala, co byla fikce (třeba i o tom přesunutí Mariahilf o pár desítek km) a co skutečnost. Možná to vyznívá, že se mi to nelíbilo, ale opak je pravdou! Donutilo mě to neustále koukat do map, na internet a do wikipedie a dohledávat si skutečná fakta a to se mi na těch historických románech strašně líbí. V každém případě se těším, až v létě pojedu zase kolem, nejspíše tam zastavím a trochu se porozhlédnu.
U čtení takových knih vždy přemýšlím, co bych chtěla napsat jako komentář, aby to vystihlo mé pocity a myšlenky, které jsem u čtení měla, ale jakmile dočtu, tak zapomenu všechno, co jsem chtěla napsat a jako komentář napíšu jenom takovou nějakou nic neříkající větu. Takže se pokusím napsat něco lepšího.
Asi jsem očekávala, že to bude více o tom odsunu z klášterů do Bílé vody, ale vlastně mi to vůbec nevadilo. Kniha popisovala všechny problémy církve za komunismu a překážky, které ji komunisti kladli do cesty. Musím se přiznat, že knihy o 50. letech čtu velice ráda, protože mě to období zajímá, ne že bych byla masochista, takže spoustu věcí o chování komunistů vím. Ale tady pro mě byly některé informace úplně nové.
Musím říct, že se mi hodně líbila postava Evaristy, která byla neuvěřitelně silná osobnost. A taky mě dostalo obrácení sestry Paulity.
Co se mi nelíbilo, je jak se církev vypořádala s tajnou církví a oficiální církví po pádu komunistů, ale tak to bylo i jinde, třeba soudci, stačilo převléct kabát a tito lidé mohli zůstat, tam kde byli. Ale to už nehodnotím knihu, ale spíš historii.
Tak i já jsem úspěšně dočetla trvalo mi to sice 6 dni neboť kniha není žádný hubeňour.
Ale rozhodně moc hezké čtení a klobouk dolů před autorkou.
Chvílemi opravdu temné a celkově dost náročné, ale vyplatí se dočíst do konce.
Člověk se mnoho dozví. Určitě doporučuji
Ještě že bílá je bílá a nemá žádné odstíny. To čekání bylo dlouhé, ale zhltnuto jako užasnej zákusek.
Ačkoli nepatřím k velkým obdivovatelům knih Kateřiny Tučkové, neotřelý námět - násilné tažení komunistického režimu proti ženským církevním řádům a emancipace žen v katolické církvi, jsem uvítala, hodně mne zaujal. Nebudu popisovat děj knihy a postavy, takových komentářů tu budou brzy stovky, zhodnotím jen to, jak se autorka s námětem popasovala a jak se mi kniha četla.
Uznávám a oceňuji veškerou badatelskou práci, již musela autorka vykonat, za touto knihou jsou tisíce hodin pečlivé přípravy. Mimo určitou románovou linku kniha obsahuje spoustu pasáží z archivních materiálů, parafráze úředních spisů, korespondence, hlášení, zprávy z tisku. Působí to hodně jako dokument a je to na úkor lepšího psychologického vykreslení postav.
Uvítala bych, kdyby Bílá voda, která má být historickým románem, skutečně více vypadala jako román než jako disertační práce. Bylo by to zároveň čtenářsky přívětivější.
Přestože kniha se mi občas nečetla dobře, některé pasáže jsou až únavné a znovu ji číst nebudu, jde jednoznačně o úctyhodné dílo rozsahem i obsahem a nepochybně přináší spoustu informací na dané téma. Oceňuji originální opomíjený námět i vynaloženou práci při vzniku knihy.
Ano, i já ji vyhlížela dlouhé měsíce před vydáním. Díky předobjednávce jsem naštěstí i přelstila tiskařského šotka a dostala jsem ji tak o dost dříve, než se objevila v obchodech – za což jsem moc ráda.
Dokážu si představit, že řeholní řády možná nejsou tématem pro každého čtenáře, ale byla by škoda se tím nechat odradit. Je to významný prvek knihy, nikoli však jediný. Pokud si navíc představujete upjatý klášterní život v nudné společnosti, mohli byste být dost překvapení. Mnohé z bělovodských řeholnic zdaleka neodpovídají zažitým stereotypům, které míváme spojené s jeptiškami.
Vyjma obecného života řeholních sester během let nesvobody sleduje román osobní linky nejen řádových sester, ale i několika dalších postav. Hlavní hrdinkou je přitom Lena, která se snaží srovnat sama se sebou a překonat svou soukromou rodinnou tragédii.
Kniha má sice skoro 700 stran, ale s potěšením mohu konstatovat, že i přes ten rozsah je to velmi čtivé. Čtivosti určitě nahrává i prokládání příběhu různými dopisy, deníkovými záznamy a dalšími dokumenty – díky tomu je tempo vyprávění proměnlivé, což vůbec není na škodu (ba spíše naopak) a příběh se postupně skládá jako mozaika a přímo před zrakem čtenáře se odvíjí osudy hned několika jednotlivců, to vše na pozadí nám dobře známé české historie.
Četla jsem Žítkovské bohyně i Gertu Schnirch, ale Bílou Vodou Kateřina Tučková oba tyhle romány zdaleka překonává. Jsem tedy toho názoru, že se celá ta její desetiletá práce skutečně vyplatila. Autorčin záměr upozornit na osud řeholních řádů v době komunismu byl skvěle naplněn, a to ve výborném zpracování. To vše navíc s kapkou magického realismu.
Super další kniha. Žítkovské bohyně se mě hluboce dotkli stejně jako tato novinka.
Štítky knihy
historie, dějiny náboženství ženy pro ženy řeholníci jeptišky oběti komunismu
Autorovy další knížky
| 2012 |  Žítkovské bohyně |
| 2022 | Bílá Voda |
| 2009 | Vyhnání Gerty Schnirch |
| 2014 |  Fabrika |
| 2018 | Vitka |
Téměř 700stránkový román, který popisuje osudy řeholnic a dalších lidí spjatých s internačním klášterem v Bílé Vodě v Rychlebských horách, psala autorka deset let. Je to monumentální dílo, v němž se románové pasáže střídají s různými dalšími typy textů, jež většinou dokumentárním způsobem přibližují stav a poměry v církvi za komunistického režimu. Některým čtenářům tyto vsuvky vadí, připadá jim, že se mohly zkrátit nebo vypustit úplně, prý je rušily v tom románovém spádu. Mně tyto texty nevadily, naopak: dozvěděla jsem se tak mnohé nové informace a román byl díky těmto pasážím stylově daleko barvitější. Od četby jako takové mě tyto vsuvky nezdržovaly, neberu čtení jako závod, abych měla knihu co nejdříve přečtenou, chci si čtení prostě užít, ne nikam spěchat.
Nesmírně obdivuju, že Tučková dokázala vytvořit tak plastické, mnohovrstevnaté, náročné dílo, které je podle mě dokonale vyváženo. Doufám, že knížka získá Magnesii Literu, určitě si ji zaslouží!
Hodnocení: s nadsázkou 6 ⭐ z 5 ⭐ top, top, top ⬆️⬆️⬆️