Ani sami bohové
Isaac Asimov
https://www.databazeknih.cz/img/books/20_/209962/bmid_ani-sami-bohove-9t8-209962.jpg
4
432
75
Nové vydání jednoho z nejlepších děl Isaaca Asimova, které neprávem stojí ve stínu jeho cyklu Nadace a Roboti. Sám autor o něm řekl, že je psáno „nad hranicemi možností“, což se v příběhu projevuje zejména pro „technokrata“ neočekávaným a uhrančivým citovým nábojem. Ani sami bohové patří neoddiskutovatelně do zlatého fondu světové sci-fi. Vynález Pozitronové pumpy, která umožňuje téměř zdarma a neomezeně čerpat z blízkého paralelního vesmíru energii, přivedl lidstvo do éry hojnosti a blahobytu. Skupina vědců však zjišťuje, že obě universa jsou těmito energetickými přenosy narušována. Pokud se lidstvo nevzdá snadno nabytého pohodlí, zaniknou oba vesmíry. Kniha, která je dnes aktuálnější než kdy předtím, představuje velmistra žánru na vrcholu sil.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2014 , Argo , TritonOriginální název:
The Gods Themselves , 1972
více info...
Přidat komentář
Ta myšlenka je skvělá, ale část s obláčky mi chvílu zabrala než se mi dostala pod kůži. Nakonec z toho byla ta zajímavější linka. Nicméně některé pasáže trochu nudily. Určitě mám od něho oblíbenější knížky.
Moje prvotina od Asimova a hned taková pecka. Jedná se o klasické rozvláčné sci-fi, tak jak ho měli čtenáři za starých časů rádi (já i dnes). Dnešní sci-fi mi moc nesedí, ale Asimovovy knihy jsou pro mě lépe přijatelnější.
První část dobrá. Druhá část velmi originální, nejzajímavější a také nejvtipnější (výborný úlet alternativního sexuálního fungování rodiny v paravesmíru, to mě fakt bavilo!); zápletku však potenciálně rozvíjela tak monumentálně, že bylo vlastně jasné, že rozuzlení musí být zklamáním. Netrpělivě jsem hltal třetí část, abych se dozvěděl, jak to dopadne; zklamání bylo velké. Celá třetí část působí oproti prvním dvěma odbytě, rozvláčně, a obsahuje příliš mnoho pseudovědeckých rozborů, kterým jsem vůbec nerozuměl. Jak už tu bylo řečeno, tři části spolu téměř nesouvisí; souvislost je jen v rovině společného teoretického problému s energií, ale děj, dílčí zápletky a postavy se mezi jednotlivými díly neprolínají. Souhlasím také s tím, že je z textu cítit autorova nadutost a samolibost. Závěr samotný je vysloveně trapný amerikánský demokratický a zamilovaný happy end (egoistický měsíční vědec je přehlasován "láskyplnou" většinou a tím je zmařen jeho záměr; a žena emancipovavší se z jeho vlivu má sex s pozemšťanem, který záměr vědce odsuzuje, ačkoliv o chvilku dřív se s měsíčňankou shodli na tom, že láska je důležitější než sex). Z toho je mi blivno. (To už radši roztomile naivní odér spásného komunismu v některých slabších Strugackých.) Sečteno podtrženo: 1. část velmi slibná, 2. část svým způsobem geniální, ale 3. část a samotný závěr to celé dost shodily.
Bohužel mě kniha neoslovila. Nejvíc se mi líbila část s Duou, ale ostatní mě krajně nebavilo. Myšlenka zajímavá, ale asi ten styl psaní prostě není můj šálek čaje. 2*
Prislo mi to nedotazene. Navaznost mezi tremi dily minimalni. Komunikace mezi svety utata hned v zarodku. Souhlasim, ze si autor trochu masiruje ego. Na druhou stranu napady ve vsech trech povidkach jsou fascinujicim zpusobem silene.
Tři škodolibě a samolibě zamaskované povídky! Ta první jakžtakž, u té měl Asimov skončit. Druhá je uf ..., bylo tam něco jako svět neustále prcajících triagonál nebo tak něco, až trochu příliš nápadité, prostě bizár který nenajdete ani pornhubu. A třetí povídka byla takový technologický skanzen měsíční kolonie u které se dozvíte, že na měsíci je jiná slabší gravitace a aby to bylo jasné zopakuje to autor asi strokrát. Takže múj první pokus s Asimovem nevyšel.
Jestliže Asimov prohlásí, že v těžce v nadlimitním psaní stvořil tenhle román a považuje jej za svůj beletristický vrchol, tak jediné, co vidím na něm jako nadlimitní je míra autorovy samolibosti a nadutosti. Autor začíná extrémně sebevědomě s historkou, kterak k plutoniu-168 přišel, posléze samolibě vyzývá, že všem svým souputníkům dokáže, jak umí napsat skvělou vědeckotechnickou beletrii i k nicneříkajícím termínu jakožto počatečnímu podnětu, navíc to celé velkohubě věnuje a tím nasadí takové očekáváni, že vás následné zklamání kopne přímo mezi oči. Po přečtení jeho biografie je mě jasné, že si úvodní kapitolou vyřizoval ješitně účty se svým univerzitním kolektivem, ale jde bohužel o to nejlepší z celé knihy. Tahle kniha je průser jako celek. Ano Asimov i tak neuvěřitelnou školometskou patlanici o parentálech a emocionálách napsal celkem čtivě, ale je to tak neuvěřitelné grafomanské intelektuálně vymasturbované samolibé hovno, že to přerazilo i celkem slušný dojem z první kapitoly. Autor intelektuálně exhiboval, ale mě to vůbec nebaví.
--------------------
Posuďte sami:
Svého levootce a středomatku skoro neznala. Už pro ni neměli význam. Pouze její pravootec, její parentál, její tatínek, nyní podsaditý a široce roztažený. Neměl hladké křivky jako racionál, ani nebyl chvějivě nestejnoměrný jako emocionála, a Dua vždycky předem věděla, co jí chce říct.
--------------------
Samotná myšlenka pumpy je velmi originální, i paralidi a jejich univerzum je dokonce superoriginální, ale tady šla originalita težce na úkor kvality. Po návratu děje zpět na zem, respektive na měsíc jen prolézáte ten měsíc jako by vás vedl turistický průvodce po technologickém skanzenu. U toho Asimov vytáhne svoji lacinou dlouhatááánsky rozvíjenou erotickou linku, která mě sice bavila v Nadaci, ale už ne tolik v Robotech úsvitu, kde šlo o očekávanou spisovatelskou kartu, která měla ochutit jinak nudnou vatu ubíjejícího dialogového psaní nižší kvality. Tady je ten samý problém, jde o samúčelný vlhký autobiografický sen stárnoucího samolibého dědka, kterým chce dramaticky proložit hromady nudných popisných vycpávek. Vyvrcholení příběhu je sice fajn, ale mělo to zůstat jen u formátu povídky desetinového rozsahu. Možná jsem poznamenaný tím, že jsem se předchozí řadou dvanácti skvělých Asimovových knih namlsal, každopádně tohle ja ta nejútrpnější věc, co jsem kdy jako čtenář zvládl prokousat.
Pořádná klasická rozvláčná sci-fi, jak jsme ji měli za starých časů rádi. Líbila se mi střední část, čili popis paravesmíru.
Čitateľské utrpenie á la Asimov. Jeho písanie určite bavilo, mňa čítanie nudilo, ba priam ubíjalo. Rozsahom mal zostať pri poviedke a úplne vypustiť prostrednú, mňa neskutočne iritujúcu časť, aj so všetkými emociály, parentály, racionály a tvrdýši. Katastrofa. Zbytočné informácie o sexuálnom živote triád. V poslednej časti popis športovania na Mesiaci, úplná zbytočnosť, tak ako v prvej časti neskutočne dlhá pasáž o lúštení písma Etruskov je ďalšou zbytočnosťou. Pár kníh som od Asimova čítal a všetky ma niečím štvali. Asimov mi nikdy neulahodil a pochybujem, že mi niekedy v budúcnosti ulahodí. Myšlienka pumpy je originálna, o tom nemôže byť pochybností, no je utopená v balaste tisícov nič nehovoriacich a tým pádom zbytočných slov. Nemôžem si pomôcť, ale Asimov mi pripadá ako samoľúby nadutec - o tom svedčí už úvod knihy, kde sám seba vychvaľuje a postupne o tom čitateľa utvrdzuje v priebehu "deja" nenápadnými, ale podprahovými narážkami na svoju veľkoleposť. Bez pardónu, ale súpútnik Arthur C. Clark je o niekoľko tried lepší spisovateľ, Isaac Asimov mu nesiahal naozaj ani po členky.
Toto bola 12-ta kniha ktoru som od Asimova cital. A definitvne najvacsia katastrofa, trpel som prakticky az do konca.
Na začátek je dobré říci, že kniha je rozdělena do třech oddělených částí.
První část je krásně vědecká a teoretická. Máme tu několik vědců protagonistů, který objeví neexistující izotop. Postupně zjistí o co se jedná. Tato část pro mě byla úplně skvělá.
Pak přišla druhá část. Tady čtenář prvních několik stran vůbec netuší co vlastně čte. Postupně pomaličku dostává další informace a celek se postupně skládá dohromady. Musím však říci, že tuto část budete buď milovat nebo nenávidět. Nic mezitím není.
Třetí část působí poměrně futuristicky, protože se odehrává na Měsíci. Dozvíme se jak je život na Měsíci jiný, jak se tam správně pohybovat atd.
Celkově kniha působí hodně nadčasově. Má spousty zajímavých a velice originálních nápadů.
Celkové hodnocení 50%
Kniha mě nenadchla tolik jako jiné hodnotící. Nejzajímavější mi přišla prostřední část, ale spíše z hlediska popisu paravesmíru a jeho fungování, styl v této části mi připadal příliš jednoduchý. Příště zkusím od Asimova asi něco trochu klasičtějšího.
Mě se tedy knížka velmi líbila. Byla to teprve moje druhá knížka od Assimova, ale jistě ne poslední. Knížka hezky poukázala na známý problém, že obecně se sice ví, že je něco možná špatně, ale ego a postavení jsou pro lidi nakonec důležitější, než řešení problému.
Prostřední část, popisujíc paralelní vesmír, se mi tedy moc líbila. Líbilo se mi, jak autor pojal jiný život zcela odlyšně. Pravda ze začátku jsem trochu tápal, ale postupně jsem pochopil a hltal každou stránku.
Kniha začína ako príjemne oldschoolové hard sci-fi s tromi ješitnými vedcami a jednou geniálnou myšlienkou, potom sa zvrtne a pokračuje ako ekotoplazmatický young adult príbeh pre mladé mimozemšťanky a mimozemšťanov (a všetko medzi tým) o hľadaní si svojho miesta vo svete, o potrebe vzbúriť sa proti skostnatenej spoločnosti o nesmelom objavovaní vlastnej (podotýkam, že nehumanoidnej) sexuality, autoerotike, splývaní duší atómových jadier, ektoplazmatickom tvrdnutí a mäknutí a skončí sa zdĺhavým pojednaním o blahodárnom vplyve nízkej mesačnej gravitácie na ľudské telo (s dôrazom na ženské horné partie)
4* dávam za tú ektoplazmatickú prostrednú časť, ktorá je v podstate standalone novela so samostatnou (výbornou) pointou a za celkovú myšlienku o fungovaní multivesmírov.
Ani sami bohové je úžasnou ukázkou toho, jak by kvalitní žánrová literatura měla vypadat. Kniha je dokonale nadčasová, dechberoucí, vypointovaná a nepředvídatelná. Vřele doporučuji každému, komu je sci-fi alespoň trochu blízké.
Pořád jsem přemýšlela, jak je možné, že někoho, koho povídky absolutně nebaví, přitahuje veškerá Asimovova tvorba jako magnet. Příčina bude nejspíš v tom, že jeho příběhy nejsou jen krátkými povídkami, jsou něčím daleko větším, přesahujícím sama sebe - jsou záznamem, výpovědí svědectvím. Něčím, co sice není pravdou, ale mohlo by jí z fleku být. Asimovovy příběhy jsou jako realita - shluk jednotlivostí, které z širšího pohledu tvoří těžko uchopitelný, komplexní a nečernobílý celek. A přesto se tímto celkem vždy vine něco, co to celé drží pohromadě, například to, že proti hlouposti ani sami bohové nic nezmohou.
75% - "Má smysl být člověkem, když na to musíš umřít?" Lidi jsou opravdu schopní se pro vlastní pohodlí, a aby nemuseli moc o ničem přemýšlet, přivést do záhuby, to je tady ukázáno více než dobře. K postavám v první a třetí části jsem si nicméně vztah nevypěstovala, nejvíc mě zaujala paradoxně prostřední část, která nám ukazuje ne lidstvo, ale naopak ty, kdo stojí v paralelním vesmíru na druhé straně pumpy - obdivuju celou tu konstrukci s triem bytostí s rozdělenými rolemi (racionálové, emocionálové, parentálové), kteří stvoří další podobné trio a pak se sami přemění. Asi nejvíc mě mrzelo, že když došlo k odhalení jejich podstaty i vlastních motivů pro provoz pumpy, autor tuto dějovou linku opustil a už jsem se nedozvěděla z jejich dalších osudů vůbec nic. Ale i tak kniha zejména svým námětem stojí za přečtení, hlavně pro fanoušky žánru.
Tak tohle mě chytlo o dost více než Nadace, a to především druhá část, která je podle komentářů níže asi trošinku kontroverzní. Já na ní jen obdivovala autorovu představivost, která byla schopna vykreslit jinou rasu tak, že se lidem příliš nepodobala a zároveň ve čtenáři (přinejmenším ve mně) dokázala vzbudit velký díl empatie a paralel. A jistěže mi byla blízká především Dua, rebelka, protože: Proč dělat jen to, co se sluší a patří, bez ohledu na to, zda nám to dává smysl či to plní naše přání? Snad jen jediná výtka, a to - jak je u mě zvykem - k závěru. Tady to byl pro mě co se kvality příběhu týče dost drsný sešup dolů. Ani jsem se nevzpamatovala a najednou byl konec a já hledala další rozvíjející/ukončující kapitolu, nebo alespoň odstavec, a ono nic.
"Ta všeobecná hloupost je skutečně deprimujíci. Myslím, že až lidstvo díky necitelnosti srdce nebo z číré nedbalosti spácha sebebraždu, ani mi to nebude líto. Na tom, jak se díky své neuvěritelné tuposti říti do zkázy, je něco strašně nedůstojného. Má smysl byt člověkem, když na to musíš umřít?"
Zatiaľ som ešte nebol takto prekvapený z hodnotenia knihy - vážne som sa premáhal dať tejto knihe čo i len dve hviezdičky. Prečo má tak vysoké hodnotenie? Nemôžem si pomôcť, a aj keď som knihu čítal pred vyše pol rokom, stále si pamätám, aké ploché boli charaktery postáv, ako sa autor postavám z prvej tretiny knihy až do konca odmietal venovať, ako som musel pretrpieť 70 strán (bohužiaľ som počítal každú stranu) prázdnych a častokrát tupých dialógov Odina a jeho spoločníkov následované možno ešte nudnejšími dialógmi na mesiaci praktikované ešte nudnejšími postavami. A ten neuspokojivý, odnikiaľ sa objavujúci koniec - Obyvatelia Mesiaca sa chceli vzbúriť pozemšťanom kvôli pocitu akejsi rasovej nadradenosti, tak sa rozhodli uniknúť aj s celým mesiacom..neúspešne. The end.
Asimova ako autora naozaj rešpektujem, ale želal by som si, aby z tohto naozaj vytvoril iba poviedku, a nie skoro tristostranový román, v ktorom každá strana zíva prázdnotou. Na druhú stranu to vysoké hodnotenie. Možno mi len niečo ušlo. Nejaká dobre skrytá hĺbka. Hĺbka duše, hĺbka rozumu. Ale premýšľal som nad tým tak dlho... a stále v diele nenachádzam nič iné ako len nič všeobecné.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2009 |  Nadace |
| 1993 | Já, robot |
| 2009 | Nadace a Říše |
| 2010 | Druhá Nadace |
| 1993 | Konec Věčnosti |
Kniha Ani sami bohové je v
| Právě čtených | 4x |
| Přečtených | 637x |
| Čtenářské výzvě | 24x |
| Doporučených | 31x |
| Knihotéce | 281x |
| Chystám se číst | 92x |
| Chci si koupit | 18x |
| dalších seznamech | 3x |
Tři knihy v jednom. Začátek je sice přesuché hard sci-fi, kde člověk nad definicemi wolframu a izotopů plutonia přemýšlí, má-li vůbec pokračovat dál, s rostoucím počtem stránek ale zároveň přibývá i zábavnosti a autorovy imaginace. A pak najednou přijde konec první části a z laboratoří a myšlenek na prolomení různorodých problémů (vědeckých i osobních) dostáváme příděl popisů vztahů v trojpohlavním systému tvorů paralelního vesmíru - včetně autorem vytvořených alternativních fyzikálních pravidel, umožňujících hrátky s "prolínáním hmoty" - a tempo už nepoleví. A i když se třetí část vrací zpět do našeho vesmíru, dostává čtenář třetí odlišnou dějovou linku "měsíčňanů", která jako by vypadla ze série Expanze (knihy Leviatan se probouzí a další...). Vše je navíc propojené jedním důležitým tématem. A i když je kniha psaná pomalým "papírem šustícím" stylem Asimova se spoustou dlouhých dialogů, výsledný dojem stojí určitě za to.