1. Domů
2. Autoři
3. Robert Poch
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 10
• Bazar 1
• Životopis
• Citáty 11
• Diskuze 81

Populární knihy

/ všech 10 knih

Nové komentáře u knih Roberta Pocha

Stíny jeviště

„V tvorbě spisovatele Roberta Pocha mne zaujal značný rozdíl v kvalitě jeho děl, která jsem zatím četl. Jedná se o povídkovou sbírku Nyx z roku 2020 (dle mého názoru lehce nadprůměrnou) a starší sbírku Mrtví se přicházejí někdy rozloučit (2007), kterou řadím k literárnímu odpadu. Rozhodl jsem se tedy, že zkusím přečíst některou Pochovu knihu z mezidobí, abych zjistil, zda se kvalitou přiblíží či vyrovná sbírce Nyx, nebo ji dokonce předčí, případně jestli půjde o podobné „dílo hrůzy“ (nikoli ve smyslu dobrého horroru), jakým je sbírka Mrtví se přicházejí někdy rozloučit. Moje volba nakonec padla na knihu Stíny jeviště. Podle anotace zde na Databázi knih by mělo jít o horrorovou novelu ze světa duchů, která je inspirována skutečnými událostmi v Šumperku a okolí. Jenže už tato anotace obsahuje faktickou chybu. Kniha podle mého názoru není novelou. Není jí ani podle definice , kterou lze nalézt na Wikipedii: „(Novela) se soustředí na jeden jednoduchý, ale poutavý a nápaditý příběh. Tomu se věnuje dramaticky, sevřeně, stupňuje ho až do překvapivého dějového zvratu (tzv. bod obratu), který je základem kompozice novely, a do závěrečné pointy.“[1]. Stíny jeviště se nesoustředí na jeden jednoduchý příběh, o poutavosti a stupňování příběhu si toto dílo může nechat jenom zdát a rozhodně neobsahuje zásadní dějový zvrat. Kniha je uvozena prologem a zakončena epilogem. V nich autor zmiňuje osobní pohnutky, které ho k napsání knihy vedly a pro jejich citlivost se nebudu pouštět do rozboru či „pitvání“ právě těchto dvou částí knihy. Ovšem u dalších částí díla si to již neodpustím. Ještě než se dostanu k samotným kapitolám knihy, dovolím si pár poznámek k rejstříku, který je na jejím konci. Při zarovnání hesel do dvou sloupců s jen velmi řídkým dělením slov pomocí spojovníku dochází k výskytu mnoha velmi širokých mezer mezi slovy, které doslova tahají za oči. V rejstříku u některých hesel chybí uvedení stránky prvního výskytu, vysvětlení některých hesel je pak pouze doslovným opisem toho, co je uvedeno v textu některé z kapitol. U hesla „Sady 1. Máje(sic)“ chybí vysvětlení zcela (zato obsahuje pravopisnou chybu). Některé pojmy použité v textu by se hodilo do rejstříku doplnit (např. kerkyon(sic), rádius, ulna, hystrix). A nyní již k ději knihy. Kniha obsahuje 19 kapitol, ale když jsem výše zmínil, že vlastně nejde o novelu, sluší se doplnit, že tyto „kapitoly“ jsou spíše samostatnými povídkami. Dvě z nich také byly (po jistých úpravách) jako samostatné povídky zveřejněny či vydány: Pomsta[2] a Ten, kdo se dívá[3]. Jediné, co všechny kapitoly skutečně spojuje, je postava vypravěče, kterým je sám autor Robert Poch. Ano, některé další postavy se také objeví ve vícero „kapitolách“ a děj „kapitol“ je obecně situován do Šumperka či jeho okolí, ale o nějakém propojení se podle mne nedá uvažovat. Jedinou výjimkou jsou kapitoly Odporný zážitek a Dozvuky zhnusení, které na sebe skutečně dějově navazují. Snažit se byť jen naznačit dějovou linku této knihy je těžké, tudíž napíšu: Vypravěč (sám autor) se na různých místech a v různých časech (je přenesen do minulosti) setkává s duchy, zrůdami, vrahy a dalšími podobnými postavami. Jednou se dokonce do těla vraha převtělí. Vždy se dozvídá příběh, který prakticky nijak nesouvisí s příběhy dalšími. Tečka. Rozpor s výše uvedenou definicí novely snad ani nemůže být větší. Domnívám se, že nemá cenu, abych tu rozebíral děj jednotlivých „kapitol“, spíše se pokusím vyzdvihnout ty věci, které se autorovi podle mého názoru povedly a ty, které se mu nepovedly (tam půjde ovšem o vyzdvihnutí těch nejmarkantnějších z celé záplavy nepodarků). První Pochovou vydanou knihou byla sbírka básní a básníkem Robert Poch zůstává, i když píše prózu. Někdy to může být k užitku, ale někdy je to na škodu. Poch často užívá synonym, což leckdy vede i k pleonasmům. Pochválit musím například dvojici synonym „němoherectví“ a „pantomima“, kterou dělí vzdálenost jednoho řádku. Jen je škoda, že ještě před nimi Robert Poch napsal: „jak předváděl to své one-person show“ (daleko vhodnější je podle mého názoru termín „one man show“). Ovšem slovní spojení „od tělíčka trupu“ je nesmyslné hromadění nadbytečných slov, ze kterého bolí oči. Příkladů se dá najít více, např. „Ale nijak mne to však neuklidnilo.“ Když Robert Poch nehromadí synonyma, opakuje dokola pořád to samé. V „kapitole“ s názvem Zničili mu mozek se čtenář s větičkou „zničili mu mozek“ či jejími lehkými obměnami setká pětkrát na necelých 8 stranách. Když k tomu připočtu další věty a slovní spojení jako „jeho mozek nevratně poškodili“, „ti rádoby ladiči mozku“, „oddělili dvě hemisféry“ a další a také fakt, že v záhlaví stránek se střídá název povídky se jménem autora, napadají mne otázky, co se stalo s mozkem Roberta Pocha a co chce on provést s mozkem čtenářovým. (Pojem Dichotomaniaci hemisfér je uveden dokonce jako heslo v rejstříku.) Ač se mi líbí postava Nerthwuze, který sbírá duše zavražděných, aby jim dal naději na posmrtnou spravdlnost, neustálé opakování toho, že jde o „polobožského Čističe“ mi při čtení lezlo na nervy. Šumperk pak autor opakovaně nazývá „dolinou tupých hlav“. (Počítá se mezi ně jakožto Šumperák i on sám?) Protože se nevyznám ve Starém zákoně, nedovedu si vysvětlit autorem několikrát opakované tvrzení, které prý četl v Izajášovi, že „síla gojim bude zkrmena“. To mi poněkud zavání předpojatostí vůči všem, kteří nejsou židé. (Pokud nějaké vysvětlení máte, případně je vám známo, že nějaký verš z Izajášova proroctví může být takto překládán, napište mi to prosím do komentářů. Děkuji.) Domnívám se, že Robert Poch se měl držet poučky, kterou v jiné „kapitole“ knihy zopakuje sedmkrát: „Dobré je ukončit věc z počátku jejího,“ a psaní této knihy utnout hned na začátku. Autorka recenze jiné Pochovy knihy o něm napsala, že „(n)etrpí nešvarem všech začínajících autorů, a to nadužívání pomocných slůvek ‚jsem, byl, jeho, její, svůj, který, mě, mně…‘ atd.“[4] Jenže Robert Poch je schopen napsat: „Polil se benzínem. Zápach kapaliny ropného původu přivábil diváky.“ V tomto případě, kde by o mnoho lépe fungovalo prosté „Jeho zápach...“, se nejedná o vyhnutí se nadužívání, ale doslova o vyhnutí se správnému užití takového „pomocného slůvka“. Tudíž se domnívám, že to nelze vyzdvihovat jako autorovu kladnou vlastnost. V některých místech textu Poch po stránce jazyka příjemně překvapí, ať už přirovnáním: „...tak jsem se celý klepal, jako sklo v okně, kolem kterého projížděl těžký kamión.“ či správným použitím přídavného jména „vysutý“ (ve spojení s žebříkem). Jenže nepříjemných míst je daleko více, ať už jde o vysloveně nadbytečné či naopak chybějící čárky či umíněné používání nesprávného tvaru „loutkař“ (pokud je mi známo, český pravopis připouští pouze tvar „loutkář“). Někde je v textu použité slovo, které zní nevhodně, ač by šlo lehce nahradit slovem přiléhavějším: „v hnědavém svitu Slunce“ (proč ne „zlatavém“?), „popíjeli z plastových obalů asi čaj nebo černou kávu“ (proč ne „kelímků“?), někdy se slovosled vymyká tomu, co se dá nazývat češtinou: „mazané krajíce sádlem“ (nebo jsou ty krajíce vychytralé?), „Svíral mi mozek neviditelný a ledový pařát strachu.“, „abych se dostal na vyznačenou cestu turistickými značkami.“. I s interpunkcí má Robert Poch občas potíže, třeba v případě, kdy dá za otázku tečku. Dále střídá slovesné časy tak rychle, že čtenář neví, zda jde o přítomnost či o minulost. Za zmínku z hlediska typografie stojí i výskyt velmi širokých mezer, které byly zmíněny již u rejstříku. Jestliže knihu považuji jazykově a typograficky za slabou, při hodnocení děje musím sestoupit ještě o stupínek níže. Jak už jsem zmínil, nejedná se o novelu a povídky („kapitoly“) mají obecně děj velmi slabý. Když jsem v jedné ze svých předchozích recenzí označil povídku Vzduchoplavci za literárně impotentní[5], netušil jsem, že se s ní (v malinko přetvořené podobě) setkám znovu. Velmi podobný námět má „kapitola“ V srpnu, dokonce se v ní objeví věta: „Vzduchoplavci se chystají zase vznášet.“ Ta je až na slůvko „zase“ shodná s větou z výše zmíněné starší povídky. Zůstanu-li u přirovnání s impotencí, pak se Poch námětu snaží naordinovat „Viagru“ v podobě násilí. Léčba je to neúspěšná, protože onomu násilí se nedaří ve čtenáři vyvolat dojem hrůzy (a podobně tomu je bohužel i ve zbytku knihy). Je-li pravdivá zmínka z anotace, že „příběh je inspirován skutečnými událostmi v Šumperku a jeho okolí“, pak musím v souvislosti s dějem varovat všechny mladé dívky před pobytem na Šumpersku, protože to je doslova rejdištěm masových sadistických vrahů, kteří své zločiny vykonávají pro ukojení chtíče. Přijde mi nevhodné, že právě v místě děje, kde vrah, sexuální zvrhlík a sadista naposledy zneužije zotročenou obět, aby ji pak uškrtil, použije autor větu: „Uběhlo pár minut, než měla pusu plnou lásky.“ Pochova představa „lásky“ se mi hnusí. (A to je asi jediná emoce, kterou ve mne četba této knihy dokáže vyvolat.) S jiným sadistickým vrahem z knihy souvisí dějový lapsus, kdy tento své oběti znásilňuje, aby pak „(z) mladých, půvabných, panenských(sic) dívek tvořil umělecká díla. Křehké ledové sochy.“ Podobných nesmyslů má Robert Poch v ději více. Jedna z postav podle něj zavraždila svého manžela a uvařila si z něj vývar, když ji našel její syn s vnoučaty. Jenže na další straně je uvedeno, že tato žena „zavraždila všechny své tři děti, jen co vyšli(sic) ven z lůna, zabila je, protože porodila chlapce.“ A já se ptám: jak ji mohl její syn najít, když byl už dávno před tím zavražděn? Nezbývá mi, než si pro hodnocení vypůjčit citát právě z textu knihy. Jedná se o jakési motto uvedené pod názvem „kapitoly“ Probuzení: „Neumětelské, nevěrojatné slohové práce hloupých.“ Verdikt: 10 % Recenzovaná kniha: Poch, Robert. Stíny jeviště. Vydání první. Šumperk: Robert Poch, 2018. 168 stran. Příběhy. ISBN 978-80-270-3376-8. Další zdroje: [1] Novela (literatura). In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2021-04-05]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Novela_(literatura) [2] POCH, Robert. Pomsta. In: Horor-web.cz [online]. 6. 2. 2016 [cit. 2021-04-05]. Dostupné z: https://www.horor-web.cz/clanky/robert-poch-pomsta**l [3] POCH, Robert. Ten, kdo se dívá. VOJTÍŠEK, Honza, ed. Poslední polibek. Týn nad Vltavou: Nová Forma, 2016. ISBN 978-80-7453-743-1. [4] LUCY SUN. Mrtví se přicházejí někdy rozloučit, Robert Poch [recenze knihy]. In: Databazeknih.cz: ...Váš knižní svět [online]. 2021, 2020-12-15 [cit. 2021-04-05]. Dostupné z: https://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/mrtvi-se-prichazeji-nekdy-rozloucit-robert-poch-79552 [5] PANPREDSEDA. Recenze zaujatého čtenáře: Mrtví se přicházejí někdy rozloučit [recenze knihy]. In: Databazeknih.cz: ...Váš knižní svět [online]. 2021, 2020-12-03 [cit. 2021-04-05]. Dostupné z: https://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/recenze-zaujateho-ctenare-mrtvi-se-prichazeji-nekdy-rozloucit-79241“... celý text
— PanPredseda

---

Mrtví se přicházejí někdy rozloučit: Soubor povídek z období let 2002-2007

„Krátké představení autora Robert Poch je šumperský spisovatel. Jak uvádí novinky.cz „…do světa literatury vstoupil šumperský spisovatel Robert Poch v roce 2002 básnickou sbírkou Platinové barvy. Následně vydal knihy Mrtví se přicházejí někdy rozloučit (2007), Špinavá holka (2007), Ka-zajit (2015), Qinrai (2017), Stíny jeviště (2018) či Alláhovy děti (2019) …“ Já jen doplním, že v listopadu 2020 vyšla Pochovi kniha povídek Nyx v nakladatelství Naše vojsko a že vlastním nákladem v prosinci 2020 vydal pohádkovou fantasy Qinrai: Příběh kouzelnice díky finanční podpoře Olomouckého kraje. Robert Poch za svou prvotinu Platinové barvy získal ocenění v soutěži Mělnický Pegas . Recenzi na oceněnou sbírku napsal pan Aleš Kauer . Povídka Lidojedi se umístila na prvním místě v mezinárodní literární soutěži Sci-fi poviedka roku 2010 . Nepravidelně přispíval krátkými literárními útvary do Šumperský a Jesenický deník a nepravidelně přispívá do nezávislého hororového časopisu Howard . Poch přispěl i poezií do literárního časopisu Divoké víno . Ukázka poezie z Platinových barev a také grafik Daniely je na webu Nedělní chvilky s poezií . Poch se věnuje také komponování hudby. Povídkovou knihu Mrtví se přicházejí někdy rozloučit jsem legálně zakoupila ve formě elektronické knihy na webu alza.cz. Text trpí drobnými technickými nedostatky, například obálka a druhá strana mají jiný název, než je uveden na čtvrté straně a ISBN chybí tam, kde by mělo být, což je ale napraveno na poslední straně s drobnou chybkou, že ISBN není uvedeno jako úplně poslední. Chybí číslování stránek atd. Text jistě neprošel stylistickou, typografickou, technickou a ani předtiskovou korekturou, ale to je věc, kterou při druhém vydání lze snadno napravit. Trochu o povídkách Poch v podnadpisu upřesňuje, že se jedná o soubor povídek z let 2002 až 2007. Pak se tedy jedná o velmi ranou, a tedy ještě nevyzrálou tvorbu, přičemž o Pochově poezii z té doby takové tvrzení ale vůbec neplatí. Kniha obsahuje devatenáct povídek psaných v er-formě. Vyskytuje se zde přímá řeč a vlivem vyprávění ve třetí osobě i košatější vnitřní řeč vševědoucího vypravěče, což nezapře Pochův literární kořen, jímž je beze sporu poezie. Pro mě je takové vyjadřování velmi zajímavé a činí pro mě tuto knihu svým způsobem i originální. A že jde o rané dílo začínajícího autora, překvapuje mne, že užívá hojně přídavných jmen ve správném tvaru a zejména pak sloves. Netrpí nešvarem všech začínajících autorů, a to nadužívání pomocných slůvek „jsem, byl, jeho, její, svůj, který, mě, mně…“ atd., a téměř se vyhýbá infinitivům a podstatná jména umí náležitě rozpohybovat slovesem. Již zde je patrný Pochův budoucí vývoj, jenž se naplno a musím podotknout, že výtečně rozvinul v povídkových knihách Alláhovy děti, a ještě lépe v titulu Nyx. Pochův osobitý jazyk, je v povídkách knihy Mrtví se přicházejí někdy rozloučit, ještě plně nerozvinutý, ale již zde je možné vystopovat, že autor nejen že chce psát, ale umí rozvinout děj a myšlenku. Časté užívání obrazů je důkazem Pochova básnického ducha, a především osobitého stylu. Uvedu příklady: „…Evanida se vztyčila jako svíce a vznesla se až ke stropu a potom zvolna klesala dolů k zemi. Oheň uhasl a její tělo se rozzářilo fosforeskujícími paprsky modravého světla…“ Anebo jinde: „…Tišily se zvuky města… Nebe se zvolna chystalo vplout do noci… Dlouhé vlny jarního podvečera sebou přinesly vznášivým vzduchem vlhké mlhy… Umí slyšet ozvučené hlasy a melodie… Eugenie vzteky mlčela.“ Anebo také: „Skelný vzduch nad městečkem je prosycený chladným předjařím.“ V povídkách je takových básnických obrazů, jinotajů, náznaků, eufemismů ale i personifikací mnoho, ale ne tolik, aby působily nevhodně či přehnaně. Poch dokáže pracovat s přenesenými významy. Jeho abstraktní myšlení již v rané tvorbě je velmi výrazné. Například: „Svítilo slunce. Žhavé paprsky ozařovaly Anino mohutné břicho, jež zoufale trčelo daleko před sebe. Anna si pod třetí podbradek vložila housle. Ve smavé a odulé tváři zasněný výraz. Vyloudila první tóny. A vše živé náhle zmizelo z doslechu.“ Je vidno, že se autor při psaní minimálně jedné povídky v knize Mrtví se přicházejí někdy rozloučit v dobré víře inspiroval literaturou více méně překladovou, a to zejména anglosaskou. Což v české literatuře je celkem přirozené a běžné. Nechci zde uvádět pasáže z knih starších autorů zejména vědeckofantastické literatury to je nad rámec této recenze a zbytečné. Inspirace povídky Hrůzný věštec jistě nezapře Pochův literární talent a ctižádostivost, ale také původní zdroj. Zde mne napadá souvislost například Pludkova románu Faraónův písař a Waltariho opusu Egypťan Sinuhet. Kafkovy povídky Proměna (Die Verwandlung) a Langelaanovy povídky Moucha a mohli bychom pokračovat do nekonečna. Povídky Blinsett, Vyhaslý plamen houslí, Májová touha, Tichá malířka Sára, Tisíc dnů, Matně sametový povrch, Cizinec, Dotek, Vzduchoplavci nejsou uvedeny krátkou předmluvou kde autor naznačuje o co v povídce jde, což mi přišlo trochu ke škodě takový krátký prolog nabudí. Moje hodnocení Za sebe mohu říci, že Pochova raná tvorba netrpí neduhy současné české literární tvorby, podbízivostí, plytkostí jazyka i témat. Je k dobru šumperského spisovatele, že v jeho dalších knížkách co jsem četla nenacházím inspirace jinými. Hodnotím sedmi body z deseti. Dala bych i víc, ale nebýt technických a korekturních chyb. Závěr Materiál na recenzi jsem čerpala především z knihy povídek Mrtví se přicházejí někdy rozloučit a také odpovědí autora na moje přímé dotazy zaslané emailem na základě diskusí, co se vedou na webu databáze knih a dále reakcí osoby pod nickem pan predseda, co má potřebu neustále upozorňovat na plagiátorství pana Pocha v uvedeném povídkovém souboru. Ohledně plagiátorství si přečtěte knihu Kraď jako umělec anebo výklad Autorského zákona o pojmu volné dílo . A ještě poznámka na závěr doufám, že ten, kdo napsal recenzi na databazeknih.cz si knihu zakoupil legálně jako já. ZDROJE: Spisovatel Robert Poch: Nejjistější jsem v poezii. Novinky.cz [online]. Praha, 2019 [cit. 2020-12-15]. Dostupné z: Ocenění v literární soutěži Mělnický Pegas 2004 3. místo v kategorii D – publikující autoři KAUER, Aleš. Robert Poch. Kulturní život Šumperka říjen 2008. 2008, 50, 1. č. 7, červen 2013 a č. 13, prosinec 2014 Povídka Dotek Povídka Metamorphosis Povídka Marcel Povídka Vyhaslý plamen houslí KLEON, Austin. Kraď jako umělec: 10 věcí, které ti nikdo neřekl o kreativitě. V Brně: Jan Melvil, 2012. Briquet. ISBN 978-80-87270-36-3. Výjimkou z tohoto pravidla jsou tzv. volná díla (tedy díla, u nichž uplynula doba trvání majetkových práv autorských a každý je může bez dalšího volně užít“... celý text
— Lucy Sun

---

Mrtví se přicházejí někdy rozloučit: Soubor povídek z období let 2002-2007

„Je trochu zvláštní psát recenzi na knížku, která vyšla již před 13 lety, ale některé reakce na mou nedávnou (a přiznám se: úplně první) knižní recenzi, v níž jsem se snažil zhodnotit novou sbírku povídek autora Roberta Pocha se staly impulsem k tomu, abych tuto recenzi napsal. Právě sbírka Mrtví se přicházejí někdy rozloučit ze mne udělala, pokud se literárních děl Roberta Pocha týká, zaujatého čtenáře. Nejde však o zaujetí v kladném slova smyslu dané kvalitou literárního díla, ale zaujatost vůči tomu, co si jakožto spisovatel pan Robert Poch dovolil a prošlo mu to. Recenzovaná povídková sbírka obsahuje 19 povídek, které autor sám řadí do žánru horroru, ale podle mého názoru tam některé z nich rozhodně nepatří. Kniha má na obálce název Mrtví se přicházejí někdy rozloučit, na úvodních stranách a v tiráži pro změnu Mrtví se někdy přijdou rozloučit, a správně by se měla jmenovat Mrtví se někdy dají snadno okrást. Zásadní a neodpustitelnou vadou knihy a zdrojem mé (myslím, že ospravedlnitelné) zaujatosti je totiž fakt, že sbírka obsahuje jednu povídku, která je naprosto zjevným plagiátem povídky jiného, slavnějšího autora a také další povídku, u které jsem onu možnost, že byla „opravdu silně inspirována“ povídkou jinou, dlouhou dobu přehlížel. Povídku původní jsem totiž četl poprvé velmi dávno a v hlavě mi neutkvěla docela, takže při čtení Pochovy povídky jsem měl pouze mlhavý pocit povědomosti. Ovšem před pár dny jsem si tu starší povídku přečetl znova, v hlavě se ozvalo „cvak“ a bylo mi jasné, že nejen námět obou povídek je prakticky totožný, ale i některé věty či odstavce jsou do značné míry podobné. Podotýkám, že ale nejsou zcela shodné, a tak tomu je i u oné povídky, kterou neváhám označit za zjevný plagiát. Zde bych si dovolil malou odbočku vysvětlující pojem plagiát. Jak uvádí Wikipedie: Český autorský zákon (...) pojem plagiát nepoužívá a nedefinuje, mezinárodní norma ČSN ISO 5127-2003 jej popisuje jako „představení duševního díla jiného autora, půjčeného nebo napodobeného vcelku nebo zčásti, jako svého vlastního“.[1] Musím však dodat, že podle autorského zákona však není předmětem právní ochrany (mimo jiné) pouhý námět díla sám o sobě[2]. Mnou výše zmíněná totožnost námětů by tedy nebyla argumentem, který by mne opravňoval k tvrzení, že jedna povídka je plagiátem jiné. Co když se ale shodují i dějové linky obou povídek? A když půjdu ještě dál, co když jsou si velmi podobné celé věty či odstavce? Nejde pak už o výše zmíněné „představení duševního díla jiného autora, (...) zčásti napodobeného, jako svého vlastního“? Inu, zkuste to posoudit sami (snad úvodem dvou povídek neprozradím nic zásadního ze zápletky). Úvod povídky Lidé od vedle autorky Pauline C. Smithové zní: „Tak co, jak vycházíš s naší novou sousedkou?“ zeptal se Ed. Evelyn se zadívala na pletení, které měla na klíně. „Dobře,“ řekla. „Před večeří jsem s ní chvíli mluvil na dvorku. Říkala, že se přistěhovali z Kalifornie. Zdá se, že je to milá, obyčejná ženská.“ Evelyn zdvihla rozpletený svetr a pozorně si ho prohlížela. „Ano?“ „Tobě se nelíbí?“ „Ale ano.“[3] Pochova povídka Matně sametový povrch pak začíná slovy: „Tak co, jak vycházíš se sousedy?“ zeptala se Eva. Bob se zadíval na rozepsaný kód softwarového produktu. „V pohodě,“ odpověděl a pokračoval v ťukání do klávesnice počítače. Po chvilce znovu slyšel Evu: „Před večeří jsem s panem sousedem mluvila přes plot. Říkal mi, že se přistěhovali z Jeseníku. Zdá se, že jsou to hodní lidé.“ „Když myslíš.“ Bob otočil hlavu směrem k Evě a ztěžka vzdychl. „Tobě se nezdají a proč?“ „Nevím, co mi na nich vadí.“[4] Robert Poch sice pozmění postavy, případně předměty a místa, ale děj je prakticky stejný a i větná stavba je velmi podobná. Ještě markantnější je tento postup u dvou povídek, jejichž znění je možné nalézt na Internetu. Jedná se o povídku Hrůzný stařec[5] od H. P. Lovecrafta a její (podle mne očividný) plagiát nazvaný Hrůzný Věštec[6]. (Sice je to ode mne spekulace, ale domnívám se, že Hrůzného Věštce uveřejnil na Internetu sám autor. Pokud tomu tak skutečně je, myslím si, že jde o neuvěřitelnou kombinaci drzosti a samolibosti.) Z výše zmíněných povídek nebudu citovat, protože největší míru shody vykazují v závěru. (Na začátku povídky totiž projeví Robert Poch jakousi invenci, když se snaží více poukázat na asociálnost postavy Věštce, než tomu je u postavy Hrůzného starce v originále. Můj názor je takový, že to povídce jen škodí.) Požádám tedy laskavého čtenáře, aby povídky pročetl a udělal si z nich závěr. (Pokud se tento nebude shodovat s mým, diskusi se nebráním.) Při hledání informací o plagiátech v literatuře jsem narazil na zajímavou práci Ing. Lýdie Tallové, MBA, ve které se zaobírá i myšlenkou kladného pohledu na literární plagiát, kdy z původního díla nevalné kvality může díky skutečnému umělci vzniknout literární skvost. Autorka uvádí, že by se tento proces dal označit za „transformaci původního díla do odvozeného literárního díla vyšší umělecké úrovně.“[7] To však podle mne rozhodně neplatí u Roberta Pocha, jehož plagiáty se kvůli jeho neumětelství původním dílům ani nevyrovnají. Čtenář s mým názorem opět nemusí souhlasit, chtěl bych ale jeho pozornost obrátit k naprostým závěrům povídek Lidé od vedle a Matně sametový povrch. Sluší se doplnit informaci, že Howard Phillips Lovecraft zemřel v roce 1937, Pauline C. Smithová v roce 1994. Robert Poch svou (svou?) sbírku povídek napsal v letech 2002 až 2007, alespoň podle informace v ní uvedené, je tedy zřejmé, proč jsem v úvodu své recenze jeho knihu „překřtil“. Realita však má (v tomto případě bohužel) daleko k horrorové povídce a Robert Poch se jen stěží za své činy dočká podobných následků, jako jsou popsány v Lovecraftově Psu[8] či Grendonově Pánovi z Prahy[9]. Shnilými třešničkami na otráveném dortu jsou pak další vady knihy, jako je značné množství pravopisných chyb a překlepů, neschopnost autora vtáhnout čtenáře do děje většiny povídek nebo ignorování všeobecně známých faktů. Narkoman na okraji společnosti bude jen těžko užívat kokain, to raději sáhne po levnějším pervitinu. Navíc kokain patří mezi stimulancia, ale Poch popisuje v jedné z povídek účinky utlumující. Lidé žijící v chudobě logicky nemohou vlastnit housle stradivárky (ty se v České republice nacházejí v jediném exempláři, v bývalém Československu byly kdysi dvoje[10]) a pokud už by se k nim nějakým hnutím osudu dostali, bylo pro ně nejlepší je prodat a vymanit se tak z chudoby. Samotné popisování chudých či sociálně vyloučených postav a outsiderů jako naprosto bezmocných obětí úspěšných lidí, které nemají naději na lepší život (krom zásahu nadpřirozena) jde podle mého subjektivního názoru také přes únosnou míru. Ve sbírce se nacházejí také povídky, které jsou literárně doslova impotentní, příkladem budiž povídka Vzduchoplavci. Pár povídek není vysloveně špatných, mají něco do sebe, přesto podle mne stále nedosahují na laťku průměru. Za nejlepší povídky ze sbírky považuji Tisíc dnů a Setkání o Filipojakubské noci. Zdejší systém recenzí neumožňuje hodnocení nižší než jedna hvězdička, takže to vyjádřím takto: 0 %. Doporučené povídky: * doporučuji porovnat Hrůzného Věštce s Lovecraftovým Hrůzným starcem a dále pak povídku Matně sametový povrch s povídkou Lidé od vedle od Smithové. * Tisíc dnů, * Blinsett, * Setkání o Filipojakubské noci. P.S.: Neznám všechny povídky světa, tudíž kdyby někdo z vás přišel při četbě knihy Mrtví se přicházejí někdy rozloučit na to, že i některá další povídka může být plagiát, napište mi to prosím do diskuse. Děkuji. Použitá literatura: [1] Plagiát. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2020-12-03]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Plagi%C3%A1t [2] ČESKÁ REPUBLIKA. Zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon). In: Sbírka zákonů. 36/2000. Dostupné také z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2000-121 [3] SMITHOVÁ, Pauline C. Lidé od vedle. ZÁBRANA, Jan, ed. Lupiči mrtvol. Praha: Orbis, 1970, s. 203. ISBN 11-004-70. [4] POCH, Robert. Matně sametový povrch. Mrtví se přicházejí někdy rozloučit. Brno: Tribun EU, 2007, s. 101. ISBN 978-80-7399-280-4. [5] LOVECRAFT, H. P. Hrůzný stařec. ZÁBRANA, Jan, ed. Lupiči mrtvol. Praha: Orbis, 1970, s. 89-91. ISBN 11-004-70. Dostupné také z: https://eldar.cz/myf/txt/lovecraft_-_sepot_ve_tme**l#hruzny_starec [6] POCH, Robert. Hrůzný Věštec. Mrtví se přicházejí někdy rozloučit. Brno: Tribun EU, 2007, s. 69-73. ISBN 978-80-7399-280-4. Dostupné také z: https://www.cesky-jazyk.cz/citanka/robert-poch/hruzny-vestec-mrtvi-se-prichazeji-nekdy-rozloucit**l [7] TALLOVÁ, Lýdie. Literární plagiát v kontextu autorského práva a nekalé soutěže. Acta MUP: Právní ochrana duševního vlastnictví. Praha: Metropolitní univerzita Praha, 2015, 2015(2), 10-11. ISSN 1804-6932. Dostupné také z: https://www.actamup.cz/documents/file/acta/acta%20tisk%2015-2.pdf [8] LOVECRAFT, H. P. Pes. Stín nad Innsmouthem a jiné horrory. Praha: Zlatý kůň, 1990, s. 12-14. Spisy H. P. Lovecrafta, 4. ISBN 80-85304-06-6. [9] GRENDON, Stephen. Pán z Prahy. ZÁBRANA, Jan, ed. Lupiči mrtvol. Praha: Orbis, 1970, s. 193-200. ISBN 11-004-70. [10] POKORNÝ, Pavel a REDAKCE EURO.CZ. Jediné stradivárky v Česku. Euro [online]. Praha, 19. 4. 2010 [cit. 2020-12-03]. ISSN 1212-9437. Dostupné z: https://www.euro.cz/archiv/jedine-stradivarky-v-cesku-821255“... celý text
— PanPredseda

---

---

NYX

„Slovo "zaujatý" v názvu recenze má dva významy. Za prvé odkazuje na spor, který s autorem knihy, Robertem Pochem, již několik let vedu ohledně jedné jeho starší povídky. V této recenzi se od tohto sporu budu snažit oprostit a budu-li zmiňovat jeho starší povídky či sbírky, bude to hlavně pro to, abych ukázal, jakou cestu od nich ušel. I přes zmíněnou snahu se domnívám, že musím upozornit na fakt, že jsem vůči panu Pochovi zaujatý. Za druhé mne zaujala povídka Nyx, která dala jméno i celé sbírce. Ta vyšla v prosinci 2014 v e-časopise Howard a představovala pro mne v Pochově díle příjemné překvapení. Mimochodem, text povídky uveřejněné v recenzované sbírce byl oproti znění z Howardu autorem upraven a závěr povídky byl zcela přepracován. (Což mne po přečtení trochu zmátlo, protože povídka nekončila tak, jak jsem si pamatoval. Podle mne jde ale o změnu k lepšímu.) A právě díky povídce Nyx jsem se rozhodl, že si chci přečíst celou sbírku. Sbírka Nyx obsahuje 12 povídek, které by se souhrnně daly zařadit do žánru sci-fi horror, ovšem některé z nich tíhnou spíše k horroru s fantastickými prvky, nebo naopak jde o sci-fi s hrstí fantazie a špetkou humoru. Popisují setkání, nebo vzdálenou interakci lidí a mimozemských ras či entit a také interakci různých mimozemských ras mezi sebou. Možná se bude zdát zvláštní, že jako klady znímím absenci pravopisných chyb a faktických lapsů, ale oproti Pochovým povídkám ze sbírky Mrtví se přicházejí někdy rozloučit jde o výrazný pokrok. U pravopisu a překlepů jistě pomohla jazyková korektura a také fakt, že knížka vyšla u etablovaného nakladatelství. I když lze několik překlepů či fakticky sporných momentů v knize najít, oproti předchozím povídkám neruší čtenáře příliš často a nedrásají mu oči. Dalším kladem je fakt, že tyto povídky dovedou ve čtenáři probudit určité pocity, ať už jde například o strach či napětí, a čtenář se dovede vžít do postav. I zde jde o posun autorského umění Roberta Pocha. Povídky jsou (chce se mi napsat: konečně) čtivé a leckdy se dostávají nad laťku literárního průměru, ať už díky nápadu či Pochovu básnickému jazyku, který se podařilo autorovi dávkovat tak, že vykresluje atmosféru, ale přitom nepůsobí rušivě. Od některých nešvarů se Robert Poch nedokázal oprostit zcela, ale naštěstí je dosti omezil. Především jde o líčení postav na okraji společnosti jako bezmocných obětí lidí úspěšnějších (ve smyslu neúspěšní za svůj stav vlastně nemůžou). To, co se táhlo jako červená nit mnoha povídkami výše zmíněné sbírky Mrtví se přicházejí někdy rozloučit a čtenáře leckdy iritovalo svým zveličováním, se v této sbírce objevuje pouze v úvodní povídce Mala tactu a také v povídce Nyx, kam se ale takovýto popis postavy starce vlastně vcelku hodí. Autor si také neodpustí (naštěstí jemnou) narážku, kterou může člověk znalý jeho dílo interpretovat jako odkaz na jeho sbírku Alláhovy děti. (Přiznám se, že z ní jsem četl jedinou povídku, která podle mého názoru patří do stoky literárního odpadu.) Některé nové nešvary však sbírka Nyx přináší. Jako zbytečná manýra mi připadá až násilné roubování latinských či řeckých názvů na povídky, u kterých by lépe fungoval název český. Nevím, jak dlouho udržím v hlavě název Somniator, když český Snílek by fungoval lépe a já si okamžitě vzpomněl o jakou povídku jde. Jedinou povídkou, u které cizojazyčný název podle mého názoru funguje, je povídka Nyx. Do očí bijící je časté opakování číslovky "666" v různých podobách v takových místech děje povídek, kde by stejně dobře fungovalo jakékoliv jiné náhodné číslo. "Ďáblovo číslo" v těchto případech nevyvolává hrůzu, ale spíše trpké pousmání. Zamrzí i nevysvětlené dějové "škobrtnutí" v povídce Legon, kdy čtenář tápe, jaká dějová linka je vlastně popisována a jak souvisí s ostatními. I přes uvedené nedostatky jde o povídky, které stojí za to přečíst. Některé se dostávájí do oblasti nadprůměru, povídka Nyx nejspíše nejvýrazněji, některé se drží průměru či lehce pod ním. Robert Poch jako autor tedy minimálně na poli horroru a sci-fi zraje a sbírkou Nyx se vyhrabal z bahna podprůměru. Jen tak dál, pane Pochu! Doporučené povídky: Nyx, Ab oblivione, Venator, Somniator“... celý text
— PanPredseda

---

Alláhovy děti

„Protože "ztráta času" není pro mě přesným označením této knihy, hodnotím slovně: odpad“
— Hana H.