Krása vyřčeného čili Úryvky z knih

Každý člověk z kraje mládí ví, jaký je jeho osobní příběh. Jak však čas plyne, jakási tajemná síla se snaží dokázat, že osobní příběh uskutečnit nelze.

(Paulo Coelho - Alchimista)

DOKTOR STOCKMANN (hledí do psaní): Říká, že si netroufá jinak. Dělá to nerad, ale netroufá si jinak – kvůli svým spoluobčanům – z ohledu na veřejné mínění – je závislý – netroufá si urazit vlivné muže –
PANÍ STOCKMANNOVÁ: Tady vidíš, Tomáši.
DOKTOR STOCKMANN: Ano, vidím to, jsou zbabělí všichni tady ve městě. Nikdo si nic netroufá z ohledu na jiné lidi. (Hodí dopis na stůl.)

(Henrik Ibsen - Nepřítel lidu)

"... usínal a ve snech si připomínal nebo přetvářel příběhy, které nosil v paměti, především ty, v nichž byl lvem."

/Šepot včel - Sofia Segovia/

"... naučil mě mlčet, když mi vyprávěl své příběhy, nepřerušovat ho otázkami, nedožadovat se, aby mi předem vyzradil konec, protože, Francisco, konec přijde právě tehdy, kdy přijít má, nikdy ne dřív ..."

/Šepot včel - Sofia Segovia/

Povstala jsem z plamenů jako malý fénix. Přejela jsem si prsty po zjizvené kůži, pohladila jsem ty vystouplé čáry. Mami, neshořela jsem. Prošla jsem ohněm a přežila jsem.
Stejně tlusté a stejně ohyzdné jizvy mám i na srdci. Vím to. Doufám, že mi tam zůstala aspoň část neponičené tkáně, kousíček, kterým se dovnitř dostane láska a kterým bude moct proudit ven. Doufám.

(Gail Honeyman - Eleanor se má vážně skvěle)

(Maccus) "V létě mi bude padesát. A už mě také začínají pobolívat kosti."
Connavar přiložil na oheň dalších pár klacíků. "K Arnovi jsi byl velice laskavý. Ten muž je strachy bez sebe z toho, že stárne."
Maccus kývl. "Byl dobrý bojovník, a jako všichni mladí muži nikdy nevěřil, že to skončí. Staří pro nás byli úplně jiný druh. Myslím, že jsme jistým způsobem věřili, že ti lidé se rozhodli zestárnout. Léta se táhla před námi, plná příslibů. Často jsme vysedávali až do noci a stěžovali si na starce, kteří nám vládli. Byli unavení, vyčerpaní, ustrašení. My mluvili o všech těch věcech, co uděláme, až přijde náš den."
Maccus se od srdce zasmál. "Když se teď dívám na mladé muže sedící kolem táboráků, vím, co říkají."
David Gemmel - Meč v bouři

Text příspěvku byl upraven 04.03.23 v 11:27

"... bavil mě vyprávěním o tom, co vědí včely a jak to vědí, a připomínal mi, že nejdůležitější je poslouchat; co ti život občas šeptá do ucha, do srdce, do samého nitra."

/Šepot včel - Sofia Segovia/

Věřil jsem, že pátrání bude úspěšné, že se Štěstěna ke mně přikloní a já budu mít odrazový můstek k bohatství A tak jsem tři dny oslavoval a mým sto tisícům franků to ani moc neublížilo.
Pracovní výdaje
Jak jsem tehdy mohl vědět, že padám do bezedné studny? Že světlo, které mě vábí, mě uvrhne do nicoty?
Černá díra.
Odrazový můstek nad prázdnotou.

(M. Bussi - Vážka)

Policie nic neudělala, město drželo zobák, dospělí Maye nepomohli. A pak se jednou v noci nedlouho po té něco stalo. Co přesně, to nikdo neví. Jen Kevin najednou přestal vycházet ven. Začalo se šuškat, že se zbláznil a jednoho rána před třemi týdny on i jeho rodiče z města odjeli.
Leo si myslel, že tím se všechno zlepší. Ale ono se to zhoršilo. Je mu dvanáct a během léta se naučí, že lidé si vždycky vyberou jednoduchou lež místo složité pravdy, protože lež má jednu podstatnou výhodu: pravda musí vylíčit všechno tak, jak se to stalo, lež musí být jen snadno uvěřitelná.

(F. Backman - My proti Vám)

Prošel dveřmi s proslulým nápisem:

Taceant colloquia. Effugiat risus. Hic locus est ubi mors gaudet succurrere vitae. -- Nechť ustane hovor. Nechť pomine smích. Toto je místo, kde smrt s radostí pomáhá živým.

*

Lincoln Child, Douglas Preston - Dva hroby

https://www.databazeknih.cz/knihy/pendergast-dva-hroby-174729

Dětem zní slova jinak než dospělým.
Slyší slova POPRVÉ. Hledají význam, jaký slovy prosvítá...

*

Martin Petiška v předmluvě ke knize Kočkolásky

https://www.databazeknih.cz/autori/martin-petiska-619

https://www.databazeknih.cz/knihy/kockolasky-486097

"... psaní povídek neobsahovalo pouze tajemství, skýtalo jí rovněž veškerá potěšení miniaturizace. Svět se dal stvořit na pěti stranách ..."

/Pokání - Ian McEwan/

"Nemělo žádný smysl pokoušet se květiny uspořádat. Zvolily si vlastní symetrii, ... příliš souměrné uspořádání kosatců... by pokazilo dojem."
...
"Několik minut květiny aranžovala, aby dosáhla přirozeného nahodilého vzhledu."

/Pokání - Ian McEwan/

"Jednu věc jsi ... objevila. Svůj vůdcovský potenciál."
... "Vůdcovský potenciál?"
"Nehraj hloupou. Zorganizovala jsi v té shnilé kleci, kam tě strčili, celé povstání."
"Nebyla jsem sama."
"Á, skromnost. To je špatná vlastnost. Jistě, bez přátel by ti to možná šlo hůř. Ale tam na té louce jsi byla královna. Dokonce jsi pronesla řeč! A slova, má milá krajinochodkyně, slova jsou všechno. Slova dávají křídla, dokonce i těm, kteří jsou pošlapáni, zničení tak, že nelze doufat v jejich uzdravení."

/Vidořád - Samantha Shannonová/

Text příspěvku byl upraven 07.04.23 v 21:51

Vereesa došla k dvojici zkroucených stromů, stále ještě živých, ale už je zčásti.
Dotkla se jich a cítila jejich únavu, odhodlání zemřít. Cítila také něco z jejich minulosti, sahající dávno do dob před příchodem Hordy. Khaz Modan byl kdysi zdravou zemí, kde, jak Vereesa věděla, spokojeně žili horští trpaslíci i jiní tvorové. Trpaslíci však uprchli před nájezdy orků ve víře, že se sem jednou vrátí.
Stromy však utéct nemohly.
Elfka cítila, že pro trpaslíky se den jejich návratu blíží, ale pro tyhle stromy a mnoho jiných už bude pozdě. Khaz Modan potřeboval mnoho desítek let, aby znovu ožil – pokud to vůbec ještě je možné.
„Odvahu,“ zašeptala oběma. „Přijde jaro, slibuji.“
V jazyce stromů a rostlin jaro neznamenalo jen roční období, ale všeobecně naději a návrat života.
Když elfka poodstoupila, oba stromy se zdály být rovnější a vyšší. Efekt jejích slov jí vykouzlil na tváři úsměv. Větší rostliny znaly způsoby komunikace neznámé dokonce i elfům. Snad se její povzbuzení bude šířit dál. Snad některé stromy nakonec přežijí. Mohla jen doufat.

*

Richard A. Knaak - WarCraft, kniha první: Den draka


https://www.databazeknih.cz/knihy/warcraft-den-draka-399

Text příspěvku byl upraven 10.04.23 v 16:33

Když vyšlo rudé slunce a jinovatka slezla z krátké, suché trávy, seřazené stádo se už táhlo v délce půl míle; honáci, stále očarovaní tmou a posvátností svítání, které obrací pozornost mužů do vlastního nitra, mlčeli a bratři také mlčeli a naslouchali přešlapování dobytka a praskání pelyňku pod kopyty sudokopytníků; vrzání sedlové kůže a cinkání německých stříbrných řetízků na udidlech. Nové slunce vycházející nad východními kopci ukazovalo svět tak rozlehlý a nepřátelský vůči lidské naději, že se mladí honáci drželi vzpomínek na domov, kuchyňská kamna a hlasy svých matek, na šatny ve škole a halekání dětí o přestávkách. S pozvednutými bradami nyní upírali oči na opuštěný dřevěný srub, vystavený vlivům počasí, kam si v létě zbloudilí koně chodili pro trošku stínu, kde před léty muž jako oni zkrachoval; kde se cesta vinula okolo plotu z ostnatého drátu, zatímco rezavá cedule posetá dírami po kulkách je nabádala, ať žvýkají značku tabáku, která dávno neexistovala. A vepředu, shrbený nad hruškou svého sedla, jel nejstarší muž z ubytovny, prošedivělý, vrásčitý chlap, který jako oni musel kdysi snít o kousku půdy pro sebe, několika akrech hospodářství, o pár kusech dobytka, zelené louce, o ženě, která bude jeho manželkou, a ví Bůh, možná i o dítěti.
Pak se slunce vyšvihlo výš nad kopce a nové teplo zase přiživilo jejich naděje. A oni se náhle dali do řeči, smáli se a vtipkovali; však se jejich plány uskuteční. Až budou tak staří jako támhleten chlapík, co se hrbí nad sedlem, budou mít svůj kousek půdy. Budou mít své peníze, budou střádat plány. A mezitím hlavy jejich koní směřovaly k dobytčím ohradám, k saloonu, k ženám nahoře v patře.

Thomas Savage - Síla psa
https://www.databazeknih.cz/knihy/sila-psa-468560

Jiní zase naslouchají vzpomínkám na půl ucha a netrpělivě, aby mohli skočit do řeči: To u nás a za mých mladých let bylo tak a tak. Mívám dojem, že se lidé svými vzpomínkami jaksi vychloubají; honosí se tím, že za jejich dětství panoval záškrt nebo že zažili tu velikou vichřici, jako by to náleželo k jejich osobním zásluhám. Snad každý člověk má potřebu vidět ve svém životě cosi pozoruhodného, důležitého a přímo dramatického; proto rád upozorňuje na zvláštní události, které prožil, a očekává, že se pro ně stane předmětem zvýšeného zájmu a obdivu.

Neměli bychom vlastně oslavovat život v jeho normalitě a obyčejnosti? Je snad méně životem proto, že to v něm nezaskřípělo a nezaúpělo a nehrozilo se rozletět? Zato jsme udělali hromadu práce a splnili všechny náležitosti od narození až do smrti. Byl to celkem šťastný život, a já se nestydím za to malé a pravidelné štěstí, které jsem nacházel v pedantické idyle svého života.

(Karel Čapek - Obyčejný život)

Po dlouhé době jsme odbočili z úvozu na stezku a namířili si to rovnou čarou do hor. Vypadalo to, jako bychom do nich museli hned narazit, ale jak jsme šli, hory se před námi otvíraly a ze všech stran nás počaly objímat.

*

Forrest Carter: Škola Malého stromu

https://www.databazeknih.cz/knihy/skola-maleho-stromu-14917

Stýská se mu po tom, že někam patřil, ačkoli to byla lež. Raději to, než bloudit v pravdě.
Všichni lidé mají sto falešných osobností podle toho, s kým se právě baví. Předstíráme a přetvařujeme se, jen abychom zapadli.

(Fredrick Backman - Vítězové)

Za stínem letadel následovaly na zemi chaos a destrukce. Horní Wilhelmstrasse se vyboulila a pak převrátila, jako obrácena obřím pluhem. Ministerstvo pro vědu a školství zmizelo v oblaku prachu a rozdrceného zdiva. Dvě bomby proletěly střechou ministerstva spravedlnosti; napřed výbuch vyrazil všechny tabulky oken a pak se zhroutila fasáda, jejíž kameny zavalily Wilhelmstrasse.
Na Mauerstrasse stačil jediný obrovský bílý zášleh a přestal existovat mondénní restaurant Paris. Nezbylo z něj nic, co by bylo větší než vidlička. Zmizel také Dům nábytku, zůstal po něm kráter zaplněný třískami a zkrouceným mosazným kováním. Na Wilhelmplatzu výbuch obnažil a rozbil vodovodní potrubí a proudy vody tekly přes náměstí ke kancléřství. Zdi Kulturní komory se sesuly jako kaskády na ulici a podlaží po podlaží se na sebe skládala jako lžičky v zásuvce. Ministerstvo financí zasáhly bomby už podruhé. Polovina budovy byla výbuchem shozena na Kaiserhof-strasse a ve druhé zuřil požár, živený tisíci spisů a dokladů. I obrovská budova ministerstva pošt se v mžiku proměnila ve strašnou změť trosek. Byty, obchody a hotely byly zničeny výbuchy a otřesy nebo vysáty tlakovou vlnou. Ze zbytků budov šlehaly plameny.
Země se kolébala a svíjela. Probíhaly jí vlny, jako když se protřepáváním vlní prostěradlo. Ulicemi vál přehřátý vzduch, ničil okna, strhával rolety a vývěsní štíty, nesl s sebou smrtící trosky, kdyby se s někým střetly. Strhával elektrické vedení a přetržené dráty, sršící jiskrami, se svíjely na ulicích. Převrhával auta jak dětské hračky. Na zem dopadaly cihly a střešní tašky. Sloupy pouličních světel byly ohnuty až k zemi, jinde vyrvány ze země. Ozdobný železný plot se zlacenými špicemi kolem ministerstva propagandy svištěl vzduchem jako hejno šípů. Trámy, potrubí a zdivo sténalo a praskalo. Budova Ribbentropova ministerstva zahraničí v těsné blízkosti říšského kancléřství se roztrhla na dvě části. A přímo na jih od kancléřství utrpělo ministerstvo dopravy tři přímé zásahy, které obnažily jeho vnitřnosti. Stromy na Kaiserhofplatzu, proti vjezdu vozidel do kancléřství na Vossstrasse, zůstaly stát, ale vzdušná smršť z nich servala mladé listí.
Letadla odletěla a bomby vykonaly své.
James Thayer - Pět minut po půlnoci

"A vy? Jste Ukrajinec?"
"Ano, Ukrajinec,"... odpovím ukrajinsky.
... Stařenka se chvíli zamyslí a pak pokračuje: "Máte štěstí. Vy aspoň víte, kdo jste. A já ... Dokud byla v pase kolonka 'naárodnost', měla jsem tam napsáno, že jsem Ruska. Jenže jakápak já jsem Ruska? Mám mezi předky Armény, Židy, dokonce Francouze. A žádné Rusy. Kdo teda jsem?"

/Ukrajina v měřítku 1:1 - Oleh Kryštopa/

"Těžko říct, jak by se lidé chovali, kdyby byli nesmrtelní. Nejspíš by nikam nespěchali. Jenomže život dnešního člověka je těžké ocenit z pohledu jeho minulosti. Ta honička. To nesmírné zrychlení. Rychleji, více, silněji. ... Možná přišel čas zpomalit? A pak, když se honíte za ztraceným včerejškem, nezapomínejte, že honíte vlastní smrt. A pokud ani to pro vás není argument, tak přinejmenším: když si jdete se zapáleným cigárem, nepředbíhejte ruského mafiánského kmotra na jeho cestě do pekel. "

/Ukrajina v měřítku 1:1 - Oleh Kryštopa/

Text příspěvku byl upraven 19.06.23 v 22:20

"Na tábor zaútočily krávy. ... Býk byl skutečně majestátní ... a tak jsem nejdřív zbaběle doufal, že se všechno nějak zařídí samo od sebe. ... Nakonec jsem zařval na krávy: "Táhněte odsud, vy mrchy!" Popadl jsem lano a začal s ním práskat... ovšem výhradně směrem ke kravám. Býk mou ohleduplnost ocenil a začal se taky vzdalovat ... Z toho plyne ponaučení: nikdy neřvěte na šéfa - řvěte na jeho podřízené a trpělivě čekejte, až šéfovi dojde, co se děje a jak by se měl zachovat."

/Bezmocní tohoto světa - Boris Strugackij/

Text příspěvku byl upraven 20.06.23 v 09:01

"Možná se nezvětšuje a nezmenšuje jen vesmír, nadhodil. Možná se to samé děje s námi - jak stárneme, náš život se začíná zmenšovat."
"Jak to myslíš?"
"Když jsem byl malý, svět mi připadal tak obrovský, že mi až naháněl strach. Škola se zdála veliká, dospělí taky. Budoucnost jakbysmet. Ale teď začínám vnímat, že jsem se postupem času stáhl do menšího světa. Vidím, jak lidi kolem mě pospíchají a říkám si - kam mají namířeno? S kým se setkávají? Žijí tak nabité životy. Snažím se rozpomenout, jestli byl můj život někdy taky takový."
Hladový Paul se na chvilku odmlčel. "Asi ti rozumím. Jenže pro mě byl vždycky problém, jak je život veliký. Už přes tři desítky let si prosekávám bezpečnou cestičku divočinou, stejně jako do určité míry i ty. Ta cesta je chvílemi trochu úzká, ale opravdu to tolik vadí?"
"Nejde jen o vnější okolnosti," odpověděl Leonard. "Mám pocit, že se zmenšuju já sám. Připadám si tišší a víc jak to říct neviditelný. Hmatatelně vnímám jako nějaký fyzikální jev, že můj život je vtahován dovnitř. Jedno vedlo ke druhému a teď cítím, že jestli něco neudělám, bude moje nepodstatná existence jen tak neškodně pokračovat."

(R. Hession - Leonardo a Hladový Paul)

Text příspěvku byl upraven 23.06.23 v 08:16

Uvědomil si, že ho obklopuje ticho. To zvláštní, předjitřní ticho, kdy noční ptáci již odlétli a denní tvorové ještě svému nepříteli, slunci, nedali najevo, že jsou ve střehu.


*

Frank Herbert: Duna

https://www.databazeknih.cz/dalsi-vydani/duna-duna-29765