Jean Guitton

francouzská, 1901 - 1999

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Populární knihy

/ všech 7 knih
Môj filozofický testament
Môj filozofický testament
Mlčení o podstatném
Mlčení o podstatném
Otevřené dopisy
Otevřené dopisy
Portrét Marty Robinové
Portrét Marty Robinové

Nové komentáře u autorových knih

Boh a veda Boh a veda

„Autorom sa podarilo napísať priemernú knihu hneď v troch oblastiach: literárnej, teologickej a vedeckej.“
— Adigiotto

Boh a veda Boh a veda

„Je to fascinujúca knižka a rozhodne sa ju oplatí prečítať. Čítala som ju vo svojich 15-tich rokoch a doteraz na ňu neviem zabudnúť.“
— hrusticka76

Portrét Marty Robinové Portrét Marty Robinové

„„Čtenář lehko uhodne, že po poznání výjimečné Martiny existence jsem o všem mluvil s vědci a filozofy, abych z nich dostal jejich názory a hodnocení. Často jsem konstatoval, že mě vůbec neposlouchali, neboť si pěkně seděli na své židli. Marta jim připadala buď jako pomatená nebo jako klamající ostatní. A znovu jsem si mohl ověřit, jak se každý z nás živě zajímá o vše, co se ho týká, a jak hluboce je netečný ke všemu, co je nám nepříjemné.“ Myslím, že by se knize místo názvu Portrét Marty Robinové hodil titul: Autoportrét Jeana Guittona tvořícího portrét Marty Robinové. Skutečně, Jean Guitton spíš dokumentuje svoje hledání Marty, svou snahu najít úhel pohledu, který by mohl dát odpověď na to, kdo Marta vlastně je. Nemůže uspět, jistě, vždyť fenomén tak neobvyklý se vzpírá zarámování do portrétního obrazu. Ale i nedokončená cesta nese ovoce – v místech, kdy se Guitton dívá na Martu a seznamuje nás s ní; v místech, kde se dívá na náš svět skrz Martu jako přes zvětšovací sklo; ale také tam, kde Martu vezme jen jako výchozí k bod k širšímu pohledu. Monsieur Guitton toho na malém prostoru stihne hodně, je pečlivý kronikář jejich přátelství, ale také zasvěcený průvodce po krajině víry ve své době. Jen je škoda, že je někdy příliš apokalyptický a taky že situaci a budoucnost víry viděl optikou studené války, tedy že aktuální problémy projektoval do obecnějších závěrů. A Marta sama? Běžný rozum se to zdráhá přijmout, jak její „vitální minimum“ (nikdo přece nemůže dlouhodobě nejíst a nespat, to je přece úplný základ toho, co víme o člověku!), tak i představu, že takhle vypadá osud člověka, kterému se dostalo zvláštní Boží přízně (připomnělo mi to list Židům: Je hrozné upadnout do ruky živého Boha). Ale není možné nevidět, že se v Martině příběhu opět ukazuje – v extrémně vyostřené podobě-, že méně sebe je více Boha (a tím pádem také více druhých, to snad od sebe vůbec nejde oddělit), že při otevření se Božímu působení lze žít v plnosti i ve stavu, který zdánlivě vůbec k žití není. „Děkuji Bohu za to, že mě udělal citlivou.“ (Marta Robinová)“... celý text
— mirektrubak

Otevřené dopisy Otevřené dopisy

„Sešly se mi v poslední době dvě knihy, jejichž autoři hovoří s vědomím blízké smrti. Oliver Sacks ve své „Vděčnosti“ stojí nohama pevně na zemi, určitou střízlivost a orientaci na konkrétno by mohl symbolizovat několikrát zmiňovaný pracovní stůl pokrytý prvky s protonovým číslem odpovídajícím jeho příslušným narozeninám. Naproti tomu Jean Guitton píše jako básník a pro mě bylo obtížné se k některým jeho "dopisům" vztahovat. Zasáhla mě především vyprávění o konkrétních lidech, nádherný dopis manželce, dopis Pascalovi, královně Fabiole, autorovým zpovědníkům a další. „Stojím na konci života. Každým dnem se blížím k prahu. Blížím se (zvědavě, bojácně, s nadějí) k onomu ‚království‘, v němž už žádná důvěrná sdělení nebudou. Anebo vlastně: kde mezi bytostmi, které se navěky stanou jedny pro druhé průsvitnými v Bohu, nebude nic jiného než důvěrná sdělení...“ (z Předmluvy) „Citoval jsem Vám text jednoho jezuity, který říká, že jestliže Bůh neexistuje, pak je to chyba Boží, že neexistuje, a ne moje, že jsem uvěřil ve skutečnost Ideálu. A Vy jste mi raději citovávala tuto myšlenku faráře arského: ‚Kdyby po smrti nebylo nic, pak bych se pěkně napálil, ale nelitoval bych, že jsem uvěřil v Lásku.‘ A to byl Váš případ. Vy jste uvěřila v Lásku a najisto jste věděla, že při víře v Lásku jste se nemýlila, i kdybyste se byla zmýlila.“ (z Dopisu mé ženě)“... celý text
— Hanka_Bohmova

Mlčení o podstatném Mlčení o podstatném

„Dovolím si místo komentáře ocitovat pár myšlenek: Informace je částečná, předpojatá, protože nikdy neříká vše. Umění informovat podává svůj vrcholný výkon tehdy, když oklame, třebaže neustále říká pouhou pravdu. Nechceme vědět nebo ještě spíš: chceme nevědět. Proto každá "dezinformace" nachází spoluviníka v nás samotných. Po staletích, během nichž bylo lidstvo svědkem vzniku a zániku několika kultur, během nichž se různé národy a dokonce i náboženství střetávaly ve válkách zbraní, jež povstaly z bojů myšlenek, po tom všem je pro nás nadmíru lákavé opakovat po Protagorovi, po Pontském Pilátu nebo Pirandellovi: Co je pravda? Každému buď přána jeho pravda! Všechno je stejně pravdivé, to znamená stejně iluzorní z hlediska objektivní skutečnosti. Jakou tím však získáváme výhodu! Když vyloučíme pravdu v objektivním slova smyslu, pak můžeme o to více ctít pravdu subjektivní. Onu lahodnou iluzi, která nám umožňuje žít, která nám dovoluje, abychom se navzájem snášeli. Přestaňme se snažit o shodu subjektu s objektem; pokoušejme se naopak docílit shody subjektu s ním samým. Nazvěme to upřímností. Když přecházíme mlčením Soud, vzniká nebezpečí, že zbavíme lidskou existenci onoho patetického a nanejvýš vznešeného aspektu, totiž toho, že tato existence je dramatem, v němž jde o věčnost. Pokouším se smířit ono přesvědčení, které mám, že totiž jsem sám v Pravdě, s respektem vůči těm, o nichž soudím, že jsou od ní vzdáleni, přičemž od nich přijímám vše, co mě může očistit. Nepůjde, jak to viděl už Newman, o to zvěstovat, nýbrž znovu zvěstovat evangelium těm, kteří je znali a pak opustili, protože se domnívali, že je znají, a usoudili o něm, že je bezpředmětné. Toto poslání, jež má vyvolat opětovné obrácení, probuzení a návrat, je nesnadnější než poslání prvotní. Chybí v něm moment překvapení.“... celý text
— Hanka_Bohmova

Přejít na knížky autora