Mezinárodní teologická komise
Populární knihy
/ všech 6 knih
Nové komentáře u autorových knih
Společenství a služba
„Dobrá teologie Božího obrazu vždy pracuje s vědomím naší podobností a zároveň nepodobností se Stvořitelem. Protože podcenění podobnosti může vést k tomu, že povýšíme Boha ponížením člověka. Na druhé straně zase hrozí riziko nesoudného pohledu na sebe, pocitu bohorovnosti.
Mezinárodní teologická komise výstižně píše, že „lidské bytosti stvořené k Božímu obrazu jsou svou přirozeností tělesné i duchovní, muži a ženy stvořeni jedni pro druhé, jsou osobami zaměřenými ke společenství s Bohem i ke společenství mezi sebou navzájem“. Je to právě téma Božího obrazu v jeho celistvosti (jde zejména o rovnost duchovního a tělesného a také komplementaritu mužů a žen) a jeho vnímání jako klíčového místa biblického zjevení, které je důležité pro správné pojetí lidské přirozenosti. Vědomí, že je člověk Božím obrazem, středem a vyvrcholením stvoření nám dává důstojnost, která je nedotknutelná a nezmařitelná, a která nás posiluje ve snaze naplnit naše povolání a vést svobodný život v souladu s pravdou.
Vzorem člověka jako obrazu není nikdo jiný než Kristus, Jeho vtělením se se člověk jako Imago Dei mění na Imago Christi. A je to znovu Kristus – a s ním církev jako Kristovo tělo -, který je vzorem pro lidskou tvořivost, bratrskou jednotu a spojení s bližním na osobní i společenské rovině.
Být Božím obrazem je dar a zároveň závazek, vytváří rovnováhu mezi vyvýšením a odpovědností, předkládá před člověka úkoly ve vztahu k vlastnímu rozvoji i obecnému společenskému dobru a zároveň dodává sílu k jejich plnění. Člověk je totiž Bohem povolán k spolupráci na péči o stvoření. Nejprve Bůh svojí milostí a následně člověk vírou a láskou – takové je pojetí vztahování se k Bohu, které člověka vyzývá, aby jako správce všeho stvořeného disponoval sám sebe k podílení se na budování společenství s druhými a aktivní péči o životní prostředí.
Zároveň má vědomí Božího obrazu také vliv na vnímání naší identity: když budu nahlížet na sebe jako na milované a chtěné Boží dítě a odvozovat z toho svoji hodnotu, budu se vidět jako nenapodobitelná a nenahraditelná bytost – a jako nenapodobitelné a nenahraditelné bytosti uvidím také své bližní. Nebudu tak muset hledat svoji důstojnost nějakým víc vymezujícím a rozdělujícím způsobem – třeba v příslušnosti k nějaké národnostní, sociální nebo náboženské skupině.“... celý text
— mirektrubak
Dokumenty mezinárodní teologické komise věnované morální teologii a etice
„„Hledání společného etického jazyka je neoddělitelné od zkušenosti obrácení, jehož prostřednictvím se osoby a komunity vzdalují silám, které usilují uvězňovat lidskou bytost v netečnosti nebo ji vedou k tomu, aby budovala zdi oddělení od druhých nebo cizinců. Kamenné srdce, tedy srdce chladné a necitelné vůči údělu bližního nebo celého lidského rodu, se musí proměnit díky působení Ducha svatého v srdce z masa, jež je vnímavé k pravé moudrosti, jež je soucitné, nechá se prostupovat touhou po pokoji a naději pro všechny. Právě takové obrácení je podmínkou každého dialogu.“
Texty Mezinárodní teologické komise věnované etickým otázkám nabízí čtení velmi poutavé, není to žádná suchopárná a životu vzdálená katolická věrouka. To mě nepřekvapilo, po mých zkušenostech s publikacemi Papežské biblické komise i encyklikami posledních svatých otců jsem to docela očekával a na setkání jsem se těšil. A nebyl jsem zklamán. V případě dokumentu Hledání univerzální etiky (který je nejvýraznější části jak počtem stran, tak svým vlivem) jsem četl se speciálním zájmem, protože téma mezilidského dialogu a hledání společného prostoru pro mírumilovné sdílení světa je mi zvlášť drahé. A zdálo se mi, že na to jde MTK správně, otevřeně a s přesvědčením, že porozumění je možné, ale zároveň s vědomím, že nalézat společnou řeč neznamená odstranit překotně ze svých postojů vše potenciálně překážející.
Nejmocnějším zdrojem naší naděje pro svět je vědomí, že existuje něco jako přirozený zákon vepsaný do našich srdcí. Něco, co máme společného lidé dobré vůle na celém světě, bez ohledu na to jakým náboženským prostředím jsme formováni. Všichni tíhneme k vlastnímu štěstí, dobru svému i dobru obecnému, a dokument působivě ukazuje, jak to sice různá náboženství dělají každé jinak, ale směrem ke stejnému poslednímu cíli (skeptický čtenář by se mohl jízlivě zeptat, jak by do toho zapadl třeba exkurz do kultury Inků, ale na to lze jistě odpovědět, že text má svoji stanovenou délku a není možné do něj zahrnout všechno ;-).
Ale samotná naděje nestačí a konstatováním mezináboženské konvergence naše práce nekončí. Naopak, tady naše práce teprve začíná. Hledat společnou řeč se světem jistě není snadné, vinou nedorozumění i nedůvěry, i vzhledem k tomu, že to „bytostné naše“ máme každý trochu jinde a strach, že se jádro našeho přesvědčení může v celospolečenském ajntopfu rozpustit jistě není možné přehlížet. Přesto: vycházet naproti našim vzdáleným bližním a hledat společný základ pro mezilidskou vzájemnost je nejen uložený úkol, ale je to zároveň radostná povinnost, která nese sladké plody. A jaký je nejlepší doprovod na této naší cestě k druhým? Nic menšího než Láska.
„Ježíš kladl různými způsoby rozhodující důraz na etický primát lásky, která neoddělitelně propojuje lásku k Bohu s láskou k bližnímu. Láska rovněž odhaluje hlubší smysl zlatého pravidla. Ono: ‚Nečiň nikomu to, co nechceš, aby bylo činěno tobě‘, se stává v Kristu přikázáním lásky, která nezná limity. Kontext, v němž Ježíš cituje toto zlaté pravidlo, determinuje hloubku jeho pochopení. Citace se totiž nachází uprostřed sekce, která začíná přikázáním: ‚Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí,‘ a vrcholí povzbuzením: ‚Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš nebeský Otec.‘ Spíše než nějaké pravidlo směnné spravedlnosti má zlaté pravidlo formu určité výzvy, neboť vybízí k tomu, aby člověk převzal iniciativu lásky, která je sebedarováním. Podobenství o milosrdném Samaritánovi je charakterizováno právě touto křesťanskou aplikací zlatého pravidla, neboť hlavní zájem přechází ze starosti o sebe na starost o toho druhého. Blahoslavenství a Horská řeč vysvětlují způsob, jak je třeba prožívat přikázání lásky, totiž nezištně a na základě vciťování se do druhého, což jsou vlastní prvky oné nové perspektivy, která odpovídá křesťanské lásce. Tak tedy uplatňování lásky překračuje všechny druhy uzavřenosti a také všechny meze. Láska nabývá univerzálních rozměrů a stává se z ní s ničím jiným nesrovnatelná síla, neboť lidskou osobu uschopňuje vykonat to, co by bylo bez lásky nemožné.““... celý text
— mirektrubak
Teologie dnes: Perspektivy, principy a kritéria
„Moje první seznámení s dokumentem tohoto typu, jako s povinnou četbou v předmětu Metody v systematické teologii. Je to dokument, vytvořený komisí, ne krásná literatura. Pro mě zajímavé, dokonce, musím říct, obohacující, protože mi to nabídlo první vhled do toho, jak pracuje taková komise a jaké texty vytváří a k jakým principům by se měla katolická teologie hlásit.“... celý text
— kirkous
Mezinárodní teologická komise - knihy
Žánry autora
Duchovní literatura Náboženství
Štítky z knih
křesťanství teologie zodpovědnost katolická církev antropologie Bůh a člověk svátosti kněžství hermeneutika christologie
Mezinárodní teologická komise je 0x v oblíbených.