Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování

02.09.2015

Autorova dalo by se říct celkem nedávná záležitost... Padlo zde celkem dost kritiky na vykrádání sama sebe nebo na ztvárnění hlavní postavy, tak bych si měl také trochu rýpnout.

1. Autor začíná dosti podobně jako např. v Nor. dřevu nebo Na jih od hranic. Problém je, že člověk už to pak na další pokus nevstřebává tak, jak by měl. Co se opakuje, to se časem ohraje a to i popis prostředí a situace, což zabírá cca 1/3 knihy a čtenář se dozví zhruba to, co je na obálce knihy. Naštěstí, pak se tempo trochu zvýší...
2. Dle mého knize chybí nějaké tajemno či atmosféra. Kde je ta hluboká propast? Kde je ta
kamera - šmírák, která komentuje veškeré dění kolem? Ani zárodky hikikomori zde nenalezneme. Mé srdce zaplesalo u vyprávění Haidy a "předávání smrti". A lup ho tam, ono to moc nikam dál nepokračovalo...
3. Haruki nasbíral cenné body za další reálné odkazy, ať již hudbou nebo knihami. A vyslat hlavního hrdinu do Finska? Úžasné! Další okamžik, kdy jsem si říkal, že už jenom kvůli tomu stála kniha za přečtení.
4. Postava Cukurua by mi ani v nejmenším nevadila. Muž, hledající sám sebe, neschopný delších vztahů a navazování přátelství. Beru to. Sara a další postavy jsou také vcelku zajmavé. Ale místy mi to připadalo nemastné, neslané dokonce až hanebně plytké. Často to ani dialogy nezachránily (a ty od Harukiho já zbožňuju...).
5. Nikdy mi nevadily erotické scény v knihách. A Murakami je prostě umí popsat, je to jeho nedílnou součástí. Nevím, ale, co ho vedlo k popsání jedné scény/snu s H. Chtěl šokovat? Předvést, že se toho nebojí? Netuším. K němu mi to ale nesedí, v porovnání s Rjúem Murakamim, který v tom prostě "umí chodit" mi tohle přišlo jako od puberťáka, který o něčem takovém slyší poprvé... Prostě u něho ne :-)

Kniha je dobrá. Moc dobrá, ale chce to víc porozumění. Určitě bych ji nedoporučil "nováčkům" pronikajících k Murakamimu. Konečný verdikt - 3* za příběh + 3/4 hvězdičky za Haidu, Finsko a některé myšlenky.

06.08.2015

Bylo nás pět (po japonském způsobu)
Mluvící kočky? Nula. Paralelní světy? Žádné. Záhadné ženy? Ani jedna. Jazz? Homeopatické množství. Haló, jsme tu správně v Murakamiho románu? Ano, ale v té realistické podmnožině. Takže s hrdinou středního věku, osamělým, melancholickým, nevýrazným, jako byl Toru Watanabe z Norského dřeva? Ano, přesně tak.
Cukuru Tazaki, šestatřicetiletý inženýr, který staví železniční stanice, se ani po šestnácti letech nedokáže přenést přes to, jak byl zcela nevysvětlitelně vyloučen z velmi úzce propojené středoškolské skupinky přátel. Bylo to proto, že jako jediný nezůstal v Nagoji, ale odešel studovat do Tokia? Nebo snad proto, že na rozdíl od všech čtyř přátel, neobsahuje jeho jméno žádnou barvu? Že není tak chytrý jako Aka (červená), empatický jako Ao (modrá), krásný jako Širo nebo sarkasticky vtipný jako Kuro (černá)? Že je zkrátka bezbarvý, pouhá prázdná nádoba? Až po letech ho jeho nová přítelkyně Sara postaví před drsnou volbu: buďto zjistí pravdu o své minulosti, nebo jejich vztah skončí.
Další zákruty děje by bylo nefér prozrazovat, ale můžeme konstatovat, že Murakami se tu pohybuje na podobném půdorysu jako u Norského dřeva, jeho protagonista je místy opravdu nudný a trochu ukňučený, jazyk románu je prostinký a neklade čtenáři žádné překážky. Navíc Murakami nechá některé záhady z textu neobjasněné a porušuje základní spisovatelskou poučku „neříkej, ale ukaž“. Nemělo by to fungovat, ale přitom to funguje skvěle: asi jako když mistr kaligrafie nakreslí znak několika tahy. Lisztova melodie „Le mal du pays“, ten „bezdůvodný smutek, který v lidské duši vyvolává venkovská krajina“, ve vás zůstane ještě pěkných pár dnů po přečtení.
„Takový talent je jako nádoba,“ říká v jednu chvíli Aka Cukuruovi. „Ať se snažíš a dřeš sebevíc, objem nádoby nijak nezměníš. A dovnitř nikdy nenaleješ víc vody, než se tam vejde.“ A Murakamiho nádoba je od začátku hodně velká a ani po třiceti letech se z ní žádná voda nevypařila.

23.07.2015

Adjektivum bezbarvý, jímž začíná název knihy, je v tomto případě pouhým seskupením písmen bez významu. Ani Cukuru, natož pak jeho autor nemají problém s nedostatkem barev, spíše naopak.
A tak to vypadá, že z Murakamiho nebe kanou kapky v barvě duhy.

20.07.2015

Poslední kapitola byla martýriem, kde jsem nevěděla, které dveře se zavřou. Otázka měla ale být položená jinak ((:

13.07.2015

Zvláštní kniha, člověk se při ní zamyslí nad svým životem a okolnostmi, které vnímáme jako automatické a oni takové být nemusí....A ukazuje, jak nás ovlivňují doměnky a naše představy, jak v nás jsou lidé zapuštěni a nechávají otisk v naší mysli, když procházejí našim životem.
Baví mě prostřednictvím Murakamiho knih vstupovat do japonské kultury, protože mi jí velmi přibližuje. Kafka se mi líbil sice víc, ale tahle kniha je víc reálná. Mohu jen doporučit, ale chápu, že není pro každého. Je pro toho, kdo se nebojí nahlédnout dál ve své mysli...

02.07.2015

Mě se kniha líbila, byla daleko srozumitelnější, méně alegorie a náznaků, prostě více čtivá.
Murakami píše o Japoncích a o Japonsku, jsou prostě takoví, je to jejich způsob života, nevyčnívat, žít svůj život na úkor společnosti, jeho hrdinové prostě takoví už jsou, ukazuje nám jejich svět, jejich myšlení, jejich mentalitu. Více o všem uvažují, jsou i více depresívní. Oni to o sobě jistě ví, proto obdivují cizince, proto asi tak rádi cestují a jsou velmi pozornými a nadšenými pozorovateli, všechno si fotí, dokumentují. Proto když čtu knížky Murakamiho nepřipadají mi vůbec nudné, je to o nich, jsou prostě takoví. Takto čtu jeho knížky, já. A baví mne.
P.S. A navíc mám pocit, že tenhleten Tazaki přece jen se trochu vymkl , že dokázal jít v mnohém za svým cílem jít a být "za sebe", odlišit se.
Že nechal otevřený konec? Nevadí. Ale zase mne posunul v jiných věcech.

22.06.2015

Murakami je prostě jenom jeden. Neznám jiného spisovatele, který by uměl takhle nitěrně "zvláštně" popsat emoce, duševní pochody, myšlenky... Já vlastně asi ani nevím. Mám ho jako pisatele ráda, nebo jsou mi naopak jeho do posledního puntíku popsané děje a příběhy (ne)sympatické? Příběhy bez konce?
Tahle kniha mi ale sedla, ohromně mi sedla, byla úchvatná, pro mě tak snadno pochopitelná. Jako kdyby Mukarami "vytvořil" příběh Cukurua jen proto, aby mi dal najevo, že ví jak se někdo (já) může cítit. Překvapil mě, mile ♥

Toto byla má 4 kniha od Murakamiho a když jsem ji v knihovně dostala byla jsem nadšená.Bohužel mé nadšení moc dlouho netrvalo.Ostatní knihy byly opravdu dobré,ale bohužel jak se říká ,, I mistr tesař se někdy utne". Tato kniha je příkladem.....

01.06.2015

Mé první setkání s tímto autorem. A rozhodně ne poslední. Kniha svádí čtenáře k zamyšlení, ukazuje život, jaký je. Ukazuje, co přináší nevysvětlitelné události, na které člověk nalezne odpověď později. Navíc obsahuje plno skvostných myšlenek:

"Ať už totiž skryješ své vzpomínky sebelíp a potopíš je sebehloub, historii, co se s nimi pojí, vymazat nikdy nesvedeš."

Doporučuji!

23.05.2015

Dovolím si metaforu (za nepřesnosti v koordinaci fantazie a faktů se předem omlouvám) : Cukuru je jako mohutná tekoucí řeka s nesčetnými rameny - a hlavně - několika přítokovými větveními, kde každý z přítoků má jinou barvu duhy - a ve výsledku - po důkladném smíchání a smísení všech barevných komponent tohoto mohutného řečiště, se objeví přesně to, co známe z hodin fyziky jako bílé světlo. Krystalizuje tu před námi bezbarvý Stvořitel, stvořitel právě onoho veletoku s průsvitnou, průhlednou a bílou vodou bez náznaku zabarvení. Jeho proudy jsou zpočátku harmonické, i když tu a tam se útržky bujné vegetace postarají o nějaké vzrušení a postupně dojde až na kritickou turbulenci někde v hloubi erozívní procesuality, a to je ovšem zásadní rána ideální harmonii a stabilitě všech komponent říčního systému. Ale hrdinské vzepětí proudnic vydavší se vlastními nevyzpytatelnými podvodními cestami nakonec vlny upokojuje a dopřává sluchu až konečnému cíli putovaní každé řeky - moři, oceánu.

19.05.2015

Jako u každé knihy u Murakamiho - naprosto mě pohltil svět Cukura.. I když témata jsou psychologické i trochu sociální, jsou geniálně současné.. Je to prostě autor, který mi sedne jako poklice na kolo :) Dodá šmrnc a naťukne k zamyšlení..

Další krásná knížka od Murakamiho, někdy jsem si při čtení říkala "Jak to ten chlap dělá, že mi vidí do hlavy?". Dokáže neuvěřitelně dokonale zformulovat myšlenky, které člověku (a asi nejen mě) lítají hlavou, ale nikdy by je tak přesně nedokázal vyjádřit a vystihnout. Asi jsem knížku četla v období, kdy jsem na ni byla naladěna a našla jsem si v ní spoustu věcí, které mě oslovily. Už aby od Murakamiho zase něco v češtině vyšlo!

09.05.2015

Nádherná kniha o hledání ...

"Lidská srdce nepojí v jedno jen mír a harmonie. Spíš je mnohem hloub dokážou propojit jejich vzájemné rány. Vzájemné bolesti a vzájemná křehkost. Nemůže být ticha bez bolestných výkřiků, není odpuštění, pokud po zemi netekla červená krev, není smířlivého přijetí, pokud jsme předtím nezažili krutou ztrátu. Přesně tyhle věci totiž leží v kořenech každé opravdové harmonie a míru."

06.05.2015

Při čtení Bezbarvého Cukurua Tazakiho a jeho let putování se dostáváme do světa, který již tak nějak důvěrně známe. Neznamená to, že vstupujeme do magického realismem a podivnými imaginacemi prosyceného příběhu, s jakým si autora nejběžněji spojujeme, přesto se znalec jeho děl cítí tak nějak ve svém revíru. Tento pocit Murakami udržuje až do konce, aniž by čtenáře jedinkrát nahlodal pocitem ,,tady něco nehraje, tady je něco jinak“. Vybízí se tedy otázka, jestli se Haruki Murakami neopakuje. Opatrně bych souhlasil, protože Bezbarvý Cukuru v podstatě nenabízí nic, s čím bychom se v předešlých románech nesetkali. Autor oživuje důvěrně známé archetypy, jen celková konstrukce románu působí oproti minulosti komornějším dojmem. Já sám bych (možná poněkud vágně) řekl, že Bezbarvý Cukuru je nejobyčejnější autorova kniha, jakou jsem četl (mám za sebou kompletní česky vydané autorovo dílo). Román má daleko k rozvětvenosti 1Q84 nebo Kroniky ptáčka na klíček, autor dal tentokrát přednost umírněnější formě, která je úspornější hned v několika ohledech: kromě menší rozsáhlosti je to i cesta, skrz kterou Cukuru dojde svého cíle. Autorův prototyp (ano, opět introvertní muž, který tak nějak bloudí a nemá se ani dobře ani špatně, jen vstupuje do středního věku a z mládí jej tíží jedno nedořešené břemeno) tentokrát nevstupuje na dno studny, aby došel k poznání, ani nemusí putovat na konec světa. K zacelení ran mnohdy stačí jen málo, obyčejné shledání se s dávno ztracenými kamarády, několikadenní cesta do Finska. Pro mnohé může dílo díky absenci výrazných odboček (k alternativním podivnostem nebo ,,nelogickým“ proudům vědomí) působit koherentněji, smysluplněji. Abstrahováno zůstalo i od nenormálností magického realismu, odkazů na japonskou kulturu (kterýžto fakt jakoby demonstrovalo přistání na helsinské letiště; ve Finsku se pak odehrává nemalá část děje), díky čemuž se kniha může líbit i těm, kteří měli s jinými autorovými pracemi problém. Pokud ovšem bude dotyčný čtenář akceptovat, že i přes to všechno se stále jedná o zvláštní příběh, ve kterém se (optikou jistě nemalé části čtenářské obce) vlastně nic neděje.
Závěrem bych rád dodal, že jsem potěšen jednotností grafického stylu všech autorových románů, které Odeon vydal, respektive že nepřistoupil jako u jiných autorů na změnu. Srovnání přebalu nového Murakamiho s obálkami souběžně vydaných knih Světové knihovny mluví za vše. Děkuji za poskytnutí recenzního výtisku.

04.05.2015

Já mám Murakamiho ráda, ráda s ním vařím :-) a poslouchám hudbu :-), taková odechovka. Tuhle knihu jsem přečetla zrovna v tom pro mne správném období a její obsah mi velmi pomohl. Jakoby ji napsal Murakami pro mne, byla jsem podobný Cukuru, naštěstí už nejsem :-). Já měla roky pocit, že jsem kamarádům křivdila, než jsem se dozvěděla, co za podlosti mi za zády prováděli a hrozně rychle jsem se tak se situací vyrovnala a jsem mnohem spokojenější člověk. :-). Ještě teď mně běhá mráz po zádech.brrr. Jinak mýmu oblíbenýmu Konci světa a Kafkovi se to nevyrovná, ale taky dobrý..

Bol to môj prvý Murakami. Nepoznám tak dokonale japonskú kultúru (teda vlastne skoro vôbec), ale z tých pár japonských filmov, ktoré som videla na mňa vždy dýchla tá prázdnota, beznádej, prežívanie bez emócií alebo ich zúfalé potláčanie, bezcieľnosť... a táto moja prvá Murakamiho kniha do tohto "konceptu" úplne zapadla. Nedostalo sa mi to však pod kožu... Nenaplnilo ma to žiadnou emóciou. Významným pozitívom tejto knihy je pre mňa potvrdenie skúsenosti, že veci málokedy sú také, ako vyzerajú :) A ostalo tam pre mňa niekoľko otvorených vecí, ktoré v bežnom živote až také otvorené nezostávajú. Pripadá mi to, akoby si Murakami viditeľne (a neotrelo) nechával priestor na ďalší diel.

29.04.2015

Toto som vzdala. Možno nabudúce.
Jeho Norske drevo je neprekonateĺne

23.04.2015

Ne nemohu se tu rozpovídat, že kniha je špatná, není, je to báječná kniha. Jsem ten kdo neměl rád IQ a tak je tohle kniha co mi sedne. Je to tak podobné norskému dřevu, líbí se mi to moc a upřímně, když se ocitnete bez přátel a máte pocit že jsem skoro průhlední, je vám nanic a pak jdete a najdete sám sebe, světlo na konci tunelu a svůj nový start, tak to je přece to o co jde ne. Jednoduchá story, fajnová kniha, trhněte si kritici, mě se to líbilo hergot ;)

16.04.2015

Murakami svým zpusobem stejný a přece opět jinak výtečný.Trošku mi to připomnělo Quentina Tarantina s jeho Pulp Fiction,po kterém většina film.veřejnosti čekala další filmové šlágry.Přišlo rozčarování z očekávání a zklamání s Jackii Brownovou,přitom je to film dnes již zaslouženě ceněnější,než v době vzniku,ale to už je samozřejmě minulost,mužeme v ní už jen pátrat jako Cukuru,který se s odstupem času také dívá na vše jinýma očima.Podobně je to i s touto knihou,kdo očekává mystický realismus,ano není tu v takové míře,ale to není zase tolik na škodu.Pokud se považujete za fanoušky H.M.nebude vám to vadit,jako třeba i opět pro někoho nepochopitelný otevřený konec.Cožpak už lidé ztratili nadobro fantasii,vše podstatné je tam řečeno.Svým zpusobem smutné,stejně jako postavy v Murakamiho knihách.V Japonsku panují dosti jinačí poměry,s tím je nutno nahlížet na postavu bezbarvého,naopak něco je stejné všude na světě,ty Japanoidně-západní prolínačky autor skloubil zase s lehkostí.Komunikace,otevřenost,nevyřčená přání,nevědomky udávání směru osudovosti jiných našimi pohnutky.Kde je pravda,jak je to ve skutečnosti,dá se zjistit černobílost a nezustat bezbarvým ? Kam směřuju,kam jdu,jak dlouho budu ? Haruki to má odpozorováno,jen tak dál,jde vám to moc hezky.