Baletky
Miřenka Čechová
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/432297/bmid_baletky-RAU-432297.png
4
858
858
Baletky mají dvě tváře. Tu přední, usměvavou a dokonalou, kterou vidí publikum. A pak tu odvrácenou, když zmizí za oponou, předpisový úsměv jim spadne a tvář se zkřiví do ztrhaného šklebu, protože se dusí. Při tanci totiž nemůžou dýchat pusou. Třeští oči a lapají po dechu. Kdyby baletky někdo takhle nafilmoval, byla by to přehlídka utrpení. K tomu jsou ale trénované. Tak jako hlavní hrdinka tohohle příběhu. Každý den zažívá baletní dril jako v armádě. Ještě jí nebylo čtrnáct, a už je odbornicí na používání projímadel a zvracení, aby si udržela váhu, na ošetřování krvavých palců a stahování prsou. A do toho poznává klubový život v Praze. Jsou devadesátá léta, frčí perník a extáze a ona objevuje sex a zjišťuje, že má nevlastního bratra, který je úplně jiný, než by chtěla. A že její sen stát se baletkou a tančit ve Zlaté kapličce se mění v noční můru. Režisérka a tanečnice Miřenka Čechová vychází z vlastních zkušeností a deníkových zápisků. Její próza je sebeironickým, syrovým a nelítostným obrazem studií na Taneční konzervatoři a pražského života v divokých 90. letech.... celý text
Přidat komentář
Přečteno skoro jedním dechem. Jazyk, střídání forem, přímočarost, náhled do neznáma.
Ne, že bych od této knihy očekávala "wow efekt", ale tohle bylo něco mezi deníkem, rozhovorem a Dětmi ze stanice Zoo líznutými internátem na konzervatoři. Sice jsem knihu přečetla rychle a nechtěla ji odložit, ale to bylo především proto, abych se dozvěděla, jestli se z hlavní hrdinky nakonec ta baletka stane. Vůbec mě to nebavilo, byl to koloběh škola, intr, pařba v klubu, jedna droga, druhá droga, přítel, rozchod, škola... Navíc ať už to bylo o škole, drogách, výchově, hledání identity - všechno tam bylo tak strašně moc povrchní. Co se týče hlavní hrdinky - absolutně jsem se s ní nesžila, byla mi nesympatická a ani jsem nepochopila, co vůbec chce. Intelektuální perlička - Chce dosáhnout vzdělání, chce být inteligentní a vzdělání je strašně důležité, ale ve škole ho rozhodně nezíská... No, holka, to fakt nezískáš, když místo matiky křepčíš před hotelem, kde se ubytoval Michael Jackson... Dalším výrokem mě hlavní hrdinka pobavila: Choreograf Pavel Zuska, divný jméno... Napsala Miřenka Čechová. A čím mě naprdla nejvíc bylo prohlášení o studentech herectví, v životě jen hrají role, neumí být sami sebou, neví, kdo jsou... Řekla slečna, jejíž oblíbený úsměv nese číslo 28... Forma knihy, myslím, že účelem bylo unést čtenáře do autorčina světa a měl se ztotožnit s hlavní hrdinkou, to mě ale absolutně minulo. Nikdy jsem nechtěla být baletkou, a autorka mě tady na dvoustech stranách neustále přesvědčuje, že to je to jediné co chci, nebo hlavní hrdinka? No, vzhledem k poslední "kapitole" tím až tak moc nežila. Možná by bylo lepší, kdyby byla kniha psaná jako deník. Vrcholem zkušenosti s touto autorkou byl rozhovor pro Reflex, kdy redaktorka začala tak pěkně intelektuálně, literárním přehledem, bohužel sama autorka ji "utnula" tím, že se nejedná o žádnou společenskou kritiku, ani kritiku školského systému ani autobiografii. No, bohužel jsem toho na této knize moc pozitivního nenašla. Miluju Prahu, takže se mi líbila představa pražských ulic, prostředí umělců, začínajících herců a muzikantů a rychle se to četlo, to je asi všechno, co se mi na knize líbilo.
Syrové čtení... není to kniha, kterou přelouskáte za večer, pro mě to bylo těžké čtení, ze kterého na mě často padala tíseň a úzkost. Desetiletou dceru bych rozhodně samotnou do Prahy na školu nepustila, i když v tomto případě to dopadlo ještě nakonec dobře... Zajímavé téma, úplně jiný svět.
Líbylo se mi to, knihu psanou v druhé osobě a v přítomném čase jsem snad ještě nečetla.
Je to slatanina, klise nad klise. Kdyz se clovek zepta lidi z narodni baletu na utrpeni, tak vam o nem nic nereknou, protoze nikdy neztrpeli. Ptat se ale samozrejme musite tech nejlepsich.
Mirenka Cechova se da prirovnat k lesanam. Kdyz se jich zeptate, co si mysli o vychove deti lidmi, kteri obcas odlozi deti v hracim koutku v obchodnim centru, protoze potrebuji nakoupit, lidi, kteri lidi krmi cukrem a moukou atp. taky vam o tom dokazi napsat horor. Ne, takhle to v baletu nechodi. Nekteri obcas trpi, ale vetsinou jde o slabsi povahy, ktere by trpeli i na ucnaku nebo gymnaziu. Trpitele si duvod k utrpeni najdou vzdy. A krome toho je to blbe napsany... asi jako kdyby spisovatel zacal tancit.
Tahle kniha byla pocitem nikoli příběhem.
Čekala jsem příběh z baletního prostředí, příběh plný noblesy a těžké dřiny, příběh éterických bytostí a bílých sukýnek.
A? A dostala jsem nepříjemný pocit zarytý hluboko pod kůži, pocit, že být baletkou je jedna velká oběť. Pocit, že baletní prostředí je toxické a nechápu, jak v něm někdo může dýchat.
A na konci zůstala jen otázka, jak velká vášeň to musí být, aby to někomu za to stálo?
Na knihu jsem se hrozně těšila a to nebývá dobrý, protože pak jsou očekávání vysoko. Ale dopadlo to dobře, sice jsem místo příběhu získala pocit, ale ten si možná budu pamatovat dýl než nějakej příběh...
Vyborný strhující syrový čtení o baletu, dospívání. Líbil se mi styl psaní a taky mi to pripomnělo tu Prahu z 90 let, kterou jsem zažil jen o par let starší než autorka knihy
Ten syrovej pohled mě na tom bavil nejvíc..že je popisována i ta doba, jako další úhel. Povedené, četla se dobře..
Skvělé audio, skvělá knížka. Poměrně upřímné vyprávění o tom, že krása bolí. Ale ne všechny baletky mohou být primabalerinou.... Dost reálné vyprávění o nejisté budoucnosti. Doporučuji.
Balet je úžasný, krása a možnosti pohybu lidského těla jsou neskutečné. Tušíme, že stát se úspěšnou baletkou stojí hodně odříkání, řehole jako u vrcholových sportovců. Ale že až tak?
Od deseti let sama na výběrové škole, bolest, hlad, problém s identitou, odříkání, velmi nejistá budoucnost a možná pár šťastných chvilek radosti na jevišti. Bavil mě mladistvý jazyk, surové psaní v druhé osobě, členění příběhu do menších fragmentů řazených zdánlivě náhodně, někdy nechronologicky, vše prokládané deníkovými zápisy. Také bavilo, že se některé části těžko řadily do správného času v příběhu. Za mě si kniha zaslouží lepší hodnocení. J
Kniha mě oslovila až v závěru, ovšem celkový dojem z těchto obrázků ze života puberťačky mám rozpačitý. S tímto stylem zřejmě více souzní mladší kategorie čtenářek.
Je mi to líto, ale tohle byla ztráta času. Nebýt čtenářské výzvy knihu zaručeně nedokončím. Během celého čtení jsem se trápila s DU formou, která mi i vzhledem k tomu, že šlo o soupis vzpomínek mladé dívky, přišla přinejmenším podivná. Připadalo mi, že autorka tuto formu používá jako kamufláž omezených jazykových prostředků, kterými disponuje, a snaží se ozvláštnit banální věty.
Ještě horší byl nespisovný jazyk. Obecně vzato vnímám literaturu jako součást kultury, umělecký projev, a proto pokud někdo užívá ve svých dílech takto vulgární mluvu mimo přímou řeč, mělo by to mít nějaký hlubší význam. Šlo by to chápat jako kontrast k ladnosti baletu, ale bohužel o něm vlastně tato kniha ani nebyla.
Celkově jsem při čtení měla stálý pocit roztříštěnosti, vulgarity a kouřového dýmu (mohl to být samozřejmě záměr).
Ke všem předchozím výtkám bych asi dokázala být schovívavá, kdyby závěr pro mě neznamenal takový úpadek. Autorka popisuje své sny stát se slavnou baletkou, vystupovat na jevištích všech významných divadel světa, a poté zcela bez vysvětlení tato touha mizí bez nějakého smyslu. Tím pro mě vlastně celá kniha ztratila jakýkoliv význam.
Paní Čechová je jistě významnou osobností tanečního světa, ale podle mě spisovatelkou není. Dozvíme se hodně o tom, že balet bolí a že žít od svých deseti let sám bez dozoru rodičů v Praze během divokých devadesátých let není zrovna nejlepší nápad, ale nic o baletu, nic o důvodu všech těch útrap, nic o baletkách, nic o nitru. Teda alespoň já ne. Možná jsem to jen prostě nepochopila a autorce křivdím.
Po dočtení jsem velmi vděčná za své rodiče, kteří by nic takového nikdy nedopustili a znovu jsem si uvědomila, jak je důležité mít ráda sebe sama i své tělo. Protože tohle dělat sám sobě je opravdu smutné. Jak může kdokoli říkat malým holčičkám, že jsou hnusné a nejsou ničím? Nepochopím.
"Jsi špatná. A budeš nechutná. Budeš zabalená jako bezďák v tunách hadrů, abys už nikdy v životě neviděla svoje tělo, a bude ti jedno, že se válíš ve svejch vlastních ožraleckejch zvratkách, dokud to ze sebe všechno nevybliješ."
Román o tanci, divokých devadesátkách a hledání sama sebe... aneb kterak se Miřenka chtěla stát baletkou... není to ucelený příběh, jsou to fragmenty ze studentského života dítěte - dívky, která si jde za svým snem. A po osmi letech úspěšně zakončeného studia už nechce být baletkou. Autentické, syrové. A nemohu nezmínit v knize obsažené ilustrace Jana Mika.
Tak tohle byl jednoduše masakr a posadilo mě to na prd*l. Upřímně nevím, jak to tu popsat tak, abych vás co nejvíc přiměla k tomu si to přečíst, protože sama pořád nemám slov. Autorka má opravdu poutavý a originální styl psaní, díky kterému jsem se cítila součástí knihy jako ještě nikdy předtím, dokonce možná jako by to byl přímo můj vlastní příběh. Postavy jako takové tu nejsou, ale to vůbec není důležité, to ten příběh. Ten byl tak na úplnou zástavu srdce, minimálně vám začne vynechávat, ale taky byl úplně šílený, drsný, nelítostný a syrový – jen v tom nejlepším slova smyslu ale. To, co se tam dělo, by mě vážně nenapadlo ani v těch nejdivočejších fantaziích a jsem ráda, že díky tomuhle dílku jsem o tom tehdejším prostředí a době dostala povědomí. Možná po tomhle přestane člověk považovat balet za krásný tanec, ale ono jde jen těžko nepřestat… Představte si, že od deseti žijete bez rodičů a permanentně vám vymývají mozek pokřivení lidé (příznivci režimu, kterému sice už odzvonilo oficiálně, ale lidi se nemění a jejich praktiky taktéž). Od deseti let tedy zažíváte takový speciální druh vojny, váží vás jako dobytek, ponižují a zesměšňují, nikdy neuděláte nic dobře, pořád máte přísný dohled, hodiny fyzicky trpíte,… Ono se pak není čemu divit, že od takového mladého věku zkoušíte alkohol a drogy, jste schopni práskat na ostatní kvůli vlastnímu prospěchu, denně si lámat nárty pro správné parametry baletek,… - je z tohohle vůbec jiné cesty než se nakonec psychicky zlomit a bude se někdo divit, že se po téhle cestě rozhodnete nevydat? Opravdu neskutečně silná kniha, která má celé prostředí a emoce geniálně vykreslené. Taky tu najdete téma hledání sebe sama. No, a jestli jsem vás nepřesvědčila, tak už nevím jak, jen jedno vám řeknu – já na tenhle příběh už asi nedokážu zapomenout.
Velmi stinná stránka baletu. Knížka je velmi zvláštně napsaná, je to takový popis každodenní reality. Ráda střídám žánry při čtení a tento mě nezklamal.
Skutečně fragmentované střípky ze života velkého umění, který připomíná jakýsi prazvláštní lágr. Běžný smrtelník pak o to víc nechápe rozhodnutí všech zúčastněných pro takovou životní dráhu a v mých očích se balet jako takový dostal definitivně na černou listinu obrovského pokrytectví. Přesto jsem však očekávala trochu jiný ucelenější příběh, nebo jazykově bohatší zážitek poněkud vhodnější k vysvětlení vnitřních pohnutek hlavních aktérek. Body navíc si nakonec získala relativní originalita žánru.
Na knížku jsem se těšila.. baví mě číst o někom, kdo umí něco "jiného", do čeho nevidím, obdivuji jak se "to" někdo může naučit.. Ale forma vyprávění mi naprosto nevyhovovala.. ani nevím, jak se této formě říká .. šla jsi do podniku, tam jsi potkala, ... někdo vypráví, co jsem JÁ zažila.. ne, to není příjemné.. nečetlo se mi to dobře..
Kniha se četla sama. Balet se mi moc líbí - bylo pro mě velmi zajímavé číst, co všechno tohle obnáší. Určitě stojí za přečtení.
Štítky knihy
drogy Praha česká literatura životopisné, biografické romány tanec 90. léta 20. století balet deníkové záznamy baletky
Baletky
Skvělé nahlédnutí do života dívek, které se rozhodly dělat nejkrásnější sport na světě. Jako baletka, která to v 11 letech pověsila na hřebík, jsem byla opravdu zapletena do příběhu společně s hlavní hrdinkou, což také umocňovala zvolená du-forma. Bavilo!