Krása vyřčeného čili Úryvky z knih

...
SNÍH
Každý to říká, že dřív bývalo více sněhu. Kam se sníh poděl, nevím, a také meteorologové to dosud nijak nevysvětlili. Ale faktum je, že za poněkud minulejších časů bývalo sněhu habaděj, že například ještě na Šimonových leptech se vyskytuje Praha docela zasněžená, že na starých litografiích vidíte prohánět se saně po pražských ulicích, že jako kluci jsme každoročně užili kulování, dlouhých klouzaček a sáněk a otiskování panáků ve sněhu a vykropování podpisů a vzorců a stavění sněhuláků daleko vydatněji než nynější klukovské pokolení. To je úkaz tak nesporný jako úbytek povodní, požárů a jiných přírodních zjevů, jež okouzlovaly naše dětství. Na čem to závisí, nevím; ale není to, zkrátka, už takové, jako to bývalo. V žádném směru.
...
(z knihy: Kalendář - Karel Čapek)
https://www.databazeknih.cz/knihy/kalendar-57552

Text příspěvku byl upraven 03.01.21 v 17:57

Šťuk. Nové kanály. Normálnosť sú zbrane a normálna Amerika, ktorá chce byť znova veľká. Potom je ďalšia normálnosť, ak máte nesprávnu farbu kože, a ďalšia, keď ste vzdelaný, a ďalšia, keď si myslíte že vzdelanosť je vymývanie mozgu, a existuje Amerika, ktorá verí vo vakcíny pre deti, a ďalšia, ktorá hovorí, že je to podvodnícky švindeľ, a všetko, čomu normálny jedinec verí, je pre iného normálne klamstvo a tí všetci sú v televíznych programoch, podľa toho, ktorý si vyberiete, takže, áno, je to mätúce. A ja sa takto pokúšam vyrozumieť, čo z toho je Amerika teraz. Šťuk, šťuk, šťuk. Muž s hlavou vo vreci, do ktorého strieľa muž bez košele. Tučný chlap v červenom klobúku jačí na mužov a ženy, tiež tučných, tiež v červených klobúkoch, o víťazstve: "Sme nedovzdelaní a prežratí. Sme plní pýchy na kohosi, kto pi*u vie. Prichádzame na pohotovosť a posielame starú mamu po pištole a cigarety. Netreba nám nijakých zasraných spojencov, lebo sme tupí a môžete nám vylízať. Sme Beavis a Butt-Head na anabolikách. Pijeme z plechoviek herbicídy. Náš prezident má hubu ako kapor a rozpráva ako Chucky. Sme Amerika do riti." Šťuk. Imigranti každý deň znásilňujú naše ženy. Potrebujeme Vesmírne sily, lebo exituje Vesmírny ISIS. Šťuk. Normálna je krajina hore nohami. Naši starí priatelia sú našimi nepriateľmi a náš starý nepriateľ je náš kamoš. Šťuk, šťuk. Muži a muži, ženy a ženy zamilovaní. Majestát purpurových hôr. Muž s oľejomaľbou seba samého s Ježišom, ktorá visí v jeho obývačke. Mŕtvi školáci. Hurikány. Krása. Klamstvá. Šťuk, šťuk, šťuk.
"Normálne sa mi nezdá normálne," vravím mu.
"Je normálne takto to pociťovať," odvetí.
Takže toto mám namiesto otcovskej múdrosti.
Medzitým sa všetko rozpadá, aj ľudia. Štáty sa rozpadajú, aj ich obyvatelia. Milióny kanálov a nič ich nedrží pokope. Odpad, ale aj veľké veci koexistujú spolu na rovnakej úrovni reality, jedno aj druhé sa tvári rovnako autoritatívne. Ako ich má mladý človek rozoznať? Rozlíšiť? Každá relácia na každej sieti vám hovorí to isté: založené na skutočnom príbehu. Lenže ani to nie je pravda. Skutočným príbehom je to, že už nijaký skutočný príbeh neexistuje. Neexistuje už nič skutočné, na čom by sa všetci zhodli. Tu sa začína bolenie hlavy. Bum. A je to tu.
Au.

Slaman Rushdie - Quijote

Text příspěvku byl upraven 03.01.21 v 20:04

Uživatel svůj příspěvek odstranil.

„Mají široké tlapky a oranžové nohy. Ty vypadají jako malé dětské holínky, jen asi nebudou ideální pro chůzi po ledu, pěkně jim to na něm klouže. Někdy si taky kecnou na zadek. Nemají holt protiskluzný systém. Zima pro ně nejspíš nebude nejpříjemnějším obdobím. Zajímalo by mě, co si o ní myslí kachní bytosti. Co si o zimě asi v duchu říkají, ale tipla bych si, že jim zas tak hrozná nepřijde. Když je tak pozoruju, zdá se mi, že i zimu dokážou trávit celkem v pohodě, i když se tváří jakože ,Už zase led? Skara.' Právě tohle na nich baštím."

Haruki Murakami: Kronika ptáčka na klíček

Text příspěvku byl upraven 04.02.21 v 12:41

Zajděme si kdykoli na nábřeží a pohlédněme odtud k Hradčanům, k svatovítské věži, s níž jako by dávná, veliká minulost hleděla do nynějšího našeho života – a k tomu budovnímu lešení, vršícímu se tam za tou věží, s něhož zase jako bychom my sami, tiší a zadumáni, hleděli do své budoucnosti dálné!
Zajděme si tamtéž pak zase k večeru, když slunce zapadá za Petřín a dodnes ještě čistým tam vzduchem poslední paprsky tak zlatě, tak jasně prostřelují, když z nich plamenná, krásná gloriola ovíjí naše Hradčany, jako by to věčné, to světové slunce samo spěchalo vystrojit apoteosu českých dějin, ozářit slávou snahy poctivého národa…

Jan Neruda - Praha (Poesie Prahy)

Švanda: Tak dlouho se krčí malý vrabec v hnízdě, až přece vyletí a potom hejchuchu! Celý svět je jeho, všude klove, všude zobe, všude se třepetá. Já se budu nynčko také třepetat.

Josef Kajetán Tyl - Strakonický dudák

To, co dole ve městě vnímáme jako pouhou okolnost, tady v horách cítíme jako událost: ohyb stébla ve větru, tiché hospodaření ptáků v podrostu, červeň jeřabin.

*

Petr Hruška: Jedna věta

https://www.databazeknih.cz/knihy/jedna-veta-243142

"Je mi ho líto, protože to byl dobrý člověk. Ale umřel stejně, jako může zitra umřít tolik jiných lidí: běhal za penězi a myslil si, že jde jen o peníze, a pak ho najednou ochromil strach, když uviděl, co se za penězi skrývá."
/Horalka - Alberto Moravia/

KŘUP! KŘUP! KŘUP!
Zvuk byl čím dál hlasitější a blížil se. Popadla jsem klacek a začala křičet. Doběhla jsem ke kameni, na který jsem položila kameru, hodila jsem si popruh přes rameno a vyskočila nahoru v naději, že se ke mně vlk nedostane. "Pomoc!" vykřikla jsem. "Jestli mě někdo slyší, útočí na mě divá zvěř!"
O co se to snažím? Všichni spí. Jsem nahraná.
"Sam?"
Co? Odkdy medvědi a vlci mluví?
Z lesa vyšel Cole. Zřejmě si byl zaběhat, protože měl na sobě tepláky a vyšisované modré tričko, na předním díle mokré. Lepilo se mu na svalnaté břicho. Tvářil se trochu komicky, povytáhl obočí. Poznala jsem, že má co dělat, aby při pohledu na mě, jak stojím na balvanu s klackem v ruce a křičím o pomoc, nevyprskl smíchy.

Jen Calonita - Léto na táboře

HEJTMAN: Až jsem nerad, že jsem ho tak nalil. No, co když třeba jen půlka toho, co říkal, je pravda? (Zamyslí se). A proč by to taky nebyla pravda? Když se člověk nalízne, přizná barvu: co na srdci, to na jazyku. Samozřejmě, že si trochu zaprášil, ale vždyť bez nějakého toho prášení se žádná řeč neobejde. S ministry hraje karty a do paláce jezdívá... Namoutě, čím víc uvažuješ...co on je ksakru zač, v hlavě se ti všechno motá, úplně jako kdybys koukal dolů z věže nebo kdyby tě vedli pod šibenici.

Nikolaj Vasiljevič Gogol – Revizor

"Samota na mě působila takovým dojmem, jako když se v životě zastavuji a rozhlížím se; ve skutečnosti čas utíkal stejně, ale já jsem si toho tak nevšímala, jako když jsem byla ve společnosti. Tam nahoře bylo neobyčejné ticho: z údolíčka naproti se ozývalo občas cinkání stáda, ale to byl jediný hluk a ani se to nezdál být opravdový hluk, ale jen hluk, který zdůrazňuje, jak je místo klidné a to ticho hluboké."

/Horalka - Alberto Moravia/
https://www.databazeknih.cz/knihy/horalka-249

"... člověk si zvykne na všechno ... válka je právě takový zvyk ... to, co nas mění, nejsou výjimečné události, ke kterým dojde jednou za čas, ale právě to přizpůsobení - ukazuje totiž, že přijímáme to, co se nám děje ..."

/Horalka - Alberto Moravia/

Tušil, že to povolení k vykopávkám je všechny zneklidnilo, ale nepotřeboval s nikým mluvit. Měli by uchovávat svá zatracená tajemství, stejně jako on to své. Přece uzavřeli dohodu. Věděl, že ho ostatní považují za slabý článek v tom řetězu klamu, ale on ještě nepovolil.
Bývaly doby, kdy ho zvlášť během temných dnů přepadlo pokušení promluvit, zbavit se toho zla.
Takové myšlenky se snadněji zaháněly pitím.
Putoval ve vzpomínkách zpět, tak jako každý den. Do háje, měl říct ne. Měl se jim všem postavit a odmítnout. Ve srovnání s tím, s čím souhlasil, se jeho vlastní špatnosti zdály zanedbatelné.

Angela Marsons - Němý křik

"V hlubinách zimy jsem nakonec zjistil, že uvnitř mě tkví nezdolné léto," řekl Camus.
Taková kravina.
Ona cítí jen bolest a zoufalství. A především strach. A ano, tohle je ta nejhlubší zima, přesně tak. Tohle je ta nejhlubší polární zima na severním pólu uprostřed doby ledové. Unesli mi dceru, a abych ji získala zpět, budu muset na ulici sebrat roztomilého malého kluka, vyhrožovat jemu i jeho rodině a myslet to vážně. Myslet vážně, až budu říkat, že ho zabiju, protože kdybych ho nezabila, nikdy už Kylie neuvidím.

Adrian McKinty - Řetěz

"... jsou o moc větší, rychlejší, hlučnější a lítají o moc výš ... jsou skoro jiný druh, protože se jim říká "tryskáče" ... říkají tomu "pokrok". Stýská se mi po pohodlí a graciéznosti Grafa von Zeppelin. Protože před těmi monstry nemáte úniku. Několikrát za den jedna z těchhle řvoucích věcí lítá nad misií, dost nízko, ... ten hluk mi vadí ..."

/Job: komedie spravedlnosti - Robert A. Heinlein/
https://www.databazeknih.cz/knihy/job-komedie-spravedlnosti-12856

"Tisic let míru mezi Armagedonem a válkou v nebi z poloviny uplynulo. Můj bratr, co je ve funkci Ježíše, teď vládne na Zemi a já jsem řetězy připoután k Jámě na celých těch tisíc let."
"Tady odtud to ani moc nevypadá, že bys byl spoutanÿ v řetězech."
... "Jsem spoutaný dostačujícím způsobem. Nemůžu se uvolnit, abych omámil národy všech čtyř stran Země. Jehova má všechno pro sebe na tu krátkou dobu, než to všechno zničí. Nebudu ho rušit v Jeho hrách. ... Odmítl jsem účastnit se v Armagedonu - řekl jsem mu, že na to má dost svých darebáků. ... můj bratr vždycky píše scénáře a o mě se vždycky předpokládalo, že budu divoce bojovat, ... a pak že prohraju. Připadá mi to jednotvarné. Zase mě chce potopit na konci tohodle tisíciletí, aby se splnily Jeho předpovědi. Ta Válka v Nebi co ji předpovídá v takzvaném Zjevení svatého Jana, já do ní nejdu ... já se z toho uleju. Jaký smysl má bojovat, když výsledek je určený tisíce let před začátkem bitvy?"

/Job: Komedie spravedlnosti - Robert A. Heinlein/

Uživatel svůj příspěvek odstranil.

"Lidská paměť je stvůra, člověk zapomíná, paměť nikdy! ... všechny vzpomínky ukládá a po čase je vyvolává do našeho vědomí, zcela podle vlastní vůle, člověk si myslí, že má paměť, ale ona má jeho!"

/Modlitba za Owena Meanyho - John Irving/
https://www.databazeknih.cz/knihy/modlitba-za-owena-meanyho-89289

"Jestliže na akademii přesvědčil ... většinu pedagogů, že má na své výstřednosti nezadatelné právo, protože jsou neoddělitelně spjaty s jeho obecně uznávanými intelektuálními kvalitami, ... profesorský sbor university ... tuto ideu zcela ignoroval, ... vůbec nesdíleli obecný obdiv k Owenovým intelektuálním kvalitám, natož aby projevovali starost, aby jeho individuální práva nedošla úhony a jeho vystřednosti tolerovali. Ve svých hodinách si nekladli za cíl rozvíjet naše specifická nadání ...pokud jde o nás studenty, hlásali teorii, že se (prostě) musime přizpůsobit jejich metodám výuky."

/Modlitba za Owena Meanyho - John Irving/

Text příspěvku byl upraven 28.04.21 v 05:55

"Je to všechno v tom, aby byl člověk takový, jaký je, nestyděl se chtít to, co chce, a toužit po tom, po čem touží. Lidé bývají otroky předpisů. Někdo jim řekl, že mají být takoví a takoví, oni se snaží takovými být a do smrti se ani sami o sobě nedovědí, kdo byli a kdo jsou. Nejsou pak nikým a ničím, jednají podvojně, nejasně, zmateně. Člověk především musí mít odvahu být sám sebou."

Milan Kundera - Žert

„Sny? Co jsou sny?“ zeptal se Rhodan zvědavě.
„Výlety podvědomí. Způsob vzpomínání. Uvolnění ducha od těla. Ve snu už mozek není vázán na hmotu, a proto je volný v prostoru a čase. Člověk zná jen jeden způsob cesty v čase: Ve snu.“


- Clark Darlton: Výlet do nekonečna -


https://www.databazeknih.cz/knihy/perry-rhodan-sesitova-rada-vylet-do-nekonecna-20130

*

"Každý na duchy nevěří, ale já ano. Víš, kdo jsou duchové, Trišo? ...
To jsou ženy a mužové, kteří se nedokážou odpoutat od minulosti," řekla teta Evvie.
"To jsou duchové, ne tihle." Mávla rukou směrem k rakvi v čerstvém hrobě. "Mrtví jsou prostě mrtví."
"Já cítím."
"Ano," řekla Evvie," já vím, že ty ano, ale oni ne. Chápeš to?"
...
"Takže, běž kam chceš, Trišo, ... ale běž tam jako živá, ne jako nějaký duch."

/Nezbytné věci - Stephen King/

Text příspěvku byl upraven 11.05.21 v 05:50

Uživatel svůj příspěvek odstranil.

Moře pruhované měsíčním svitem se třpytilo clonou oliv.

*

Gerald Durrell, z knihy O mé rodině a jiné zvířeně


https://www.databazeknih.cz/knihy/detstvi-na-korfu-o-me-rodine-a-jine-zvirene-359

Jsou chladné a mlživé dny. Větvemi se tře vítr a ptákům křehnou křídla.


*

Jan Zábrana: Celý život

https://www.databazeknih.cz/knihy/cely-zivot-vybor-z-deniku-1948-1984-11326