Lauralex komentáře u knih

A tak mi bylo na chvíli zase čtrnáct. Můžu se přece nechat jednou unést, ne, to není zakázané?

O Marianě Zapatě jsem nikdy neslyšela, asi žiju v jiném vesmíru, když koukám, jak je oblíbená a kolik má knih, hah, na tuto knihu jsem narazila úplnou náhodou, bylo to pro mě překvapení, ale skrývá se v ní mnoho mých guilty pleasure - krasobruslení, slow burn romantika a hate to love zápletka - a to stačilo k tomu, abych byla spokojená a když popustím uzdu svého náctiletého já, i nadšená. Sice tento typ knih už víceméně nečtu, protože většina těchto příběhů nedostačuje mým intelektuálním potřebám, tady jsem vystoupila ze své momentální komfortní zóny, a kdyby to nebylo o krasobruslení, vyhnu se tomu, ale v tomto případě se povedlo skloubit zápletku s celkem chytrým příběhem, kde jsem nemusela každou druhou stránku obracet oči v sloup a strkat si prsty do krku nad primitivností a trapností situace.

Nemyslím si, že autorka jako taková a všechny její knihy budou pro mě, ale tahle mi sedla. Přesně tohle jsem od knihy očekávala, takže jsem dostala, co jsem chtěla a navrátila se na chvíli do svých holčičích let. Když budu zcela upřímná a kritická, ten příběh sám o sobě samozřejmě není nijak výjimečný, ale autorčin vypravěčský styl a um je tak čtivý, záživný a příjemný, že mě to bavilo číst od začátku do konce a i přes tu délku jsem to slupla jako nic. Líbily se mi postavy, líbil se mi vývoj příběhu, který měl spád, skvěle plynul bez jakékoliv pauzy a slabšího místa, a hlavně prostředí, za které přidávám plus navíc. Jediné co, tak ten epilog si autorka mohla odpustit, tam se mi ze sladkosti a štěstí křivil obličej v neskutečných grimasách. Ale chápu, když romantika, tak se vším všudy.

Ačkoliv nejsem cílová (především věková) skupina a jen při pohledu na obálku je jasné, o čem kniha je, jak se bude vyvíjet a jak skončí, bavilo mě to a nestydím se za to, přesto, že mi je, kolik mi je, a že to je, o čem to je.

5 05.08.2021

Zlatý střípek v naší domovině. Pro tyhle české staré klasiky mám slabost a na těch z pera Pelantových jsem vyrostla. Seriál je jeden z mých nejoblíbenějších z české tvorby, takové moje guilty pleasure, a v roce 2011 jsem si ho oblíbila natolik, že jsem si příběhy musela přečíst i v knižní podobě. Kde je Chýlková a Issová, to má grády. Seriál znám opravdu z paměti, takže to pro mě nebylo nic nového, spíš jako bych se dívala na seriál bez obrazu, ale stejně jsem se skvěle bavila, užila jsem si to stejně jako seriál a pořád to mělo to kouzlo. Dnes, v roce 2021, po deseti letech skoro na den přesně jsem měla takový záchvěv nostalgie a po knížce jsem sáhla znovu. A pořád to oplývá tou skvělou lidskou, tragikomickou atmosférou, kterou si užívám a která nezevšední.

Je to psáno jednoduchou, nenásilnou formou, krásným a humorným českým stylem, který má zkrátka něco do sebe. A v tomto případě jsem i radši, že jsem knihu četla až po zhlédnutí seriálu, protože jsem přesně viděla všechny ty situace a herce, a o to víc se mi to líbilo. Bavilo mě to jako dítě, jako dospívající a baví mě to i jako dospělou. Skvělé oddechové čtivo na léto a kdykoliv na zlepšení nálady, které se nám fakt povedlo. A docela mě mrzí, že další čtyři díly taky nemají knižní zpracování, určitě by bylo taky super.

2 28.06.2021

Dánská oddechovka na vlně hygge, ale možná oddechová až trochu moc. Není to špatné čtivo, ale klouže po povrchu. Něco tam ještě chybí, něco to postrádá, a ne a ne to najít. Žádné to pomyslné hygge jsem při čtení bohužel necítila.

Žánr oddechové četby je paradoxně jeden z nejtěžších, protože vymyslet a napsat pohodový příběh, který ovšem není úplně blbý, je fuška. Možná je to tím, že je to první kniha od autorky, možná tím, že jsem v této četbě náročnější a možná taky tím, že je to opravdu slaběji napsáno, anebo všechno dohromady, sama nevím. Nemám nic proti oddechovkám, přesto od nich očekávám a požaduji trochu promyšlený, čtivý a zajímavější příběh. Tohle bylo na můj vkus moc jednoduché, předvídatelné a hlavně nevyužité. Fakt to mělo potenciál, ale přijde mi, že ho autorka nedokázala využít naplno. Jako by se ten příběh zasekl na jedné vlně, na jednom stupni, ale nerozvíjel se dál. Žádný zvrat, žádné překvapení, nic nového, postupně trpí takovou únavou děje. Dánsko je jedna z mých oblíbených zemí, ale bylo ho tam velmi pomálu. Neříkám, že se mi to vůbec nelíbilo, nebylo to vyloženě zlé, čtení mi nevadilo, ale tolik jsem si to neužila a abych řekla pravdu, čekala jsem víc, to je asi taky ten hlavní problém. Kdybych hodnotila v rámci oddechové četby a kdyby mi bylo o takových 10 let méně, možná bych dala i o půl hvězdičky, hvězdičku víc, ale v rámci literatury celkově je to takový čistý průměr.

Jo, ale ta milostná scéna, to bylo jako co? To se reálně neděje, že ne. To jsem se vlastně fakt zasmála, jak to bylo neskutečný, ale bylo to šíleně trapný. To nevymyslíš. :D

Na knihy Julie Caplin určitě nezanevřu, lákají mě, ale doufám v trochu živější a zajímavější příběhy.

7 21.06.2021

Velká voda v české literatuře, ale i v té korejské. Unikátní kniha, která otřese zřejmě každým. Nina odvedla velký a kvalitní kus práce, která si zaslouží být oceněna.

Téma KLDR je velice obsáhlé a nemožné plně pokrýt, do tohoto světa nikdy úplně nepronikneme, nicméně tady se povedlo ukázat a předat jiné zpracování a podání, osobité a zcela neobvyklé pojetí příběhů a vyprávění, které mě zcela upoutalo. Skvělé a autentické rozhovory vypovídající zdrcující svědectví o děsech a teroru jiného světa.
Korejský svět mě zajímá už dlouho a dlouho mi taky trvalo ho pochopit, respektive ho přijmout. Že se to opravdu děje, že je to stále realita dnešních dní, kterou si jen stěží dokážu představit a hlavně že se proti tomu vlastně nedá nijak bojovat. Jsem ráda a oceňuji, že někdo otevírá takto důležitá témata a přenáší je nám, „pouhým“ čtenářům, tím spíš, jak je to složité. Není to odborná literatura, ale dá vám možná ještě víc než kdejaká odborná kniha. Jsou to hlasy lidu, a i když nikdy nemůžete vědět, co je opravdu stoprocentní, to je právě to nejvýmluvnější, má to sílu a velký přesah. Proudilo ve mně tisíce pocitů a emocí, cítila jsem vztek, beznaděj, hrůzu i lítost a nejlépe všechno dohromady. Dosti těžké a náročné čtení na psychiku.

Celou dobu jsem přemýšlela o životě, o sobě, o lidech, o tom, jak to na tomto světě vůbec (ne)funguje, protože tohle je prostě naprosto nepřípustné. Stále mám jednu a tu samou otázku: proč, sakra? Opět jsem si uvědomila, jak se máme dobře a že jsem opravdu šťastná za to, kde žiju. Nejvíc jsem to cítila v příběhu feministky a vysokoškolačky, které na mě zapůsobily nejvíce. Když si například uvědomím, že korejské seriály sleduju v podstatě denně, nebo čtu zahraniční literaturu, naprosto v klidu, beztrestně a v Koreji by mě za to mohli i popravit, tak jednak můj mozek nepobírá fungování tohoto světa a žití, a pak je mi z toho strašně úzko a nemůžu to vůbec přijmout. Ale při jakékoliv běžné činnosti a maličkosti v životě si vážím toho, jakou mám svobodu a děkuju za to, že můžu.

Bylo to pro mě velice zajímavé, přínosné, depresivní a děsivé a zanechalo to ve mně velice silný zážitek a psychickou stopu. Obdivuju Ninu, vážím si její práce a odvahy a děkuju za tuhle knihu.

12 17.06.2021

Malá velká literární jednohubka. Japonsko zase trochu jinak, a přitom tak známé. Myslím, že název knihy přesně popisuje její obsah a vyjadřuje příběh.

Pro Evropany je toto smýšlení a chování společnosti jiné, možná až zvláštní a nepochopitelné, stejně tak literatura, ale pro mě je to zcela přirozené a klasické, takže to na mě zapůsobilo osobně. A o to tu jde. Tahle kniha není pro každého, jakkoliv toto úsloví nedává smysl. Užijí si ho hlavně náročnější čtenáři, co rádi hloubají. Není to lehce uchopitelné a pochopitelné, ale kdo to dokáže, dostane se mu jedinečného příběhu z běžného života, který není vlastní jen Japoncům, ale ve výsledku vlastně komukoliv v každé části zeměkoule. V tom příběhu jsme vlastně promítnuti všichni, jen každý jiným způsobem, někdo víc, někdo míň.

Sděluje to vcelku velké téma, zpracované a podané jednoduchým způsobem, nenásilně, věcně, kde si tu podstatu a výjimečnost musíte najít sami. Je stejně důležité číst mezi řádky, jako ale v tomto případě i hlavně řádky. Komu to přišlo nudné nebo o ničem, ten to prostě jen nepochopil, anebo v tom hledá zbytečné senzace, které tady jsou ovšem v těch malých, nenápadných a všedních detailech. Ono to není veledílo, ale to není výsada japonské literatury a jejích autorů, oni to vidí úplně jinak. Stačí málo, a i tak to může být hodně. Méně je někdy více.

3 10.06.2021

Srdeční záležitost. Hned z několika důvodů. Jednak je to moje úplně první kniha, kterou jsem přečetla sama ještě před nástupem do školy, a to hned několikrát, četla jsem ji stále dokola a když jsem ji dostala, tak jsem s ní ten večer i spala. A pak miluju Vánoce, a tato kniha je jimi přímo nabitá. Byl to jeden z mých nejkrásnějších dárků v životě a stále mám ty příběhy v mysli. Dodnes ji mám hrdě schovanou v knihovně a nikdy ji nedám.

24.03.2021

Nejaponský román japonského spisovatele. Konečně mám za sebou samotného velkého Haruki Murakamiho. Odškrtávám si další kousek z Japonska a vlastně i jeden svůj životní milník. Ale…

Patří určitě mezi ty výjimečné knihy, které neskrývají žádný zásadní a osudový příběh, ale má to něco, čím vyčnívá mezi ostatními. Má svoji vlastní individuální ponurou, ale krásnou atmosféru, osobité podání a své poslání. Příběh plný pocitů, myšlenek, emocí, poselství, dojmů, citu, vnímavosti, lidskosti, křehkosti, ale i síly, bolesti a smutku. To všechno je krásné a úžasné, jenže jsem se těšila na klasické, opravdové a kvalitní Japonsko, čehož se mi tady vůbec nedostalo. Čekala jsem pecku, nálož toho jejich magického realismu a vnitřního světa, tohle je ale na mě přespříliš evropské. I tak mám ale pocit, že je to typický Murakami.

Trochu jsem se bála, nebo jsem si to aspoň myslela, že to bude literárně těžká kniha, pro náročného čtenáře, ale neměla jsem nakonec ten pocit. Možná je to tím, že už v tom umím chodit, každý další krok jsem předvídala a čekala, jestli na to dojde, a ono fakt došlo. Příběh je to sice lyrický, poetický a filozofický, což já ráda, ale nepřijde mi nikterak složitý a těžký na myšlení a vnímání. To ovšem vlastně vůbec není výčitka, možná spíš přednost. Vytvořit příběh takto psychologicky smysluplný a hloubavý, nicméně čtenářsky tvárný, lidsky uchopitelný a významově sofistikovaný, to si myslím, že je to jeho terno.

Jsem ráda, že jsem se k téhle knize nakonec dostala, ve výsledku mě určitě uchvátila, ačkoliv to nebylo to pravé Japonsko, ale poznat tohoto spisovatele stálo za to.

9 10.02.2021

Jednoduše složitá i složitě jednoduchá sonda do dvou odlišných, přesto stejných japonských lidských duší, posvěceno tím neobyčejným a čarovným stylem, opět jsem si přišla jak v jiném světě. Poetická kompozice textu, křehký tok myšlenek, prostá struktura života. Vlastně ani ne tak příběh, jako metaforická báseň. Svojí filozofickou skladbou trochu těžší, ale jakmile se člověk napojí na ten tichý, pomalý a lidský způsob vyprávění, myšlení a porozumění a nahlédne mezi řádky a do rozjímání o životě zase trochu jinak, objeví ten půvab momentálního okamžiku a jeho poslání.

2 19.01.2021

Vanesso, má temná Vanesso.
Temná jako nejčernější noc, zářivá jako rudé listy javoru.

Má duše toužila po pohlazení, a tak jsem si vybrala Vanessu. A svým způsobem se mi ho dostalo. Navzdory šokujícímu příběhu to bylo tak poetické. Proudilo mi to tělem, žilami, jako červené nitě. Ta ponurá melancholická atmosféra mnou prostoupila už na samém začátku. Omotalo si mě to kolem prstu a já jen sledovala, jak se víc a víc nořím do temnoty, až mě spolkla úplně celou.

Teď už ale k té druhé stránce věci. Je to nálož. Ožehavé a zvrácené, žádné jemné a jednoduché čtivo. Kniha hutná nejenom tloušťkou, ale i slovem a obsahem. Myslela jsem na ten příběh, kudy jsem chodila, a čím víc jsem s ním byla propojená, tím víc se mi to vpíjelo do kůže a zavrtávalo do hlavy. Tahle kniha vás neuchlácholí, nebudete mít motýlky v břiše, nebude vám u ní dobře, naopak. A tohle nemá být sympatický příběh, buď přistoupíte na jeho depresivní, zvrhlý a nepříjemný styl a postavy, nebo račte o dům dál.

Složité téma, náročný a důmyslný text, který je napsán ale tak čtivě a hodnotně, jak literárně, tak společensky, že se do něj ponoříte a plujete jím od začátku do konce. Nemohla jsem tu knihu odložit, přes všechny drsné a zlé věci, ten příběh mě pohltil. Je to skvěle napsané, promyšlené, je v tom vidět a cítit poctivá a kvalitní ruka i myšlenka. Příběh jako celek funguje stoprocentně, není tam žádná propast, žádné plytké nebo nesrozumitelné místo, člověk se nikde neztrácí, všechno do sebe zapadá, k tomu bezvadně vykreslená psychologie postav. Bylo to tak opravdové a přímočaré, až jsem sama sebe přistihla, jak jsem se na začátku skoro nechala namotat a zmanipulovat. Dokážu to pochopit. To, že byla labilní, naivní a nevyspělá, no jasně, byla, ale co taky čekat v jejím věku. Co je to patnáct let? Na jednu stranu hodně, na druhou stranu tak strašně málo. Neříkám, že mě někdy neštvala, ale tím to dělá příběh ještě reálnější a snad i lidštější. Můžete ji nenávidět, může vás štvát, můžete ji litovat, třeba ji i pochopíte, anebo taky ne, nicméně stejně budete s očekáváním sledovat další její krok a viset jí na rtech. Někdy se mi dělalo až zle, někdy jsem kroutila nevěřícně hlavou, někdy mě to vytáčelo do nepříčetnosti, takže celou tu rozporuplnost a neucelenost chápu, a v tom tkví síla toho příběhu. Neříkám, že to bylo úplně dokonalé, nicméně to ve mně strašně moc zanechalo, stále mám ten příběh v sobě a nemůžu se ho zbavit. Otevřelo to ve mně plno mých vlastních komnat, o kterých jsem ani netušila, že je mám, připomnělo vlastní minulost, otevřelo bolestné vzpomínky a hned ten večer po dočtení se mi to dost promítalo do snů, hnulo to se mnou.

Všichni bychom si přáli, aby to byl opravdový příběh lásky, opravdu. Ale bohužel nebyl. Je to příběh manipulace, obětí, traumat, ale i vystřízlivění, procitnutí a přijetí. Příběh, který stojí za to číst.

EDIT: Dva měsíce po dočtení a kniha ve mně stále vře. Nějak se od ní, respektive od toho, co ve mně ten příběh způsobil, nemůžu odpoutat, zapomenout a začíst se do něčeho dalšího. Nemyslela jsem si, že tuhle knihu bych četla víckrát, ale asi budu muset. Tohle bude příběh na dlouhou trať. A vlastně se na to těším.

11 17.01.2021

Psycho nálož jaksepatří, ještě teď živě vnímám tu pachuť za zavřenými dveřmi. Knížka dle mého gusta, přesně to, čemu říkám thriller. Přečteno za 4 hodiny na jeden zátah, byla to jízda po všech stránkách a bylo to sakra dobrý.

Kniha vás drží v šachu prakticky od začátku, žádná zbytečná omáčka kolem, člověk je rovnou hozen do vody a plav. Když peklo, tak pořádný. Příběh promyšlený do všech detailů, který se vám dostane do hlavy i pod kůži. Napětí téměř do poslední stránky, zpocená jsem byla až na zadku. Psychopaty, ty já ráda, a Jack byl teda parádní úchylák, jen co je pravda. Pořádný nápor na moje emoce i nervy, byla jsem nasraná, měla jsem chuť si rvát vlasy, občas mě bolelo břicho, pak mi bylo vedro, pak zase zima, adrenalin na plných obrátkách. Nevěděla jsem, jestli se dřív pozabíjí oni, nebo zabiju já je. Nečtěte, pokud máte nedostatek času, nebo se chcete vyspat, tahle knížka vás totiž nepustí. Nejedla jsem, nespala jsem, ani na záchod jsem si za celou dobu nedošla, aby mi neutekla ani minuta. Každá chvíle u tohoto příběhu je drahá. Dlouho jsem u knihy nestrávila noc, tohle mě dostalo. Možná jsem to teda číst neměla, protože v každém potencionálním příteli ještě chvíli uvidím někoho, kdo mě chce věznit a zabít.

Jedinou výtku bych měla k trochu uspěchanému konci, opravdu by mě zajímalo, co bylo dál, jak se to nakonec celé vyřešilo, co se stalo se všemi ostatními, zkrátka taková ta finální třešnička na dortu pro moji úplnou satisfakci. Ale rozhodně to stojí za to, celý příběh jsem si fakt užila v každém ohledu a budu ho mít dlouho v hlavě.

6 07.01.2021

Balada o lidskosti, jednoduchosti, lásce, upřímnosti a přátelství v té nejlaskavější, nejsrdečnější a nejčistší formě. Pohádka (nejen) pro dospělé. Směsice Malého prince, Medvídka Pú a krásné životní moudrosti. Mé srdce je zase na chvíli zahřáté a naplněné.

Čím dál častěji si říkám, že je potřeba se zase zastavit, zamyslet a uvědomit si, jaké jsou ty naše hodnoty a priority, připomenout si, na co jsme zapomněli, co jsme ztratili a co potřebujeme - a to všechno se skrývá uvnitř této citlivé a líbezné knihy s magickou atmosférou, kde každá věta má v sobě jedinečné poselství a hloubku, ovšem jen pro ty z nás, kteří ji chceme vidět a cítit. Být sám sebou a být laskavý. Stačí málo a jak je ten život vlastně nakonec jednoduchý, co. Otevřete, ponořte se, hloubejte, bádejte, objevujte a nacházejte (se).

Čteno ve slovenštině (jakožto moje druhá polovina národnosti) a je to snad ještě hezčí než v češtině.

A že je to "jen" kniha citátů? No, je, to jste jako zjistili až po dočtení, nebo co? Víte vůbec, co čtete?

11 15.11.2020

No prosim. Tak mám za sebou slavného Oveho.
Dva roky přesně trvalo, než na něj přišel vhodný čas, a mělo to tak být. Fredrik mi opět ukázal, že každý jeho příběh má pro mě přesně určený čas, důvod a hodnotu.

Ale počkat, tohle měla být veselá a komická kniha, ne? Tak proč u ní brečím jak labilní ženská, které sám Ove tak neměl v oblibě? To jsme si nedomluvili jako. Tak se seber, ženská, úplně ho slyším. Promiň, ale ty jsi tak krásný člověk, že si nemůžu pomoct. To je začátkem a koncem téhle knihy, moment, kdy si čtenář uvědomí, že tenhle navenek nepříjemný stařík se mu prokousal do srdce.

Ove není bručoun, ani zapšklý, mrzutý a protivný dědek, naopak, je to jeden z nejmilejších a nejlaskavějších lidí, jen je zkrátka svůj a dává to najevo, má tvrdou slupku, pod kterou se člověk musí dostat, pochopit a přijmout. Takoví jsme totiž v hloubi duše všichni, akorát se snažíme nebýt. Na rovinu říkám, že nesnáším principy, ale to jsem mu ochotná odpustit. Ve své podstatě je Ove strašně milý a nádherný člověk, jen to o sobě ještě neví, a moje srdce si získal právě tím, jaký je.

Tohle není vtipná, nýbrž humorná kniha. Zní to stejně, ale rozdíl je zásadní. Neválela jsem se smíchy po podlaze, ale srdečně, s šimráním v břiše jsem se smála a usmívala nad vystižením doby a lidí. Jsou různé druhy humoru a Fredrik obsáhne všechny, ať zvlášť, nebo dohromady. Tím to pohladilo po duši, přineslo pohodu a radost, i dojalo. Vlastně jako život. Není to jeho nejlepší kniha, ale je strašně vidět, jak se vyvíjí dál a má široké spektrum žánru, tato je v tom svém krásná.

Mám tě ráda, Ove.
Mám tě ráda, dědečku.
Sbohem.

9 14.10.2020

Stejně jako japonskou literaturu mám ráda i literaturu o něm. Vřele jsem přivítala tuto malou možnost, moci tam nahlédnout díky téhle knize, respektive řekněme spíše deníku. Malou říkám proto, protože to bylo opravdu jen pootevření dveří do jiné země, kultury a povahy, i tak to bylo fajn čtení. Sice jsem tam nikdy nebyla, ačkoliv bych moc ráda, ale v tomto podání jsem měla tak trochu pocit, jako bych to už dávno znala, Japonsko mám hodně pod kůží.
Od první stránky jsem se začetla, začátek byl super a všechno mi bylo tak povědomé, užívala jsem si to, pak to postupně místy polevovalo, byly kapitoly zajímavější a obyčejnější, každopádně takový je život, tím spíš v cizí zemi. Nijak to tím ale zvlášť neupadá, bylo to příjemné, záživné a přirozené. Je tam cítit pravá atmosféra, jakkoliv je styl psaní a vyprávění jednodušší, nicméně přímo úměrný svému žánru.

Musím říct, že ačkoliv je to vyprávění Veroniky, ocenila bych i více stran z pohledu Kóty. Možná by se hodil i obsáhlejší začátek, jak se přesně poznali, jak se postupně zamilovali, jaké to pro ně bylo, přece jen jsme tak odlišní, dodalo by to tomu víc na zájmu a kniha by působila profesionálněji.

Život v Japonsku rozhodně není jednoduchý a jen krásný, tím spíš pro cizince, a uvědomila jsem si, že natrvalo bych tam žít nemohla, takový tradiční japonský pohřeb mě vyděsil až dost, ale jako místo, kam bych se pravidelně vracela, je to přesně ono. Snad se mi to jednou poštěstí, abych třeba taky mohla sepsat takovou knihu.

5 03.10.2020

Jsou ti Japonci nějaké nadpřirozené bytosti z jiného, zázračného světa, kam jsem ještě nepronikla? Nebo jinak si to nedokážu vysvětlit. Japonská literatura a temperament mi dokazuje, jak málo stačí, aby člověka příběh zcela strhl a zasáhl jeho srdce i duši. Buď mám štěstí na výběr, nebo je celá tak krásná, každopádně tohle byl literární požitek. A budu se dojímat. Jedna z nejkrásnějších knih, co jsem kdy četla a která mě opravdu zasáhla.

Na tolika málo stranách podat příběh tak hodnotný, jak literárně, tak příběhově a emocionálně, chápete to? Já ne. Jen zírám. Skvost. Jak se z příběhu prostého a téměř až banálního, kterému by málokdo připisoval podstatu a o který vlastně ani úplně nejde, stane příběh tak nádherně lidský, působivý, hluboký, procítěný, plný emocí a myšlenek, o čemž to tady je. Žádné pohromy, zlo a nenávist, jen čistá, ladná a jemná atmosféra každodenních maličkostí ve světě, kde život opravdu plyne jinak. Tento styl mi byl vždy bližší, typicky japonský, ke kterému musíte mít jistou dávku empatie a melancholie, která jednotlivé kapitoly provází dohromady, abyste mu porozuměli. Tak nádherná volba slov a skladba vět, jeden by se ustrnul, což je jistě zásluha i úžasného českého překladu. Klidná poetická nálada, při jejíchž popisech okolí, pocitů a skutečností jsem byla v sedmém nebi a vhrnulo mi to život do žil. Tohle je to nadání literáta, ze kterého jsem mimo a celým srdcem ho ctím.

No, možná zním trochu pateticky, ale tahle kniha mě naprosto dostala, nemůžu si pomoct. Je v tom něco navíc, až se mi z toho svírá srdce a ježí chloupky po celém těle. Hodina a půl času k jejímu přečtení povýšila můj život o několik levelů. Přes její obyčejnost a všednost na ní nikdy nezapomenu, tak se mi vryla do paměti i do srdce a jsem toho plná.

Je mi líto těch, kteří tento příběh nebyli schopni pochopit a ocenit, protože opravdu přišli o hodně a tato kniha si zaslouží mnohem lepší hodnocení. Nehaním to, rozumím tomu, jen je to velká škoda.

Děkuji, Čibi, že jsi zavítala jako host i do mého života.

11 02.10.2020

Svěží vítr ve vodách české literatury! Můj velký objev, který by lidem neměl uniknout. Právem oceněná a jako prvotina skvělé, v našich končinách unikát. Dokazuje mi, že česká literatura není z(a)tracená a stojí za to. Psát autorka rozhodně umí a tohle se prostě fakt povedlo. Hai!

Takhle dobrý román o Japonsku jsem ještě nečetla. Jsem naprosto nadšená a ohromená. Čtení nabušené akcí a humorem, zcela podmanivé, plné japonské literatury, herců a reálií. Jsem stejná krevní skupina a jako japanofil v tom jedu až do dna. Tolik situací bylo jako vystřiženo z mého života, cítila jsem se, jako bych potkala novou kamarádku a sama se ocitla na Šibuji. Jediné, čeho lituju, že mi kniha tak dlouho unikala, i když jsem ji registrovala, ačkoliv na druhou stranu jsem ráda, protože až teď, kdy jsem Japonskem zcela pohlcená, jsem ji dokázala naplno ocenit. Nezasvěceným to tolik asi neřekne, nicméně i když vypustíme tuto magickou zemi, vyjde z toho originální, nevšední a čtivý příběh, stravitelně napsaný, promyšlený od začátku do konce, do kterého jsem se celá vžila a nenudila se ani chvíli. Skvěle vymyšlená i propojená pointa, která drží tempo a zajímavě graduje. A teď mám ještě větší chuť se vrhnout do světa japanologie a prožít si svůj vlastní japonský sen.

Už od začátku jsem věděla, že tahle kniha bude krátká, a taky že jo. Vlastně mi pořád docela chybí, hned bych si ji přečetla znovu. A vlastně to asi hned udělám. Doufám, že se dočkáme dalších knih od Aničky, jestli ji můžu tak familiérně oslovovat, neb mám chuť ji obejmout a poděkovat za to, co dokázala. Má můj obdiv.

(jo, a ještě něco, díky tomu jsem se konečně dokopala k tomu, že si přečtu Murakamiho, díky)

13 29.09.2020

Japonská atmosféra opět zafungovala a já tonu v sentimentu. Ještě teď jako by mi to znělo v duši. Ta pravá a pořádná dávka japonské literatury, jak má být, s chutí saké a vůní sakur.

Japonsko má jenom dva světy: jeden krásný, poetický, líbezný a citlivý, druhý zvláštní, ponurý, tajemný a tak trochu bizarní. A tady se propojily oba. Kniha nenáročného děje, bez většího příběhu, přesto oplývá neobyčejnou poetickou náladou a intimitou. Miluju, jak jednoduše, bez zásadního zveličování a jakéhokoliv očekávání, jediným slovem, žádná velká gesta, dokáží vyjádřit pocity a emoce a říct přesně, co je nasnadě. Jedna věta, jedno slovo, a člověka to zasáhne a vnímá to všemi smysly.

Je to kniha už podle názvu opravdu podivná, ale jen v tom nejlepším smyslu. Těžko uchopitelné kouzlo, melancholicky laděné, rochnila jsem se v tom do sytosti. Není potřeba zásadního a rozsáhlého příběhu s přemírou akce, aby si člověk nadmíru užil děj i čas, jakým plyne. Své a jedinečné, přesně jako jsem se cítila při čtení i já. Zmítám se v jakémsi jemném kouzlu a vnitřní hloubce zároveň a je mi tak krásně u srdce.

Ach tak...

12 26.09.2020

Kniha, která dobře vypadá, každý ji čte a všude se o ní mluvilo. Měla jsem z ní dojem, že je to kousek, který by mi v přečtených neměl chybět. Ani jedno se ale nepotvrdilo.

Jakožto začátečník v thrillerech jsem očekávala, že budu spokojená a bude mi to vyhovovat, ale ne. Tohle bylo tak strašně slabé. Já nevím no, ale mně to už od samého začátku přišlo celé tak ujeté a nijaké. Moc vyfantazírované, poskládané ledabyle, jak kdyby si autorka losovala, co tam zrovna napíše, a třeba se trefí. Koncept byl určitě dobrý, ale na tom to jaksi zamrzlo. Nefungovalo to spolu, přišlo mi to jako několik příběhů špatně poskládaných dohromady, což člověka rušilo a nudilo.
Ten příběh si mě zkrátka nezískal, po celou dobu mi byl cizí, nedokázala jsem si k tomu vytvořit žádný vztah a nechávalo mě to až do konce zcela chladnou. Ono je taky totiž hned jasné, kdo to byl, nicméně říkala jsem si, že to nemůže být tak jednoduché, já pachatele zrovna málokdy odhalím, a čekala na nějaký super zvrat. Nestalo se.

Zásadní problém jsem měla asi s postavami. Všechny mě tak neskutečně s*aly. Jedna labilní, druhá otravná, třetí jednoduchá a čtvrtá tupá a jedna jako druhá ve výsledku. A vlastně kdyby nakonec všechny nějakým záhadným způsobem zmizely nebo umřely, nic by se nestalo a všechno by se krásně vyřešilo.

Nic zásadního teda, ale přečíst se to dalo, ačkoliv mohla bych bez toho žít.

9 21.09.2020

Jako kolik mi je? Téměř pětiset stránková kniha o holce, která jede po svém učiteli, a mě to vlastně bavilo. Oukej, přiznejme si to rovnou, proč ne.
Není to kniha, se kterou bych se chlubila (co to čtete?; ále, nic zajímavého), nebo ji doporučovala, nicméně je pravda, že pro tenhle vztah student x učitel budu mít vždycky slabost, což hraje pro tuto knihu prim a je to jediný důvod, proč jsem se rozhodla ji číst. No a taky jsem byla v náladě zrovna.

Prve jsem si říkala, co jako sakra může být na tolika stranách v příběhu vlastně celkem primitivním, ale ubíhalo to rychle, nezdá se to, a najednou jste v půlce, a pak na konci. Není to nic významného, ale ani vyloženě blbého, tohle se v tom oddychovém romantickém stylu povedlo, musím říct. Je pravda, že z takových příběhů už jsem vyrostla a už mě neohromí, to ani tady, ale zase po všech válkách, mrtvolách a únosech bylo tohle skvělé odreagování.
Nesype se z toho cukrová vata a nelétají kolem toho hejna srdíček, takže to bylo i celkem reálné a nedělalo se mi z toho blivno. Pravda, některé pochody postav mi přišly na úrovni střední, možná i základní školy, i ten vývoj "vidím ho, omg, miluju ho" není moje gusto, v tomto to bylo místy kapku přehnané, hlavně v druhé polovině bylo až moc přebroučkováno, víc mě bavila první část namlouvání než potom zaláskování, ale já to prostě na chvíli hodila za hlavu a užila si své guilty pleasure.

Žádný zásadní kousek to není, těžko říct, jestli to nemělo skončit u jednoho dílu, přemýšlím, o čem můžou být ty další, nečetla jsem je, ale pokud budou taky tak čtivé, určitě po nich zase jednou sáhnu, až budu mít svoji chvilku. Popustit v mém věku trochu uzdu a vrátit se do let náct (ačkoliv to nebylo ani hlavní hrdince, ale já to pořád tak nějak vidím v tomhle věku), které už jsou dávno pryč, není od věci.

2 16.09.2020

Zdráhala jsem se jak číst, tak komentovat tohle veledílo (ano, ačkoliv to není moje oblíbená kniha, považuji ho za veledílo, za to dávám tu jednu hvězdu). Jenže já už mám k němu od základní školy nějakou antipatii. No dobře no, prostě ho nesnáším. Ani ne proto, že by to bylo tak špatně napsané, respektive podané, literárně to asi nějakou svou hodnotu má, ale na mě je to prostě nuda a otrava. Jsem romantik, ale tohle nedávám. Nikdy jsem tomu příběhu nepřišla na chuť, v žádné formě, nic mi to neříká, a nikdy jsem nepochopila, co na tom má být a proč je to vlastně tak slavné veledílo. A jestli tohle má být největší romantické dílo všech dob a předobraz (ne)smrtelné lásky, tak já asi žiju v jiném vesmíru. Trochu mě sere, že je tohle nám všem, po staletí, nuceno jako povinná četba, jen proto, že to nese slavné jméno, ačkoliv je to vlastně chabé. Shakespeare už bude navždy Shakespearem, v hrobě, ale my bychom se mohli trochu posunout. Na druhou stranu si nemyslím, že by to byla vina Shakespeara, ačkoliv mi jako autor nesedí, jen čistě můj problém, ať už osobní, či ne, ale Romea a Julii bohužel neshledávám nikterak výjimečně a vždycky mě ten příběh bude tak trochu strašit. Už to nechci nikdy vidět, díky.

Jo a myslela jsem, že budu jediná, nebo jedna z mála, kdo bude hodnotit nízko, ale překvapilo mě a i tak trochu škodolibě potěšilo, že je nás takových nejenom víc, ale spousta, haha.

6 15.09.2020

V Neradosti jsem našla Radost.

(Mám pocit, že většina lidí nemá vůbec ponětí, co vlastně čte, nebo co se chystali číst. Že je z knihy cítit deprese? Je to knížka o depresi, respektive o boji s ní a léčení, aha? Že jí nerozumíte? Jste šťastní jedinci, buďte vlastně rádi, ale když vám to není blízké, proč to číst, aha? Že je to chudá kniha? Je to zpověď, ne příběh, lidsky život, aha?)

31.08.2020