Krása vyřčeného čili Úryvky z knih

"... zamilovával se do laskavých očí a úsměvů, často ani nevěděl, co se za nimi skrývá. Pro něj byla láska ponor do hlubokých vod a věřil, že nenarazí na žádný ostrý kámen. Já jsem ale před skokem do vody potřebovala znát hloubku ..."

/Když spadne maska - Samantha Shannonová/

Text příspěvku byl upraven 08.10.23 v 10:35

Ponořil jsem do sklenice lžičku a zamíchal. Spíš ze zvyku, než že by tam bylo něco k promíchání. Nesladil jsem. Zvykl jsem si na to na kolejích v Olomouci, kde prostě žádný cukr nebyl a člověk si musel zvyknout na tu hořkou chuť druhořadé kávy. Většinou už mu to zůstalo. Oslazený turek mi chutnal jako pikao.
Pytlíček cukru jsem odložil jako nepotřebný na stůl. Podle toho, jak vypadal, to možná udělalo už pár zákazníků přede mnou. Patrně šlo o bruntálskou formu perpetua mobile.

Leoš Kyša - Sudetenland

"Už jednou jsi vstala z popela... Pokud chceš přežít, musíš věřit, že se ti to bude dařit zas a znovu."

/Když spadne maska - Samantha Shannonová/

Padnout ve válce je milost a žádný neštěstí. A proč? Poněvadž se válčí za víru. Není to žádná obyčejná válka, ale úplně zvláštní. Vede se za víru, a proto jí taky Pánbůh přeje.
...

To je správný. Je to válka, v který se sice pálí, loupí a morduje - a sem tam i třeba trochu przní, ale ode všech jiných válek se liší tím, že je to válka za víru, to je jasný.
...
Poláci tady v Polsku se do toho neměli míchat. Pravda, náš král k nim vtrh s vojskem. Ale Poláci se začali plíst do svejch vlastních záležitostí, místo aby koukali udržet mír, a napadli krále, zrovna když poklidně táh jejich zemí. A tím porušili mír, a krev padá proto na jejich hlavy.
...

Náš král při tom myslel jen a jen na jejich svobodu. Císař uvrhl všechny do poroby, Poláky stejně jako Němce, a král je musel osvobodit.

stále aktuální Brecht a jeho "Matka Kuráž a její děti"

Text příspěvku byl upraven 13.10.23 v 10:11

Neodolám, tak ještě trochu Brechta:

...vaše tvář mě nevoklamala, ale když už mluvíme o králi: svobodu, kterou chtěl zavíst v Německu, si dal slušně zaplatit tím, že zaved ve Švédsku daň ze soli, což prej chudýmu lidu přišlo dost draho. A navíc pak ještě musel dát Němce zavírat a čtvrtit, poněvadž se nechtěli rozloučit s nesvobodou, do který je císař uvrh. Samozřejmě, když někdo ne a ne zatoužit po svobodě, pak holt s králem nebyla legrace. Napřed chtěl před zlejma lidma a hlavně před císařem ochránit jenom Poláky, ale s jídlem roste chuť, a tak vzal pod ochranu celý Německo. Dost dlouho se tomu ouspěšně bránilo. A tak milej král měl za všechnu dobrotu jen zlobení a výdaje, který zase musel vymáhat daněma; vyvolalo to sice zlou krev, ale nedal se tím odradit. Měl na svý straně jednu záštitu - slovo boží, a to bylo jeho štěstí. Jinak by se ještě říkalo, že to udělal jen kvůli vlastnímu prospěchu a zisku. Ale takhle měl vždycky čistý svědomí, a na tom mu nejvíc záleželo.
...

Nikdo nad ním (králem) nemůže zvítězit. Proč? Poněvadž mu lidi věřej. Když člověk poslouchá ty hlaváče nahoře, tak má dojem, že vedou válku jen z bohabojnosti a pro samý dobro a krásu. Ale jak tomu šáhnete pořádně na zub, poznáte, že tak blbí nejsou. Válčejí jedině pro zisk. Jinak by se jim na to obyčejný lidi, jako já, taky vykašlali.

"To je myslím náš odvěkej pud - lezeme do nejhlubších děr, snažíme se dosáhnout na mořský dno nebo ke hvězdám. ... Pořád hledáme jiný světy. Podivnější než je ten náš."

/Když spadne maska - Samantha Shannonová/

Smrt je záludná. Naše mysl ji nedokáže uchopit. Časem si zvyknete na propast ve svém životě, kterou ta ztráta otevírá. Je jako černá díra, o které víte, že tam je, protože je to místo, odkud neuniká žádné světlo. S tím se pojí výrazné vyčerpání, ktetého se nezbavíte prostým spánkem, fyzická daň za zármutek. Kdyby mi to tehdy myslelo jasně, nikdy bych práci u otce nepřijal.

(Elan Mastai - Dnešek není naposled)

Na mou matku by moje odhodlání cvičit udělalo dojem. Nikdy nevynechala příležitost připomenout mi, že štíhlost je klíčem k naší budoucnosti. A pak mi sebrala večeři. Je to už dávno, co odešla, zemřela při autohavárii, když mi bylo čtrnáct, ale pořád mi nedává pokoj. Taková je síla pouta mezi matkami a dcerami. Nikdy se neroztříští, ani po smrti.

(Kaira Rouda - Oblíbená dcera)

Reniseneb se na něj pozorně zadívala. Pak pomalu řekla: "Ano, chápu, co myslíš. Jen věci, které můžeš vidět, dotknout se jich a snít je, jsou skutečné... Napsat 'mám dvě stě čtyřicet bušlů ječmene' neznamená nic, když ten ječmen doopravdy nemáš. Psát se dají i lži."

Lucie se rozhodla, že Aničku hodí do vody a naučí ji plavat. Pak bude záležet jen na ní, jestli poplave zpátky k Lucii nebo se vydá jinam. Ale i kdyby časem zamířila pryč, určitě se bude vracet. Sem, do tohohle domu, kde se sbíhají všechny nitky jejich životů.

(Radka Zadinová - Přežít svou smrt)

....
Kam odešli?
Lesy mlčí.
Kam odešli?
Píseň se vytratila.
Proč nepřijdou už
a nebudou tančit za soumraku?
Jejich lampy, posli hvězd
na sklonku dne....

Píseň skončila. Oheň byl osamělou světlou tečkou v pustině stínů.


*

Tad Williams: Trůn z dračích kostí

https://www.databazeknih.cz/knihy/vzpominka-zal-a-trn-trun-z-dracich-kosti-23427

Na knížkách bezmezně obdivuji tu vlastnost, že na rozdíl od filmu, umožňují čtenáři vlastní vizualizaci příběhu a jeho prostředí. A velmi obdivuji autory, kteří toto čtenáři záměrně umožňují. Fantazie nemá žádné hranice. Každý si představuje prostředí příběhu trochu jinak. Záleží na tom, jaké životní zkušenosti čtenář má. A přesto si všichni, včetně autora, představují ten samý příběh. Jen ho každý vnímá svým unikátním lidským způsobem. V knihách se potkává dualita s jednotou.

Wolfee, pro Seznam Médium texty pod názvem Truckerem ve Švédsku.

"Dítě," potřásl Aslan hlavou, "nevysvětlil jsem ti už jednou, že nikdo se nikdy nedozví, co by se bylo stalo?"
"Ano, Aslane, vysvětlil," kývla Lucinka.

(C. S. Lewis - Plavba Jitřního poutníka)

Když se Emma otočila, seděl vedle její postele,hlavu na stranu a pozorně si ji prohlížel.
'Řekni mi, jak ti můžu pomoct.'
"Ahoj, Tajfune." Emma se žalostně usmála a pohladila ho po hlavě. Pes položil jednu tlapku na okraj postele a znovu do ní strčil.
'Mám jít k tobě nahoru? Určitě bych tě utěšil. Tvoje postel je navíc tak krásně měkká a heboučká.'

(Petra Schier - Chlupatý dáreček)

„Nezačínej se hádat," obořil se na něj opičák, „to prostě nesnesu. Já jsem člověk a ty jen hloupý tlustý medvěd. Co ty víš o svobodě? Ty myslíš, že svoboda znamená, že si budeš dělat, co chceš. Ale to se pleteš. To není pravá svoboda. Pravá svoboda je dělat, co ti řeknu já."

(C. S. Lewis - Letopisy Narnie: Poslední bitva)

Nevěděl, jak dlouho tam stál. Ztratil se v myšlenkách. Rozplynul se v nich jako dým. A přitom nepatřil k lidem, kteří mají tohle ve zvyku. Nikdy nebyl snílek, ale poslední dobou měl pocit, jako by se mu v hlavě něco pokazilo. Najednou bylo mnohem těžší se koncentrovat. To se mu vůbec nezamlouvalo.

(Fredrik Backman - Muž jménem Ove)

Text příspěvku byl upraven 27.12.23 v 07:52

Okolo města se nevznáší vířící šedivá mlha, žádná scvrklá stařena se nás se vztyčeným kostnatým revmatickým ukazováčkem nepokouší varovat, abychom se včas otočili, na značce s nápisem Vítejte v Gauntu nesedí černočerný havran a nemumlá svoje "Nikdy víc", přesto náhle ucítím strach, který sevře moje plíce, jako kdyby mě chtěl udusit.

(Jenny Blackhurst - Podivná holka)

„Já nevím, svoje kamarádky miluju, ale ano, je pravda, že teď přicházím na to, jak málo mě znají. Ale není to jejich chyba. Nikdy jsem je nenechala. Nikdy jsem vlastně neznala sama sebe.“
„A není to něco, co k dospívání patří? Objevovat, kdo jsme? Kým bychom chtěli být?“
„To doufám, protože jinak jsem fakt hodně pozadu.“
„Myslím, že znáš sama sebe líp, než si myslíš.“

(Kasie West - Náhradní kluk)

Text příspěvku byl upraven 11.01.24 v 07:05

„Pročpak ta zvířata každý večer vyháníte ven a ráno zase pouštíte dovnitř?“ zeptal jsem se Strážného, když zase přišel k sobě.
Chvíli mě tak pozoroval dočista bezvýrazným pohledem.
„Protože je to tak dáno,“ řekl nakonec. „Dělám to proto, že je to stanovené. Stejně jako že slunce vychází na východě a na západě zapadá.“

(Haruki Murakami - Konec světa & Hard-boiled Wonderland)

"Určitě znáte ten pocit, když venku prší, doma je krásně teplo a vy se zcela ponoříte do knihy. Čtete a čtete, cítíte, jak vám stránky prokluzují mezi prsty, až jich máte najednou v pravé ruce méně než v levé, chcete zpomalit, ale pořád se řítíte dál směrem k rozuzlení, které sotva dokážete snést. Takovou moc má detektivka, která zaujímá zvláštní místo na paletě děl krásné literatury, protože oproti jiným literárním postavám detektiva spojuje s čtenářem specifický, jedinečný vztah.
Podstatou detektivek je hledání pravdy: nic víc a nic míň. A podle mého názoru ve světě plném nejistot není nic uspokojivějšího, než když se všechno vysvětlí. Příběhy kopírují naše zkušenosti. Jsme obklopeni napětím a nejasnostmi, jejichž řešením trávíme polovinu života, a pravděpodobně až na smrtelné posteli dospějeme k okamžiku, kdy nám všechno bude dávat smysl. Téměř všechny detektivky nám tuto radost poskytují. Proto existují."

https://www.databazeknih.cz/knihy/susan-ryeland-mnoho-strak-vesti-vrazdu-455556
Mnoho strak věští vraždu (A. Horowitz)

Text příspěvku byl upraven 18.02.24 v 09:41

"Z oceánu vzpomínek vylovil jen několik útržků, a čím hlouběji do minulosti pronikal, tím méně jich bylo. ... Minulost byla jako hrst písku - člověk sí celou dobu myslí, že jej pevně tiskne v dlani, a nevšimne si, že mu mezitím všechen proklouzl mezi prsty."


/Temný les - Liou Cch'-sin/

Text příspěvku byl upraven 02.03.24 v 06:47

"Co je to minulost? ... Nemyslím naše vlastní vzpomínky, ale dávnou minulost, sahající daleko před to, co jsme sami zažili. Dějiny jsou to, jak minulost vykládáme ... Co ale minulost skutečně je? ... V jistém smyslu si samozřejmě všichni neseme minulost v sobě... . minulost má ale i další složky, rodinné historky, vzpomínky, které se předávají dál... tahy perem na vyšisovaných stránkách dokumentů... nebo uchovaných dopisů."

/Anatomie rodu - Simon Mawer/

Ve dveřích se zastavil a otočil se, jako by si na něco vzpomněl. „Budete chtít vidět tělo?“
Vy ho máte tady?“ vypravila ze sebe po chvíli užaslého ticha Síta. „V hotelu?“
Brannan rozšafně pokrčil rameny. „Neměli ho kam dát. A mně v kuchyni zůstal velký prázdný chlaďák na dorty a zákusky.“
:-))
Peter May - Zimní hrob

„Nemusíš mi to říkat,“ ujistila ji psycholožka a vysvětlila, že se každý můžeme začarovat do jakéhokoliv zvířete, můžeme získat jeho vlastnosti. Můžeme být moudří, odvážní, rychlí, cokoliv si jen přejeme. Stačí jen začít věřit. 

(Renata šindelářová - Vlků se nebojím)

„Co to z tebe! To přece!!! Tys byl... Tys byl v bord... !!!
...v bordelu!!!“
„A?“ řekl jsem jak nejklidněji jsem mohl.
Tentokrát Drákulu nehrála, tentokrát to bylo doopravdy:
„Pfivnáváf fe???!!!“
„Promiň, přes ty zuby ti není rozumět.“
„Přiznáváš se???!!!“
„Ne, konstatuju - proč bych se měl přiznávat?“
Ovládla se opravdu v poslední chvíli - pěst jen hvízdla. „Co je ti do toho, kam chodím nebo nechodím?“
Cítil jsem, jak ji to bodlo, ale mě ještě víc. Kdo tu kdy říkal, že jsem hodný člověk? řekl jsem si, ale vůbec mi to nepomohlo.
„Já já,“ zakoktala se a rozepnula spacák. Za chvíli už byla u Fiony.
„A co čekáš?!“ zvedl jsem se na ruku: „Rok jsem žil v Americe, v podělaný nejprudérnější čtvrti podělanýho nejprudérnějšího města, co tam snad mají, a teď se po mně každou noc vlní nejhezčí, nejvoňavější, nejvláčnější, nejhladší, nejpružnější a nejkrásnější ženská, jakou jsem kdy viděl! Já nevím! Vy upíři si asi šlehnete dvě slepice a jste v pohodě! Já jsem jen člověk! Krucinál! Člověk!“
:-)
Jiří Kulhánek - Vyhlídka na věčnost

Text příspěvku byl upraven 16.03.24 v 11:32