Lauralex komentáře u knih

Asi založím petici pro vydání dalších omalovánek, kdo se podepíše? Sice se u toho vždycky zaseknu, až zapomenu jít spát, na všechno zapomenu a ještě ve 2 ráno vymalovávám, ale to je asi ten účel, že. Primárně to nepoužívám proti stresu, prostě mě to baví a omalovánky miluju od dětství, ale splňuje to všechno. Akorát jsou tak skvělý, že mi vydrží strašně krátkou dobu a i když mám spoustu jiných, lepší jsem dosud neviděla.

(Děkuju za nákup tady na databázi :))

06.12.2023

Moje úplně nejoblíbenější omalovánky ze všech omalovánek, co jsem kdy vymalovávala. Hezké obrázky, skvěle vymyšlené na vymalovávání i s doplňujícím textem k zamyšlení. Tenhle díl jsem měla jako první a je můj nejoblíbenější, zamilovala jsem se do nich. Nebudou ještě nějaké, hm? Nemám co vymalovávat. :D Nebo jako mám, ale tyhle omalovánky od Lenky a Jolany jsou absolutně nejlepší.

06.12.2023

Pipi dlouhou punčochu jsem milovala od dětství. Četli jsme ji ve škole na hodinách čtení, no vlastně jsem četla hlavně já, protože jsem uměla nejlépe číst, a pak jsem si ji ještě znovu půjčila domu ve školní knihovně a potají večer pod peřinou s baterkou četla dokola. Miluju ty vzpomínky. Díky Astrid.

5 18.11.2023

Návrat do Japonska jak se patří. S jistotu můžu říct, že za poslední tři roky se japonská literatura vyhoupla na piedestal toho, co čtu. Zamilovala jsem se do těch křehkých, všedních avšak neobyčejných příběhů, které plynou v jiném, magickém časoprostoru a citovém rozpoložení. Tak jednoduché, a přitom nádherné. Lidské, jak jen Japonci umí být. Knihy útlé a přece obsáhlé myšlenkami, emocemi a životními osudy s nezaměnitelnou atmosférou.

Na tuhle knihu jsem se těšila půl roku, a přitom ji komentuji až rok a půl po přečtení. Možná lenost, možná ustálení v mysli, až pak ve slovech. Myslím, že japonská literatura je přes prostotu příběhů pro náročnější čtenáře, protože pochopit, vnímat a ocenit je ta jejich hloubka, kvalita a hodnota. Popravdě jsem ani nečekala, že by ta kniha měla vyšší hodnocení, ostatně jako celá japonská literatura, protože ji lidi prostě jen nedokážou porozumět. Procítit a pochopit to umí málokdo, to už jsem si za tu dobu, co to čtu, všimla, ale ty knihy nejsou špatné jen proto, že to lidem v záplavě dnešní překombinované literatury není dost. On život v realitě většinou není tak akční, krásný, ohromný a atraktivní jako v knihách. Proto čteme, jasně, ale to pravé umění je podle mě skromný, normální, přirozený, reálný příběh, který neumí nikdo napsat tak, jako Japonci. Nedokážu si představit, že by něco takového napsal autor z jiné země, japonské literatuře se nic nepodobá a musíte to mít v sobě, to se nedá naučit ani napodobit a můžete to buď milovat, nebo nenávidět.

Je to příběh o obvyklém častém stereotypu rodiny, manželů, který i já vidím kolem sebe denně. Je to v podstatě smutný, strohý příběh, ale s humorem podaný, který zajímavě, s nadhledem a upřímností poodkrývá skutečnost dnešních životů, a je jedno, jestli v Čechách, Japonsku nebo Americe. Tenhle příběh mě přiměl přemýšlet, jak by to vlastně mělo a mohlo být správné a stále jsem nevěděla, jak bych chtěla, aby skončil. Vždycky mě donutí přemýšlet o sobě, o životě. Běžná realita spousty lidí kolem nás, o které netušíme my a někdy snad ani oni. A autorka tu skvěle vystihla tu nijakou, táhlou, plytkou, nicotnou a rezignovanou náladu a pocity a prostředí malosti, bezvýznamnosti, přesto naději, touhu a odvahu vymanit se a najít ztraceného sám sebe.

Japonská literatura holt není o podrobné psychologii postav, detailních popisech skutečností a obrovské vášni, s tím do toho už musíte jít, je to strohé, úderné, nepřímé, filozofické, většinou mají slova úplně jiný význam a možná ve výsledku ani nejde o to, jak je to napsané, ale co se tím chce říct, a stačí jim k tomu pár slov a vět, kde je nutno číst mezi řádky a přemýšlet o tom, což určitě není pro každého. Ale jakmile do toho dokážete procitnout, objevíte svět tak jedinečný, výjimečný, ohromující a fascinující, ze kterého se vám nebude chtít zpět.

3 17.11.2023

Další skvělá kniha ze série Holek na vodítku a po bulimičce moje nejoblíbenější, viz. můj komentář u ní. Nechci se opakovat, ale pro mě jsou tyhle tři knihy - Martina, Alice a Ester - jedny z nejlepších knih pro mladistvé, které mají i hlubší význam a poselství a každý si z nich něco odnese, nebo by aspoň mohl a měl. Doporučila bych je každému dospívajícímu, který už snad nedej bože v něčem plave a nebo se tomu chce právě vyvarovat. Můžete si je přečíst ve 12, ve 25 nebo klidně ve 40, to mi přijde super.

Je asi zvláštní, že už ve 12 letech jsem měla oblibu v tématech závislostí, drog a psychických problémů, ale nesu si to s sebou dodnes a vždycky mě to zajímalo a bavilo, proto jsem si vlastně tuhle sérii od Ivony díky její přednášce vybrala. Tenkrát jsem neměla to štěstí, abych si ve škole její knihy koupila, ale hned jsem si je běžela půjčit do školní knihovny, leč mě dnes docela mrzí, že je doma ve své knihovně nemám a ráda bych se k nim vrátila, takže si je asi pořídím, protože to pro mě byly nejen skvělé příběhy, které prohloubily mou vášeň ke čtení, ale i nostalgické vzpomínky.

Knihy od Ivony jsem poznala díky přednášce, kterou měla kdysi kdysi dávno, už snad skoro před nějakými 20 lety, nebo jak je to dlouho, u nás ve škole (bože, to už jsem tak stará?), a byly to vlastně i jedny z knih, které ještě více rozproudily a podnítily mou vášeň ke čtení. Tenkrát, bohužel, si myslím, že jsem byla skoro jediná, ne li jediná, kterou to zaujalo a zajímalo a pro ostatní jen možnost, jak se ulejt z vyučování. Já jsem hned po přednášce běžela do školní knihovny pro celou sérii.

Nepamatuju si to už do detailu, ale spolu s narkomankou to byla moje nejoblíbenější a nejlepší z téhle série, i proto, že mi to bylo kvůli vlastní zkušenosti blízké. Bylo mi asi 12 a zhltla jsem ji za 2 dny, jak se mi to líbilo a dobře četlo. Troufám si říct, že svým způsobem mi i pomohla, leč bohužel to bylo silnější než já a pokračovalo další desítky let, ale v té době byl pro mě ten příběh jakousi útěchou, pochopením a nadějí. Je to sice už strašně moc let a ani už to vlastně nejsou knihy mé věkové kategorie, nicméně si myslím, že to není omezeno věkem, líbí se mladším i starším, jsou to knihy, které mají i poselství a důležitost, a já mám čím dál větší chuť se k nim vrátit, protože to byly super knihy, které jsem hltala a zapsaly se mi do mysli.

2 15.11.2023

Kde byla Viktorie celý můj život?
Tak rychle, jak se stala mým číslem jedna (nejen) v české literatuře, tak rychle jsem přečetla její knihy. Sice jsem to vzala pozpátku, ale na tom nezáleží, ať se na to kouknete zprava, zleva, od začátku nebo od konce, je to traumatizující, avšak úžasná literární událost.

Od Viktorie bych si pravděpodobně přečetla cokoliv, i nákupní seznam. Její psaní a příběhy mě nadchly a kdybych si musela vybrat jednu spisovatelku, kterou budu číst, byla by to patrně ona. Krouží sice v těch stejných tématech a námětech, ale dělá to tak unikátně, originálně a čtivě, že je to pokaždé ještě lepší. I když si myslím, že Viktorii znám, stejně mě pokaždé něčím překvapí.

Nepotřebuje rozvláčné popisy, umí z mála slov a ostrých, úderných vět bez zbytečného sentimentu vytvořit nevídanou atmosféru a obsáhnout vše, zasadit vám tolik ran, ale vy se do toho noříte stále hlouběji. Dá se vůbec deprese podat tak, že to zní tak poeticky a epesně? Jestli umí někdo z deprese udělat skoro až baladu, je to Viktorie.

Miluju tu tíživou, plíživou a stísněnou atmosféru jejích knih, která mi nedá spát. Ty tísnivé a vlezlé pocity, kdy víte, že se něco děje, něco je špatně, ale vypadá to tak idylicky, krouží to nad vámi jako sup, a pak jen tak najednou přijde velká facka. Umí nejenom psát unikátní příběhy, ale i přes slova vytvořit ohromnou atmosféru.

Je pravda, že v tomto příběhu to pro mě bylo trochu moc po povrchu, nedostalo se to až tak do hloubky, do minulosti, jak jsem u ní asi zvyklá a zajímalo mě to, přišlo mi to spíš jako až druhé téma, zaměřila se vlastně spíš na přítomnost, což se mi taky moc líbilo, ale nějaký ten hlubší náhled do celého toho "tehdy" mně osobně chyběl, já se holt ráda hrabu v těch traumatech, nicméně to nic nemění na tom, že je to úžasná kniha. Konec jako otevřený úplně nevnímám, nevadil mi, ono tenhle příběh vlastně těžko jen tak uzavřete, což já na tom obdivuju. A i kdyby, myslím, že k tomuto příběhu sedí a pokud to jen trochu znamená, že Sára má otevřený konec, čili otevřenou budoucnost, to je přece to nejhezčí zakončení příběhu. Rozčiluje mě, když někdo haní knihu proto, že nemá uzavřený konec a takový, jaký by se jim líbil. Píšete tu knihu vy, nebo Viktorie?

Její knihy jsou návykové a fascinující a rychle by měla napsat další, už teď mám absťák. Proboha tě prosím, Viktorie.

10 15.11.2023

Jak může někdo tak skvěle hrát i psát a být tak talentovaný, krásný, milý, schopný, přirozený, vtipný, inteligentní a uznávaný? To není fér. Aňa je výjimečná žena mnoha talentů a ten spisovatelský k nim rozhodně patří. Není jen herečka, co se rozhodla napsat knihu, je opravdová spisovatelka.

To, že miluju Aňu, jakožto ženu, osobnost, herečku a spisovatelku i její P.S., o mně ví každý, kdo mě zná nebo sleduje tady na databázi. A kdo by ji taky nemiloval. Na její další knihu jsem čekala dlouhých 8 let, ale konečně jsem se dočkala, ani tomu pořád nevěřím, a že to stálo za to.

Mám obecně ráda povídky a tohle jsou jedny z nejlepších, co jsem četla, fakt. Ono sdělit na tak malém prostoru vše potřebné a ještě dokázat člověka ohromit a zasáhnout, není jednoduché, ne každý to zvládne a tady se to povedlo. Aňa píše čtivě a podmanivě, svižně, přitom lehce a přirozeně s elegancí jí vlastní a i když vás zraní, udělá to něžně a jemně, jednoduše, bez velkých cavyků a extrémů kolem. Umí pracovat se slovy, nápady, emocemi i čtenářem, je originální, svá a to mě strašně baví. Čekala jsem, že to bude skvělé, jak jinak, ale nadchlo mě to. Když jsem si brala záložku, nevěděla jsem, že ji nebudu potřebovat. Přečetla jsem to celé najednou, nemohla jsem se odtrhnout, až na konci jsem vydechla a chtěla víc. Dostala mě vlastně hned první povídkou, o které neustále přemýšlím a nemůžu ji dostat z hlavy, a s každou další to nabíralo na intenzitě a já jen kývala v úžasu. Dojala mě, pobavila mě, ranila mě, šokovala mě, překvapila mě, utěšila mě, a to všechno v pouhých 10 kratičkých povídkách, kde ale nic nechybělo. Mají nádech melancholie a tajemna, zároveň jsou plné volnosti a lehkosti, každá je úplně jiná, leč mají všechny něco společného a každá vás nakonec strhne úplně jinam, než se zprvu zdá. Z každé jedné povídky by se mi líbila samostatná kniha, protože to má velký potenciál na příběh a mě by moc zajímalo víc.

Mám moc ráda takové knihy a příběhy, které plynou jednoduše, pomalu, ale dynamicky, bez nátlaku, nejsou přeplácané, přesto se v nich odehrávají velké věci, ohromí, jsou zapamatovatelné a člověk se k nim může neustále vracet a vždy objeví něco nového. Tohle nejsou obyčejné povídky, které si přečtete a zapomenete, jsou to příběhy, které v sobě mají něco navíc, mají pointu i přesah, zůstanou ve vás, můžete o nich přemýšlet a ještě nějaký čas je třeba nedostanete z hlavy.

Já jen doufám, že nebudu muset zase čekat dalších 8 let na novou knihu, to je úplný týrání, hahah. Aňo, pěkně prosím.

(Fakt dáváte nízké hodnocení jen proto, že už ty povídky někde vyšly? A nehodnotí se snad kniha a povídky jako celek a ne to, že si neumíte zjistit, co kupujete? Žasnu.)

5 10.11.2023

Je to už pár let, co jsem knihu přečetla, ale dodnes si pamatuju, že mi u ní bylo dobře a vzpomínám na ni ráda. Tak dlouho jsem si říkala, že ji musím okomentovat, až jsem se k tomu dostala až po několika letech. Četla jsem ji, když mi nebylo zrovna fyzicky ani psychicky dobře, vlastně jako oddechovou četbu, a pomohla mi na chvíli na všechno zapomenout a přenesla mě do milého a příjemného příběhu, který se mi moc dobře četl, pobavila jsem se a užila jsem si ho. Dneska, o pár let starší, bych si tu knihu možná nevybrala, ačkoliv kdo ví, třeba by se mi líbila zrovna jako tenkrát. Zase o tolik jsem nezestárla, eh.

Není to určitě náročné čtivo, nemá to být literatura faktu, je to román, přesně tak jsem k ní přistupovala, ale podle mě si tak špatné recenze nezaslouží a je škoda, že možná plno lidí kvůli hodnocení odradí, přitom je to dobrý příběh. Já jsem celkem náročný čtenář a tahle kniha mi tenkrát sedla, jak se říká, příběh byl zajímavý, leč oddechový, ale ne méněcenný, je napsána čtivě, plyne to a člověk se u ní cítí hezky. Schovala jsem si ji do knihovny, kdybych si ji náhodou chtěla někdy připomenout, ve věku a příběhu se meze nekladou.

1 09.11.2023

Alan - jeden z největších, nejlepších a nejoblíbenějších herců a osobností své i celé generace. Velkolepý člověk s velkým srdcem i hlasem, který dělá lidi šťastnější. Chlap, jak má bejt. Nezapomenutelný a nenahraditelný. Pořád mi nedochází, ani po těch letech, že už tu není. Je to sice už 7 let, ale přijde mi to jako včera a stále mám pocit, že je tu s námi a nedokážu o něm psát v minulém čase. Pořád čekám, kdy se objeví v novém filmu nebo uvidím nějakou jeho fotku, s tím jeho typickým úsměvem, tak jak ho miluju nejvíc. Jeho odchod mě pořád bytostně bolí, nesmířila jsem se s tím a asi to nikdy nedokážu. Zbyla tu po něm a ve mně obrovská díra, která se už nezahojí, zároveň v mém srdci bude navždy. Myslím na něj každý den a v mých vzpomínkách a jeho filmech žije navždy. Je to zvláštní, postrádat někoho, koho jsem nikdy nepoznala, ale je to, jako bych ztratila někoho blízkého. Ten den jsem ztratila kus srdce. Odešel příliš brzy.

Pamatuju si moje první setkání s ním, bylo mi asi 10, našla jsem video, kde předčítá sonety, a byla jsem z toho úplně mimo. Sice jsem tomu tehdy vůbec nerozuměla, ale ten hlas mě hypnotizoval a poslouchala jsem to pořád dokola. Tehdy jsem se zamilovala. A, dovolte mi jednu osobní poznámku, mohl by to být můj děda, ale stačí jedno slovo a jsem jeho, haha, ups, pardon, nevadí, jdeme dál.

Na jeho Deníky jsem se těšila rok jako na žádnou knihu dlouho ne, chodila jsem se ptát do knihkupectví celý týden, jestli už ji naskladnili, nicméně na druhou stranu nutno podotknout, že i když jsem si je ráda přečetla a mohla nakouknout do mysli a poznámek jednoho z lidí, které na světě nejvíc obdivuju, je to vlastně ošemetné a nepatřičné číst, těžko říct, jestli by s tím souhlasil, jak by se cítil, ale prý je taky plánoval vydat (jen by je asi výrazněji osekal) a já jsem za to kouskem srdce sobecky ráda, i když mě za to asi někteří odsoudí, ale tomu se nedá ubránit, když je to někdo, koho tak milujete a obdivujete. Četla jsem to s bezmeznou úctou, respektem, vážností, skromností a oddaností.
(když tak nad tím přemýšlím, v dnešní době většina z vás sleduje své oblíbené osobnosti na instagramu, kde jim vidíte až do talíře, ne li jinam, nevadí vám lajkovat jejich polonahé zadky a sledovat každý jejich prd, ale tohle vám vadí, přitom je to v podstatě to samé a u Alana je to aspoň důstojné, chytré, smysluplné; holt doba pokročila a co je na internetu, stává se automaticky normálním, zvrácený svět)

Tahle kniha je předně pro fanoušky Alana jako takového - herce, člověka, osobnosti, přítele. Alan není jen Harry Potter, respektive Snape, což je bohužel pro většinu lidí jediný důvod, proč knihu četli, a to je zásadní problém. Mám pocit, že ho lidi vůbec neznali, a potom nechápu důvod, proč knihu četli, pak to nedokážou ocenit. Jsou to deníky, ne beletrie, je to Alanovo nitro a život, jeho intimní pocity, myšlenky a vzpomínky, humorné i naštvané zážitky a postřehy, ne zákulisí Harryho Pottera, jak asi většina předpokládala. Alan je mnohem víc než jen Snape, ačkoliv ho přivedl k životu, já ho miluju a patrně to bude jeho mezi lidmi nejznámější role, kterou si svět bude pamatovat, ale byla bych ráda, aby si ho svět pamatoval taky hlavně a předně jako unikátní osobnost, jíž byl. Jedinečný, nadaný, laskavý, šlechetný, inteligentní, vznešený, srdečný, pokorný, uctivý, charismatický člověk se srdcem i rozumem na správném místě a spoustou dalších geniálních rolí a chvil běžného života - a o tom ta kniha totiž je (doporučuju se podívat na jeho filmografii, jak sám říká, jestli chtějí lidé vědět, kým je, všechno je v jeho práci; z mých nejoblíbenějších Dogma, pro mě jeho nejlepší role, takové ztvárnění se jen tak nevidí). Alan totiž byl přesně takový, jak ho známe, ale taky úplně jiný než pod obalem svých rolí, a tyhle jeho zápisky vám pomohou to/ho objevit.

Dokážu pochopit, že to někoho nevtáhlo, protože je to, pravda, pro mnohé psáno zvláštní formou a těžko se to hodnotí, možná by se to hodnotit ani nemělo, nepřísluší nám to, ale nedokážu pochopit, že tomu někdo vyčítá obsah, aniž by si zjistil, o čem a o kom to vlastně je a proč to čte někdo, kdo nezná jeho filmy ani jeho samotného. Nemělo by se to číst jako beletrie, není to ani biografie, však on to taky nepsal jako knihu, tenkrát ani netušil, kolik lidí to bude číst a že to vůbec budou číst. Možná vám bude příjemnější a intenzivnější si to dávkovat podle nálady a ponořit se do toho, než to do sebe hrnout v kuse celé najednou, pak je člověk moc zahlcen jmény a informacemi. Pokud nejste jeho fanoušci a znáte jen a hlavně Snapea, nečtěte to, on si to nezaslouží.

Jako skalní fanoušek znám všechny jeho filmy nazpaměť a znám plno věcí okolo, z natáčení a podívat se na ně a jejich zákulisí jeho okem bylo fascinující. Myslím si, že ho (v rámci možností) znám dobře, ale tady se mi ukázal i v dalších stránkách a bavilo mě s ním všechno prožívat. Plus miluju jeho ilustrace, zkrátka umělec. Dojal mě i rozesmál. Mám tam nepočítaně záložek, protože miluju jeho humor, upřímnost, přirozenost, poznatky, připomínky a chci si je uchovat. Alan je sice obdivuhodný a mimořádný muž, ale je to taky obyčejný člověk jako my všichni, což na něm asi stejně miluju nejvíc, a to z něho a z jeho deníků promlouvá. Ona si většina lidí myslí, že je to přísný morous, jako Snape, protože ho neznají, ale on je naopak tak veselý, přímočarý, bezprostřední a milý chlapík. Vidíte, stále o něm píšu v přítomném čase...

Pro mě osobně je to významná kniha významného člověka, ke které se s láskou, úctou a pokorou budu určitě často vracet, už jen proto, abych si ho připomněla. Alan je legenda a jeho lidská i herecká stopa, kterou zanechal, je nesmazatelná.

"When I'm 80 years old and sitting in my rockin chair, I'll be reading Harry Potter. And my family will say to me, 'After all this time?' And I will say, 'Always'." Strašně bych si a jemu přála, aby se to splnilo.

After all this time?
Always.
Miluju.
Děkuju.

5 09.11.2023

Ty vole, Jakube, k té knize by měl být poukaz na terapii, asi potřebuju vyhledat psychologa. Sakra kruciprdel. Když se řekne srpen, polije mě horko a nastoupí úzkost, a tohle přesně jsem cítila i u této knihy, přímo vystihuje moje pocity, ten srpen má asi nějakou obecně zvláštní auru. Kdybych chlastala, tak už se zřejmě válím někde ožralá a v bezvědomí, takhle mě jen sžírá úzkost, která vlezla až do nejmenších částeček mého nitra, mám rozervaný srdce, tělo těžký jak kámen a pulzuje mi to v hlavě. Prohrabal ses mi v duši a vnitřnostech, kam se málokdo dostal a kam jsem málokoho pustila, vyšplhal ses mi přes střeva až do krku, kde to všechno bobtná a dusí. Vlastně na to nechci myslet, ale musím. Neměla bych tě za to mít ráda, ale seš holt dobrej, jakožto prvotina - tleskám.

Takhle nějak si já představuju psycho. Nenápadné, pomalu se táhnoucí, vlastně jakoby nic, aniž by si to člověk uvědomil, schované za úsměvy, prožírající se do kostí a v hlavě se usazující temno, které se s každou stránkou stupňuje. Tohle mám pod kůží a už to ze sebe nedostanu. Nikdo nikoho nezabil, aspoň ne doslova, ačkoliv mě teda psychicky jo, nicméně účinek to má stejný, možná horší. Komorný, na obsah skoupý příběh, který ale psychicky i fyzicky vyčerpá. Jakub píše věcně, ale každé slovo zasáhne, kde byste to nečekali. Šla jsem do toho bez očekávání a skončila jsem zlomená, znechucená, nasraná, bolavá a zdeptaná, avšak taky spokojená díky dobré literatuře. Zasáhlo mě to v místech, která byla dlouho zavřená, a v myšlenkách a ranách, které byly dlouho potlačené.

Od začátku jsem se cítila strašně nepříjemně, přesto jsem nemohla přestat číst, až jsem na konci zjistila, že nedýchám. Horší bylo, když jsem se v tom příběhu začala poznávat, chvílemi mi přišlo, že čtu historii svého života. Mrazí mě, kolik dalších takových příběhů ve skutečnosti je, kolik jich znám, jsem jich svědkem, ať vědomě či nevědomě, ale není z nich úniku. Je strašný, když vám nikdo nevěří a vy nemáte komu věřit, ale nejhorší je, když už nevěříte ani sami sobě.

Knihu jsem si vybrala vědomě právě kvůli tématu, ale že se v tom najdu až tak a že to bude bolet až tak, jsem nečekala. No, jako by těch traumat nebylo dost, že jo. Dostals mě. Já si jdu lehnout někam do díry a utápět se v depresi, fakt díky, Jakube.

7 15.10.2023

Kniha, která se dle mého tváří víc originálně a atraktivně, než ve skutečnosti je. Nedá se jí upřít, že tam je myšlenka a nečte se špatně, ale nemělo to pro mě ten drive, to, co pohání neukojitelnou touhu po příběhu a po literatuře. Není to kniha, která by mi utkvěla na dlouho v hlavě a zanechala ve mně nějaký hlubší pocit. Je to první kniha, co jsem od autorky četla, takže nemůžu porovnat, ale i když mě to tolik neoslnilo, možná zkusím další knihy, jestli je to příběhem nebo autorčiným stylem.

Chyběla mi nějaká celistvost příběhu. Jako samostatné povídky bych to možná klidně ohodnotila i výš, ale jako příběh mi to úplně nesedělo a bylo tam spoustu hluchých míst. Přiznávám, že se mi text jako takový četl dobře, ale postupně to upadávalo a už mě to netáhlo tak, jako na začátku. Přišlo mi, že to bylo místy trochu na sílu, neplynulo to přirozeně a bylo to možná zbytečně předimenzované, přitom by stačilo pár stran ubrat a příběh víc stmelit. Potenciál to má, ale dle mého čistě čtenářského pohledu je nevyužit. Jako by ten nápad a pointa na začátku najednou vyšuměl a na konci už to nedávalo smysl. Mám ráda prosté, krátké a hlubší knihy, o tom žádná, ale tady to bylo ploché, žádný zvrat, nikam to úplně nesměřovalo. Kniha jako taková určitě není vyloženě špatná, neztratí se, ale nebylo to ono, něco tomu chybí, nenašla jsem tam něco, co by pro mě dělalo knihu zapamatovatelnou a čekala jsem víc. Je to pro mě zklamání, neurazí ani nenadchne.

5 25.09.2023

Mám depresi a může za to tato kniha. Nebo jsem měla depresi, a proto jsem četla tuto knihu? Těžko říct, teď už je to jedno, každopádně je to celé všechno jedna velká deprese. Ne depka, deprese. Jako těžký neviditelný mrak, který mi sedl na ramena, zažral se až do kostí a pomalu mě přitlačuje k zemi, cítím, jak se zmenšuju, až mě rozdrtí vedví. Mám na kůži vypálený cejch, který pořád pálí a propaluje se hlouběji a hlouběji a zanechá jizvy už na tak zjizveném těla a duši. Možná už bych si od té depresivní a deprimující literatury měla dát na čas pauzu, ale vlastně mi ta sebedestrukce teď vyhovuje. Když trpět, tak pořádně a nejlépe střílet do vlastních řad a otevřených ran, jedno trauma utišit druhým a novou bolest navrch jako bonus.

Tísnivé a tíživé i citlivé a křehké vyprávění, které mě stále psychicky i fyzicky bolí a nedokážu se s tím smířit. Další týden jsem nedokázala rozečíst jinou knihu, protože jsem se neodpoutala od této a ten příběh ve mně pořád žije. Přečetla jsem ji sice za 2 hodiny jak nic, přestože mě to ničilo, ale ty následky a pocity ve mně přetrvávají do teď. Věděla jsem, že to bude bolavé a těžké, ale to uvědomění a sebereflexe byly tak silné, jak jsem to nečekala. Pro mnohé možná jen příběh, pro mě hluboká niterná sonda do míst, která jsem měla dlouho zamčená, kde se znovu rozproudila potlačovaná bolest. Už vždy, když uvidím Símku, projede mnou silná bolest, která začíná u srdce a končí tam v břiše, kde jsou zasazeny všechny životní rány.

Kdo nezažil takový vztah, asi nemůže naplno pochopit chování hlavní hrdinky, potažmo hrdinek, jenže tohle je pod povrchem mnohem složitější, nejednoznačné a někdy bezvýchodné. Já vím, že někdy jejich pochody a jednání nemuselo tak úplně dávat smysl a mohlo vás rozčilovat, pátráte po jejich příčinách, snažíte se si to vysvětlit, ale ono to někdy zkrátka důvod ani řešení nemá, bohužel. Je to jako past, kdy se chytíte do želez, zranění zanechá stopy navždy, někdo vás přiváže na řetěz a kdykoliv se snažíte vymanit, rozběhnete se, ale přitáhne vás zase zpátky.

Jedna z nejlepších knih na toto téma, co jsem četla, a jedna z nejlepších knih tohoto roku.

9 22.09.2023

V poslední době objevuju spoustu nových, mladých českých autorek a autorů, jejichž tvorba se mi vtiskne do těla a zapíše na literární seznam - a Klára je jednou z nich. Myslela jsem, že literární vkus se lidem, respektive hlavně mně, navíc po tolika letech knihomolství, až tak nemění, ale literatura, nazvěme ji "o životě" a "momentálních tématech a problémech společnosti", a hlavně česká literatura, se pomalu, ale jistě dostala na moji první příčku. Nevím, jestli je to věkem, dobou nebo se člověk zkrátka posouvá a mění, ale přišlo to přirozeně a cítím se v tom jako doma.

Na knihu jsem měla zálusk, už když vycházela, těšila jsem se na ni, ačkoliv autorka mi byla neznámá, protože obsahuje všechna témata, která mě baví a mám je teď ve svém zájmu jak osobním, tak knižním, a chci o nich číst. Trochu mi to teď přijde jako takový boom, nebo jsem to jen dřív tolik nehledala a neviděla, ale přesto si myslím, že se o nich píše strašně málo. Klára dokázala obsáhnout spoustu témat, dobře zpracovaných, promyšlených, atraktivních a aktuálních, píše dobře, svižně a poutavě a má to hlubší myšlenku i pointu. Přečetla jsem ji za 3 hodiny (a s jednou zmrzlinou na nervy) na jeden zátah. V tomto ohledu mě to fakt bavilo a připoutalo, četlo se to samo a stránky mi ubíhaly před očima, že jsem se nestačila divit.

Je pravda, že jsem tam trochu postrádala nějaký takový prvek, který by tomu dodal víc celistvosti jako knize a bylo to pro mě trochu nedotažené, jako příběh to úplně nedrželo pohromadě, ostatně jako spoustě ostatním, s tím souhlasím, nicméně ve výsledku to nebylo nic, co by mi zkazilo čtení a kvůli čemu by pro mě kniha ztratila na zajímavosti a zájmu. V tomto případě pro mě vyhrává příběh nad formou, což si i myslím, že byla myšlenka knihy. Naopak si myslím, že v tak malém prostoru dokázat sdělit a uchopit něco takového a obsáhlého, je skvělé a ta hlavní pointa, za což si autorka zaslouží pochvalu. Vyvolalo to ve mně hodně myšlenek a otázek, které se mi usadily v hlavě a byla to místy i docela i velká sebereflexe.

Zvláštní je, že jsem to asi jako jediná nevnímala jako feministický román, ale to je asi tím, že feministka nejsem a nějak to nevnímám, osobně mě tohle označení čehokoliv mírně irituje, ani bych to neoznačila za ženské čtení, ale současná a potřebná témata, která by se měla otevírat mezi všemi generacemi i pohlavími.

Jsem ráda za tuhle knihu, i když forma a provedení trochu pokulhává, nicméně sdělení, obsah a podstata to vyvažuje a dodává tomu na kvalitě. Je potřeba více knih otevírající tato témata.

4 22.09.2023

Jedna dobrá matka je lepší než sto učitelů. Mateřská láska nezná hranic. Ale možná ne vždycky.

Téma mateřství je pro mě hodně osobní, celoživotní téma, kterým se zabývám hodně a často o něm přemýšlím, ať už z pohledu vlastního nebo nezaujatého. Zajímá mě to a je potřeba tato témata otevírat. Nemyslím teď nutně ze strany matky, mateřství jako takové obsahuje strašně moc podob - dcera, nechtění dětí, nemožnost mít děti, ať už z jakéhokoliv důvodu, manipulace, nespokojenost v mateřství nebo poporodní deprese, samoživitelky..., to všechno obsahuje mateřství. Je to jednak složité a důležité, ale taky nedoceněné, nepochopené a tabu. A kdyby se o tom víc mluvilo, zároveň by byla společnost víc chápavá a otevřená, mnoho mateřství a matek by na tom byly o mnoho lépe a s nimi i jejich děti. Být matkou v dnešní době, kdy jsou takové nároky a každý ví všechno nejlépe, obdivuju. Ale jestli něco nesnáším, tak ten přežitý názor, že žena, která není matkou, tak její život nemá smysl. Já sice matka nejsem, ale jsem dcera.

Ke knize jsem se dostala náhodou, Aleš Palán mi byl dosud zcela neznámý, ale vnitřně vím, že to přišlo osudově, právě, když jsem to asi nejvíc potřebovala číst. Přišlo to přesně v tu chvíli, kdy mělo, jak kdyby to psali přímo pro mě. Hledala jsem tu odpovědi, pochopení, uchlácholení i vysvětlení. Je to pro mě hodně osobní, přiznám se, že jinak bych tu knihu asi nečetla, zaměřím se i na další autorovu tvorbu, zpracování se mi líbilo, a jsem moc ráda, že jsem měla tu možnost si knihu přečíst, protože těchto knih je tu málo, přitom by se o tom mělo mluvit.

Vztah matky a dcery je to nejdůležitější, ale zároveň nejtěžší a nejsložitější v životě. Matka je někdo, kdo nás ovlivní, formuje a navede na cestu na celý život. Každý potřebuje mámu, a je jedno, kolik nám je, vždycky ji potřebovat budeme. Rozhodnutí být matkou je to nejzásadnější a nejzodpovědnější, bohužel na to žádná škola ani zkouška neexistuje. Být matkou je náročné a ne každá žena je na to dle mého stvořená. Nicméně biologie je to poslední, co z někoho činí matku.

Rozhovory jsou zpracovány citlivě a taktně, ač zvídavě a otevřeně, ale nenásilně a ohleduplně, což by každý novinář měl umět a takový by podle mě rozhovor měl být. Někde to jde až na dřeň, někde ne, všechno to jsou niterné zpovědi, ačkoliv každý to vnímá a popisuje jinak, a o tom to právě je, tíživé, bolestné a deprimující. Každý rozhovor je jiný, každý příběh je jiný, každá žena/dcera/matka je jiná, přesto mají rozhovory něco společné - cit. Jakkoliv ty vztahy byly rozbité, nefunkční a propastné, byl z nich cítit cit, který přesto všechno člověk v sobě má. Měla jsem sice o knize trochu jinou představu, to je pravda, ale tohle zpracování a téma se mi líbilo, zaujalo mě a zanechalo to ve mně stopu. Mám obecně ráda rozhovory a lidské osudy, přijde mi zajímavé sledovat, co všechno je jeden člověk schopný unést, takže tento formát je mi blízký. Četla jsem mnoho náročných a těžkých knih, ale stejně, tohle, asi i proto, že je to tak živé a reálné, opravdové lidské osudy a životy, nepřikrášleně, bez cenzury, upřímné, syrové, přímé, bezprostřední, byla jedna z těch nejtěžších. Z některých mi je opravdu těžko na duši, bylo mi z toho úzko a smutno, zároveň jsem s nimi soucítila a budu to mít v paměti navždycky.

Přeju všem ženám v knize i nám všem ostatním, ať už jste matky nebo dcery, jen to nejlepší do života i do vašich vztahů. Koneckonců všichni si přece přejeme moct říct nebo slyšet: mami, miluju.

11.08.2023

Nebe není vůbec žádný nebe, je to peklo, a hodně horký. Ještě teď mi hoří celé tělo a mám nervy na pochodu. Mieko je tady krutá, zlá, drsná, nekompromisní a nemilosrdná, ale zase skvělá, miluju všechny její literární polohy. Už když jsem četla Prsa a vajíčka, která mě ohromila, se zařadila mezi mé nejoblíbenější a za mě i nejlepší spisovatelky, za tím si budu vždycky stát. Čekala jsem na tuhle knihu jak na smilování, ostatně jako na všechny její knihy, a věděla jsem, že to bude opět super, tak, jak to umí. Nikdo by to nenapsal jako Mieko.

Je to divné takhle říct, ale literárně jsem si to užila, ačkoliv příběh mě deprimoval a ublížil mi, přesto to Mieko podala tak lehce, stroze a jednoduše, že to snad ani s tímto tématem nelze, ale ona to v sobě má. Není to vlastně asi žádná těžká literatura, co se psaní týče, ale o tom to není, ačkoliv mně její styl psaní vyhovuje a sedí, na první dobrou. Tady je to o příběhu, hlavně, o emocích, o sdělení, o důležitosti, o myšlence a o (ne)lidskosti. Je to syrové a surové, ale zároveň tak lidské a otevřené. Dalo mi to neskutečně zabrat a ta bolest pro mě byla živá a opravdová. Jsem takový ten masochista, ráda čtu o špatných a bolavých věcech, které jsem zažila, i nezažila teda, ale v tomto případě jsou vlastní zkušenosti až moc živé a bolavé. Vlastně i proto jsem si tu knihu vybrala, nějakým způsobem mi to pomohlo. Je zvláštní, jak válečnou literaturu dokážu číst jedním dechem, a tohle ne. Možná proto, že jsem to zažila.

Je to silný příběh, pro mě asi i jeden z nejsilnějších, co jsem kdy četla vůbec a rezonuje ve mně ještě dlouho potom. A vůbec není potřeba přehnané, obsáhlé a předimenzované literatury, naopak, tenhle střízlivý, stručný příběh, který mě zasáhl v těch nejhlubších a nejniternějších místech, do kterých se to zažralo a už nepustí a o kterých jsem ani nevěděla, že je mám, je mnohem víc. Bylo pro mě hodně těžký a náročný ho číst. Ne snad proto, že by byl napsaný nějak složitě, ale proto, že jsem to nedokázala snést a nemohla tomu zabránit, bolela mě z toho duše i tělo a vracely se mi vlastní vzpomínky. Začala jsem knihu číst venku, mezi lidmi, ale musela jsem jít do ústraní a soukromí, jednak to bylo až příliš bolestné, a potom bych musela někomu vrazit pár facek, jak mě to vytáčelo. Je to možná jen kniha, jen příběh jeden z mnoha, ale já jsem to prožívala jako by se to dělo doopravdy. A ono se tohle děje doopravdy, nebuďte naivní, akorát to nikdo nechce vidět. Je strašný, jak je šikana i dnes pořád akceptovaná a než aby se zakročilo, dělá se, že se nic neděje, aby to někomu neublížilo (jaká ironie). Japonsko - jedna ze zemí s největším počtem sebevražd, právě často důsledkem šikany. Aha. Musela jsem to rozdýchávát každou chvíli, jestli něco nesnáším, tak je to šikana. Strašně jsem si přála něco udělat, pomoct, zachránit, ale ta beznaděj byla fatální.

Mám pocit, že člověk, který to nezažil (díky bohu!) a neprožil, nemůže tenhle příběh ocenit a pochopit, a teď vůbec nemyslím tu literární stránku. Jen to nezasáhne tam, kde má, a tak, jak má. Ne že by lidi byli necitliví, ale ta realita je úplně o něčem jiném. Často potkávám skupinu japonských dětí na výletě, bydlím pod japonskou školou, možná je to u nás v Česku jiné, nebo doufám v to, ale vždycky přemýšlím, kdo z nich je asi ten šikanovaný...

Příběh, na který nezapomenu, je pro mě osobně hodně důležitý, zaryl se mi pod kůži, jsem ráda, že ho Mieko napsala, a měli by si ho všichni přečíst, třeba by něco pochopili, ale mám pocit, že to bude hodně nedoceněná kniha.

6 10.08.2023

Titanic, to je pro mě takový osud, jakmile to někde slyším nebo vidím, zašimrá mě v břiše a cítím takovou zvláštní náklonnost i záhadnou magii. Skvěle zpracovaný časopis/kniha, ve které je spoustu informací, do detailu, zajímavé i neznámé. Myslela jsem, že už vím asi všechno, ale i tady jsem našla něco nového a nepoznaného, možná se dá říct i pikantního, ostatně o Titanicu je a stále bude co objevovat, a tady můžete objevovat do sytosti.

1 06.08.2023

Jak ráda objevuju nové české autorky, tak jsem narazila na Terezu a přišla mi vhod právě kniha Schovávaná. Zaujala mě ještě předtím, než vyšla, ten příběh mě podvědomě přitahoval, protože v něm je to, co mám ráda - věkový rozdíl, sarkastický humor, originální zpracování a hravý jazyk, přesto jsem byla trochu zdrženlivá. Autorka pro mě byla dosud neznámá, nejdřív jsem si myslela, že je to její prvotina, nicméně mě příjemně překvapila a přidávám si ji na seznam svých oblíbených českých autorek, jejíž další knihy budu sledovat.

O knize jsem měla zhruba nějakou obecnou představu, jak by to asi mohlo vypadat, přesto jsem ani nevěděla, co od ní přesně čekat, ale sedlo mi to jak lidsky, tak literárně, přesně do nálady a s příběhem mi bylo dobře. Je to skvěle vystavěný příběh - nejen ten Šárky, i ostatních postav - s myšlenkou a pointou, který má spád, plyne svižně a sám, je tvárný a poutavý, bez zádrhelů nebo hluchých a nudných míst. Autorka použila jedinečný vyprávěcí styl, který člověku sedne do pusy i do mysli, měla jsem pocit, že mi to vypráví kamarádka, a rozkošný jazyk (jména postav geniální), který pro mě byl pohlazení po duši i pro mozek, miluju a oceňuju, když někdo umí tak krásně a vybraně používat český jazyk, aniž by to bylo násilné nebo trapné, i proto čtu a miluju knihy. Celý příběh je protkaný sarkastickým, ale jemným, lehkým a chytrým humorem, který byl podle mého gusta, a říkala jsem si, že bychom mohly být se Šárkou nebo s Terezou kamarádky. A ty téměř až ikonické postavy, haha, takové lidi bych chtěla potkat. Vtáhlo mě to do děje hned od první stránky, což je asi nejlepší způsob, jak zaujmout čtenáře, četlo se to samo a bavilo mě to. Nejdřív jsem myslela, že dám plný počet, ale na konci mi to přišlo trochu už zbytečně natahované, i když už to nebylo potřeba, zkrátila bych to možná tak o dvě, tři kapitoly, ale ničemu to neublížilo a ve výsledku mi to určitě nevadilo.

Mám ráda téma věkového rozdílu, to byl asi hlavní důvod, proč jsem si knihu vybrala, a přesto, že příběhů s tímto tématem už je určitě několik, tento považuju za opravdu originální a nápaditý. Líbilo se mi a dávám plus za to, že se tu nikdo zbytečně nelitoval, nelízal si rány, nepřenášela na nás žádná velká trápení, a když, tak s humorem, nestavěla jim do cesty záměrně zbytečné pofidérní překážky, byl to přirozený a reálný vztah dvou dospělých lidí, kterému jsem uvěřila, jako ze života. Přijde mi to, jako takový dnešní nešvar, jako kdyby snad neexistovaly normální vztahy. Nic vyumělkovaného, květnatého, osudového, zkrátka prostě jednoduchý, normální, lidský, citlivý a hlavně hezký vztah i příběh.

Kniha pro mě byla fajn oddechovkou, nicméně za typickou oddechovou ani romantickou literaturu, do které spadá a jak může zprvu působit, bych ji určitě neoznačila. Mám pocit, že Schovávaná skrývá úplně něco jiného, než by se mohlo zdát, že v ní je. V tomhle je něco takového... jiného, atraktivního, výjimečného. Ne že by oddechová a romantická literatura byla méněcenná, ale na to je to zkrátka moc nevšední. Žádná červená knihovna, taková literatura ze života s rozumem. A Tereze se to povedlo parádně.

6 06.08.2023

Kavárna Funiculi funicula a tady nová Dona dona je jako vracet se domu. Čekala jsem na tuhle knihu 3 roky, myslela jsem, že se ani nedočkám, a tenkrát mi nikdo nevěřil, že nějaký třetí díl je, ale přání se stalo realitou.

Knihy od Kawaguchiho byly jedny z prvních, co jsem z japonské literatury četla, a hned jsem se zamilovala a stal se jedním z mých oblíbených spisovatelů. Strašně mě mrzí, když vidím, že má tato série nižší hodnocení, ale spíš, než to, mě mrzí, že to je jen proto, že ty příběhy lidi nechápou nebo necítí. Japonská literatura není pro každého, to určitě, ale v dnešní zrychlené a zmlsané době, kde všechno musí být ultra a nastrojené, neumí lidi ocenit prosté, přirozené a všední příběhy, postavené na opravdovém životě, který všichni zažíváme. Hloubka, kterou tyto knihy předávají, je v běžných, nepřikrášlených myšlenkách mezi řádky, které jsou vlastně tak jednoduché.

Upřímně se směju nad tím, jak lidem vadí, že se v knize opakují myšlenky a pravidla kavárny. Jsou to všechno samostatné příběhy, ačkoliv na stejné vlně, ale logicky se každému musí tato pravidla říct, určitě byste byli šťastní, kdybyste se přišli vrátit do minulosti a nikdo vám tato pravidla a podmínky neřekl, no a pak byste byli třeba najednou duchem. Takové malichernosti. To je právě to, čím si lidi tyto knihy kazí. Ale vůbec, je to součást příběhu a těch pár řádků určitě nikoho nezabije.

Zažírá se do mě víc a víc ta myšlenka návratu. Za tu dobu, co jsem četla tyto (teď už) čtyři knihy, u nich čím dál častěji přemýšlím o tom, jestli a za kým bych se do minulosti vrátila. Po první knize jsem si říkala, že ne, že to nemá cenu, žít se má v přítomnosti. A taky bych musela hodně zvažovat, komu stojí za to ten čas věnovat a jestli vůbec. A vracet se kvůli sobě, abych měla dobrý pocit a klid mi přijde sobecké. Ale teď už mi to nepřijde jako blbý nápad, někdy aspoň ta vize a vědomí pravdy není od věci a asi to jediné a nejlepší, co člověk může udělat.

Myšlenka cestování časem je stále dobře zvládnutá, ačkoliv tyhle příběhy mi přišly malinko slabší, ale o nic méně pěkné. Má to spád, není to monotónní vykrádání nápadu a vždycky se mi to moc dobře čte, vlastně si u toho odpočinu. To je to kouzlo japonské literatury, podat i těžká a emotivní témata lehce a lidsky, přirozeně jako život.

1 17.05.2023

Můj šálek kávy. Opět jsem se napila plnými doušky této hořkosladké japonské kávy a ještě teď mám na jazyku tu nepopsatelnou literární atmosféru. Člověk by řekl, že čtyři knihy v podstatě o tom samém nebudou zajímavé a poutavé, ale není tomu tak. Natěšeně jsem vyhlížela každý díl a pokaždé mě to dostane, tentokrát v ladné růžové, jako když padá lístek sakury. Možná je to japonskou literaturou, možná atmosférou, možná mou zálibou v prostých a všedních, lidských příbězích a strohé, skromné, ale upřímné literatuře, ale sedí mi to a pokaždé se zamiluju.

Laskavé a od srdce podané příběhy a myšlenky, které jsou něžné a emotivní, ale nehrají na city, neždímou slzy ani vztek, prostě jen jednoduše plynou, jako v životě, a člověk je vnímá, přemýšlí o nich a nechává je do sebe proudit. Člověk o nich může přemýšlet, zapíšou se mu do paměti i do srdce, ale nezanechají v něm takový ten tíživý pocit. Nesnaží se ohromit nebo šokovat, není to nutné, protože umět zaujmout, zapůsobit a něco předat právě takovými běžnými a nepřikrášlenými příběhy a krásnou, líbeznou literaturou, je umění. Má to krásnou poetiku a symbiózu reality a nadpřirozena, které je ale tak přirozené. Krásně se tam snoubí ta směsice starého a moderního, jak je pro Japonsko typické. Člověka to obejme, zahřeje a má takový neobyčejný, ale okouzlující pocit v této rychlé době a ve světě plném chaosu.

Stále mám pocit, že to lidi nedokážou ocenit a pochopit, než že by se jim to nelíbilo, což je strašná škoda, ale chápu, když je člověk zvyklý na tu "senzační" a překypující literaturu, proniknout do tohoto obyčejného příběhu není lehké. To poslání a ta jedinečnost je právě v té jednoduchosti a v tom číst mezi řádky a vnímat to skryté.

Znovu se mi potvrzuje, jak není potřeba přehnaných a strojených akčních příběhů, stačí inteligentní myšlenka, klidný a poutavý styl psaní a to je to ono. Nechci se opakovat, plyne to v tom stejném rytmu, ale i když v něčem stejné, není to jednotvárné, každý příběh a každá kniha je úplně jiná a svá. Předchozí díl mi sice přišel o malilinko slabší, ale tyto čtyři příběhy byly opravdu procítěné, křehké a něžné, chytly mě za srdce. Tošikazu to umí jak se slovy, tak s city, a to je jeho kouzlo a úspěch.

Je to zvláštní, ale pokaždé u těchto knih úplně cítím tu pachuť kávy, kterou piju výjimečně, ale pokaždé tak známá a lahodná, i trochu trpká...

6 16.05.2023