marlowe
diskuze
Štvance jsem neviděl, ale na Starou pušku (geniální Noiret) a Okupaci ve 26 obrazech do smrti nezapomenu. Ten nepopsatelný (a nezapomenutelný) kontrast v Obrazech: blankytně modré nebe, rozesmátí lidé v bílém - a do toho najednou scény jako ta zmiňovaná "v autobuse". Myslím, že dneska bych už neměl odvahu se na ty filmy podívat znovu...
Mrtvé oči Londýna jsem četl už jako kluk. Měli jsme doma staré předválečné vydání a myslím si, že to byla první detektivka, se kterou jsem se v životě setkal – a kterou jsem se zatajeným dechem přelouskal. (Dodnes si pamatuji ten slepecký ústav – a potom nějakou scénu, kde je hlavní hrdina připoután k podlaze v jakémsi sklepě – a shora začne do místnosti natékat voda…)
V té době k nám pravidelně, vždy o letních prázdninách, jezdil můj bratranec z Teplic. A ten si – s železnou pravidelností – Mrtvé oči Londýna „střihnul“ každý rok znovu. Co rok (a co návštěva), to jedno přečtení. Nedokážu už odhadnout, kolikrát tímto způsobem knížku přečetl. (Měl bych se ho na to, sakra, někdy zeptat, až ho uvidím…)
Ječmínku, blahopřeju - a trochu závidím... Určitě si přečtu.
Pajonku, dík za tip, Da Vinci's Demons neznám...
Tenax zmiňuje (kromě jiného) i Václava Erbena. Ten chronologické propojení jednotlivých dílů Exnerovské série dovedl téměř k dokonalosti - některé jeho romány totiž končí scénou, kterou je otevírána knihy následující...
Jinak touhle "úchylkou" trpím taky. Odkajkživa. Pokud to jde, tak se VŽDYCKY snažím číst knížky v tom pořadí, v jakém je autor napsal.
Vlastně sem můj příspěvek PATŘÍ. Protože s Andersem de la Motte jsem MĚL možnost se setkat – jen jsem ji prostě (na rozdíl od mnohých návštěvníků 20. mezinárodního veletrhu Svět knihy 2014) nevyužil…
http://www.centrum-detektivky.cz/vse/anders-de-la-motte-to-ze-jste-paranoidni-jeste-neznamena-ze-po-vas-nejdou
Na pražském veletrhu Svět knihy byly vyhlášeny výsledky prvního ročníku soutěže Audiokniha roku:
http://www.centrum-detektivky.cz/vse/udilela-se-audiokniha-roku-uspely-i-detektivky
Tak to máme podobný vkus, pajonku,True detective je excelentní seriál, úplně jiný, než většina ostatních, byli jsme z něho doma dost stife. Zajímavé je, že ačkoli McConaugheyho ani Harrelsona jsem nikdy moc nemusel, tady jsou oba naprosto genilání, zvláště McConaughey, to je výkon, před kterým fakt smekám.
Na seriálech s mojí ženou dost ujíždíme, takže bychom s tebou asi těch styčných ploch našli víc, když vezmu pár let zpátky, asi bych mezi nominanty na naprostou seriálovou špičku zařadil (kromě Forbrydelsen a True Detective) ještě Breaking Bad, Dexter, Homeland, Wallender, Game of Thrones, Carnivale (především první řada!!!), Boardwalk Empire, The Sopranos, dobré byly i Mad Men, Suits (ale jen počáteční řady, pak už to šlo trochu dolů), Luther a další, ale na špičku peletonu bych bez rozmyšlení postavil The Wire, to je - alespoň pro mne - král všech seriálů, budu si ho muset někdy znovu pustit... :-)
Pajonku, dávám ti plně za pravdu, Zločin (Forbrydelsen - CSFD: 83%) je vynikající seriál - a nehollywoodsky zajímavá Sofie Gråbøl coby Sarah Lundová je v tom svém vytahaném svetru úplně k sežrání. (Dvojku jsem zatím neviděl, ale je už delší čas připravena na mojí odpalovací rampě, stačí začít s odpočítáváním...)
... Tak to je pro mě novinka, že existuje i knížka, díky za tip...
Jinak jsem pochopil, žes viděl i americkou verzi (The Killing), já jsem si ji chtěl původně taky pustit, pro srovnání, ale pak jsem nějak dospěl k názoru, že by mi to asi nic nového nepřineslo, koukat na stejný příběh dvakrát... Z tvého příspěvku jsem vyvodil, že to asi nebyla moudrá úvaha...
Muflonius, mea culpa, jasně že přepsal (a jasně, že se nepleteš), takhle to dopadne, když člověk rychleji tříská do klávesnice, než přemýšlí - byl to samozřejmě Asimov!!! (Kdybych mohl, vložím stydícího se smajlíka, ale protože ho nemám, budu se stydět jen tak sám pro sebe...)
Viki, nebudeš litovat, Zpěv drozda je nádherný – a když už jsme se tu přes Drozda dotkli tématu „nezastupitelnosti knih v životě lidském“, nemůžu nevzpomenout na 451 stupňů Fahrenheita Ray Bradburyho.
Pod ostatní (výše uvedené) tituly se s klidným svědomím podepisuji, je to vpravdě výčet lahůdek…
Já bych si ještě dovolil přidat Clarkeovo Setkání s Rámou, Kuttnerovy povídky, Lemův Návrat z hvězd a Bradburryho Ocelové jeskyně.
A pakliže bych se rozhodl jednu poličku v knihovně scifisty vyhradit krajanům, umístil bych tam Karla Čapka (Krakatit, RUR, Válka s mloky…), Součkovu trilogii (Cesta slepých ptáků, Runa rider a Sluneční jezero) a sbírku povídek Václava Kajdoš Invaze z vesmíru (která mě jako kluka postrčila k vědecké fantastice).
P.S.: V poslední době mě nejvíce zaujal Paolo Bacigalupi (Čerpadlo 6 a Dívka na klíček).
Upřímně, Pajonku, i MĚ tahle debata docela šokovala. Ve skutečnosti jsem ji pročítal s otevřenou pusou! Knihy si půjčuji po knihovnách celý život, v knihovně jsem byl svého času chvíli i zaměstnán, ale TAKHLE pohlížet na věc mě teda nikdy nenapadlo. Proboha, kam až jsme to dospěli?
Pro citlivější povahy se nabízí jediné řešení: když vyrážíte mezi lidi (zaměstnání, obchody, dopravní prostředky, centra zábavy atd.), nasazujte si roušku a latexové rukavice… (Slabší kusy si mohou nazout i slušivé gumové galoše!)
Zrovna čtu Dvanáct křesel, tak jsem se hned hrnul román doporučit, ale vidím, že už mě předběhla Koka :-) No co, tak jsem to nestihl, ale to nic nemění na tom, že knihu Ilfa a Petrova vřele doporučuju. Každému. "Porevoluční Rusko" je v ní popsáno opravdu mistrně! A ještě se pobavíte!
Rusalko, já to vidím takhle: Každý příběh chce své! Některému sluší více er-forma, jiný vynikne právě díky tomu, že je vyprávěn v první osobě.
Stejně jako si k vepřové se zelím můžeš poručit místo piva červenou limonádu, dovedu si představit Chandlerovy romány napsané „nestranným pozorovatelem“ – vlastní příběh by pochopitelně zůstal nezměněn, ale to kouzlo, které z Chandlerových knih díky Ich-formě vyzařuje, by použitím er-formy kamsi zmizelo. (A totéž bychom mohli říci o mnohých jiných knihách, Salingerovým románem Kdo chytá v žitě počínaje a např. Velinského sérií o „bezděčném detektivovi“ Oto Finkovi konče.)
Prostě forma by měla ladit s obsahem – a to by si každý autor měl ohlídat.
Zrovna nedávno jsem v komentáři k „Vražednému adventu“ paní Hutařové (napsanému v er-formě) vznesl tuto výtku: „Podle mého názoru mohla Ich-forma celému vyprávění dodat ještě více šťávy“. Prostě jsem to tak cítil. A když to cítí i autor, jeho knize to může jedině prospět.
Takže k tvé otázce: Mě osobně je jedno, je-li příběh vyprávěn er- nebo Ich-formou, hlavně že vzniklý útvar (příběh+forma) se co nejvíce přibližuje IDEÁLU – a že souzní vše, co souznít má.
Právě jsem dočetl Poslední aristokratku od Evžena Bočka - a musím konstatovat, že tahle knížka do šuplíku "Stoprocentně nám rozesměje" rozhodně patří! (Smál jsem se často, usmíval skoro pořád.)
Pár tipů:
Woody Allen – Vedlejší příznaky
Jiří Grossmann, Miloslav Šimek – Besídka zvláštní školy
James Herriot – všechny jeho Zvěrolékaře
Zdeněk Šmíd – všechny jeho Proč bychom se…
Ivan Vyskočil – Vždyť přece létat je tak snadné
P. G. Wodehouse – Malý pán na ženění
Miroslav Skála – Svatební cesta do Jiljí, Cesta kolem mé hlavy za čtyřicet dnů
Joyce Porter – Inspektor Dover
"Cákryš, na to jsem nějak pozapomněl," přiznal Xi nešťastně a kapesníky si setřel orosená čela, "to bude těma houbičkama, co jsem si dal k obědu…"
Rozhodně jsem netoužil po tom, aby Feťákovy bláboly bylo to poslední, co ve svým bídným životě uslyším – tak jsem zmobilizoval veškerou svou odvahu – a prostě jsem to udělal:
Xi, kterému bylo z toho odéru trochu šoufek, přitiskl dva kapesníky na své dva nosy a utrhl se na Konga: "To nemůžeš, kruci, otevřít okno?"