1. Domů
2. Autoři
3. Josef Beránek
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 12
• Bazar 5
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nová kniha Josefa Beránka

Mám štěstí na lidi

Rozhovor s knězem, který učí poznávat krásu svobody a mezilidských vztahů. Křesťanství nabízí cestu, jak se stát svobodným a dospělým člověkem, říká nonkonformn... detail knihy

Populární knihy

/ všech 12 knih

Nové komentáře u knih Josefa Beránka

Všechno začíná v nás

„Jak mi bylo nedávno smutno u lehce povrchních rozhovorů Lindy Bartošové, tak tady jsem pookřála z moudře prožitých hlubin otevřenosti, respektu k odlišnosti, lidské svobodě a přesto zakotvenosti ve smysluplném řádu. Malinko to v závěru opět skříplo ze strany tazatele, kde vnímám nepatrně větší kritiku stability řádu a hloubky tradice, ale třeba to plyne z nepochopení. Jeho nebo mého. Inspirativní, povzbudivý, přemýšlivý a osvěžující rozhovor o tom, kudy se mohou ubírat budoucí cesty vstřícnosti nejen 'kontemplativních' řeholních řádů.“... celý text
— Chesterton

---

Všechno začíná v nás: Hovory o terapii a spiritualitě

„Kniha je plná důvěry v dobro, v život, v lásku a naději ovšem svým střízlivým způsobem. Ideální kniha pro zamyšlení se nad životem, pokud chcete oči otevřít. Ideální pokud Vám zrovna není hej a potřebujete povzbudit. Ideální pokud se chcete dozvědět víc o spiritualitě, víře a psychologii nebo o tom jak jsou tyto pojmy navzájem provázané. A když si ji přečtete na zahradě Fortny, která má úžasnou atmosféru, možná se začnou dít i zázraky.“... celý text
— Meg1

---

Tvořit nové věci: Mnich a terapeut

„Petr Glogar je první český bosý karmelitán v novodobé historii a katolický kněz. Podílel se na vybudování kláštera karmelitánů ve Slaném a před několika lety otevřel Fortnu, klášter na Hradčanském náměstí v Praze, který je otevřený lidem. Protože jsem se chystala na Fortnu na jeden víkendový kurz, chtěla jsem si přečíst rozhovor s Petrem Glogarem, jehož četbu už jsem delší dobu odkládala. A dobře jsem udělala! Nejen, že jsem se v rozhovoru dozvěděla hodně ze „zákulisí“ Fortny, z toho jak a proč vznikala. Také jsem víc poznala tohoto inspirativního člověka, který stojí za jejím vznikem. Celý život Petra Glogara a celou jeho životní cestu prostupuje praktická víra, o které dokáže svědčit jazykem zcela srozumitelným běžným lidem: Kdybych se spoléhal na to, že Bůh bude přítomen v neděli v kostele, a míjel se s ním teď, pročpak bych se s ním měl setkat v neděli? Věřím v Boha, který je přítomnost. V neděli při liturgii a stejně tak, když vařím kafe, studuji, když s někým hovořím nebo když manuálně pracuji. To neznamená, že na něj pořád myslím, musím se soustředit na to, co dělám. Nemohu se soustředit na práci s motorovou pilou nebo být přítomen v bolavé situaci klientů a přitom se modlit. Podobně jako se rodiče v danou chvíli soustředí na svou práci, a přece myslí na rodinu, a ta dává jejich práci širší smysl. V té soustředěnosti se přítomnost stává Přítomností. Jak napovídá název knihy, Petr Glogar rád poznává, ale především tvoří nové věci a inspiruje k tomu i čtenáře těchto rozhovorů: Někdy se říká, že Pán Bůh má náš život ve svých rukou. Jako bychom ho my v rukou neměli. Jak to že ne? Bůh mi dal ruce, rozum, cenná setkání s druhými, ale není nakonec důležité, jak budu svůj život žít a jak do něj přijmu druhé lidi a prostředí, v němž žiji? Nepobídl nás Bůh, abychom se o svět starali? Jsme pozváni, abychom svět dotvářeli. Tyhle debaty se často rozhoří, když se bavíme o tom, co svět dluží nám a co my dlužíme světu. Pro někoho je to výzva k zamyšlení, co ještě může světu nabídnout, pro někoho k postesknutí, co všechno mu svět dluží. A tady, jak asi tušíte, se dotýkáme svobody a toho, jak ji kdo chápe, k čemu ji chce využít. Když jsme mluvili o tom mystickém stupni – v té fázi si člověk uvědomuje nevyčerpatelnou paletu nabídek, do nichž se může pustit. Ovšem dnes se lidé často ptají, na co ještě mají nárok, zajímají se, co by také měli dostat, spíš než aby se tázali, co mohou nabídnout, jak by mohli přispět. Znám to i z řeholního prostředí: já mám ale na něco nárok, já ještě něco chci. Přijde mi to dětinské. V dětském věku i v dospívání to je pochopitelný postoj, ale v dospělosti? Nedostal jsem toho dost? Představa, že život jsem dostal k tomu, abych si užil, je smutně sebestředná. To, že tady Fortnu máme vlastně zázrakem, jsem netušila, ale v závěru celého rozhovoru s Petrem Glogarem mě to už vlastně ani moc nepřekvapilo: Samozřejmě, když vám někdo vlastně daruje tak velký obnos, zavazuje vás to. Kdybych toho muže neznal třicet let, docela zblízka, váhal bych. Ani snad ne kvůli tomu, co za to bude za pár let chtít, ale jak se naše role a postoje budou chtě nechtě ovlivňovat. V rámci jednání o koupi totiž přijel provinciál se svojí radou a nebylo možné se nevyhnout finanční otázce: „Co za to budete chtít? My vám to nikdy nebudeme schopni splatit.“ A víte, co na to řekl? Že by poté, až nám dům předá, chtěl mít možnost jednou za rok na terase si vykouřit doutník a vypít láhev šampaňského. „Co s tím barákem bude dál, nechám na vás“ Jediné, co jsme museli slíbit, je, že z areálu nebude hotel. Italové nejdřív váhali, jestli mu rozuměli dobře, a pak prohlásili, že to je zázrak. Pro mě je to neuvěřitelně velkorysý čin. Chápu, že se tomu lidé zdráhají uvěřit. A na nás je naplnit záměr. Kniha předčila má očekávání. Petr Glogar je inspirativní člověk, který dokáže o svém životě i víře mluvit prostě a neokázale, bez frází. Na mnohé otázky má velice zajímavé názory, které mě zvaly k dalšímu přemýšlení o těchto tématech. Na tuto dobrodružnou cestu se s ním mohou vydat jak lidé, kteří jsou v církvi a ve víře „doma“, tak i lidé hledající to, co nás přesahuje.“... celý text
— Matematicka

---

---

Hovory s Petrem Kolářem

„Kniha Hovory s Petrem Kolářem je k dnešnímu dni už dvacet let stará, ale rozhovor s jezuitským knězem Petrem Kolářem zůstává podle mého názoru stále aktuální. Kniha vyšla k šedesátinám Petra Koláře, z čehož mi vychází, že v roce 2021 by měl Petr Kolář oslavit už osmdesáté narozeniny. V mládí toužil po kněžském povolání, ale v komunistickém Československu se na studia nemohl dostat. Podařilo se mu to až po emigraci do Rakouska, kde se přihlásil k jezuitům. Jako jezuita studoval nebo působil v Německu, Francii a USA, v Paříži i v Radiu Vatikán. Po sametové revoluci se vrátil do Československa a působil v Českém rozhlase. Kromě jeho zajímavých zážitků ze všech míst, kterými prošel, se v rozhovoru s Josefem Beránkem opakovaně dotýká i obecnějších témat. Takhle například mluví o četbě Bible: Jak má člověk bibli číst podle tebe? Bůh není schovaný v popsaných stránkách nebo kdesi mezi nimi. Nevypadne, když bibli obrátíš a zatřepeš s ní. Základní teze současných biblistů říká, že Boží slovo se děje, když někdo se zájmem čte opakovaně Písmo. Zjednodušeně řečeno: Boží slovo je událost, nikoli zápis. Když čteš bibli se zájmem nalézt Boží slovo, v určitém momentu se v tobě stane. To není dopředu vypočitatelné. To se nedá naplánovat ani odhadnout. Bůh je ve vztahu k nám vždy svobodný, vždycky nás překvapí jako emauzské učedníky: „Byl s námi, a my jsme jej nepoznali!“ Máš nějaké oblíbené místo v bibli, ke kterému se rád vracíš? Velmi si vážím jednoho místa u svatého Jana, které je myslím takovým shrnutím toho, o čem spolu právě mluvíme. Na tom místě se mluví o setkání apoštolů s Pánem. Jsou v loďce a na břehu je nějaká postava, která se ptá: „Máte rybu?“ – „Nemáme.“ – „Tak hoďte sítě napravo.“ Oni to udělají, vytáhnou plnou síť a Jan říká, je to Pán. A když nakonec přistanou u břehu, přijde ta krásná pasáž: „A nikdo se ho neodvážil zeptat, kdo jsi, protože věděli, že je to Pán.“ To je přece paradox: Buďto věděli, že je to Pán, a nepotřebovali se ptát, anebo cítili potřebu se zeptat, a pak nemohli vědět, že je to On. To je myslím typická situace věřícího a tak nějak asi také vypadala setkání se Zmrtvýchvstalým. Proto někteří věřili a někteří ne, už tehdy měli prostor pro osobní rozhodnutí. Takhle mluví o evangelizaci a o vztahu církve a společnosti: Jak by měla vypadat misie u nás? Zdá se mi, že se nemůžeme nepokusit o nějakou formu aggiornamenta – tedy o nalezení nějaké platformy, na níž bychom se mohli začít domlouvat se společností. Za komunismu byli katolíci občany druhého řádu, teď ale musíme zaujmout místo, které nám náleží. Samozřejmě nemůžeme vytvářet a prosazovat jakousi církevně-duchovní moc k duchovnímu dirigování lidí. Ti mají ve společnosti svá práva a doufám, že se jich brzy začnou domáhat a šlapat vládnoucím na paty. V západním světě se věřící domáhají většího prostoru také v církvi. Ale srovnej to s naší situací: Kde je nějaký laik, který se konstruktivně a kriticky samostatně ozývá? Kde je nějaká studentka na řádném denním studiu pražské katolické teologické fakulty? To, co lidi může přitáhnout, je příklad křesťana, který jedná z popudu vlastního já. Pokud se musím držet rubrik a dávat pozor, abych neřekl něco ne dost „košer“, druzí získají dojem, že nemají co dočinění se mnou, ale s magnetofonem, a ztratí důvěru. Právě osobností, které by se nebály jít od terénu a jednaly by osobitě, třeba i za občasného přešlápnutí, se nám nedostává. Máme usilovat o svatost, ale to není, jak si mnozí myslí, jen jiné jméno pro bezchybnost. Bezchybnost podle přísloví dosáhne nejjistěji ten, kdo nic nedělá, ale správně svatý je ten, kdo je vyvolený, vyčleněný z obyčejného. Kdo je schopen jednat vynalézavě, kdo vidí věci z trochu jiného úhlu. Nejde tedy primárně o to, abychom nikdy neudělali chybu, to je pitomost. I spravedlivý přece hřeší sedmkrát za den. Proto bychom měli cílevědomě usilovat o vhodnou podporu věřících, kteří riskují a hledají nové cesty a křesťanské pohledy. A takto například pohlížel na českou církev (připomínám, že toto jeho vyjádření je dvacet let staré): Když vidím strachy českých duchovních o obživu, vidím v tom nejen nevíru v Prozřetelnost, ale přímo neznalost evangelia i skutečného života. Mám vyzkoušeno, že když se dělá něco pořádně, peníze se najdou. Samozřejmě to znamená, že se žije chudě. Jezuité by měli žít skromněji než okolí, a když nás k tomu situace dokope, nebude mi to vadit. Chudá církev plní své poslání líp než bohatá. Petra Koláře sleduji dlouhodobě v médiích a jeho názory jsou mi blízké. Myslím si, že i dnes má ještě co říci. Mnohé věci vidí kriticky, ale nikdy mu neschází láska k církvi a naděje, že může být lépe, pokud se o to přičiníme. Kéž by se nám to – i podle jeho příkladu a díky jeho myšlenkám – dařilo. Byť jsem se s ním nikdy nepotkala osobně, ráda jsem ho blíže poznala aspoň díky tomuto knižnímu rozhovoru.“... celý text
— Matematicka

---

Tvořit nové věci: Mnich a terapeut

„Po knížce jsem sáhl víceméně náhodou. Protože mě ale předtím oslovily rozhovory se Sandrou Silnou, měl jsem chuť se začíst do úvah s podobnou tematikou. A Petr Glogar se mi stal na pár dnů velmi dobrým společníkem, možná i průvodcem. Člověk může jeho myšlenky číst a vstřebávat bez ohledu na to, jak to má sám s vírou. Petr Glogar je karmelitánský mnich, kněz a psychoterapeut. Svou duchovní pouť začal ještě v dobách totality, kdy toto rozhodnutí vyžadovalo notnou dávku odvahy. V knize odkrývá, proč se stal terapeutem nebo z jakého důvodu se po čtyřicítce rozhodl znovu studovat, a to rovnou v Římě. Dočtete se také, co všechno obnáší budovat mnišskou komunitu či klášter s otevřeným spirituálním centrem pro veřejnost. A je tam toho mnohem víc. Velmi inspirativní čtení.“... celý text
— pkovarik