Dokumenty mezinárodní teologické komise věnované morální teologii a etice

Dokumenty mezinárodní teologické komise věnované morální teologii a etice https://www.databazeknih.cz/img/books/18_/184493/dokumenty-mezinarodni-teologicke-komise-venovane-moralni-teologii-a-etice-184493.jpg 4 1 1

Tato edice tří dokumentů Mezinárodní teologické komise (MTK) vznikla jako součást širšího záměru publikovat české překlady všech prozatím v češtině nepublikovaných dokumentů tohoto grémia. Svazek obsahuje texty: Křesťanská morálka a její normy (Devět tezí Hanse Urs von Balthasara a Čtyři teze Hanse Heinze Schürmanna) Důstojnost a práva lidské osoby Hledání univerzální etiky: nový pohled na přirozený zákon... celý text

mirektrubak
mirektrubak
10.12.2021 4 z 5

„Hledání společného etického jazyka je neoddělitelné od zkušenosti obrácení, jehož prostřednictvím se osoby a komunity vzdalují silám, které usilují uvězňovat lidskou bytost v netečnosti nebo ji vedou k tomu, aby budovala zdi oddělení od druhých nebo cizinců. Kamenné srdce, tedy srdce chladné a necitelné vůči údělu bližního nebo celého lidského rodu, se musí proměnit díky působení Ducha svatého v srdce z masa, jež je vnímavé k pravé moudrosti, jež je soucitné, nechá se prostupovat touhou po pokoji a naději pro všechny. Právě takové obrácení je podmínkou každého dialogu.“

Texty Mezinárodní teologické komise věnované etickým otázkám nabízí čtení velmi poutavé, není to žádná suchopárná a životu vzdálená katolická věrouka. To mě nepřekvapilo, po mých zkušenostech s publikacemi Papežské biblické komise i encyklikami posledních svatých otců jsem to docela očekával a na setkání jsem se těšil. A nebyl jsem zklamán. V případě dokumentu Hledání univerzální etiky (který je nejvýraznější části jak počtem stran, tak svým vlivem) jsem četl se speciálním zájmem, protože téma mezilidského dialogu a hledání společného prostoru pro mírumilovné sdílení světa je mi zvlášť drahé. A zdálo se mi, že na to jde MTK správně, otevřeně a s přesvědčením, že porozumění je možné, ale zároveň s vědomím, že nalézat společnou řeč neznamená odstranit překotně ze svých postojů vše potenciálně překážející.
Nejmocnějším zdrojem naší naděje pro svět je vědomí, že existuje něco jako přirozený zákon vepsaný do našich srdcí. Něco, co máme společného lidé dobré vůle na celém světě, bez ohledu na to jakým náboženským prostředím jsme formováni. Všichni tíhneme k vlastnímu štěstí, dobru svému i dobru obecnému, a dokument působivě ukazuje, jak to sice různá náboženství dělají každé jinak, ale směrem ke stejnému poslednímu cíli (skeptický čtenář by se mohl jízlivě zeptat, jak by do toho zapadl třeba exkurz do kultury Inků, ale na to lze jistě odpovědět, že text má svoji stanovenou délku a není možné do něj zahrnout všechno ;-).
Ale samotná naděje nestačí a konstatováním mezináboženské konvergence naše práce nekončí. Naopak, tady naše práce teprve začíná. Hledat společnou řeč se světem jistě není snadné, vinou nedorozumění i nedůvěry, i vzhledem k tomu, že to „bytostné naše“ máme každý trochu jinde a strach, že se jádro našeho přesvědčení může v celospolečenském ajntopfu rozpustit jistě není možné přehlížet. Přesto: vycházet naproti našim vzdáleným bližním a hledat společný základ pro mezilidskou vzájemnost je nejen uložený úkol, ale je to zároveň radostná povinnost, která nese sladké plody. A jaký je nejlepší doprovod na této naší cestě k druhým? Nic menšího než Láska.

„Ježíš kladl různými způsoby rozhodující důraz na etický primát lásky, která neoddělitelně propojuje lásku k Bohu s láskou k bližnímu. Láska rovněž odhaluje hlubší smysl zlatého pravidla. Ono: ‚Nečiň nikomu to, co nechceš, aby bylo činěno tobě‘, se stává v Kristu přikázáním lásky, která nezná limity. Kontext, v němž Ježíš cituje toto zlaté pravidlo, determinuje hloubku jeho pochopení. Citace se totiž nachází uprostřed sekce, která začíná přikázáním: ‚Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí,‘ a vrcholí povzbuzením: ‚Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš nebeský Otec.‘ Spíše než nějaké pravidlo směnné spravedlnosti má zlaté pravidlo formu určité výzvy, neboť vybízí k tomu, aby člověk převzal iniciativu lásky, která je sebedarováním. Podobenství o milosrdném Samaritánovi je charakterizováno právě touto křesťanskou aplikací zlatého pravidla, neboť hlavní zájem přechází ze starosti o sebe na starost o toho druhého. Blahoslavenství a Horská řeč vysvětlují způsob, jak je třeba prožívat přikázání lásky, totiž nezištně a na základě vciťování se do druhého, což jsou vlastní prvky oné nové perspektivy, která odpovídá křesťanské lásce. Tak tedy uplatňování lásky překračuje všechny druhy uzavřenosti a také všechny meze. Láska nabývá univerzálních rozměrů a stává se z ní s ničím jiným nesrovnatelná síla, neboť lidskou osobu uschopňuje vykonat to, co by bylo bez lásky nemožné.“