koupit knihy

Jonathan Sacks

izraelská, 1948 - 2020

Nahrávám...

Přidat citát

Citáty (9)

(Odpuštění je) myšlenkou zcela se příčící naší přirozené intuici. Je to více než pouhá technika řešení konfliktu. Jde o úžasně originální strategii. Ve světě neznajícím odpouštění zlo plodí zlo, ublížení způsobuje nové ublížení, a nic kromě naprostého vyčerpání nebo ztráty paměti není s to tuto sekvenci přerušit. Odpuštění tento řetězec prolamuje.


Ceníme-li si té své (víry), pochopíme hodnotu víry druhých. Možná, že budeme svou vlastní víru považovat za diamant a víru druhého člověka za rubín, víme však, že obojí jsou drahé kameny. Jestliže je ale pro nás víra pouze břemenem, pak nejenže si nebudeme vážit té své. Nebudeme si vážit ani hodnoty víry druhého člověka. Obojí nám budou připadat stejně zbytečné. Skutečná tolerance pramení nikoli z absence víry, ale naopak z její živé přítomnosti. Jestliže pochopíme jedinečnost toho, na čem záleží právě nám, pak jsme na nejlepší cestě pochopit a vážit si toho, na čem záleží druhým.


Každé dítě je zázrak. Být rodičem může být způsobem, jak se nejtěsněji přiblížit Bohu – stvořením života aktem lásky.


Každý biblický kánon obsahuje texty, o nichž by se při doslovném čtení dalo říct, že schvalují úzký partikularismus, podezíravost vůči cizincům a intoleranci k těm, kdo jsou odlišného náboženského smýšlení. Současně však každý text obsahuje i prameny, zdůrazňující příbuznost s cizincem, empatii k tomu, kdo není jedním z nás, odvahu, vybízející lidi k podání ruky napříč zábranami odcizení a nepřátelství. Volba je na nás.


Láska je víc než vlastnictví; je to zčásti i schopnost vzdát se, nechat jít. Odpuštění znamená schopnost nechat věci být, oprostit se od nich, a bez této schopnosti zabíjíme, co je nám nejdražší. Každý skutek odpuštění napravuje cosi poškozeného v tomto polámaném světě. Je to krůček, byť sebemenší, na dlouhé, obtížné cestě ke spáse.


Myšlenka společného promlouvání dostala osudovou ránu ve 20. století v podobě zhroucení mravního jazyka, z něhož vymizel výraz "měl bych" a byl nahrazen pojmy "chci", "vyberu si" a "cítím". O povinnostech se dá diskutovat. Požadavky, osobní výběr a pocity mohou být pouze uspokojeny, či nenaplněny. Televize, kladoucí důraz na vizuální stránku, vytváří kulturu podívané spíše nežli naslouchání - obraz hovoří hlasitěji než slovo. Obrazy budí emoce. Samy o sobě však nevedou k porozumění. Výsledkem je, že vítězí ten nejviditelnější protest, nejrozhněvanější hlas a nejextrémnější slogan. Jestliže pro zpravodajství je zajímavější konflikt než smíření, pak budeme mít kulturu střetu. To má ovšem ničivý dopad právě na ty věci, na nichž bude záviset naše budoucnost - na naši schopnost chápat a být chápán lidmi, jejichž kultura, náboženské přesvědčení, hodnoty a zájmy jsou v rozporu s našimi, a s nimiž proto musíme hovořit a naslouchat jim.


Nejmoudřejší není ten, kdo sám sebe pokládá za moudřejšího, než jsou ostatní: je to ten, kdo ví, že všichni lidé mají určitý podíl na moudrosti, a je ochoten se od nich učit, neboť žádný z nás nezná celou pravdu a každý z nás z ní zná kousek.


Prosím-li Boha o odpuštění, slyším zároveň se svou prosbou Jeho požadavek, abych i já druhým odpustil. (...) Minulost uctím nikoli tím, že ji budu opakovat, ale tím, že se z ní poučím – že nebudu vršit bolest na bolest, zármutek na zármutek. Proto musíme na nenávist odpovídat láskou, na násilí mírem, na nenávist duchovní velkorysostí a na konflikt usmířením.


Rozhovor – uctivý, angažovaný, oboustranný, probouzející v nás ty nejsilnější zdroje empatie a pochopení – je mravním znakem světa, v němž panuje důstojnost v rozdílnosti.