Lauralex komentáře u knih

John opět vsadil na to, co ovládá nejlépe, a ukázal, co umí. A já opět vsadila na Johna. A nezklamal. Autor, jehož jméno a knihy už jsou pro mě sázka na jistotu.

Jsem vděčná, jak za sebe, tak za ostatní, že tu je někdo, respektive zrovna John, který se věnuje těmto tématům, a to s takovou citlivostí a přirozeností a důležitostí zároveň. Myslím, že jeho příběhy se mohou pro mnohé stát podporou, jakýmsi prostředníkem k přijetí a pochopení sebe sama a smíření pro okolí a blízké, což je pouhou knihou, několikastránkovým příběhem, opravdu obdivuhodné. Nepíše totiž jen knihy, vkládá do nich poslání a nepřímo podává pomocnou ruku.

Otevřeně a lidsky vystavěný příběh s napřímo vykreslenou atmosférou a plno myšlenek mezi řádky. Žádné ideály, žádné růžové brýle a sladká slova, přímá realita dnešního stále ještě ne tak úplně tolerantního světa, podaná tím unikátním Johnovým stylem, zaměřeným na každého. Ani tentokrát bych to proto neřadila do YA, protože John je jednak autor, který se svým stylem vymyká a má vyšší přesah, a pak znovu vytvořil příběh silný, opravdový a podstatný stejnou měrou pro mládež i dospělé. A ať stojíte na kterékoliv straně situace, odpovědí je: milujte se, jací jste, a mějte duhu v duši.

4 30.08.2020

Ve světě thrillerů jsem v podstatě začátečník, takže možná k tomu zatím přistupuji mírněji a hodnotím výše než kdejaký znalec, každopádně kniha to po literární stránce rozhodně není špatná. To, že autorka má zkušenosti jak v psaní, tak v právu, a umí pracovat s příběhem i textem, se nedá popřít a tady to funguje komplexně.

Jelikož tolik načteno ještě nemám, nemůžu úplně říct, které atributy jsou v tomto žánru a příbězích nejzásadnější a jak přesně je posoudit, v každém případě to mělo spád i přesvědčivou zápletku. Udrželo to mou pozornost i napětí, zajímalo mě, jak to dopadne, vzbudilo to ve mně otázky i domněnky, takže to zásadní, co jsem očekávala, bylo splněno. Nicméně někde mi to přišlo až příliš překombinované a americké, zkrátka už moc tlačení na pilu a přizpůsobené pro líbivost čtenáře. Každopádně celkově je to napsáno velmi čtivě a člověka okamžitě vtáhne do děje, protože Bonnie předhazuje zápletku, indície a vyústění tak zaujatě a sporně, že nemůžete žít bez toho, aniž byste se dozvěděli, jak to dopadne.

Ať už jste v tomto žánru staří pardálové, nebo začátečníci, myslím, že tato kniha vám naservíruje příjemně napínavý a psychologický příběh, který vám možná nedá spát.

2 30.08.2020

Proč čtu o největším bolševickém státě, ptali se mě.
Protože málokdo zná rozdíl mezi Severní a Jižní Koreou, málokdo ví, co jejich život obnáší, jak odlišná kultura tam byla a je a to, co všude jinde považujeme za normální, samozřejmost a jistotu, vůbec neexistuje. Protože nejde vidět jen tu hezkou část, není to jen černé, nebo bílé, není to záležitost pouze jejich země a politiky, nýbrž celé naší planety, a protože si myslím, že by se o to měl svět zajímat více, odpovídám já.

A jestli něco z toho nevíte, nebo si něco z toho myslíte, přečtěte si tuhle knihu, která vám to ukáže v opravdovém, leč dětském, o nic míň však krutém a devastujícím světle.
Nemůžete věřit nikomu, ani vlastní rodině, bojujete o vlastní místo na Zemi, ba co víc, o vlastní život, dítě, či dospělý, v dnešní době neuvěřitelné. A kvůli čemu? Tohle se musí změnit.

5 30.08.2020

Eleanor mi umožnila naplno prožít mé osobní bolesti, jak psychické, tak fyzické, projít si kus cesty k sobě samé, pochopit minulost a přijmout přítomnost, najít v sobě přítele, užívat si vlastní asociální i bohémský svět, získat sílu stát si za tím a mít se občas nakonec vážně skvěle.

15 30.08.2020

Korejský, jakožto i celý asijský svět mi dávno není cizí a už delší dobu je v popředí mých zájmů. Do svého korejského literárního období jsem si čistě ze zvědavosti vybrala na začátek právě tuto knihu a i když se najdou výhrady, nelituji. Pohled na tuto knihu má totiž dvě zcela diametrálně odlišná hlediska.

Na Pačinko se dá pohlížet buďto jako na výpravný beletristický román, kroniku, nebo jako na literaturu faktu a historickou sondu do života a dějin Korejců a Japonců, nicméně pouze jako na každou část zvlášť, nikoliv dohromady, což je škoda a pro mě značný nedostatek, protože kdyby spolu tyto dva světy v příběhu fungovaly, byl by to opravdu bestseller, na který aspirovala. Ze začátku má ambice s historickým naučným podtextem, později se ale zvrhne "pouze" ke klasickému uměleckému vyprávění. A teď si vyberte.

Každopádně ať tak či tak a co bylo mému srdci bližší - zde to byl pocit příběhu z korejského pera, který o kousek zvítězil nad dějepisnými otázkami - celkově mě to upoutalo a připravilo skvělý čtenářský zážitek. Sžila jsem se s celým příběhem, až se pak na dlouho nakonec stal i mým. Čtení jsem si užívala, nespěchala jsem na něj, bavily mne všechny dějové linky a vracela jsem se k tomu vždy jako ke starému příteli. Jestli tato kniha totiž něco je, tak opravdu čtivá. Ať už je lepší, nebo horší, jak se jednou začtete, už vás nepustí. Má pár hluchých a uspěchaných míst, i tak přirozeně plyne. Vnímala jsem to spíš jako oddechovou knihu, leč téma není oddechové ani trochu, a až na konci jsem si uvědomila, že ten příběh jednou skončí a že mi to vlastně bude líto, protože jsem s ním strávila pěkný a dlouhý čas, který za to stál.

Ve výsledku je to dobře napsaná kniha, která vám naskytne buď epický příběh jedné rodiny, nebo alespoň jednodušší povrchové nahlédnutí na kousek korejské historie.

4 30.08.2020

Kavárnička Funiculi funicula je rozhodně jedním z knižních míst a příběhů, které se mi zapsalo do srdce a kam se vždy tak moc ráda vracím. Čím dál víc přemýšlím, jestli nejsem ve skrytu Japonka... V tomto japonském prostředí plném myšlenek, citů, emocí a tajemna, kde čas a život plyne po svém, jsem se našla a cítila se v něm jako doma. Už po první návštěvě jsem byla okouzlena a i druhé posezení nad kávou a všemi jejími dalšími příběhy jsem si vychutnala až do dna.

Celé je to, tak jako první díl i veškerá asijská kultura, opředeno jedinečnou japonskou aurou a místními legendami a tradicemi, které člověka pohltí, jako by sám byl jejich součástí, a právě to je kouzlo této knihy. Leč vesměs běžné, skromné lidské příběhy, svou podstatou a filozofií tomu dávají značně hluboký rozměr, který pohltí tělo i mysl. A pro mě je právě tento ráz a rozjímání Japonsku vlastní opravdová literatura. Oblíbila jsem si ji díky těmto poetickým příběhům a tento žánr a styl řadím na vrchol literatury. Když je čtu a vnímám, mám pocit pravého vyjádření a oslavy literatury jako takové. Mohla bych se v nich utopit, a stále bych neměla dost.

Leč kávu výhradně nepiju, tato kávová chuť a aroma příběhu, které je z knihy tak citelné, mi moc přišlo k chuti. Doufám tedy, že budu mít možnost, přečíst si i třetí díl, protože sem bych se ještě alespoň jednou ráda vrátila.

6 30.08.2020

S každou Fredrikovou knihou si říkám, že už to nemůže být lepší, ale on to pokaždé dokáže. Vím, že je geniální, ale tady jsem zase viděla, že je ještě víc boží. Buď je to tím, že mu tak rozumím, nebo že rozumí on mně, anebo obojí, ale rychle se v literatuře stává mým číslem jedna, ve vší úctě k mým oblíbeným spisovatelům, jenže Fredrik je fenomenální a tahle kniha to jen povyšuje.

Postavit příběh na loupežném přepadení, které vlastně ani tak není loupežným přepadením, ani ničím jiným, ve kterém se ve skutečnosti skrývá problematika duševních nemocí a úzkostí, to může a umí jen on. Dokonalé. To celé s citelným, detailním a opravdově lidským vykreslením postav, jejich emocí a duše a životů na několika málo stranách - jsem zcela ohromena. Nemám slov. Sedím tu s otevřenou pusou a nemůžu se z toho vzpamatovat. Jsi vůbec člověk, Fredriku, nebo nějaké stvoření z jiného vesmíru? Ty víš, jak na mě. Člověk přečte tolik odborných knih a článků, hledá terapie, a pak se objeví Fredrik a rázem všechno toto předčí jedním naprosto bláznivým, ale duchaplným příběhem. Já nevím jo, ale tak nějak tady předčil v psaní a vůbec ve všem všechny autory, on má fakt dar.

Skvělá propletená humorná zápletka s psychologickým a duševním podtextem, unikátní. Opět musím vyzdvihnout jeho humor, který je jedinečný a dává smysl, a také jeho znalosti duše, které sem mistrně dokázal promítnout, a neplácá jen tak něco, aby byl zajímavý. Netváří se, že sežral všechen humor světa, na nic si nehraje, nechává to přirozeně plynout, a tím víc to obdivuju.

Po všech stránkách super, nemám, co bych vytkla. Pro mě jeho nejlepší kniha. Miluju, smekám, děkuju. TOP 2020 a TOP FREDRIK. Jestli brzo nebude nějaká nová kniha, tak mě omejou.

12 24.08.2020

Naštěstí je Tom Hanks ještě naživu, ale kdyby nebyl, obrací se v hrobě.
Nechala jsem se zlákat anotací, která mi přišla trochu jako popis mě samotné a zní v tom potenciál, ale hned po první stránce mi došlo, že jsem se spletla. Já nejsem tak tupá a naivní. Bez urážky, to je fakt. Nevím, jestli už jsem tak stará, nebo jestli mě zkazila realita, ale tohle fakt nešlo. Stále jsem přesvědčená, že i takovýto příběh se dá napsat lákavě, vtipně, s nadhledem a dobře, ale tady se to jako další v zástupu opět nepovedlo.

Autorka možná umí psát, co se stylu týče, proto dávám alespoň jednu hvězdu, každý nějak začíná, nicméně tvořivost příběhu značně pokulhává. Naprosto chápu, o co se autorka snažila, ale bohužel se tento záměr vůbec nepovedl a já jsem víc než zklamaná. A to jsem tak chtěla vypnout. Ale tady je to celé vypnuté už od začátku. Bylo tak nějak jedno, kde jsem přestala číst, protože se tam nic neočekávaného ani zásadního nestalo. Nebo bych se spíš ptala, co se tam vlastně stalo?

Zkrátka mě to nebavilo, vůbec, ani na zabití času. Nebylo tam nic, co by člověka upoutalo, něco mu to řeklo, nebo z čeho by něco měl. Takový prázdný příběh od začátku do konce, kde ani vtipy nebyly vtipné. Bylo jasné, jak to skončí, což by mi nevadilo, ale já to tady tak strašně nechtěla, protože by se tam stal aspoň nějaký zlom, ale ono prostě nic. Vůbec. Nic.
Tohle je asi první případ, kdy vážně lituji peněz utracených za knihu.

24.08.2020

Nesnáším Hitlera a miluju růžové králíčky.

2 15.08.2020

Kniha hořkosladká jako káva sama. Ještě teď cítím tu chuť na jazyku i v srdci. Je to chuť tak známá, že jak jednou ochutnáte, už nezapomenete, vybavíte si ji, kdykoliv na to přijde. A stejně tak v případě této knihy a jejího příběhu. Vystiženo příhodně a jednoduše, tahle kniha je přesně jako kvalitní, sametově lahodná káva.

Japonská literatura má jeden specifický rys - cítění. Tenhle pohled a pocit v jiných žánrech nenajdete. Odráží se v tom nátura a jemná a ladná linie života a myšlení, pro Japonce tak známá. Jak se jednou začtete, už se necháte unášet na vlně země vycházejícího slunce. Měla jsem takový povědomý pocit, jako bych byla doma.
Avšak tento asijský ráz není pro každého.

Vše tak důvěrně známé, ale podané, jak je pro Japonsko a jeho povahu typické. Velké osudy, nicméně nejde o zásadně obrovské a katastrofické zvraty. Nedějí se tu před očima žádná velká dramata, nýbrž obyčejné a nenásilné lidské příběhy. Přesto má svoji hloubku a filozofii a krásné poetické zalíbení. Cestování v čase je vděčnou a dnes rozšířenou tématikou, avšak v tomto případě, zde promítnutá, originální, jak to neumí nikdo jiný. Podmaní si všechny smysly i chuťové buňky.

Pro nadšence japonské literatury další krásný kousek, pro ty, kdo jsou tímto stylem nepolíbeni, skvělý začátek místního a tradičního charakteru. Přesně na to jedno odpolední posezení v kavárně se šálkem kávy. Ovšem také se může stát, že se začtete a káva vystydne...

14 29.06.2020

Kdo Kdovík je, ze srdce k Vánocům lne. ♥
Bez Grinche nejsou Vánoce. Klasika jak knižní, tak srdeční. Téhle zelené potvůrce vždycky podlehnu a jakékoliv jeho zpracování miluju. Dala bych to přečíst každému, kdo někdy hledal, zapomněl nebo nepoznal kouzlo a smysl Vánoc, dítěti, či dospělému.

1 21.06.2020

KAWAII!
Směsice rámenu, japonského kouzla, zběsilého roadtripu, asijského seriálu a klasické mangy. A tak strašně mi to bodlo. Už dlouho jsem potřebovala něco tak příjemného, lehkého a nepříliš dramatického. Moji potřebu to naprosto splnilo. Ještě teď mám motýlky v břiše.

Možná že kdybych v tomto světě nebyla sama zainteresovaná, což byl i důvod, jak jsem se ke knize dostala, moje nadšení by třeba bylo o něco menší, tohle mi hodně hrálo do nálady a povahy, ale myslím, že i tak by se mi to líbilo, celkově je to tak sympaticky podáno, že se člověk cítí dobře a spokojeně.
A nevím proč, ale celou dobu jsem před sebou viděla seriál My secret romance, úplně takové deja vu.

Plně využitý prostor příběhu, nic nechybělo, ani nepřebývalo a plynulo to krásně po celou knihu, další prodlužování a natahování, leč věřím, že by bylo napsáno stejně hezky a dobře, by tomu jen ublížilo.
Od začátku bylo jasné, jak to dopadne, což je někdy na škodu, ale tady jsem to autorce vůbec nezazlívala, ba naopak, přála jsem si/jim to od prvního setkání. A tady ten konec ani nepůsobí plytce, přesně tak to k tomu příběhu sedí. Jediné mínus, co mě mrzelo, byl ten "dovětek" o Katsuovi, a kdyby to tam nebylo, celý ten příběh a vztah/vztahy by získaly podle mě na větší autenticitě, prožitku a přímočarosti.

Teď mám akorát tak chuť hned sbalit kufry, zarezervovat první letenku, nasednout do letadla a podniknout svoji dobrodružnou cestu po Japonsku (kam se chci už dlouho podívat, moje vysněné místo). V téhle cestě za láskou bych byla totiž ráda o něco déle.
Takže až se někdy budu chtít zase přenést do asijské atmosféry, rozhodně budu moct sáhnout po této knize.

1 14.06.2020

Pokud by byl život s BAP jako tenhle komiks, asi bych ani tolik neprotestovala. A on vlastně je, ale každý má ten svůj, který se ale v mnohém prolíná. Kdybych to totiž měla nějak definovat, dalo by se to popsat jako takový celoživotní komiks.
Jsem ráda, že tohle téma se otevírá stále víc a víc, zároveň to byl můj první komiks a hned na toto téma. A povedlo se to skvěle.

Nemám moc ráda hodnocení "biografických" knih, tím spíše o duševních nemocech, protože jednak je to dost osobní, a potom každý to prožíváme jinak, takže kdo jsem, abych mohla hodnotit, jak někdo prožívá svou vlastní depresi, leč soucítím.
Ale jako zpracování knihy určitě plný počet, spojení zásadního tématu a komiksu se mi moc zamlouvalo a bylo to nahlédnutí zase z jiného pohledu, a k tématu se to hodilo. Ellen to dokázala spojit výtvarně, textově, vážně i humorně.
Kapitoly mě bavily odvíjejíc se od toho, v čem jsem se viděla, co mě zasáhlo a co zase méně, každopádně jsem se nenudila ani chvíli. Člověk buď souhlasně přikyvuje, jo, tohle je přesné, nebo vidí, jaké to taky může být a co se děje v myslích dalších.

V kategorii komiksů určitě nepřehlédněte.

4 14.06.2020

Mňau! ♥ Tohle bylo po kočičsku nádherné.
Tohle nevnímám jen jako knihu, další příběh, ale jako osud. Je to ta "moje" kniha. Přísahám, že kdybych si teď musela vybrat jednu knihu, kterou bych si vzala na pustý ostrov, byla by to tahle. Taková jemná, japonská, emocionální klavírní skladba pro ty nejcitlivější duše. Jestli je japonská literatura tak krásná, tak ji chci číst víc a víc.

Můj doposud vůbec nejrychlejší a nejvíc "na slepo" nákup v knihkupectví všech dob, ať už po stránce technické, tak po stránce literární. A byla to jedna z mých nejlepších zkušeností a zážitků, co se četby týče. Narazila jsem na ni nezávisle na sobě několikrát a okamžitě jsem věděla, že tuhle knihu chci číst, jako by to ke mně promlouvalo, prostě jsem to uvnitř cítila. Aniž bych věděla, o čem to vlastně přesně je, nebo jaké má hodnocení, sebrala jsem se a hned pro ni běžela do knihkupectví s lehkým šimráním v břiše a štěstím v očích, když jsem ji držela v rukou.

V Japonsku se teď v mysli cítím jako doma a už dlouho jsem chtěla vyzkoušet něco z japonské literatury, takže to přišlo přesně vhod a opravdu jsem si nemohla vybrat lépe. Zamilovala jsem se hned na první stránce, kde mě to rozesmálo i dojalo zároveň, a tak to pokračovalo v podstatě po celou dobu příběhu, až to na konci vyústilo v záplavu slz. Chtěla jsem s tím příběhem trávit každou volnou chvíli a nejraději bych se do něj přenesla, abych jej nemusela opustit. Nevím, jestli jsem si někdy vypěstovala tak hluboký, nebo vůbec nějaký tak přirozený a opravdový vztah k postavám, a jestli je to normální, ale Satoru i Nana ve mně zanechali velkou citelnou stopu. Dokonce jsem krátkou chvíli přemýšlela, že si to snad nechám vyspoilerovat, protože jsem těžko dokázala žít s pocitem, že nevím, jestli to dopadne dobře. No nenechala, přečetla jsem si to sama a snad nikdy jsem nebyla víc smutná a šťastná zároveň. Od začátku jsem věděla, že to nezvládnu, a taky že mě to naprosto zlomilo. Přesto ve mně proudí veletoky lásky a štěstí. A kočkomilství.

Nejkrásnější a nejmilejší kniha, co jsem v životě četla. Kéž by byla delší...
Ať teď, Nano, běháš kdekoliv, vždycky se budeš vracet do mého srdce.

7 06.04.2020

Jaká škoda, že tahle kniha u nás tak dlouho byla a zůstala opomíjená a téměř neznámá. Za mě je to povinné čtení, ať už kvůli skutečnostem, podpoře českého autorství nebo silnému životnímu příběhu.

K těmto knihám přistupuju vždy s obdivem, pokorou a jakousi lítostí, soucitem. A Dagmar ve mně vyvolala všechny tři emoce a myšlenky. Zajímavější to pro mě bylo o to víc, že je to naše vlastenecká krev, a potom jsem si Terezín sama prošla a nikdy na to nezapomenu. Co se toho týče, všichni víme, že Terezín byl spíš taková přestupní stanice, takže na jednu stranu se tam měli ještě „dobře“, což bylo to, co mě na knize trochu překvapilo. Po všech těch hrůzách Osvětimi, Březinky a dalších jsem to čekala vlastně asi trochu drastičtější. Bylo to pojato spíše z pohledu myšlenek, dospívání, lásek, emocí a vztahů než politických otázek a faktů, ale na tom taky něco je. Tím je to právě originální, osobitější a člověka to nenechá chladným.

Přesto, že je to tak silné téma, je to často naplněno optimismem, láskou a dobrotou. A to se v takových knihách často nevidí. A já jsem ráda a jsem hrdá, že kniha patří nám, pod české jméno Dagmar Hilarová.

1 15.01.2020

Ne vše stojí za to mít u pr**le, ale jako jakýsi takový základní průvodce, jak se ze všeho nepo, snad něčím zajímavý . S něčím se ztotožňuji, s něčím ne, něco mi přijde přesně vystiženo, něco je, dle mého, až příliš přitažené za vlasy a vyhnané do krajnosti, ale to tak asi i mělo být, aby si každý našel to svoje, co potřebuje, aspoň s tím já přistupuji k této literatuře. Nemám ráda přehnaný optimismus a věčně sluníčkové lidi, z toho se mi chce blejt, ale až přílišný uprdelismus taky není ta správná obrana. Mark sází na jednu kartu, bere to jen z jedné strany, a to mi na tom vadí, protože tohle nemá jen pravou a levou. Nicméně jako nápomocná kniha, nikterak ovšem motivační, jak nebrat život tak vážně, protože ze všech z nás zbyde prach, může pro začátek, nebo jen pro zábavu, přijít vhod. Místy vtipná, nikterak však do života přínosná kniha. Rozhodně bych jí ale nepřikládala takovou váhu, jako něco, čím se do detailu řídit a okamžitě spěšně měnit od základu celý svůj život.

4 12.01.2020

Netřeba velkolepých knih, aby vznikla velká poselství.
Jestli si takhle třídí myšlenky, tak je geniální, já se klaním a doufám, že to bude dělat častěji. To, co tu dokázal sdělit na pár stranách, se mnohým, potažmo nikomu, nepovede ani v rozsáhlejších literárních dílech. Budu se opakovat, ale je to kouzelník, novodobý fenomén. Ta hra s city a pocity, mistrně podané, vykreslené tak jemně a poeticky, že se vám chce usmívat a plakat zároveň. Činí tak něžně, jak to dokáže jen on. Miláček.

Jako bych zacítila hyacinty...

12 04.01.2020

Terno pro fanoušky Backmana - a pro mě jako pro předního. Už jen při zmínce jeho jména v souvislosti s novou knihou se ve mně rozechvěje radost a očekávání, ať to má 300 stran, nebo 50. A tady jsem už podle názvu hned věděla, že to bude super. Bylo to nové, jiné, přesto tradiční, a super, zkrátka Backmanovské, což je přesně to kouzlo jeho příběhů - on sám.

Je na čase zvednout tu trochu hodnocení, a proto jsem tu právě já. Nečetla jsem toho ještě tolik, abych mohla nějak zvlášť posuzovat, ale i z toho mála vím, že Fredrika miluju a patřím k jeho největším příznivcům. A tím to je, ten, kdo ho má opravdu v oblibě a rozumí mu, musí se mu líbit cokoliv, co napíše, jinak to nejde. Není tu nic mezi, buď se vám líbí a máte ho rádi, nebo ne a nepřijdete tomu na chuť. Tady v tom najdete to svoje, nebo naopak nikdy nepochopíte, co je účelem psaní těchto kratších knížeček. Přečtěte si to znova a třeba to přijde, jinak spíš hledejte jiné autory, protože nikdy nemůžete najít to, co je v jeho knihách ukryto.

Jeho hlavní výsada je lidskost a citlivost s laskavým humorem, vlastním asi právě Švédům a jemu obzvlášť. Málokdo dokáže do tolika málo vět vměstnat tolik emocí a myšlenek, že to vydá za celou tlustší knihu. Je to pro myslitele, hloubaly, životní melancholiky a duše, co se rády vyžívají v pocitech.

Backman pro vás spisovatel je, anebo není. Pokud ano, získali jste jedno životní terno.

9 03.01.2020

Upozornění: slovo láska se tu bude objevovat velmi často.

Pláču srdíčka. Kniha číslo 148. Moje srdce málem puklo. ♥
Láska neřeší. Láska miluje. Něžná láska jako každá jiná.
Láska - to je Rune. Rune - to je láska.

Věřím v lásku na první větu. A tady jsem do toho spadla po hlavě a okamžitě. Nechala jsem se lapit, přesladit a zlomit a je mi to úplně jedno, hrdě to veřejně přiznávám. Připravila mě o dech, povzneslo to moje srdce a něco takového jsem dlouho nepocítila. Jako bych se ocitla ve snu. Jeden pro druhého znamenají vše. Je to přeslazené, vysněné, nereálné, přehnané, ano, je, jenže pak se ozvalo moje srdce, moje vnitřní uvědomění a už jsem ji viděla jako svoje další poslání.

Láska je vzácná a je to jediná věc - emoce, která dává životu smyl. A ačkoliv jsem v životě víru už mnohokrát ztratila, tahle se mě drží stále. Vždycky jsem nejvíc věřila lásce. Věřím, že existuje. Věřím, že ji v sobě máme. Zvolila jsem lásku. A přesně to říká a předává tato kniha. Je to taková oslava lásky a já jsem z toho hotová. Oddanost. Upřímnost. Něha, cit, vášeň, porozumění, věrnost. A pak mě prudce bodlo na hrudi. Nebrečela jsem, řvala jsem. Řvala a řvala a řvala.

Myslela jsem si, že napíšu dlouhý komentář, jak je kniha nádherná, krásná, úžasná, ale tohle není o slovech, tohle je o pocitech, o procítění. Je to uvnitř. Ve mně. V nás. A kdo to necítí, nemohl dosáhnout bytí a tím ani ocenit tuhle knihu. Nepromýšlejte to, vciťte se do toho. Možná i to je důvod, proč píšu komentář až po dvou letech. Pořád je to ve mně, nic se nezměnilo, cítím to do posledního chloupku na těle. Jsem to já.

Řekněte mi, že tohle je opravdové. Že láska je neutuchající silou lidstva. Že takové oddané milování existuje.
Každá holka potřebuje v životě Runa.

9 04.08.2019

Vědoma si toho, že si zřejmě právě podepíšu ortel smrti, nemohu jinak. Upozorňuji, že kdo má tu knihu rád (okej, všechna populace vyjma mě), ať dál raději nečte.

Jestli je nějaká kniha, ve vší úctě k autorovi, kterou opravdu nesnáším, je to Saturnin. Už jen když někde okem zahlédnu tuhle zářivě modrou knihu, chce se mi křičet. Okamžitě po dočtení šla kniha z domu. Tohle fakt není nic pro mě. Upřímně jsem doposud nepochopila, co na tom všichni vidí. Haňte mě, ale mě to vůbec nezaujalo. Snad nikdy jsem se tak ukrutně nenudila, myslela jsem, že než to dočtu, tak dřív umřu. Radši bych snad psala test z fyziky, než četla tuhle knihu. Nechci vyloženě říct, že je to špatná kniha, je pravda, že můj smysl pro humor je specifický, náročný a těžko se mu někdo zavděčí, ale tady na tom nebylo veselého, natož vtipného zhola nic. Možná leda můj výraz, jak jsem u toho trpěla.

Já se omlouvám, je mi to vážně líto, raději z profilu této knihy odcházím, ale už NIKDY VÍCE, PROSÍM.