Richard Weiner

Ale dokázat, že jsem už tehdy tušil a říkal, k Bohu že lze dospět jediné důsledným zoufalstvím, totiž zoufalstvím, jehož žádné chlácholení neobelstí a na jehož konci se tomu, kdo šel zatvrzele, otvírá propast světla, kam stačí pak už jen střemhlav se vrhnout, a pomstil jsem se všem, aniž jsem po pravdě byl na skutek tak nepěkný aťsi jen pomyslil. A já bych dokázat mohl. Ale nač smlouvat aťsi jen o tom? Je tolik, tolik lidí, kteří se svým zoufalstvím vychloubají; kéž jim slouží. Mně stačí milovat vše, totiž milovat se zavřenýma očima, před nimiž tančí duhy v kruzích stále širších a širších. Mně stačí ruka, již mi podává tvor jediný jeden, skloniv hlavu, abych neviděl, že slzí, zatímco v úsměvu, který chystá a jehož neuzřím jinak, než stav se nepojmenovatelným veškerem, Bůh hněte manu, které neokusí já.