Petr Osina

česká, 1975

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Nová kniha

Právní argumentace

Právní argumentace - Petr Osina

Připravený text poskytuje nejen významné a užitečné informace o právní argumentaci, které budou reálně využitelné v právní praxi; kniha výrazně přesahuje případ... detail knihy

Populární knihy

/ všech 9 knih
Teorie práva
Teorie práva
Právní argumentace
Právní argumentace
Praktikum z právní metodologie
Praktikum z právní metodologie
Teorie práva
Teorie práva

Nové komentáře u autorových knih

Základy islámského práva Základy islámského práva

„Útlá knížečka, která má pojednávat o základech celého právního systému koncepčně společného pro mnoho zemí. S tím rozdílem, že se nejedná o základy, ale velmi hrubou až povrchní simplifikaci (kniha je myslím určena pro volitelný předmět na olomoucké právnické fakultě). Je to jako pokusit se narvat na cca 160 stran pojednání o celé kontinentální nebo angloamerické právní kultuře. Pokud jste islámským právem nepolíbení (stejně jako já) a nemáte v plánu se mu podroběji věnovat, tak to svojí práci rozhodně odvede. Kniha obsahuje tato témata: historie, pojem a prameny islámského práva, právní školy, pojem islámského státu a (jak by kontinentální jurisprudence označila) zvláštní část, tj. právní odvětví jako právo osob, rodinné právo, dědické právo, trestní právo, finanční právo a soudnictví. Jak bylo uvedeno výše, pro ty, co se v islámském právu trochu orientují, tak se mohou zdát být v knize nalezené údaje zavádějící a zjednodušující, ale vzhledem k méně reálným možnostem jejich praktického uplatnění to člověku, který se s tím chce jenom seznámit, neublíží.“... celý text
— Dark_Librarian

Základy islámského práva Základy islámského práva

„Zajímavá publikace přinášející základní nástin nejdůležitějších institutů islámského práva. Především lze vyzdvihnout její srozumitelnost a přehlednou grafickou úpravu. Osobně bych dal přednost podrobnějšímu vhledu do rodinného a trestního práva, zatímco právo finanční, bych spíše upozadil, nicméně to je o osobních preferencích každého čtenáře. Pokud Vás zajímá problematika práva šária a muslimské kultury obecně, rozhodně čtením této knihy chybu neuděláte.“... celý text
— Miliarda

Nová teorie přirozeného práva Nová teorie přirozeného práva

„Ke knize jsem přistupoval předpojatě a nepřátelsky. Iusnaturalismus nemám rád a po přečtení Teorie práva a diskusi s několika osobami jsem neměl důvod k Osinovi přistupovat vstřícně. Prvních 120? stran jsem měl chuť ho praštit holí do obličeje. Pak jsem se zamyslel, oddechl si a trošičku se zkrotil. Můj hlavní problém byla neschopnost dost dobře rozlišit názory autorovy od názorů osob o nich píše. Nebyla to však jen moje chyba! Autor nezvolil vědecký přístup, který bych zvolil já. Odkazuje poněkud děravě. Tak například já nemám rád, když někdo píše o tom, že někdo psal o tom, že někdo psal, přičemž píšící A sice ozdrojuje píšícího B, ale už ne píšícího C. Moje metoda je sice časově náročná, ale je kritičtější a nutí autora pořádně se zamyslet, zda své poznámky o autorovi B píšícím o autorovi C vypustit, či nikoliv. V tomto kontextu je Osinova práce, po mém soudu, zdrojově děravá. Ukázkou nechť je strana 100. Zde autor říká, že rozdíl mezi distributivní a korektivní spravedlností načrtl již Aristoteles. Tečka. Zdroj máte? Ano. A mohli bychom jej vidět? Ne. Pak podotýká, že Finnis preferuje Akvinského chápání komutativní spravedlnosti. To by chtělo dva odkazy. Ten na Theologickou Sumu a ten na Finnise. Finnise se nám dostane, Akvinského nikoliv. A já třeba vím, že odkaz by se nesl na „Summa Theologiea Secunda Secundae Partis“ otázku 61, ale mohu si za to sám, rozhodně tomu tak není díky autorovi knihy! (http://summa.op.cz/sth.php?&A=1, prosím svobodně do toho!) To je však můj problém s nevhodně zvolenou metodologií - je zcela subjektivní. Dalším problémem pro mne byla přílišná nekritičnost autora. To se však časem zlepšilo a mohu tak říci, že s tím nejhorším, o čem píše, sám nesouhlasí. Asi. Snad. Posléze jsem vedl rozhovor s lidmi, kteří Osinu znají a... už si zase nejsem tak jistý. Jeho inklinace k iusnaturalismu je každopádně očividná. Nu a je-li takto očividná, je každopádně mnohem větší, než by měla být, vzhledem k tomu, jak nehutné důsledky dané teorie, které popisuji níže, jsou. Hlavní část textu se zaobírá (dost nekriticky, třebaže v posledních kapitolách ne zcela) dílem profesora Johna Finnise. Jelikož mě kniha definitivně přesvědčila, že jeho dílo pateně nikdy číst nebudu, dovolte mi okomentovat jej částečně tady. (Nutno rozdělit do dvou komentářů, tentokrát už jsem fakt byl příliš dlouhý)“... celý text
— Set123

Nová teorie přirozeného práva Nová teorie přirozeného práva

„Osina se nás snaží za každou cenu přesvědčit, že je Finnis pokračovatelem Harta. Není. Chudák Hart. Finnisovy teze stojí na eklektickém vyždibávání toho, co se mu zrovna líbí. Zároveň tedy v etických otázkách kritizuje utilitarismus s tím, že tento není přeci schopen zhodnotit „obecné dobro“, druhým dechem však dodává, že finální „hodnotou“ jeho systému je „všeobecné dobro“, kterého musíme dosáhnout, ale tuto svou metodu zároveň zabaluje do žvástů kantovské etiky (kterou doplňuje „společnost není dobrem o sobě, ale instrumentem, který má vést k dobru jeho členů, kteří jsou dobrem o sobě“) o praktickém rozumu. Tak i střet práva přirozeného a pozitivního. V etice se Finnis snaží tvářit, že je racionální, přijímá prvky utilitarismu (který kritizuje), v právu se zase snaží tvářit že následuje Harta a jeho pozitivismus. Nic z toho ale není pravda. Finnis je více kantovec s „kategorickým imperativem“ (k jehož naplnění však není dost konzistentní, nemá na to sílu, Kant by řekl, že je změkčilý) a naturalistický realista objektivizující subjektivní. Vychází z naprosto absurdních premis, které považuje za „samozřejmé pravdy“ a pro porušování těchto svých samozřejmých pravd pak kritizuje Františka a jeho milosrdenství (nedostatečné, ale na poměry církve zásadně radikální). „Existuje sedm základních hodnot, které mohou být objektivně ustanoveny. Jsou jimi život, vědění, hra, estetický zážitek, sociabilita (přátelství), praktický rozum a náboženství. Podle Finnise jsou základní a univerzální, protože jsou samozřejmě dobré. Nemohou být analyticky redukovány na pouhou část nějaké jiné hodnoty, nebo být nápomocny k provádění nějaké jiné hodnoty.“ Proč? Finnis odpovídá a jeho odpovědi jsou právě tak hrozné jako by se dalo čekat. Tyto hodnoty jsou samozřejmé a univerzální zkrátka proto, že to tak všechny společnosti mají Což je jednak tvrzení, které by vymyslel snad jen člověk po mrtvici (Z pohledu Finnise by to muselo značit, že každý apriori například rozum považuje za dobrou věc, (Finnis je křesťan, ne? „Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království Nebes.“ a na existenci totalitních režimů patrně rovněž zapomněl, Rudí Khmerové by mu patrně k „objektivní hodnotě vědění“ řekli svoje.), což je empiricky hovadina.), jednak jsou všechna ta tvrzení neprokazatelná, pokud nepřistoupíme k tupému „bylo to tu vždycky“. Na základě eklekticismu, který je nekonzistentní protože si zkrátka protiřečí, a až nechutného konzervatismu pak Finnis spadá k myšlenkám, které až hanba replikovat. Upřímně si ani nejsem jist, proč je Osina do knihy včlenil, ústředního tématu knihy se po mém soudu přímo netýkají a číst by je chtěl leda... Osina. Nejraději bych sem zkopíroval dvě A4 poznámek co jsem si při čtení té kapitoly udělal a ve kterých jsem mimoděk předjímal jak bude Finnis argumentovat. Ale já si z toho dělal srandu! Jako že je to taková blbost, že to snad ani Finnise nemůže napadnout! A on to pak doslova napsal. Tak například když jsem přečetl spojení „nemorální sexuální praktiky“, vztekal jsem se nad tím, že nic takového nelze usuzovat, jak může být sexuální praktika nemorální? Pak jsem předjímal, že by za morální mohl považovat ty praktiky, které nevedou k plození, tedy zásadně vaginální styk. Problém, který jsem předjímal pak byla nutnost kriminalizace masturbace a například označení neplodné ženy mající sex za nemorální. A přesně to pak Finnis prohlásil, ty vole On tam seriózně píše, že morální je styk manželského charakteru a styk neplodné osoby nemá manželský charakter Následně coby nemorální opravdu kritizoval masturbaci, ale i antikoncepci. Že za nemorální považuje interrupce, to nepřekvapí. Všechny tyto své zcela absurdní myšlenky staví na Akvinském (ale jen maličko, Akvinský je v tom ještě celkem nevinně), ale hlavně na, podržte se, Sokratovi (jehož myšlenky neznáme, protože po sobě nezanechal jedinou písemnost a to co tvrdí Platón, že tvrdil Sokrates lze sotva brát zcela vážně), Platónovi (který podporoval tvrdou cenzuru a eugeniku a jehož myšlenky nadto Finnis pokrucuje) a Aristotelovi (toho mám ještě celkem rád, takže si ušetřím další komentáře.). Arendtvoá se klasickou filosofií vědecky zaobírala a tak často jako Finnis o nich nemluvila! Vážně chceme brát vážně autora, který argumentuje dva (a půl) tisíce let mrtvými autory, o nichž víme, že tak nějak všechno řekli špatně? Končím! Fakt! Kniha sama snad není úplně hrozná (ač se mi zkrátka autorův styl nelíbí, na poměry to ještě není úplná katastrofa), ale její obsah brrr.“... celý text
— Set123

Teorie práva Teorie práva

„Taaak, další teorka dočtena. Ani nevím proč to dělám, ale… no dobře, vím to. Teorie práva je mimořádně důležitá disciplína. Můžete se jí naučit jednou, pořádně a tehdy budete schopni bez větších potíží pochopit právo jako celek (to je nepřesné vyjádření, naučíte se jak jej chápat, nepochopíte jej nikdy), nebo se teorii nenaučíte a beztak se ji budete jak volové učit znovu a znovu u každého právního odvětví, aniž by to na vás mělo větší dopad. Osinovu učebnici jsem původně číst nechtěl, dovedly mě k ní však dvě věci. Jednak jsem rozečetl jeho „Novou teorii přirozeného práva“ a bůh ví, že u toho trpím, chtěl jsem tak načíst jiný jeho text, abych byl schopen jemněji rozlišit co si autor myslí a co pouze tlumočí, jednak vím, že tato učebnice je povinná v Olomouci. U nás naštěstí ne – naše výuka teorie práva (tj. v Brně) je lepší. Ale postupně. Napsal jsem si při čtení poměrně dost poznámek, nevím jestli je sem všechny narvu. Jedno je jasné, jsem kritičtější, než předchozí komentující, jelikož tuto knihu shledávám spíše nedobrou. Předně klady. Nakolik mohu soudit, z učebnic teorie práva v našem prostředí kniha věnuje nejvíce prostoru právním principům. To je téma, na kterém se do značné míry právní praxe točí a právě v jejich kontextu začíná být… problematická. Klasicky není šance pochopit působení Ústavního soudu, pokud o principech nic nevíte. Pravda, že by se v knize člověk kdovíco dozvěděl o testu proporcionality, to zase ne, ale budiž. Kvalitně autor zpracoval rovněž právní kultury. Těm věnuje opravdu dost prostoru a ač sice občas sklouzává až ke kazuistickému paní, není to v tomto případě na škodu. Poměrně detailní rozbor v tomto případě jistě napomáhá k pochopení zcela rozdílných přístupů k právu, což není od věci. Vůbec nejzajímavěji zpracoval právo islámské, na které se ostatně chci podívat v jeho samostatné knize. Vůbec naopak nezmiňuje hinduistické právo, což je velká škoda, ale tomu je málo prostoru věnováno všude. Teď už to bude horší. Nebudu řešit terminologické neshody, které s autorem mám, ty jsou irelevantní a je patrně opravdu jedno, zda je ten výklad tedy doktrinální, či vědecký. Pravda, považuji za… nešťastné jeho promiskuitní používání termínů „normativní právní akt“ a „právní předpis“, protože to pak tvoří ošklivé diskuse o zákonech typu „zákon o zásluhách Edvarda Beneše“, který je při rozlišování termínů řešitelný. Masaryk zůstává neřešitelný… Každopádně co je opravdu problém je povrchnost textu. 200 stran, to je prd. Harvánek má 400 a stále se mi zdá příliš strohý. Autor tak prakticky neproblematizuje to nejobtížnější z právní teorie, což je… nu, k ničemu, že? Kniha je zkrátka povrchní. Neřeší vůbec pojmy jako retrospektiva a ultraaktivita, jen mimořádně podměrečně řeší retroaktivity. Teoreticky vůbec neřeší osobní působnost norem – zde zůstává vlastně pouze u úpravy de lege lata a přibližuje se tak spíše ústavnímu právu, o indemnitách a imunitách se nedovíme nic. Vůbec neřeší kolizní normy. Jejich materie není kvalitně zpracována nikde, ale Harvánek ji alespoň nadnáší – copak se v této publikaci dozvíme o „rozsahu“, „navázání“ a s ním souvisejících „hraničních ukazatelích“? Kolizní normy jsou opravdu složité a vůbec by se jim mělo věnovat více prostoru. I odpovědnost zůstává zpracována polovičatě. Buď jsem v nepřehledném textu přehlédl, nebo zkrátka ani neměl možnost najít pojmy jako liberace, či exkulpace a upřímně ani culpa a dolus nejsou dostatečně rozebrány. Už jsem zmínil, že je autor příliš kazuistický (tj. nedostatečně abstraktní, což je charakteristikou teorie – na straně druhé kniha prakticky neobsahuje příklady, což také nepomáhá) a moc se fixuje na náš právní řád. Pak říká, že stát coby subjekt právního vztahu je „v Občanském zákoníku“ nějak definován. Co je nám po tom? Velkým problémem je také interpretace. Ta je bohužel u nás obecně dost opomínána, což je očividně chyba vzhledem k faktu, že právo je záležitostí interpretací. Jazykový výklad schytal obligátní „Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě.“, což vůči němu není vůbec hezké a docent Škop by vám k tomu jistě řekl svoje. Ani ostatní metodologie nedostaly příliš prostoru (prakticky po stránce) a ani nemluvím o tom, že jsou zcela nezařazeny některé „nekaninické“, autor se neoprostil od gerlochovského „standardní jazykový, logický a systematický“ a „nestandardní teleologický, historický a komparativní“. A opět, to je u nás celkem zažité, osobně to však považuji za chybu. A tady končím. Obecně lze říci, že kdyby došlo k úpravě textu, aby byl uživatelský příjemnější, dala by se kniha dobře použít coby učebnice pro bakaláře. Pro magisterský obor „právo a právní věda“ se mi zdá holá, nedostatečná, prázdná. Zbytečná. P.s. Na Zoubkovu to teda zase nemá, to ne, jejích sfér strašnosti Osina, naštěstí, nedosahuje.“... celý text
— Set123

Přejít na knížky autora