Lauralex

- poslat zprávu

Profil

	Lauralex Poslat zprávu (1995) Praha, (žena)
Informace:	Registrace: 18.04.2011, naposledy: 10.05.2012, v 20:15:00
Počet bodů:	0

Právě čtené knihy:

---

Kdo jsem

KDO jsem? Dobrá otázka, hledám na ní odpověď už sedmnáct let. Jedno ale vím: mám mozek a umím ho používat. Kdyby někdo vymyslel nějakej přístroj, kterej by lidem pomohl k sebepoznání, přihlásila bych se jako první dobrovolník. Na svůj věk se chovám podivně a podivně si taky přijdu, ale svět je plnej takovejch hybridů. Zkrátka teď čtete o někom, kdo je vlastně nikdo.

Dala by se sem napsat kniha s názvem "Můj život beze mě", ale nemuseli by jste ji pochopit a byla by delší. Tak to vezmeme od nejlehčího po nejtěžší. Jsem doživotně pubertální holka z města, která ještě neví, co chce a v nejbližší době to nehodlá zjišťovat, i přesto dál žije svůj katastrofální život, někdy s projevenou radostí. Samostatný, téměř dospělý dítě, jak ráda říkám, který v jistejch věcech potřebuje někoho za prdelí. Je mi sedmnáct, což už jsem zdůraznila, i když to tak nemusí vypadat, a rodiče mi vybrali sexy jméno Veronika, které nesnáším. Ráda vím, na čem jsem, i když to není dobrý, mám svoje sny a ideály, který se neplní, ale ten pocit, že to stále můžu chtít, je príma. Nesnažím se být "in", většinou splynu s davem. Neumím žít bez toho, aniž bych řekla svůj názor a s tím, aby mi někdo říkal, co musím. A hlavně, když něco chci, tak si zatím jdu a dotáhnu to do konce. Trpím entomofóbií, arachnofóbií a achluofóbií. Jo, a radši píšu, než mluvím; tak tady to je.

Jsem šíleně a nenapravitelně naivní, snílek jako prase, nezdravě hodná, musim mít poslední slovo a do toho všeho upřímná na tisíc procent. Chronicky úchylná, flegmatickomelancholická a doufám, že aspoň v něčem jiná, než lidi, který k životu nepotřebuju. Přispívám do charity a žiju v tak trochu idealizovaným, leč mým vlastním, vymyšleným světě.

ANO: Záchvaty smíchu, pohádky, jednoduchost, Vánoce, spánek, samotu, zvířata, divadlo, originály, nicnedělání, videa ze zákulisí, blogování, tátu, snění, pochvalu, věci, co se nedají vyjádřit slovy, reklamní předměty, K. H. Máchu, odlišnost, fantazii, papírnictví, knihkupectví, cetky, svobodu slova, český jazyk, staré věci, údiv, knížky, co jsou cítit novotou, určitej stereotyp, Prahu, když nikdo neví, co si myslím, peníze, šátky, tričko s košilí, široký kalhoty, bloky, blbůstky, poslední lavici.

NE: Souzení lidí podle toho, co mají rádi, bolest, hromadnou dopravu, hmyz, nakupování, tělocvik, když mě někdo budí, když moje matka všechno, co vidí, komentuje a řeší, psaní bez diakritiky, lidi, když se se mnou někdo z rodiny dívá na televizi, chrápání, mlaskání, klepání nehtama o něco tvrdýho, když učitelka při cvičení z češtiny diktuje čárky mezi větama, zbytečnosti, změny, zkoušení u tabule, bezmoc, střední školu, jak si táta všechno, co řeknu, překrucuje po svým, neodepisování na esemesky, tmu.

Shrnuto a podtrženo jsem jen jedna další z vás, která se aspoň trochu snaží žít svůj život s lidma, který má ráda, a ti by se dali spočítat na prstech jedný ruky. Ráda bych podotkla, že nepiju, nekouřím ani nefetuju, místo toho si radši otevřu knížku, něco namaluju nebo vyfotím, a můžem bejt rádi, že jsme rádi.

Ale jsme tu kvůli knížkám, ne?
Čtu od tý doby, co jsem se to naučila, ale povinnou četbu jsem ze srdce nenáviděla. Učitelky prostě neměli vkus či co to je. Zdědila jsem to nejspíš po matce, ta je taky na knížky. Rodiče mi nikdy nečetli, což mě dost mrzelo, tak jsem si to vynahrazovala sama.

Za nejoblíbenějšího spisovatele bych navrhovala Nicholase Sparkse. Pak se v mé knihovně objevuje Lenka Lanczová, Thomas Brezina, Sarah Mlynowska, Pamela Oldfield, Bernhard Schlink, Sue Limb a spousta dalších. Nic světobornýho, ale knížky považuju za určitej styl vysvobození z 21. století.

Vůbec nechápu, proč vám to vlastně všechno píšu ..nu což.

Čím to shrnout? Já jsem závislá na knížkách a knížky jsou závislý na mě.

- Poraďte nám, co tu vylepšit