Eva Dobrovolná
česká, 1985
Nová kniha
Pocta Jiřímu Spáčilovi - Eva Dobrovolná
Pocta Jiřímu Spáčilovi byla sestavena u příležitosti jeho 70. narozenin jako poděkování za jeho přínos české soudní praxi a právní vědě během jeho mnohaletého p... detail knihy
Populární knihy
/ všech 8 knih
Nové komentáře u autorových knih
Civilní právo procesní. Díl první
„Nu, co k tomuhle tak dodat. Student civilního procesu v Česku stál posud před trojí volbou. Učebnice Wintrové z Prahy, která je sice většinou (!) obsahově nezávadná, na straně druhé je plochá, stručná a nejde do hloubky, navíc je dosti nepřehledná. Případně učebnice Šínové Z Olomouce, která je rozhodně důkladnější, představuje větší výběr judikatury, je koncepčnější pokud jde o její strukturu, obsahově ovšem vykazuje značné nedostatky už na poli konceptu civilního procesu jako takového. Hypotetickou třetí možností je pak Plzeňská učebnice od Zahradníkové – nemyslím si však, že by byla relevantní alternativou (třebaže jsem ji celou nepřečetl) vzhledem k rozsahu (na absurdním rozsahu 600 stran pojímá spor, nespor, insolvence i exekuce, což je naprosto mimo realitu) i obsahu (nahlédl jsem do několika míst a tedy...). Ani jedna z možností nebyla označitelná za dostatečnou, za kvalitní, za aktuální, ani jedna nedosahovala úrovně vědecké práce a nebyla schopná studentu opravdu ukázat co je to moderní civilní proces a připravit jej na možnou rekodifikaci.
Nyní ovšem, přátelé, nastalo jaro. Po noci nastal den a my se můžeme radovat. Brno vystoupilo do steče a svou silou rozdrtilo nepřátele na prach. Nebo tak něco. Ne, zcela vážně. Tohle je zcela mimo dosavadní měřítka.
Katedra civilního procesu v Brně konečně začala s vydáváním vlastní učebnice – patrně poté co se její osazenstvo smířilo s faktem, že to na nový civilní řád procesní v nejbližší době tak úplně nevypadá – bohužel. Toto je první díl. Pokud správně chápu, první díl ze šesti. Zde nalézáme obecný úvod do civilního procesu (chápejme do sporného řízení, nesporu se kniha z očividných důvodů nevěnuje, jen občas naťukne některé zásadní rozdíly), procesní podmínky, vztahy, subjekty, náklady řízení. Nedostáváme se ani k předběžným opatřením, natož k žalobě či jiným dispozičním úkonům. To vše s průběhem řízení u soudu prvého stupně, dokazováním a rozhodnutím má být součástí dílu druhého. Třetí má být věnován opravným prostředkům a jiným prostředkům nápravy. Lze tedy říci, že obsahem tři díly kopírují strukturu Ottova Soustavného úvodu ve studium nového řízení soudního. Což je symbolické, vezmeme-li v potaz, že autoři intelektuálně navazují právě na rakouský civilní proces, potažmo německou a švýcarskou doktrínu. Samostatné díly by pak, jak tomu rozumím, měly být věnovány nesporu, exekucím a insolvencím, někde bude patrně také ADR.
Obsahově je to opravdu nesouměřitelné. Podrobnost rozboru a důkladnost doktrinálního vymezení, včetně reflexe aktuální právní úpravy, judikatury, doktrinálního přístupu tuzemského i zahraničního, je naprosto mimořádná. I v tomto dílu, který se zatím předmětu řízení nevěnoval, je mu mimochodem věnováno zdaleka více pozornosti, než v knihách shora zmíněných. Dobrou ukázkou je rovněž taková vedlejší intervence, které je věnován velký a hluboký prostor, nebo třeba postulační způsobilost. Výklad je systematický a kritický, autoři se nebojí prezentovat své názory, které jsou pohříchu většinou očividně správné. Přichází s instituty a koncepty, které do civilního procesu očividně patří, dosavadní literatura jim ovšem nevěnovala pozornost.
Rozsahem se učebnice zdá spíše drobná – a je to tak. Ostatně, jak výše poznamenávám, obsahuje spíše menší část sporného řízení. Nejblíže zahájení řízení se člověk dostane u povidání o soudních poplatcích. Když se ale podíváme na reálný obsah, zjistíme, že autoři věnují tématu více než dvakrát tolik prostoru co Wintrová a o třetinu více než Šínová. Hloubka rozboru je tedy opravdu na jiné úrovni.
Kniha tedy studentům nabízí zcela jasnou volbu. Pokud se chcete dozvědět co nejvíce o civilním procesu na opravdu dobré úrovni, včetně kritiky a návrhů de lege ferenda, je Brněnská učebnice ale zdaleka nejlepší. A nejvtipnější. Ať docent Lavický promine, ale sledovat jej vztekat se nad těmi největšími zrůdnostmi, které náš civilní proces nabízí (ehm ehm rozsudky pro fikci uznání ehm ehm), je zkrátka kouzelné. A to ještě nedošlo na náš absurdní a nefunkční systém opravných prostředků. To vše neznačí, že bych neměl drobné dílčí výhrady. Skoro bych čekal, že bude větší pozornost věnována funkční příslušnosti a jejímu zkoumání, jako i pojednání o notářích a advokátech. Náklady řízení by mohly zase být vzaty trochu polopatičtěji, takto působí mírně nepřehledně – je to spousta materie, která není na první dobrou zcela jasná. Jsou to ovšem výhrady zcela marginálního charakteru. V souhrnu tedy nezbývá než se těšit na snad brzké vydání dalších dílů. Už teď vím, že to bude stát za to.“... celý text
— Set123
Úvod do soukromého práva: Zvláštní část
„Víte, původně jsem chtěl napsat totéž, co Magdaléna níže, tedy že ta kniha je spíše škodlivá. Pak jsem ale zaváhal. Položil jsem si otázku: Kdo je vlastně implicitním čtenářem, na kterého autoři směřovali? Odpověď na ni není lehká, závisí na ni však to, zda kniha skutečně škodlivá je, či nikoliv.
Aby každý, i méně zasvěcený, rozuměl problému. Občanský zákoník má nějakých 3081 paragrafů. První díl tohoto díla se věnoval obecné části Občanského zákoníku. Ta má 654 paragrafů, které se na právech učí v jednom až dvou semestrech. Tento svazek má na starosti absolutní majetková práva, relativní majetková práva, úvod do rodinného práva. Tedy v daném pořadí 744 paragrafů, 1293 paragrafů a 320 paragrafů. Dohromady to pak dělá 2357 paragrafů. Podotýkám, že kniha má 130 stran. Následně podotýkám, že například Spáčilova učebnice věcných práv, kterou jsem tu nedávno chválil a která se zabývá pouze věcnými právy (498 paragrafů + pár ze zákona o katastru nemovitostí) má přes 300 stran a to není dostatečně obsažný. Komentářová literatura pak dosahuje množství několika tisíců stran na materii obsaženou zde na prostoru 120 stráneček…
Nu a teď stojíme před tou otázkou: pro koho to je?
No z důvodů, které by teď již měly být jasné nikoliv pro studenty práv, učící se na zkoušky, nedej bože státnice. Těm je ale úplně k prdu.
Po mém soudu ani ne pro bakalářské (právnické) obory. Tam platí právě ono níže napsané – ta učebnice spíše škodí, než že by pomáhala, protože po jejím přečtení lze nabrat dojmu, že je občanské právo… lehké…
Co zbývá? Studenti jiných oborů, kde se právo probírá jednosemestrálně ve vedlejším předmětu. Tam bych řekl, že by učebnice mohla mít svou hodnotu, pokud spolu s ní obchod přiloží ještě kvalitního profesora.
Další kategorií jsou maturanti. Zde bych skoro neměl námitek. Učebnice je vlastně takovým slovníčkem soukromého práva a na střední se může vcelku hodit.
Dále je tu laické publikum. Zde bych byl opatrný, platí totéž co o již zmíněných bakalářích – pokud jim to u toho bude někdo vysvětlovat… Jinak by právníkům mohly nastat těžké časy v okamžiku, kdy by vysvětlovali poučeným klientům, že vztahy ze zástavního práva zase až tak snadné nejsou a ne! Ne, pane! To že v učebnici nemluví o podzástavním právu neznamená, že toto neexistuje! Ne!
Ale! Ale existuje jedna ideální cílená skupina. Na Masarykově univerzitě je studentům druhého semestru umožněno absolvovat dobrovolné soustředění zaměřené na občanské právo. A to je po mém soudu právě ona cílovka. A pro ty by měla fungovat naprosto perfektně!
Takže tak. Na zkoušku se z toho neučte, ale když jdete na dobrovolné soustředění, přičemž o občanském právu nic nevíte, prosím, toto je vaše volba.“... celý text
— Set123
Věcná práva
„Nebudu lhát, soukromé právo nemám rád – tím méně právo občanské, jeho kvintesenci. Navíc mu příliš nerozumím – ač dle názoru některých nejmenovaných učitelů, jejichž iniciály však jsou F. M. a P. T., mu stále rozumím lépe něž některé senáty Nejvyššího soudu (koukám na tebe senáte 21. a senáte 26!).
Nikoliv nevýznamným problémem naší civilistiky je fakt, že ji socialisté za svých 40 let vládnutí úspěšně zlikvidovali a NOZ navrtivší se k relativně rozumným základům práva římského, inspirován mnoha zdroji (například Kanadským Québecem) vlastně ještě prožívá zkušební dobu. Uznejte, osm let účinnosti není na 3081 paragrafů úplně mnoho, takže leckteré instituty stále zůstávají nevyužívané, kvalitní ustálená judikatura neexistuje a v nezřídkavých případech právní vztahy a skutečnosti převyšují počet těch podle nové legislativy (bytové spoluvlastnictví) a jindy zkrátka stará úprava stále zapleveluje současnou realitu (porušení superficiální zásady). Proto nepřekvapí že v zásadě neexistují kvalitní publikace (míněno učebnice) týkající se NOZ. Existují, prý, dvě dobré. Jednou z nich jsou zde přítomná věcná práva, druhou Rodinné právo téhož nakladatelství.
A je to tak. Jak níže píše kolega, jedná se o velice kvalitní publikaci, která nadto druhým vydáním prošla mírnou úpravou. Někdy je problematická obsahově (nekritické přijetí tvrzení Nejvyššího soudu, že derelikci nemovitosti lze provést jakoukoliv formou, z čímž třeba mohu souhlasit osobně (nikoliv pak na základě zákona), rozhodně však nelze souhlasit s argumentací NS), jindy stylisticky (spoluvlastnictví), pak také názorově (osobně se mi nezdá přehodnocení pohledu na petitorní ochranu obligačně oprávněných, ale uznávám, že § 1044 je poněkud obtížný a literou více vyhovuje učebnici přijatému názoru, teleologicky se mi to však zdá zcela nevhodné).
I přes to všechno se jedná o zajímavou publikaci, většinou příjemně napsanou a obsahově, kupodivu, celkem dostačující. Úplně dostačující není. Musím se zde připojit k obecné výtce, že kde začíná problém, končí komentář. A to tohle ani není komentář. Čili ne, na řešení komplikovanějších problému nepostačuje, ale na naučené základů zcela bez výhrad. Nota bene když je doplněná množstvím kazuistiky, což je také příjemné.
Je škoda, že se jedná o učebnici práv věcných, nikoliv práv absolutních majetkových. Pro Olomouc je sice v tomto stavu perfektní, my však (Brno) máme výuku absolutních majetkových práv v celku (bohužel) a musíme tak shánět dědické právo někde jinde… Ale co už…“... celý text
— Set123
Úvod do soukromého práva: Obecná část
„No, co si budeme nalhávat, publikace toho obsahuje spíše méně než více. Upřímně i sylaby, které jsme ke studiu dostávali byly dohromady tak třikrát obsáhlejší.
Platí zde však „ale“. Ono to není úplně od věci. Jednoduchý stručný a neproblematický text dokáže být kolikrát velice osvěžující. Publikace obsahuje základní kostru obecné části (§1 - §654) Občanského zákoníku z roku 2012. Na nějakých sedmdesáti stránkách je to, uznejte, celkem zhuštěné. Dostane se vám tedy poměrně mnoho odkazů typu „dohledejte si v zákoně“, „viz judikatura“, „toto přesahuje rozsah publikace“. A upřímně? Proč ne?
Jedná se text, který rychle osvěží strukturu zákoníku, nesnaží se jít do hloubky. Ostatně pokud do hloubky chcete, přečtěte si komentář. Tato forma publikace má ještě jednu velkou výhodu. Ve společnosti panuje obecná neznalost byť základní právní úpravy, na základkách se neučí nic. Což je dost problematické a existence společnosti podle toho vypadá. Tato publikace se mi zdá výt pro laiky zcela perfektní. Není složitě psána, neobsahuje složité termíny... Za přečtení rozhodně stojí každému.“... celý text
— Set123
Úvod do soukromého práva: Zvláštní část
„Stále fajn na rychlé zopakování či úvod do začátku, zde ale hodnotím méně pozitivně než u obecné části. Zde totiž - ze své podstaty věci - přílišná stručnost je místy spíše na škodu než k užitku.“... celý text
— MagdalénaD
Eva Dobrovolná - knihy
Žánry autora
Literatura faktu Literatura naučná Právo Učebnice a slovníky
Štítky z knih
soudní procesy soudci, soudkyně učebnice právo soudnictví učebnice vysokých škol, skripta občanské právo právní věda procesní právo vlastnictví
Dobrovolná je 1x v oblíbených.