Lauralex komentáře u knih

Jestli v nějakém případě čtení bylo opravdu štěstí, jak se traduje mezi námi knihomoly, tak s touto knihou. I jedna noc na ni byla moc dlouhá. Přesně to, co mé srdce, má duše i mé tělo zrovna tak moc potřebovalo. To jsem si zase jednou knihu nade vše užila.

Někdo kdysi prohlásil, že ženy žijí vzpomínkami. A něco na tom nejspíš bude. Vzpomínky by se měly sdílet. Tím spíš v literatuře. Je to jako konverzace s těmi obdivuhodnými, sečtělými lidmi, kteří mají co předat. A to Doris, potažmo Sofia rozhodně měly, 96 let je přece jen 96 let. A já se do jejího příběhu zamilovala.

Přeneste se do dávných časů v Paříži, New Yorku a ve Stockholmu a nahlédněte do ošoupaných plechových krabic plných starých dopisů a fotografií, jak předesílá anotace, je přesně ten nejvýstižnější popis, který charakterizuje celý průběh i atmosféru příběhu. Závan starých časů protkaných stopy války a lásky, celoživotní přátelství, zvuk klapotu psacích strojů, vůně zažloutlého papíru a silný lidský osud a příběh jedné silné ženy. Tváří se to jako klasický román pro ženy, ale já bych to ráda vyvrátila. Je to osudový příběh jednoho dlouhého, strastiplného, přesto se vší vervou prožitého života. To je potřeba vyzdvihnout, protože notně vyčnívá mezi všemi romantickými příběhy. Nakonec jde jen o to, žít život, jak nejlépe dovedeme, se vším dobrým i zlým, co nás čeká.

Můžu bez obav říct, že mi autorka vyrazila dech a zahrála na city, trefila se přesně do toho místa, které jsem potřebovala zaplnit a utěšit. A opravdu jsem nečekala, že to bude napsáno tak jemně a poutavě, přitom vylíčeno tolik těžkých chvil s takovou něžností a lidskostí vší té bolesti, bezmoci a strachu, že jsem prostě jen koukala oněmělá úžasem. Možná i proto, že jsem pocítila zrovna podobný osud bezmoci a bolesti a pomohla mi znovu cítit. A myslím, že kus Doris ve mně zůstane už navždy.

Od teď už (si) přeju jen jediné, přeju dostatek.

6 13.07.2019

Elio, proč jsi jenom Elio...

To jediné, co mi zbylo z jednoho velkého, ne však tak dlouhého přátelství, je tato kniha. A v tom to pro mě byla výhra. Rozhodně jsem tím nakonec víc získala. A přesto, že jsem nedobrovolně znala dopředu celý příběh, bylo v tom něco, co mě přimělo, abych si to přečetla znova a sama. A teda - páni! Tomuhle říkám ta pravá literární atmosféra.

Nedivím se, že tak zahýbala světem, protože tohle je fakt nářez, jak příběhem, myšlenkami, tak stylem psaní a literární hodnotou. Domnívala jsem se, že to bude spíš nějaká jednodušší četba pro mladé, ale tohle je plnohodnotná a kvalitní literatura od pana spisovatele s velkým S. A v souvislosti s tímto tématem jsem se s ničím a nikým takovým ještě nesetkala. Rozhodně je to jedna z těch nejlepších knih, co v tomto odvětví bylo kdy napsáno - a že toho je - a jedna z nejlepších, co jsem kdy měla možnost číst. Kdybych si mohla přečíst nějakou knihu ještě jednou poprvé, byla by to určitě tahle.

André si tím podmanil celý svět, no i kdyby ne, tak mě vcucnul tak, že bych vydala za celý jeden svět. Takovou souhru emocí, myšlenek a atmosféry jsem dlouho nezažila. Ono je to vlastně o všech a pro všechny, ať máte jakoukoliv orientaci, tak moc dokázal vystihnout lidi, vášeň a lásku. A to je na tom ta největší perla. Chtěla jsem s nimi ještě chvíli zůstat. Někdy se vám líbí knížka, ale právě proto chcete víc příběhu, víc detailů, víc možností. Tenhle příběh bych ještě chvíli ráda četla. Doufám, že přesně takové dvě lidské bytosti, jako je Elio a Oliver, skutečně někde existují a žijí tento příběh, a věřím v to, pak totiž můžu v klidu umřít.

8 08.07.2019

Pú - nejlepší filozof vůbec.
Známe ho všichni. Charakter mojí generace, generace našich rodičů, jejich rodičů a i této generace. Vyrostli jsme s ním, ale Pú je stále ten stejný malý, milý medvídek. Stal se jedním z mých největších přátel.

Pú představuje žít v přítomném okamžiku a být si vědom, že život se děje ne někde, ale přímo tady. Ukazuje, že je potřeba někdy všechno odložit, zastavit se a uvědomit si, co a kdo je v životě důležité. On totiž vždycky řekne pravdu. Takovým způsobem, že se z toho posadíte na zadek a promluví vám to do duše.

Miluju dětsky dospělé - nebo dospěle dětské knihy. Málokterý příběh mi vystačí od dětství až do smrti, po celý život, Pú ano. Pú je jakýsi průvodce mého života, ve chvílích těžkých i dobrých. Já jdu s ním, on jde se mnou. Jedna z knih, se kterou chci být pohřbena.
Já ti děkuji, Pú, za to, že mě vždycky zachráníš. ♥

9 27.06.2019

Romantická novela o stárnutí s grácií a lásce neměnné? Sem s tím!
Tady Robert a Jane na obálce na mě mají velký vliv, nicméně i bez nich jsem věděla, že se zamiluju. A stalo se tak.

Nikdy by mě nenapadlo, že něco napsáno tak prostě a jednoduše, ať stylem a textem, tak příběhem, mě dokáže tak strhnout a vzít za srdce. Tohle bylo velice křehké, jemné a milované pohlazení po duši. A něco takového tu ve všech těch přehnaných románech chybělo. Vím, čím to je. Jsme zmlsaní velkolepými romancemi o osudové lásce, která překoná tisícero hor a řek, ale víte, tak to v životě nechodí, tohle je ten opravdový a obyčejný život. A o to je to krásnější. Copak vždy musí zasáhnout nepřízeň osudu, láska na první pohled, musí se válčit, padat z nebe oheň a hrdina musí být smrtelně nemocen, aby to byla krásná a láskyplná romance? Zbavme se té komerční představy z amerických slaďáků a nereálných představ a vychutnejme si tu čistotu, snad až nevinnost přirozené lidské náklonnosti, přátelství a vztahu, jak je v celé své ryzí a upřímné kráse.

Ne, není to Sparks - ani žádný jiný romantik -, tím spíš mi vadí, že je to s ním, či jinou romancí tak vehementně srovnáváno. To si ta kniha nezaslouží. To je zásadní problém nejen čtenářů, ale celého dnešního světa, které nám bere to potěšení a svobodu vlastního vnímání - neustále se s něčím a s někým srovnávat. Ve vší úctě ke Sparksovi, zkazil by to, protože by z toho udělal úplně jiný příběh, a to tu absolutně nepřichází v úvahu. Ten příběh je krásný přesně tak, jak je, od Kenta.

Moc bych si přála, aby se toho nakonec dočkal každý starý člověk. Ta samota nechtěná je sice běžná, ale zlá a bolestivá, i když to nemusí být vidět. A život je lehčí, když nejsme sami, v jakémkoliv věku.

Moc mě mrzí, že je to autorova jediná kniha, protože mě si tímhle křehkým přístupem ke čtenáři a k příběhu, ale i ke stylu psaní a promluvení skrze hlavní hrdiny získal. Zaplnilo to díru v mém srdci, pak ho to zlomilo, ale pak ho to zase naplnilo láskou a životem. Prosím více takových knih.

4 10.02.2019

Dlouho jsem žila v domnění, že je to nějaká beletrie, snad scifi, a nikdy do ní nenahlédla. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že se jedná o poezii, nebo spíše jakési citáty a výroky, navíc od toho tajemného autora, kterého čas od času sleduju. No a já, jako vášnivý sběratel a milovník všemožných takových textů, citátů, úryvků, básniček a mouder, jsem musela mít i tuto ve sbírce.

Miluju ztratit se ve slovech, najít uspokojení v myšlenkách a nalézt sama sebe v tom, co nedokážu vyjádřit. A tady se mi to všechno naskytlo, přesto, že je to víceméně celé o lásce k jedné určité osobě, a vlastně asi i proto. Není krásné, že i když je to věnováno "jen" té jedné, vyvolené, najde se v tom místy asi každá slečna, žena a zasáhne to její srdce? To je právě ta síla slov a hlavně autora, který je tak dokáže synchronně poskládat.

Nehodnotím to v žánru poezie jako takové, protože to to není, to uznejme, nicméně ve svém druhu moderní, mladé poezie, která je určena právě hlavně pro cílovou skupinu lidí a sítí jako instagram, pinterest a jiné, je to povedená a nadčasová sbírka, která dokáže zaujmout. Některé verše se mi líbily více, některé méně, proto hodnotím jako lepší zlatý střed, přece jen jsou podobné knihy, které se mi líbily ještě o malinko více, ale určitě to tím můj pocit z této nesnižuje, naopak mě to pohladilo po duši a budu se k tomu čas od času vracet, až budu potřebovat číst ta správná slova k utišení mé bolavé duše.

5 03.02.2019

Kdo by nechtěl mít za nejlepší kamarádku Audrey Hepburn? Milou, krásnou a elegantní dámu, princeznu a ikonu 50. a 60. let? Já rozhodně ano. Dokud jsem totiž nepoznala kouzlo starých časů, můj život byl tak prázdný a nicotný. Přiznávám, že možná nedokážu být úplně objektivní, ty dvě hvězdičky jsou za Audrey, ale prostě Audrey Hepburn a Gregory Peck, ó můj bože!

Rozhodně to není bůhví jaká honosná a úctyhodná literatura, to ani říct nechci, jenže já hodnotím hlavně srdcem a mně se to docela líbilo, už jen z toho důvodu, že se tam objevuje Audrey a spousta dalších zvučných slavných jmen a filmů mého srdce. Stačilo mi to k tomu, abych se bavila a měla tu čistou radost ze čtení, ačkoliv je to jednoduché čtení a ne nic životně osudového, ale tak jsem to brala a tak by to podle mě i bráno být mělo.

Možná Lucy nemá Audrey úplně v malíčku, přece jenom tohle všechno si dokáže na internetu zjistit každý, i když o ní nic neví, do tří minut, jako pravý fanoušek a obdivovatel jsem si jistá, že by se z toho dalo vytěžit více (a možná by pak byla kniha celkově hodnocena o mnoho lépe), možná i celkově propracovanější příběh z jejího života, ačkoliv je fakt, že to nebylo ani tak o Audrey, ale o Libby, takže jako doplňkový článek dobré.

Četla jsem to v podstatě jen kvůli Audrey, jinak bych po takovém příběhu, respktive žánru asi úplně nesáhla, ale chtěla jsem ji a dostala jsem ji, přesně takovou, jakou ji mám ráda a proč ji mám ráda, to mi ke štěstí stačí. Nevím proč, ale tak nějak jsem dokázala uvěřit, že kdyby se mi Audrey zjevila (a ne, že bych si to někdy nepřála), mohlo by to probíhat asi nějak takhle. Dalo by se to rozdělit na dvě části - ta s Audrey a to ostatní. Ta s Audrey byla skvělá, to ostatní už tam být ani tolik nemuselo, ale celkově mi to z toho vyšlo příjemné a oddechové, leč prosté čtivo.

1 02.02.2019

Začátkem podzimu jsem vnitřně cítila, že právě Fredrik a jeho Ove bude mým vysvobozením z čtecí a vlastně i životní krize. Byla jsem o tom přesvědčená. O 5 měsíců později s jeho jinou, touto knihou svým slovům dostál. Vždycky je potřeba jen vydržet a prostě počkat na to pravé a správné, jen stačí tomu věřit. Ano, mluvím v dvojsmyslech knih a života.

Nemám děti, nejsem rodič a ani to v nejbližší době neplánuji, ale vděčné téma dětí se asi nikdy zcela nevyčerpá. Ať jsou malé, nebo přerostlé. A tady je to využito ve všech ohledech jak nejlépe to bylo možné. Nikde nic nechybí ani nepřebývá a ta linie humoru je vedena od začátku až do konce v tom správném, neutuchajícím rytmu. Zkrátka jedinečné Backmanovské kouzlo.

Můj humor, ať už ze strany mé, nebo cizí, je velice ojedinělý a obtížný a málokdo ho pochopí, tudíž ani mně jen tak něco nevyhovuje. Jsem hodně náročná a vybíravá, takže pokud už mi něčí humor a vtip sedne, je to největší vzájemná výhra v našich životech. A Fredrikovi, jako jednomu z mála, ne-li dokonce jedinému, se to povedlo. A už za to se mu klaním. Má neskutečný dar jemného, laskavého, milého, upřímného, chytrého a hlavně velice kvalitního humoru, to jsem u žádného jiného spisovatele, natož člověka, nezažila. Navíc opakovaně. Už jsem ji četla vícekrát a stále mě to baví. A do toho všeho dokáže dojmout, ale takovým způsobem, že je vám krásně na duši.

Já byla při čtení téhle knihy vážně spokojená. Bylo mi u ní tak dobře a uvolněně, že jsem ji ještě nějakou dobu po dočtení tahala všude s sebou, protože jsem se jí nechtěla vzdát. Je to přesně ta pravá oddechovka a literární jednohubka, přesto hodnotná, na pobavení a odreagování, což jsem na rozečtení potřebovala. Jestli mi něco v rámci možností v mém uspěchaném a složitém životě pomohlo, byla to právě tahle kniha.
Jestli potřebujete v životě zvolnit a trochu utéct od těžkostí a reality, nemůžete si vybrat lépe. Fredrik je takové záchranné lano, ať po humorné nebo životní stránce.

A já mám vždy takový osobitější a významnější vztah ke knihám, které mi pomohly nejen z čtecí krize. Díky, Fredriku, máš to u mě.

11 28.01.2019

Můj problém je v tom, že se zamilovávám do slov, spíše než do činů, a do ideí a myšlenek, místo života v realitě. A to mě jednou zabije.

Poetická linie, velmi dávné, nezapomenutelné, obdivované, lákající. Kam se ztratila tato elegance, vášeň, něha, laskavost a šlechetnost tehdejších mužů, ale i žen? Málokdo dnes umí použít slova tak, aby zasáhla a promluvila nejen k srdci, ale i v duši. Jako by nás opustilo to kouzlo a noblesa. Celé tohle bylo obklopeno něčím tajemným. Není to dnes nikde cítit, a to mi tu strašně chybí. Jsem nenapravitelná romantička a nehodlám se z toho léčit, jsem stará duše chycená v pasti 21. století, takže tohle byla kniha, kterou jsem přesně potřebovala a úplně mě to uchvátilo, mohla bych si v tom číst do nekonečna. Závan dob minulých, vůně zažloutlého papíru, tlukot psacích strojů a síla osudové lásky.

A že nejde číst najednou? Já ji měla přečtenou za hodinu a pořád jsem neměla dost.

Dopisy a psaníčka jsou stále jeden z nehezčích způsobů komunikace a tato vyznání nikdy nevyjdou z módy. Místo jistojistých emocí. Pohled až do nejhlubšího nitra. Čistota duše a společný chod srdcí. Láska na dlani. Desítky kilo papíru, několik vypsaných tužek, miliony slov a hlavně velká a jedinečná přátelství, lásky a vztah, který může být jen mezi pisatelem a čtenářem. Kouzlo, křehkost a krása psaných slov.

Zamilovala jsem se hned několikrát, Cuff Cooper, Francis Scott Fitzgerald nebo Gustave Flaubert, to byli muži! Napsat mi takový dopis, jsem jejich. Vlastně napsat mi kdokoliv milostný dopis nebo báseň, jsem jeho.

Jinak docela ráda bych si přečetla a ponořila se do slov i jiných, dalších velikánů, nejen z předminulého století. Takoví páni jako Jack Lemmon, Gregory Peck, Paul Newman nebo Humphrey Bogart (proboha, představte si, jak Humphrey píše milostný dopis, no já se asi rozpustím), věřím, že taky někdy nějaký milostný dopis napsali, ačkoliv se to neví, to bych se tetelila blahem.

Navždy Tvé,
navždy mé,
navždy naše...

4 27.01.2019

Přemýšleli jste někdy nad tím, jakou cenu má lidský život? Já ano. Po celou dobu čtení této knihy. A nějak mi asi došla slova. Zase. Vzali jim všechno, ale oni jim nesměli dát nic. Ani svůj strach. Asi už bylo řečeno vše, ale já to zopakuji. Ta kniha si to zaslouží.

Ano, četla jsem o tomto tématu hodně knih, ale stejně nikdy nebudu připravena a smířena s tím, co se stalo. A i když skoro o každé takové knize říkám, že je to jedna z nejlepších, musím to říct i o této. Ono se na to ani jinak nahlížet nedá. My o tom sice akorát čteme, ale byli lidé, pro které to bylo realitou. Hodně krutou realitou. A mně to zůstalo hluboko pod kůží. Pokaždé si myslím, že už mě nic nepřekvapí, ale opak je pravdou. Opět jsem cítila tolik bezmoci, bolesti, strachu, nenávisti a znechucení, ale na druhou stranu i síly, odvahy, oddanosti, naděje a snad až laskavosti. Místy jsem se přistihla, že bezděky držím ruku před pusou nebo na hrudi, abych uvěřila tomu, co čtu. Tolik emocí.

Každý příběh, každá myšlenka, každá skutečnost, každá postava jsou jedinečným a unikátním střípkem, který tvoří dějiny. Život nás učí mlčet a jsme svázáni právě tím jediným, co by nás mohlo osvobodit - ano, sami sebou. Je těžší umřít, nebo být ten, kdo přežil? Já prosím a doufám, že se o tomto mlčet nebude a stále se o tom bude psát. Nemá to jen šedé odstíny, je potřeba víc. Jsou to zvěrstva, naprosto nelidská, ale lidé by před tím neměli zavírat oči a nesmí se na to zapomenout. Jen tak můžeme alespoň uctít památku všech, pro které to bylo posledním nadechnutím.

Krasívaja, Ruto, Krasívaja.

14 09.09.2018

Na první pohled jednoduchá, snad až dětská kniha, jejíž podstata je ukryta uvnitř. Tváří se jako lehké čtení, ale pod povrchem je to silný a poutavý příběh, což jsem poznala už na prvních stránkách.

Je to tak známé téma, ale tentokrát podané z jiného pohledu. S mírností, laskavostí, srdečností a citlivostí, s mírným dětským pohledem na svět a válku, jestli to snad vůbec jde. Chytlo mě to za srdce a byla jsem tím pohlcená. Jako by mi někdo vyprávěl dávný, milý, ale zároveň odstrašující příběh. Napjatě a zaujatě jsem četla stránku za stránkou a najednou jsem byla u konce. Ačkoliv na to nevypadá, má co nabídnout. V jednoduchosti je síla.

5 09.09.2018

Jestli někdo až tak neskutečně přímo dokázal popsat moje nejniternější, nejhlubší a nejbolestivější myšlenky a pocity na papíře, je to právě Rupi.
Je to ze života. Z mého, z vašeho, z našeho. Najde se v tom každý, do jednoho, byť v jedné jediné větičce z celé knihy. Je až k neuvěření, jak jsme nakonec všichni stejní. Pocity tak identické, přitom jiné. Kdykoliv potřebuju najít odpověď na nějakou momentální situaci a útěchu v několika slovech, otevřu Mléko a med a mám jasno. Jedním dechem. Někdy je totiž Mléko a med všechno, co zrovna potřebujete.

Jako jo, samozřejmě, není to žádná velká poezie, ale myslím, že to ani není účel. Pokud toužíte po velikánech, Rupi jím není, ale pro obyčejné porozumění s lidskými city a náladami, proč ne, na tohle já jsem.

5 08.09.2018

Přišlo to ke mně tak nějak samo a asi osudem, v rámci povinné četby, nechtěla jsem to číst, ale právě proto mě ta kniha celkem příjemně překvapila. Říkala jsem si, jestli to na mě nebude moc morbidní, ale je to tak zvláštně a záživně napsané, že mě to nutilo číst pořád dál. A i přes ten zvláštní použitý jazyk, květnatost a celkový námět je to zajímavá kniha a bylo celkem fajn ji poznat. Znovu už bych to nečetla, ale jakožto další ze seznamu maturitní četby jsem si ji přečetla s dobrým pocitem.

A jen tak na okraj, už vždy v tom uvidím pana Hrušínského, což nemůžu říct, že by mě neděsilo, ale je to až hypnotizující. Jakýsi předobraz, kterým už to pro mě bude navždy charakterizovat.

3 08.09.2018

Pěkných 12 minut, které jsem si s radostí vyslechla cestou na zastávku tramvaje. Je to takové milé a má to pěkné rýmy, a i když je to možná trochu morbidnější, nebo jak to říct, tak se mi to líbilo. Rychle to utíká a rozhodně v tom něco je, když čtete i mezi řádky.

Aneb když člověk hledá vhodné, čtivé a krátké drama, Lakomec vždy přijde vhod. Upřímně mě to tolik nebavilo, bavil mě spíš film s Františkem Filipovským, ale jako čtení je to taky vcelku dobré. Jeden z případů, kdy je vhodnější divadelní zpracování, právě jak je u dramat i určeno. Je to příjemné, čte se to rychle a je to i vtipné, nicméně nic, co by bylo můj styl. A hlavně v tom asi poznáte plno lidí ze svého okolí, to mi přišlo příhodné. Ale jinak že by to byla kniha, na kterou budu nějak zásadně vzpomínat a chtít o ní debatovat, to rozhodně ne. Jednou (povinně) a dost.

1 08.09.2018

Zřejmě první případ, kdy si nejsem úplně jistá, co mám říct. Možná to bude tím, že celkově mě příběh typu Romeo a Julie nikdy zvlášť neokouzlil, přesto, že to tu s tím vlastně nemá nic společného, ale přece. Je hezká a dobrá, jenže já čekala víc, nebo možná něco jiného. Nebo vlastně ani nevím, co jsem čekala, ale i když je to kvalitní, nic moc to se mnou neudělalo, čímž se to pro mě celé snižuje, a dva roky po přečtení ve mně moc nezůstalo. Možná je to stylem psaní, což pro mě u knih dělá hodně, takže mě to trochu mrzí, ale stejně ji chci aspoň pochválit a doporučit, pokud si to chcete u maturity ulehčit.
Líbil se mi ten čistý a nevinný rozpor mezi láskou a válkou, který je vyobrazen mile a nenáročně. Ale spíš než láska mě zaujaly popisy války, krutosti, prostého života a tak nějak celkového dění. Mně se vlastně líbil začátek a konec a prostředek jsem tak nějak prosvištěla a ne že bych si ho pamatovala. Nicméně četbou nikdo neudělá špatně, asi by měla být čtená.

4 08.09.2018

Světem panuje skálopevné přesvědčení, že tahle kniha je na vrcholu literatury. A právem. Už chápu, proč ji má tolik lidí rádo a je tak oblíbená, a proto jsem se do ní vlastně pouštěla – je úžasná! Klasika klasik. Román jak má být. A tak není divu, že jsem ji četla už třikrát a nejspíš ne naposled.

Bylo to mé první setkání s Jane Austenovou, a tím spíš si stále vyčítám, že jsem ji tak dlouho odkládala. Nevěděla jsem, že mám ráda historické romány, dokud jsem nečetla Pýchu a předsudek (a Janu Eyrovou). Každopádně jsem ráda, že jsem si vybrala na začátek hned její nejlepší, nejznámější a vrcholné dílo, protože mě uhranula a oslnila vším, čím oplývá. Někdy vám tak život dá znamení, a pro mě jím byla četba této knihy. Je to už šest let a já stále vnímám tu atmosféru a cítím to okouzlení. Přesto všechno jsem z ní zpočátku měla trochu strach. Že mě příběh nebude bavit a nesedne mi styl psaní, nicméně žádné předsudky. Opak je pravdou. Časy a společnost se mění, ale jisté způsoby a lidská nátura a cítění moc ne. Kniha pomalu starší než my všichni tady, přitom tak nadčasová a všeříkající i v dnešní době. Je to zkrátka příběh, který nezevšední ani po více než 200 letech.

Jane má osobitý a půvabný styl psaní, a v tom to podle mě celé tkví. Na pohled se to může zdát celé fádní a jednotvárné, nicméně to bylo vykresleno tak sugestivně, autenticky, prakticky a s elegancí jim vlastní, že mě to na první stránce vtáhlo a nepustilo až do konce. Celé se to hezky a plynule rozvíjí, není to zdlouhavé, ba naopak nevyzpytatelné a čtenář se snadno vžije do příběhu. Přečetla jsem ji jako nic. Vždycky mě trochu děsí ten počet stran, ale tady jsem nakonec litovala, že není ještě delší, ke konci jsem si ji šetřila, protože mi bylo líto, že to skončí a s tím i jedna fáze mého života.

Celkově miluju tuto dobu, kdy byl život možná nudnější a pomalejší, avšak ušlechtilejší, uctivější, laskavější a klidnější. Byla tam určitá zádumčivost ve všech ohledech. Lidé měli jisté vychování, osobní kouzlo a všechno oplývalo šarmem. Tomu já vždycky podlehnu. Řekněte slovo a jsem vaše.

Právě postavy jsou tu výhrou. Propracované a realisticky vylíčené, že máte pocit, jako byste je znali, nebo přinejmenším znát chtěli, jako se i celkově přenesli do té doby. Pana Darcyho jsem si zamilovala okamžitě, jakkoliv byl zprvu nepříjemný a nevrlý, přičemž proto vždy mají nějaký důvod, a jestli mě na těchto příbězích něco baví, tak objevovat povahu hrdinů a jejich skrytá tajemství. A asi proto je už téměř ikonickou postavou a legendou po tolik století. Označení „Darcy“ je jakýmsi pojmem, a tak není divu, že každá žena by chtěla svého pana Darcyho. Postupně jsem si ho zamilovávala ještě víc a je to jeden z mých nejoblíbenějších hrdinů, ale – a v tom se budu zřejmě odlišovat od většiny ostatních žen a dívek - doma bych ho mít nechtěla, nakonec je možná až moc velký dobrák. Ale jinak má celé mé srdce. Elizabeth, pravda, byla někdy umíněná, ale to mě na ni právě bavilo. Žena, která ví, co chce a má to v hlavě srovnané. Tehdy tak záhadné, dnes skoro až nemístné. Zajímalo by mě, jak by se Elizabeth na dnešní dobu tvářila. Jeden z mála případů, kdy intelekt zvítězil nad vzhledem. Lidé, kteří tu dnes chybí, a to by byli tak potřeba.

Jeden z klenotů mé knihovny, ke kterému chovám úctu a lásku, na který jsem hrdá a bylo mi ctí.

21 03.09.2018

Sparkse já můžu. Nebo vlastně musím. Je to (moje) sázka na jistotu. Ještě nikdy mě nezklamal, a to jsem přečetla všechny jeho doposud vydané knihy. Pokaždé mám mírné bušení srdce a mravenčení v břiše, protože je to pro mě jako výjimečná událost. A když já se podívám do jeho očí, přesně vím, že tohle bude zase ono, ať píše o čemkoliv. A tohle byla netypicky typická „Sparksovka“. Vždy čekám, čím mě zase překvapí a i tentokrát se mu to povedlo. Je to zkrátka spisovatel, kterého si nejde nezamilovat.

Nedá se říct, že by to bylo vyloženě to, co je známo z jeho knih, které jsou většinou psané podle jednoho scénáře - ve smyslu romantického žánru a zničující zápletky - a ani tak to není povrchní nebo hloupé, a za mě to tomu ještě víc prospělo. Je to neobvyklý kousek z jeho repertoáru a je úplně jiná, avšak stejná. Sparks jak ho známe i neznáme. Pro ty, kdož se s ním ještě nesetkali, to zřejmě bude něco nečekaného a nezařaditelného, protože toto opravdu oplývá znaky všeho, ale já, jako ostřílený Sparksoholik přesně vím a znám, co umí, čeho je schopen a že je to tak naprosto bravurní. A že to není typická romantika? A četli jste anotaci? Mimo to zde je to poznat už z prvních stránek.

Nazvala bych to romantika ukrytá v thrilleru. A musím říct, že mu to sedlo. Napsal to přesně podle svého stylu a za mě může napsat cokoliv a já mu to zblajznu i s navijákem. Nevím, jestli nabírá nějaký nový směr, nebo jen dostal momentální nápad, nicméně na to on má talent, zakomponovat do toho ještě něco navíc, něco nevšedního, ojedinělé téma a zápletku, co tu ještě nebylo. A sedí mu to stejně jako romantika, kterou umí jako nikdo jiný. A co si vzpomínám, už do knihy Útěk do samoty vložil trochu něčeho detektivního, takže to není poprvé. Nemůžu si pomoct, ale mně se ta detektivní zápletka líbila snad i víc než ta romantická, které tu tentokrát bylo pomálu, nicméně mi to vůbec nevadilo, ba naopak jsem byla plně soustředěná na to, jak se to nakonec vyvine a vyřeší a nechala jsem se strhnout silou jeho slov, což mě vždycky uhrane, a hltala jsem stranu za stranou. Možná je to tím, že obecně detektivky jako takové nemám moc načtené, ale přišlo mi to opravdu napínavé a až do konce jsem si nebyla jistá, kdo je opravdovým pachatelem. A završil to bouřlivým koncem, který opět umí jen on.

Tak či tak, vždycky to bude král romantiky. A já jsem mu to zase uvěřila. On to totiž podává takovým způsobem, že věřím, že je to možné i ve skutečnosti. Nepřikrášlený pohled do běžného života dnešní i minulé doby. Dokonale zahraje na citlivé srdce, které mi zlomí, ale pak ho zase zahojí. Špetka lásky, vášně a emocí se snoubí s humorem a lehkostí, která tak uspokojí přesně ten pocitový dílek, který mi zrovna chybí. A všimli jste si někdy, že tím romantickým, oddaným a srdcervoucím článkem je tu ve skrytu vždycky muž? Z tohoto příběhu mi to došlo, bylo to očividné. A tím tak znovu a znovu posiluje mou povahu nekonečného romantika a zálibu v jeho příbězích.

Můžu ji zařadit mezi jeho nejlepší knihy a ten, kdo má Sparkse opravdu rád a zná jeho literární skvosty, by snad ani nemohl jinak.

7 01.09.2018

No, tak přesně takhle ne. Vyvstává mi na mysl jediná otázka, které se nemůžu zbavit od samého začátku: co jsem to, sakra, četla? Proč mám pocit, že to byla nepovedená napodobenina slaďáren typu Rosamunda Pilcher? Jen co je lepší... A to se to zprvu zdálo dobré. A potom něco, co má v názvu růže, to si člověk jako já přece musí přečíst, že jo. No popravdě… nemusela jsem. Ale přečetla. Ovšem nikde se tím úplně chlubit nehodlám.

Názorná ukázka toho, kdy od knihy nic nečekáte… a ono taky ani nic nepřijde. Slaďák až tak sladký, že je to často trapné. Jen po přečtení anotace jsem se musela smát. Předvídatelné a prokouknutelné od první stránky. Což by samo o sobě nebyl ani tak problém, jenže tady už to bylo místy opravdu přes čáru. Začátek byl ještě celkem dobrý, vyvíjelo se to nadějně, nicméně u něj to mělo zřejmě i skončit. Aspoň já jsem se k němu chtěla vrátit tím spíš, čím víc jsem četla dál a blížila se ke konci.

Nechci tomu upírat všechny kvality, protože napsané je to i celkem hezky, ovšem ten příběh mi přišel tak… blbý. Nebo možná nevyspělý. Nemůžu si pomoct. Buď jsem už moc stará, příliš vážná nebo ta pointa moc hloupá. Nechci to hanit, protože i takové naivní a hloupoučké příběhy si čas od času na odreagování ráda přečtu, což byl i tento případ, nicméně tohle bylo prostě místy až moc. Koupit nenápadně růže u dívky v květinářství a potají jí je poslat? Jako vážně? To je moc i na špatný romantický film. Chvílemi jsem se prostě musela smát sama sobě a protáčet oči a říkala jsem si, jestli jsem se vážně nespletla. Spolu, od sebe, spolu, od sebe, pořád to samé dokola. Kdyby to aspoň mělo švih a jiskru, nějaký zvrat, na který jsem čekala. Ne. Nic. Jenom se divím, že nepřišla ta klasická hláška: škoda, že jsme se nepoznali za jiných okolností. Ale to už bych si tu knihu nejspíš omlátila o hlavu. Ale jasně, nejspíš už jsem na to holt vážně stará, být mi tak čtrnáct patnáct, nejspíš se na to budu koukat jinak, nicméně myslím, že ani tak by mě to neuspokojilo. Tyhle typy příběhů mají člověka donutit uvolnit se, zamilovat se, snít. Mě to hlavně zklamalo a naštvalo.
Jo, a Tate byl debil, jako vážně. Kam jsi dala mozek, Charlotte? Zamilovanost nezamilovanost. Asi jsem moc radikální, ale takového kluka, který nedokáže jednat, bych poslala z fleku někam. Ale to už sem zřejmě nepatří, ehm.

Ovšem četla jsem to právě na odreagování a úlevu pro můj přepracovaný mozek a něco takového nenáročného a primitivního, kde od první stránky víte, jak to skončí, a proto to čtete, že ano, jsem potřebovala, takže ano, své účely to na jednu stranu rozhodně splnilo, jen to ve mně nezanechalo ten pocit odpočinku a klidu, jako jiné takové knihy, které jsou oproti tomuto kvalitní. Na druhou stranu mám pocit, jako by s tím odešlo i pár mých mozkových buněk. Námět ani zpracování neoslní, ale tady se asi nedá čekat nějaká moc hodnotná myšlenka.

Nepamatuju se, kdy jsem naposledy dala tak nízké hodnocení a vlastně to ani nechci házet úplně do braku, to zase ne, když už jsem to dočetla, zaslouží si to snad aspoň tu jednu hvězdu, ale nemůžu si pomoct, nějak mě to nepřesvědčilo. A něco mi na tom prostě děsně vadí. A to, že se to nestává ve skutečnosti, to není, ba právě naopak. Nebo že bych se za ten rok tak změnila...

2 11.07.2018

Dvě slova: TY VOLE. To jediné, co jsem ze sebe po dočtení dokázala dostat. Tohle mě totálně zlomilo, srazilo na kolena, vyrazilo mi to dech a ani za těch 8 měsíců, kdy jsem ji dočetla, jsem se z toho nevzpamatovala a mám pocit strašné ztráty a vyhoření, které, než aby se zmenšovalo, se ještě víc a víc stupňuje. Jeden z mých nejsilnějších, nejzlomovějších, nejbolestivějších a nejtěžších čtenářských i psychických zážitků. A to o to víc, že tomu nic nenasvědčuje, a pak mě to z ničeho nic a najednou smetlo a já absolutně nevěděla, co mám dělat, že jsem se i přistihla, jak zadržuju dech. Nestává se mi, že bych neměla slova pro moje myšlenky a pocity, ale tady ani po těch několika měsících prostě nemám slov, abych tu ránu uvnitř popsala, nedokážu to vstřebat a jenom se mi v hlavě přehrává ta poslední stránka.

Mám za sebou takových knih hodně, ale tahle mi opravdu, jako že opravdu vyrvala srdce z těla a stále to bolí. Víte... uvnitř. Je mi z toho fyzicky i psychicky špatně. Jsou knížky, které vám zlomí srdce, ale tahle mi ho vyrvala, rozřezala na kusy, rozstřílela na popel, zadupala pod zem a nechala po něm velkou, bolavou, otevřenou a živou ránu, která už se nikdy nezahojí. Přesně jsem věděla, že to mnou otřese a vlastně jsem i věděla, že to bude až tak silné, ale když to nakonec přišlo, nechtěla jsem to přijmout, nešlo se s tím smířit a bylo to nakonec ještě horší, než bych si dokázala představit. Něco mi stále říkalo ne, to není možné, to nejde, takhle to prostě nemůže skončit, já tomu nevěřím. Ale potom vám nezbyde nic, jen sedět a s vyděšeným výrazem, neschopni slova, tupě zírat před sebe. Ono to z té knihy sálá na metry daleko, ale bylo to mnohem, mnohem silnější a zdrcující. Ten pocit jsem měla zatím jenom jednou, u Zlodějky, a tady znovu, a ani u Zlodějky to nebylo až takové.

Zprvu se to tváří jako nevinný až naivní dětský příběh, a nejdřív to tak opravdu je, ale nakonec vás to srazí na zem, otevře místa, o kterých jste ani nevěděli, že je máte, vezme veškerou naději, zlomí na několik kousků, a o to víc je to nečekané a děsivé. Je jasné, že to nemohlo dopadnout dobře, ale sakra, tohle jsem fakt nezvládla. Poslední stránky mi doslova bušilo srdce a četla jsem to, co bylo už tak zřejmé a nevyhnutelné, ale mně to pořád nějak nedocházelo, protože jsem se proti tomu snažila obrnit, tekly mi slzy a pomalu jsem se nemohla nadechnout.

A jestli by tohle téma snad mělo být ohrané, s čímž nesouhlasím, tak tohle… to je masakr. Je mi jedno, že ten příběh je možná naivní a samozřejmě by se to nemohlo stát, neřeším, mě to rozervalo až na dřeň.
Opět se potvrdilo, že pohled dětskýma očima z toho dělá něco významného a silnějšího. Ať jsem říkala kdykoliv cokoliv o nejlepších knihách tohoto typu, po přečtení Chlapce měním svůj názor. Tohle bylo… vyčerpávající. Doslova. Říká se, že kdyby existoval Bůh, nic takového by se nikdy nestalo. A ač v Boha nevěřím, s tímhle souhlasím a tahle kniha to potvrzuje.

Nezačalo to plynovými komorami, začalo to bezúhonností a nevědomostí ve světě ignorance právě takových, jako Bruno. Začalo to dělením lidí na MY a ONI, nesnášenlivostí a slepostí vůči okolním situacím. A nejhorší, což nesmíme zapomenout, všechno, co Hitler v Německu udělal, bylo legální.
A to měla ta kniha ukázat. Nezapomínejte, neřešte nepodstatné, čtěte.

Někdo se mě v té době ptal, jakou knihu by si podle mě měl přečíst každý. A já říkám tuhle.
Ach Bruno...

11 04.01.2018

Proč mi to ty knihy dělají?! Tohle ti neodpustím, Markusi.
Říkali, že mi zlomí srdce, ale nečekala jsem, že až takhle. Věděla jsem, do čeho jdu, počítala jsem s tím, že mě dostane, tušila jsem, k čemu se schyluje, ale... prostě to bylo najednou tady a já si to nechtěla připustit. A stále nechci a nemůžu, nedokážu s tím žít. Moje první zlomené srdce, první vyhořelá duše, první a naprostá ztráta sebereflexe.

Nikdy dřív jsem nezažila u knihy takový pocit viny a bezmoci a pocitu, že jsem přece měla něco udělat, jenže to nejde, nedokážu to a cítím za to až jakousi zodpovědnost. A s tímhle pocitem, s touhle myšlenkou žiju už rok a půl a neustále mě to sžírá, víte, uvnitř. V jednu chvíli jsem ztratila všechno, co jsem měla. Cítila jsem se už jakoby součástí Lieseliny rodiny, a pak ve mně něco umřelo.

Je to jedna z těch knih, které chcete dočíst, ale nechcete je dočíst. Ale víc než kvůli tomu, že se mi líbila, spíš kvůli tomu, že jsem si ten příběh v sobě chtěla ponechat naživu. Ta kniha mi ukradla srdce i duši, ale já jsem jí ji nakonec odevzdaně přenechala. Víc už jsem ztratit nemohla.

Sakra, ale taky máte někdy takovou touhu, moci ten konec změnit? Rve mi to srdce a nemůžu se toho zbavit.

17 30.09.2017