Ich-forma vs. er-forma
Upřednostňujete ich-formu, er-formu nebo je vám to jedno? Co u nich považujete za +/-?
Rusalko, já to vidím takhle: Každý příběh chce své! Některému sluší více er-forma, jiný vynikne právě díky tomu, že je vyprávěn v první osobě.
Stejně jako si k vepřové se zelím můžeš poručit místo piva červenou limonádu, dovedu si představit Chandlerovy romány napsané „nestranným pozorovatelem“ – vlastní příběh by pochopitelně zůstal nezměněn, ale to kouzlo, které z Chandlerových knih díky Ich-formě vyzařuje, by použitím er-formy kamsi zmizelo. (A totéž bychom mohli říci o mnohých jiných knihách, Salingerovým románem Kdo chytá v žitě počínaje a např. Velinského sérií o „bezděčném detektivovi“ Oto Finkovi konče.)
Prostě forma by měla ladit s obsahem – a to by si každý autor měl ohlídat.
Zrovna nedávno jsem v komentáři k „Vražednému adventu“ paní Hutařové (napsanému v er-formě) vznesl tuto výtku: „Podle mého názoru mohla Ich-forma celému vyprávění dodat ještě více šťávy“. Prostě jsem to tak cítil. A když to cítí i autor, jeho knize to může jedině prospět.
Takže k tvé otázce: Mě osobně je jedno, je-li příběh vyprávěn er- nebo Ich-formou, hlavně že vzniklý útvar (příběh+forma) se co nejvíce přibližuje IDEÁLU – a že souzní vše, co souznít má.
marlowe, jo, to máš pravdu, vždycky záleží na příběhu, ale třeba mně osobně se tak celkově líbí dost ich-forma, přestože všude by se nehodila. Líbí se mi, že příběhy psané v ich-formě pak jsou víc takovým řekněme svědectvím a pokud to k tématu pasuje, tak to může být skvělý a hrozně to obohatit. Také na ní mám ráda, že je většinou o trochu víc obohacena o myšlenky vypravěče, i když ani to nemusí být pravidlem, ale na druhou stranu ten zase nemůže vidět do hlavy ostatním postavám... Tedy může, ale ne vždy to pak působí realisticky...
Text příspěvku byl upraven 06.01.15 v 17:34
Je mi to jedno, ale uznávám, že se mi líp čte v ich-formě. V er-formě ani nepíšu vlastní povídky, nevím, když je ich-forma, přijde mi, že můžu vynaložit víc emocí a myšlenek.
Adele, vlastně jsi asi stručně a jasně vystihla to, co mám na ich-formě taky ráda...:)
Přesně, souhlasím s Adele02, v ich-formě se do toho dohážu víc vžít....
Ono asi nejvíc záleží na příběhu knihy, jak moc zaujme a zamává s vámi. Pokud je strhující, tak nezáleží v jaké osobě je to psané. Každopádně, mně osobně se také víc líbí ich forma, kvůli tomu již zmíněnému vžití se do pocitů postavy. :)
Je jasné, že i v individuální obecné rovině platí staré přísloví :"Někdo holky, někdo vdolky!"
Objektivní pravdě se ale podle mne nejvíc blíží názor Marlowa. Má nejen klobouk, ale i pod kloboukem, takže nejen s tímhle, ale i s jinými jeho názory v podstatě bez výhrad souhlasím.
V ich-formě se sice mohou lépe vyjádřit myšlenkové pochody a pocity, ale pokud to autor neumí dost dobře, tak to může knize spíše uškodit. Tahle forma se např. dobře hodí do zamilovaných románů, kde se čtenář může vyžívat v citových problémech hrdiny/hrdinky. Zajímavé to může být také třeba jako sonda do temné duše násilníků a vrahů (i když já tenhle duševní masochismus moc nevyhledávám).
Záleží také na způsobu použití. Např. Ludmila Vaňková ve svých románech přeskakuje z jedné hlavy na druhou tak často, že kolikrát čtenář neví, čí myšlenky právě čte. Tento způsob používání ich-formy mi trochu znepříjemnil její romány.
Jiný problém jsem zažil při čtení knihy Mezi tiárou a orlicí od Vondrušky. Myšlenky vyjadřované v ich-formě tam byly dány do úvozovek a já často neměl přehled, zda se jedná o přímou řeč nebo jen o přemýšlení dané postavy.
Obecně mám asi radši er-formu, kdy jsou myšlenky a pocity vyjádřeny vnějším chováním postav - jejich dialogy, činy. Svou vlastní fantazií si pak vytvářím duševní obrazy postav.
Ale souhlasím, že pokud je ich-forma použita dobře, může to kvalitě knihy (prožitku ze čtení) pomoci.
Vložit příspěvek