Franz Kafka

První známkou začínajícího poznání je touha zemřít.
Co by si asi F.K. pomyslel,kráčejíc po současných ulicích pražských,hle tu na tričku,pohlednici,viděl jsem snad siluetu obličeje,či jméno své ?!?
Skutečně.
Kdyby tenkrát jenom myšlenkou zavadil,psal by,viděl vše jinak,jak to pokračovati mělo a stal se uznávaným i radostně nepovyskočiti nechtěl si,stál bych vubec o to všechno.
Maloval by Vincent ten slavný malíř stejně tak,kdyby jen ve snu viděl dražbu svých obrazu,toliko za nemálo k dnešku dosti peněz prodaných.
Představa jistě zajímavá,leč minulost je zajímavější zanechat tímto zpusobem zavedeným. Zasněné,absurdní,smyšlené.
Přinejmenším pro F.K třeba námět aspon pro krátkou ponurou povídku :-) Co kdyby (zasněně)
Nepadá sníh,aby zahubil svět,ale aby každé zvíře ukázalo stopu svou.

O Kafkovi vyprávěla Dora Diamantová toto:

„Když jsme byli v Berlíně, chodil Kafka často do parku v naší čtvrti Steglitz. Někdy jsem chodila s ním. Jednou jsme potkali malou plačící holčičku, která byla zřejmě úplně zoufalá. Dali jsme se s ní do řeči. Franz se zeptal, co ji trápí, a tak jsme se dozvěděli, že ztratila panenku. Franz si okamžitě vymyslel věrohodnou historku, aby panenčino zmizení vysvětlil. „Tvoje panenka je teď zrovna na cestách, vím to, poslala mi dopis.“ Holčička se trochu nedůvěřivě zeptala: „Máš ho u sebe?“ „Ne, nechal jsem ho doma, ale zítra ti ho sem přinesu.“ Holčička byla zvědavá a své trápení už zpola zapomněla, a Franz se hned vrátil domů, aby dopis napsal.

Se vší vážností se dal do práce, jako by měl vytvořit umělecké dílo. Byl ve stejném vnitřním napětí, jaké pociťoval vždy, jakmile si sedal k psacímu stolu, i když psal jen dopis nebo pohlednici. Byla to ostatně skutečná práce, stejně významná jako jiné, protože chtěl holčičku za každou cenu ochránit před zklamáním a uklidnit ji. Lež musela tedy být proměněna v pravdu pravdou fikce. Druhý den odnesl dopis holčičce, která už na něj v parku čekala. Protože neuměla číst, četl jí dopis nahlas. Panenka v něm vysvětlovala, že ji přestalo bavit žít pořád v jedné rodině, pocítila touhu po změně, zkrátka se chtěla od holčičky, kterou velmi milovala, na nějakou dobu odloučit. Slibovala, že jí bude každý den psát – a Kafka skutečně psal každý den jeden dopis a stále líčil nová dobrodružství, jedno střídalo druhé v souladu se zvláštním životním rytmem panenek. Po několika dnech už dítě na skutečnou ztrátu hračky zapomnělo a myslelo už jen na vymyšlený příběh, který se jí nabízel jako náhrada. Franz psal každou větu románu tak důkladně a humorně, že byla panenčina situace naprosto srozumitelná. Panenka vyrostla, chodila do školy, seznámila se s jinými lidmi. Stále holčičku ujišťovala o své lásce, ale zmiňovala přitom i komplikace ve svém životě, jiné povinnosti a jiné zájmy, které jí v tu chvíli nedovolují žít společně s holčičkou. Panenka prosila holčičku, aby o tom přemýšlela, a tak ji dopisy připravovaly na nevyhnutelnost toho, že se panenka už nevrátí. Hra trvala alespoň tři týdny. Franz měl hrozný strach, když přemýšlel, jak příběh ukončit. Protože konec musel být opravdový konec, to znamená, že musel nastolit řád, který by vystřídal ne-řád vyvolaný ztrátou hračky. Dlouho konec zvažoval a nakonec se rozhodl, že se panenka provdá. Nejdřív popsal ženicha, zásnuby, svatební přípravy, potom do detailu dům novomanželů. „Sama pochopíš, že se už v budoucnu nemůžeme shledat.“ Franz vyřešil malý konflikt dítěte uměním, nejúčinnějším prostředkem, kterým disponoval, aby na světě nastolil řád."

Líbí se mi zde komentáře od JP a pistalky, to jsem ani netušil některé ty věci ohledně vydané korespodence, přání FK zničit jeho dílo atd. Díky za rozšíření vědomostí!

Nehodlám se pouštět do rádobychytrých ani pseudointelektuálních výlevů, na to tu jsou řady doštudovaných, ale špatně zaměstnatelných, filozofů-sociologů, literárních teoretiků a podobných užitečných všeználků, jejichž texty se vyznačují především nesrozumitelností a hromadami cizích slov. Já nemám fakultu intelektuální kritiky a mohu říct jen "Kafka je Kafka" a je neopakovatelný. Miluju jeho knihy, u kterých neustále cítím tu nutkavou nejistotu, to, ač má hrdina (povětšinou) K. na dosah ruky vše co potřebuje k objasnění a dělá co může, aby zjistil, co se vlastně děje, to obrovské nedosažitelné (zámek, soudní proces,...) vysvětlení a vyvrcholení mu je vždy odepřeno a překrýváno dalšími a dalšími absurdními vrstvami. Ta nemohuocnost hrdinů, kterým, přes veškerou úmornou snahu, není dáno zjistit co stojí vlastně proti nim, je taková absurdní, klasicky Kafkovská, ze života a může být frustrující.

Ano, byl to jeden z největších spisovatelů 20.století a žil v Praze, která jeho dílo určitě nezaměnitelně formovala, a v Praze by taky mělo být uchováno, ne někde v Izraeli.

Kafka je mimořádně zajímavá osobnost. Jeho styl psaní mne od malička fascinuje, především jeho jazyk, toliko přesný, detailní, úzkostlivě prosebný a konstatující s jakýmsi drobným údivem nevinného dítěte. Neznám nikoho kdo by podobně psal. Nikoho, kdo by dokázal rozeběhnout věty tak, že má člověk dojem jakoby slova byla štvána odzadu nějakou dravou šelmou a musela utíkat, aby se před ní někam schovala a pak. Tečka. Konec. Zkrat. A zvrat. Dynamika jeho vyprávění je obdivuhodná. A s jakou precizností si všímá všech groteskních detailů a vypisuje je ad absurdum, že někdy člověk neví, jestli je to vtip, nebo opravdická pohroma. A samozřejmě pointa, naznačená, někde v dáli, snad nechtěně, jen tak mimochodem, jakoby to nejdůležitější nebylo vlastně vůbec důležité. Pfffff. Kafka je drak. Jeden z mála lidí, se kterýma bych si rád sednul k čaji..

Franz Kafka je pro mě autorem, o kterém nedovedu říct, jestli se mi opravdu líbí nebo mě děsí a znechucuje. Nikdy mi nepřipadalo, že by jeho díla byla povrchní, ale jeho styl psaní mi často neseděl, například u jedné z nejslavnějších povídek - Proměny. Nápad, myšlenka i zakončení jsou skvělé, ale jako by nenalezl slova, která by se mi dobře vnímala. Naopak u drtivé většiny jeho věcí se vždy pozastavím a žasnu na jeho talentem a zvláštností myšlenek, které se mu zmítaly v hlavě. Proces je jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četla a to ani nemluvím o jeho povídkách (nebo spíš jen o toku myšlenek?), které člověka odhodí do jiného světa, kde se dají slova použít jinak, než obvykle.
Ač se mi od něj tedy nelíbí vše, určitě bych ho všem doporučila. Takto zvláštních a svým způsobem velmi osobitých autorů je velmi málo.

Franz Kafka mě uchvátil již v ranné pubertě. Byl prvním autorem, u kterého jsem objevil díla, která nebyla prvoplánová a plochá, ale za kterými se skrývaly hluboké myšlenky. Navíc jsou napsána výborným jazykem, mnohdy se velmi podobajícímu nijak neupravovanému proudu myšlenek, který mi zcela sedí. Možná i proto se stal mým nejoblíbenějším českým spisovatelem. Zajímavá je interpretace Kafkova díla... snad každý ho bere trochu jinak, každému přináší něco jiného. Je to jako by se na toto dílo každý díval z jiného úhlu, ale čistým pravdivým pohledem na stále stejný objekt. Interpretace tak většinou naprosto sedí, přestože se mohou vzájemně vylučovat. Přemýšlím, zda právě celkové rozpoložení čtenáře, kdy se s Kafkou poprvé setká, neovlivňuje navěky jeho pohled na toto dílo. Možná tedy také vzhledem k mému věku, kdy jsem Kafku poprvé četl, ho beru za výborného společensko-kritického autora, který se strefuje přesně do nejpalčivějších problémů tehdejší společnosti, které však lze promítnout i do té dnešní.

Na závěr si neodpustím malý povzdech... opravdu hodně mě mrzí neschopnost Čechů přijmout Franze Kafku (ale i další předválečné německé autory působící v Praze) za vlastního domácího autora. Ten tak je stále brán jako cizí autor, který se snad shodou okolností ocitl v Praze, přestože zde prožil takřka celý svůj život (mimo nešťastného léčení v alpském sanatoriu). Doufám, že snad jednou zase získá svůj domov, který ho tak inspiroval k úžasným dílům a myšlenkám.

Které jsou stále pro mnoho lidí velkou inspirací: https://youtu.be/2KLSjtB8Y0s?t=133

Nebudu natolik troufalý, abych se pokoušel komentovat nebo hodnotit dílo jedné z největších postav světové literatury, bližší zkoumání knih Franze Kafky mi však vnuknulo myšlenku a námět k přemýšlení, jaká je hranice mezi dílem a pramenem. Spousta lidí má Kafku spojeného s věcmi jako Proces, Zámek nebo Proměna, podmnožina této množiny (stále dosti velká) jistě ví, jak málo z toho za autorova života vyšlo a kolik z toho zůstalo rozpracováno (tedy nedokončeno), ještě menší skupina lidí má pak potuchu o autorových denících a korespondenci. Když to zkrátím: kdyby čistě hypoteticky navštívil obživlý Kafka v roce 2012 dobře zásobené knihkupectví a uviděl v regále své třináctisvazkové dílo, z něhož více než polovinu zabírají dopisy a deníkové záznamy, nejspíš by se velmi divil. A zde vyvstává otázka, nad kterou jsem přemýšlel: lze za dílo považovat text, který vznikal s jasně uměleckými záměry, ale zůstal nedokončen, rozpracován? A lze za dílo považovat něco, co mělo být navždy skryto očím veřejnosti, například soukromý dopis? V prvém případě ano, podle mého názoru. Můžeme se sice dohadovat o tom, jak by celkové vyznění Kafkových románů změnila ukončenost, domnívám se však, že pokud by Kafka žil déle a romány dokončil, patrně by je po čase vydal, popřípadě by byly nalezeny jinými po autorově skonu, v obou případech by se však nade vší pochybnost jednalo o dílo Franze Kafky. Nejsem tomu však přesvědčen u stovek dopisů a deníkových záznamů, autorova intimního já. Osobně nechápu ten folklór současnosti, prohrabávat umřelým zásuvky a vydávat knihy s jejich pozůstalostmi, přijde mi to krajně neetické, nejen v případě Kafky, ale i jiných. A tady se znovu dostávám k té třináctisvazkové sérii Kafkových textů, vydaných s podtitulem „Dílo Franze Kafky“. Jsou to krásné knihy, decentní a na kvalitním papíře vytisknuté, zahrnuty nejvyšší možnou editorskou a redakční péčí. Nejsem ovšem přesvědčen o tom, že svazky 7 – 13 (Deníky 1909-1912, Deníky 1913-1923, Deníky z cest, Dopisy rodině, Dopisy Felici, Dopisy Mileně, Dopisy přátelům) lze nazvat autorovým dílem. Není snad jednou z charakteristik díla skutečnost, že to je něco, co autor stvořil a za čím si sám stojí?* Kafka požadoval spálení všech nevydaných pozůstalostí, tedy i jeho věhlasných románů. Ze současného člověka, sedícího v tramvají a listujícím si v Dopisech Mileně, z něj by byl patrně vysoce frustrován.
Na druhou stranu, kafkologové aspoň mají co na práci.

* Asi nejstriktnější postoj ke svému dílu má ze všech mnou známých autorů Milan Kundera. Je u něj známo přesné vymezení toho, co za své dílo považuje, co naopak ne, přičemž za své dílo nepovažuje i některé věci, které kdysi dávno vyšly, dnes si však za nimi nestojí.

WEIL - je mi záhadou, z čeho jste odvodil výrok "proč právě Maxu Brodovi, kterého znal MINIMÁLNĚ tak důvěřoval" - já osobně bych soudil , že proto, poněvadž introvert Kafka, zmítaný depresemi a štvaný svými démony, měl opravdu minimum přátel. A mezi ně patřil Brodův bratr Otto, se kterým jezdil nejen na výlety, ale dokonce na dovolenou. Znal se s celou rodinou, Felice Bauerová, jeho pozdější snoubenka, byla sestřenicí manžela Sofie Brodové a zcela pochopitelně se znal s bratrem obou jmenovaných Maxem, se kterým se stýkal (až do jeho svatby s Elsou Taussigovou) takřka denně a to už od října 1902. Takřka dvacet let pak Max Brod poskytoval svým optimizmem Kafkovi psychickou podporu, přes Maxe se seznamoval s pražskými spisovateli Oskarem Baumem a Franzem Werfelem. Je proto naprosto logické, že jej pokládal za nejvhodnější osobu pro svoji "literární závěť". On totiž těch přátel okolo sebe Kafka moc neměl.
Dokonce se tradovalo, že je Kafka spoluautorem Brodovy knihy Wachposten (prý).

Nepatřím mezi nadšené čtenáře Novinek a ani Franze Kafky. Narazil jsem ale náhodně na docela zajímavý článek o Kafkovi (a jeho díle) a protože nejsem sobecký, rád se o něj s Kafkovými ctiteli podělím :
http://www.novinky.cz/kultura/281497-soud-v-tel-avivu-prirkl-kafkovy-rukopisy-izraelske-knihovne.html.
Není to sice bůvíjaká novota, uzavírá se tím ale vlastně do jisté míry kapitola "Kafka a jeho dílo" - a to může i standardního čtenáře zaujmout.
Ke komentáři endtitles - nemyslím si, že každý, komu se líbí Kafkovy knihy, by měl být označen nálepkou pseudointelektuála (i když se mezi nimi i takoví dozajista najdou) stejně tak si ale nemyslím, že by měl byl každý, komu se nelíbí, pojmenován barbarem (i když se mezi nimi i takoví dozajista najdou). Naopak si myslím, že to celé je - v obecné rovině - tak trochu komplikovanější a že vždycky zůstane otevřená ona klasická otázka : "Co tím chtěl básník říci?"
A troufnu si tvrdit, že ne vždy (jestli vůbec) autor do textu vložil to, co tam ten který čtenář najde. K ověření této úvahy stačí komukoliv porovnat dojmy z jakékoliv knihy čtené vícekrát za sebou s odstupem několika let a jistě mi dáte za pravdu.

Myslím že F.Kafku budou uctívat hlavně pseudointelektuálové.A to Ti kteří si v jeho díle budou chtít mermomocí malovat a hloubit a pojmenovávat ony nezměrné hloubky, které tam ve skutečnosti nejsou. Samozřejmě také budou oponovat, že barbar tam přeci tu mysticko-tajemně-mrazivou záhadu a hloubku v jeho díle prý obsažené, přece nemůže najít.
Jediné co za sebe k němu můžu říci jest, že na svou dobu psal skutečně zvláštním způsobem (který je mi ale krajně nepříjemný).
A také mě napadá, kolik spisovatelů povídek z té doby znáte (jak německy, tak česky píšící), aby se dala soudit jeho údajná genialita?
Měl si to svoje dílo spálit sám, alespoň by v literatuře nevznikl bůžek, kterého uctívají lidi co ve skutečné kvalitě vidí líbivost.
(aka HYPE HYPE HYPE)

1.) Pozorohudná cesta přes beletrii sdělovat mystiku.

2.) Neskutečné množštví dopisů, které ani po sobě nečetl, takže je museli často opravovat redaktoři.

3.) Čtyřikrát se zasnoubil, ale ani jednou neoženil.

4.) psal si hlavně pro sebe, proto nechtěl,, aby se dílo vydávalo.

5.) Je mi záhadou proč právě Maxu Brodovi, kterého znal minimálně tak důvěřoval, že jeho pozůstalost zničí.

Génius! Můj obdiv patří především jemu, přestože více než dobře vím, že rozhodně nebyl v pořádku a svou genialitu si bohužel (bohudík?) vykoupil z druhé strany. Nesmírná škoda, že svá díla nedopsal...

Jsem naprosto okouzlena jeho zvláštním projevem, jeho tvorbou a hloubkou vět v jeho knihách. Dle všeho tento člověk byl velice depresivní, nešťastný, nenápadný a slabý, ostatně jako jeho hrdinové, kteří těmto vlasnostem chodili téměř naproti. Je zvláštní, že tento muž ve své závěti prosil, aby se jeho nedokončená díla, deníky a dopisy spálily, takže velké díky Maxovi Brodovi, který díla vydal proti Kafkově vůli, protože by byla věčná škoda, kdybychom o ně přišli.