Amazonka72 komentáře u knih

Poslední díl rodinné ságy... závěr. Je po válce a situace v Německu je ještě několik let složitá. Frankfurt je rozbombardovaný a ještě pár let potvrvá, než se z města stane opět místo k žití (nikoli k přežívání). Rodina, jako "středobod" všeho - díky rodině dokáže člověk překonat i ty nejtěžší okamžiky a ztrátu blízkých osob. Motiv rodiny je asi opravdu tím nejsilnějším, co nám paní Zwaig v tomto románu nabídla.
Celá sága je zajímavou sondou do historicky velmi bouřlivého období v Německu (první polovina 20. století). Rozhodně není ztráta času si ji celou přečíst, možná tak lépe pochopíme spoustu dalších souvislostí, a to i s ohledem na dějiny naší země.

2 25.07.2020

Druhý díl rodinné ságy. Děj se začíná trochu více rozvíjet... Kniha popisuje velmi zajímavou dobu v Německu, počínaje druhou polovinou 20. let 20. století až do roku 1938. Do doby, kdy již bylo jasné, jaký osud Židy v Německu čeká, a kdo mohl, snažil se z Německa uprchnout. Ze šťastného života se stává boj o život. Nebo spíše boj o přežití. Někdo včas pochopí, že je situace vážná, někdo se snaží nepřipouštět si blížící se tragedii. Co je však na této knize obdivuhodné, je rodinná sounáležitost. Možná je to nejsilnější moment knihy.

1 25.07.2020

Rozhodla jsem se napsat komentář ke všem dílům této trilogie najednou. Knihu jsem četla před několika lety a měla jsem potřebu se k tomuto tématu vrátit. Poslední dobou mám potřebu vracet se k událostem 20. století, snad abych lépe pochopila, proč se některé věci dějí v současnosti tak , jak se dějí... nebo vyrovnání se s minulostí? Kdo ví.
Každopádně mohu konstatovat, že když jsem četla tuto trilogii poprvé, příběh mě mnohem více "vzal za srdce" než nyní. Respektive lépe se mi četl. Téma, kterého se kniha dotýká, je zajímavé sámo o sobě. Život německé židovské rodiny v Německu v období cca od roku 1905 až do roku 1948 byl plný nečekaných zvratů. Musela to být těžká doba a je důležité si uvědomit, že i v hitlerovském Německu žili rodiny, které byly utlačovány, ponižovány, a nakonec i vyhlazeny.
První díl byl asi nejslabší, takový "rozjezdový". Zajímavý je však pohled na to, jak v roce 1914 v Evropě začala 1. světová válka. Narozdíl od té druhé se situace v téměř "idylické Evropě" situace změnila takřka ze dne na den. Tato skutečnost je i velmi pěkně popsána v knize, kdy začátek války zastihne rodinu Sternbergových při pobytu v lázních. Vše se změní ze dne na den...

1 25.07.2020

Z této knihy jsem přečetla několik příběhů při dlouhé cestě vlakem. A naprosto záměrně jsem ji otevřela kvůli příběhu Emila Zátopka ve chvíli, kdy jsem vlakem putovala na běžecký závod. K jinému sportu nemám takový vztah, snad jen k běhu na lyžích, takže výběr byl přirozený. Ano, příběh Emila Zátopka mě fascinuje a mnohdy si na něj vzpomenu, když polykám kilometry, nohy bolí a do cíle je tak daleko. Je fascinující sledovat, jak vůle dokáže dovést člověka až k samému cíli. A když už jsem byla začtená do jednoho sportovního příběhu, s chutí jsem si přečetla i další. Sport je úžasná věc, která dokáže náš život obohatit. Ale i přesto jsem přesvědčená, že radost je to do té doby, dokud se z něj nestane profese. Pak je to již velmi zavazující, ostatně jako vše, co se snažíme dělat naplno.
Proto je lepší sportovat pro radost a o tom vrcholovém sportování si jenom číst. Třeba povídky pana Oty Pavla, který je v psaní sportovních příběhů mistr.

6 12.07.2020

Remarque je zkrátka pan spisovatel. Jeho příběhy jsou vždy skvěle vystavěné, co se týče postav pak propracované do nejmenších detailů. Jeho hrdinové jsou plní emocí, rozporuplných pocitů i jednání, ale vždy uvěřitelní.
Zajímavý pohled na to, jak se žije člověku, který ztratí svoji vlastní identitu. Ve světě, který spěje ke zkáze. Na dobu čekání, kdy nikdo netuší, co přijde, ale každému je jasné, že to nebude nic krásného...
A opět láska. Autorovi hrdinové vždy milují naplno. Jako kdyby láska byla tím posledním, co člověku zbývá. A není to tak?
Jednu hvězdu ubírám, protože jsou knihy, které mě osloví více.
Každopádně je to sázka na jistotu i kvalitu.

9 19.06.2020

Slabé, slabé... Plytký příběh, u něhož jsem si říkala, jak moc je dobře, že se z něj nestal film. Film by byl fiasco, příběh “o ničem”. Kniha má tu výhodu, že představivost čtenářů mnohdy i nezajímavý příběh může vylepšit.
Ale na druhou stranu to byla celkem zajímavá sonda do života Scénáristy, který se snaží proniknout do velkého světa filmu. A tady narazí, protože specifika našeho českého filmového průmyslu jsou úplně jiná, než toho světového. A málokdo má tak ostré lokty a buldočí povahu, aby do tohoto světa pronikl.
Dokonce i popis života na Skotském venkově v přepychově zařízené vile s množství personálem, vyznívá pro malého českého tvůrce rozpačitě. Tolik se snažíme držet tempo, ale cíl nám stále uniká. A opravdu je tato cesta tou správnou? Není lepší zůstat sami sebou a nesnažil se být někým jiným?
Tak tohle jsou pocity a otázky, které se mi při četbě honily hlavou.
Ale jinak oddychovka na jeden deštivý víkend.

8 19.06.2020

Několik komentářů k této neobvyklé knize.
První setkání je vizuální. Kniha je krásná. Doslova. Vzít ji do ruky je už samo o sobě zážitkem. Prolistovat. Prohlédnout si ji. Vždy mě potěší, když je kniha i "krásná" na pohled. Autentické fotografie. Odkrytá vazba. Vše vyvážené, ladící oku...
A pak kniha a její obsah. Tohle není cestopis. Ani rady "zkušené cestovatelky". Jsou to pouze zápisky myšlenek, pocitů, které nás provázejí na našich cestách. Já si osobně myslím, že kniha je především o pocitech, a že záměr autorky nebyl napsat cestopis. Každý vnímáme cestu jako něco jiného. Možná proto je to kniha spíše pro čtenářky. Vnímáme svět kolem nás mnohem více emocionálně, a stejně tak je to i na cestách. Pro nás není důležité dobrodružství, ale spíš vnímání cesty. Alespoň já to tak mám. Nejsem dobrodruh, ale cestování miluji. Vnímám ho po svém, je to důležitá součást mého života, zážitky z mých cest jsou však důležité a podstatné pouze pro mě, asi by žádného čtenáře nezaujaly... Tereza však uměla své myšlenky sepsat tak, že je velmi příjemné je číst a rozumět jim.

Poslední vsuvka - k vnímání dobrodružství. Při čtení jsem si vzpomněla na příhodu, kterou popisovala ve své horolezecké knize Dina Štěrbová (česká horolezkyně, která zdolala Čo Oju). Při výstupu právě na Čo Oju v jednom z výškových táborů, dostala se svojí parťačkou chuť na sladké jídlo. Nebylo nic po ruce. A tak hodinu vybíraly nudle z instatní polévky, aby si je uvařily a osladily a měly tak na večeři sladké nudle... Krásný příběh, úplně je vidím, jak v mrazu, ve tmě, ve svitu čelovek, preparují nudle z nudlové polévky od Vitany. Ano, i tohle jsou pocity a zážitky, které nám, ženám, rezonují v hlavách a jsou pro nás podstatné :-)

4 28.05.2020

Mně se Dívka z Brooklynu líbila. Příjemné čtení, pokud venku skoro celý den prší a nikam se Vám nechce. Přečetla jsem ji za 2,5 dne, kniha splnila přesně ten účel, který má mít - pobavila a vyplnila den.
Musela jsem se smát, když jsem zjistila, že s odstupem týdne čtu opět knihu, která se tak trochu dotýká prezidentských voleb v Americe. Ano, i zde je naprosto stejně popisováno, jak je celá kampaň v rukou "schopných a chladnokrevných poradců", a že "moc" je tak silná, že odstraňuje všechny morální zásady.
Ano, příběh je místy trochu překombinovaný, zpočátku jsem měla problém se ve všech těch jménech a osobách, které se v knize postuplně objevovaly, orientovat, ale nakonec se vše propojilo.
Jednu hvězdičku ubírám, protože kniha na 5 hvězd musí mít "něco navíc", nějakou přidanou hodnotu. Toto byl, dle mého názoru, povedený příběh, který měl spád a bylo příjemné u něj trávit volný čas.
A ještě jedna vsuvka - ráda bych ocenila nové přebaly knih od tohoto autora - moc se mi líbí, jak nakladatelsví Motto vkusně pracuje s obálkami knih. Když se podívám na první vydání knih G. Mussa, tak doufám, že doba "vyzývavých fotografií" je snad již za námi. Mnohdy mě tyto "komerční" obálky, a la červená knihovna, od koupi knihy odrazují.

7 24.05.2020

Po náročném filozofickém románu jsme potřebovala něco "lehčího". Mám knihy D. Browna ráda. Především proto, že jsou propracované a je z nich vždy patrné, že autor musí velmi důkladně odborně nastudovat danou problematiku.
Anatomie lži se mi líbila velice. Narozdíl od jiných čtenářů právě proto, že se tentokrát věnuje poněkud odlišnému tématu, než většina jeho knih. A protože mám blízko k fyzice (a geologii jsem vždy chtěla studovat), odborné pasáže jsem doslova hltala. Zaujalo mě množství informací týkajících se meteoritů, ale i procesů v zemské kůře. Přiznám se, že toto téma bylo vlastně tím, co mě na knize tak moc bavilo. Všechno ostatní byla standardní "omáčka", kterou pan Brown zkrátka umí vystavět tak, že když knihu čtete, nemůžete ji odložit.

11 20.05.2020

Džungle před tabulí - jak trefný název. Ano, patřím do skupiny pedagogů a musím konstatovat, že naše profese je opravdu občas "džunglí před tabulí". Ale ke knize... první, co mě zaujalo, byl doslov. Mám doma knihu vydanou v roce 1976. Doslov, který srovnává tuto knihu s Makarenkovou Pedagogickou poémou, mě doslova dostal. Ano, v dobách socialismu bylo vše "jednodušší". Děti byly disciplinovanější, protože se, stejně jako rodiče, stále někoho bály. Škola byla místem, kde bylo potřeba jít s davem a moc nevyčuhovat. Naproti tomu v USA v této době již někteří pedagogové zažívali příběhy, jako mladý učitel Rick Dadier z této knihy. A po 30-ti letech demokracie mohu konstatovat, že Hunterova kniha, která je stará již téměř 70 let, je aktuální beze zbytku i v současnosti. Je tak těžké vzbudit v dětech zájem, někdy je to věc takřka nemožná. Většinou "tupě" sedí v lavicích a čekají, až hodina skončí. Vyžaduje to spoustu úsilí, aby žáci zpozorněli a začali skutečně vnímat výuku a hlavně se jí aktivně účastnit. Ale občas ten moment přijde, kdy se hodina povede, kdy se stane něco, co v dětech vzbudí zájem a rázem to ve třídě "vře". Možná proto spoustu učitelů stále vykonává tuto nelehkou profesi. Ten pocit, kdy se "hlavičky" přítomných otevřou a vy jenom vnámáte "proces", je nepopsatelný. Stáváte se v tu chvíli pouze moderátorem hodiny, o ostatní věci se postarají sami žáci.
Popis průlomové hodiny s povídkou "Jednapadesátý souboj" byl vrcholem knihy. Hltala jsem slovo za slovem a celý proces se mi odehrával před očima jako film.
Ano, občas je to "džungle", občas s námi žáci jednají velmi podobně, jak je to v knize popsáno. Ano, je velmi těžké získat si respekt děti, zvláště, když ho nemají ani ke svým rodičům. Ale když se to povede, stojí to za to!
Velmi dobrá kniha, měla by to být klasika a rozhodně povinná četba pro každého, kdo se rozhodne pedagogickému poslání věnovat.

12 20.05.2020

Tak tohle byla opravdu náročná kniha. Nejen svým rozsahem, ale i obsahem a formou. Rozhodla jsem se však, že ji zvládnu přečíst a rozhodně to nebyla ztráta času.
Filozofický román, kde se proplétají osudy protagonistů se symboly řecké mytologie. Pro mě někdy velmi těžký oříšek, protože se v řecké mytologii zrovna moc dobře neorientuji. Místy mi děj tak trochu připomínal některé z knih H. Murakamiho (svět, ve kterém se ocitl hlavní představitel, byl občas na hraně s realitou), ale tohle bylo mnohem obtížnější čtení.
Mnohovrstevnatost románu, spletitý příběh, pátrání ve vlastním nitru, láska a zklamání, zrada, zvědavost, to jsou asi prvky, kvůli kterým jsem se musela tímto obsáhlým románem prokousat. Potřebovala jsem zkrátka zjistit, kam až mě autor zavede.
Jediné, čím si nejsem tak úplně jistá je skutečnost, zda jsem opravdu pochopila o co autorovi šlo. Co bylo hlavním sdělením této knihy. Nějaký pocit ve mě nechala, je-li však ten "správný" , včetně pochopení všech náznaků, symboliky apod., to opravdu netuším. Ale to není asi podstatné, stačí, že jsem se pohybovala ve svém vlastním "knižním světě", který byl pro mě pochopitelný, a který mi sám odkrýval některá tajemství a příčinny jednání hlavních postav. I proto má smysl takové knihy číst.

6 07.05.2020

Taková velmi příjemná jednohubka na jeden večer. Příběh se mi líbil, znám jej z filmu, ale sepsané to bylo takové prosté... bez všech “kudrlinek”, které byly, z pochopitelných důvodů součástí filmu.
A téma nutící k přemýšlení - je lepší stárnout nebo mládnout?

5 16.04.2020

Tak já nevím... Je to jedna z velmi vychvalovaných novinek tohoto roku. Ano, četla se velmi dobře. Příběh je realistický, má rychlý spád, věnuje se problémům současnosti a může se zdát až děsivý...
Co oceňuji je fakt, že mě, jako matku teenagera, donutila se občas zamyslet nad důsledky svého jednání. Ne že bych o nich nepřemýšlela. Ale popisy ze strany matky musely zasáhnout snad každou mámu, která se občas diví, co to z jejího "sladkého drobečka" vyrostlo za podivně se chovající osobnost. Opět jsem si uvědomila, jak jednoduché je mít vedle sebe potomka, který nastavením a temperamentem odpovídá Vaší osobnosti. A jak je to těžké, když se vedle Vás objeví naprostý protiklad. To si pak říkáme, jak je možné, že to naše dítě vnímá úplně jinak. Takže ano, zamyslela jsem se tak trochu nad sebou a nad mým "občasným" chozením do pokojíčka a do koupelny, a řekla jsem si, že bych přeci jenom měla respektovat mnohem více soukromí svých potomků, kteří jsou už skoro dospělí.
Co je však alarmující, je neustálé srovnávání se starší dcerou a absence jakéhokoli upřímného citu. Frustrovaná matka si tak našla svého obětního beránka a v rámci "pořádku v rodině" ho úplně rozložila. A otec - tak to byl asi ten největší průšvih. Já mám z těchto knih vždy takový pocit, že dnešní žena většinou žije v zaběhlém stereotypu, v nefungujícím manželství, které však nedokáže opustit, ve stresu, že nebude dostatečně "dobrá" - a to jak v práci, tak v domácnosti, věčně unavená a vlastně vnitřně nespokojená se svým životem.
Citlivě napsaná kniha o odcizení, o chybějících citech, o stavu dnešní společnosti.

12 09.04.2020

Kniha s přesahem. S krásným přesahem. Rozpravy o životě, o takovém obyčejném... a všem, co nás provází. V době, kdy sedíme zavření doma, hranice se zavřely, jistoty přestaly být jistotami, je tato kniha pohlazením na duši. Možná jsme si až moc zvykli na konzumní způsob života a teď nastává chvíle návratu k hodnotám.
Rozpravy profesora Morrie Schwartze (kouče) s jeho bývalým studentem Mitchem o běžných věcech, jako je např. láska, rodina, manželství, city, peníze, sebelítost, výčitky, odpuštění... ale i smrt a strach ze smrti. Přesně to, o čem tak často přemýšlíme.
Profesor umírá a zbývá mu pouze pár týdnů života. Postupně jeho tělo chřadne, ale mysl nikoli. O své pocity, ale i životní filozofii se dělí se svým žákem. Ale také s širokou veřejností přes televizní pořad.
Celá kniha je plná krásných myšlenek, takže pokud bych chtěla citovat, musela bych ji opsat celou. Pro mě byla důležitá jedna věta, kterou jsem si poznamenala, protože souvisí s mojí profesí: " Učitel nás poznamená navěky, nikdy nedokáže určit, kde jeho vliv končí".

Tato kniha by neměla chybět v každé knihovně a měli bychom se k ní vracet ve chvíli, kdy budeme potřebovat v životě povzbudit, nebo naopak, pokud začneme propadat přesvědčení, jak moc se nám daří...

Šťastní můžeme být pouze tehdy, když rozdáváme radost druhým a můžeme se s nimi o ni podělit. Je to princip obdarovávání. Movité věci ani peníze nám pocit štěstí nepřinesou, nebo jenom zdánlivý, ale to jsou obecně známé myšlenky, na které občas zapomínáme.

10 09.04.2020

Asi nebudu sama, kdo v těchto dnech sahá v knihovně po knihách, které jsou tak trochu "objemnější". Nastal ideální čas je přelouskat. Velká samota je úchvatný román z prostředí Aljašky v 70. letech minulého století. Co nelze paní spisovatelce upřít, je vypravěčský um. Ano, stejně jako u Slavíka se děj rozjíždí pomalu... autorka nikam nespěchá a v klidu se věnuje popisům přírody i svérázných povah jednotlivých aktérů. Pak to ovšem začne... a to se už nejde od knihy odtrhnout. I přesto, že jsem poslední třetinu knihy přečetla téměř jedním dechem, jednu hvězdičku z hodnocení ubírám. Možná mi tam chyběl nějaký přesah. A hlavně jsem byla trochu zklamaná ze závěru knihy. Nebudu prozrazovat, ale připadal mi, bohužel, trochu jako z "červené knihovny". Po velkém dramatu přichází šťastný konec. Obávám se, že v životě to tak nebývá, spíše dochází ke smíření se s osudem a s jeho přijmutím. Můžeme také prožít plnohodnotný a šťastný život, i když máme za sebou velká dramata a smutné roky. Kniha však rozhodně není ztrátou času.
A ještě jeden postřeh: zhruba uprostřed knihy, kdy se rodina Leni chystá na "útok" zvenčí - v době studené války v 70. letech to byla spíše hrozba jaderného útoku - padne v textu i zmínka o tom, že svět se musí připravit na válku a nebo na pandemickou krizi, kdy svět napadne zákeřný virus chřipky... Až mě mrazilo, že to tam bylo napsáno černé na bílém... a jak je vidět, tato hrozba nad námi již pár let visela. Akorát jsme si ji nechtěli připustit.

11 09.04.2020

Tohle je zkrátka kniha s velkým K. Četla jsem ji po pár letech již podruhé a naordinovala jsem si ji jako povinnou četbu v tomto "podivném" čase koronavirovém. Snad proto, že jsem ji i poprvé přečetla jedním dechem, protože mě doslova pohltila. A stalo se tak i podruhé.
Příběh ruských emigrantů, resp. ruské inteligence, na počátku 60. let v Paříži na pozadí Alžírského konfliktu. Vyprávěné 12-ti letým (na konci příběhu již 16-ti letým) chlapcem, předčasně vyspělým. Ano, občas mi přišlo, že se Michael choval na kluka velmi dospěle, ale možná to bylo dáno dobou a společností, ve které se nacházel. Kluk, který má přátele mezi muži o několik desítek let starších a nesoucích si s sebou velké břímě z jejich minulých životů. Moc se mi líbilo členění knihy do částí, kdy postupně odhalujeme příběhy jednotlivých hrdinů. Každý z nich byl jiný a každý měl jiný důvod, proč odejít ze SSSR a začít svůj život ve Francii.
Konec knihy je neuvěřitelný, ale pravdivý. Když jsem dočítala posledních 50 stran této objemné knihy, slova se mi před očima měnila na film... napínavý, ale přitom tak skutečný a uvěřitelný. Musela to být hrozná doba, 50. léta v ČSSR byla poznamenána ponurou atmosférou, udavačstvím, strachem. A co teprve v Rusku! To musela být opravdu hrůza. Národ Dostojevského, Gogola a jiných velikánů pohlcen naprostým potlačením lidské důstojnosti. Člověk tam neznamená nic.
A tak jsem si v hlavě říkala, že ač teď čelíme pandemické krizi a situace kolem nás není vůbec veselá, máme vlastně štěstí. Známe nepřítele. A ten nepřítel je pro celý svět společný. Můžeme proti němu bojovat, i když velmi omezeně. Můžeme ho pojmenovat. Ale v době stalinismu byl nepřítel mnohdy nejasný. Mohl to být kdokoli, soused, přítel, kolega... nikdy si nikdo nemohl být jistý, z jaké strany přijde útok. Hranice zavřené. Lidé uzavření do sebe. To musela být opravdu hrůza.
V knize je spousta krásných komentářů a dialogů, týkajících se literatury.
Tak alespoň jedna ukázka, kterou jsem si založila: str. 255
" V četbě je cosi iracionálního. Člověk okamžitě uhodne, jestli se mu to bude líbit, nebo ne, ještě dřív, než si knihu přečte. Očichá ji, ohmatá, říká si, jestli stojí za to trávit v její společnosti čas. Je to neviditelná alchymie znaků na stránce, které se nám vtisknou do mozku. Kniha je živoucí bytost."

No, není to krásné? Klub nenepravitelných optimistů patří rozhodně mezi vrcholná díla tohoto francouzského autora a rozhodně stojí za to si ji přečíst a proniknout tak do její atmosféry.

15 28.03.2020

Po knize Předčítač jsem sáhla ze zvědavosti. JIž před delší dobou jsem viděla film, který mě zaujal, a to především tématem, kterému se věnoval. Takže když jsem objevila téma letošní čtenářské výzvy "kniha o holocaustu", padl výběr právě na Předčítače.
Narozdíl od filmu mě kniha nijak zvláště neoslnila. Ne, nebylo to špatné čtení, dokonce jsem půlku knihy zvládla přečíst v kuse během jednoho volného odpoledne, ale chybělo tam "něco navíc". Proto dávám 3 hvězdičky.
Téma je pro mě velmi silné, i proto ráda sahám po knihách, které se otázce viny či neviny věnují. Jak těžké je rozhodnout někdy o tom, zda je člověk vinný. A co všechno naše jednání ovlivňuje. Že je někdy těžké odsoudit člověka za jeho činny, pokud nevíme, jaké okolnosti ho k jeho jednání dohnaly. Hanna se odsoudila sama, nepotřebovala k tomu žádný veřejný soud.
Na druhou stranu je tato kniha i příběhem o hlubokém citu a lásce. Ano, myslím si, že vztah Hanny a jejího "chlapečka" byl naplněný opravdovou láskou, a to i přesto, že většinu svého života prožil každý z nich v osamění.

4 07.03.2020

Dávám pět hvězd - od knihy jsem se nemohla odrthnout. Asi se nedá hovořit o nějakém přelomovém literárním díle, důvodem je událost, o které kniha pojednává. Každopádně... na konci osmdesátých let jsem hltala všechny knihy z prostředí horolezců a především Himálájí. Joska Rakoncaj (jeden z našich nejvýznamnějších horolezců, první horolezec, který dvakrát zdolal vrchol obávané K2 alpinským stylem) byl můj vzor. Rainhold Messner - horolezec nevídaného formátu, knihu "Moje osmitisícovky" jsem četla několikrát.
Po knize Jona Krakauera jsem tudíž sáhla s očekáváním návratu o 30 let zpátky ... do časů, kdy jsem v duchu toužila prožít také "své himálájské dobrodužství". Místo toho jsem cestovala po evropských horách a můj nejvyšší vyrchol, kterého jsem dosáhla, měřil jenom něco málo přes 3000 metrů.
Kniha je velmi zajímavá, podrobně rozebírá situaci, která se odehrála v květnu 1996 na Mont Everestu. Myslím si, že situaci popsal pan Krakauer velmi objektivně, neměla jsem pocit, že by kohokoli obviňoval ze selhání. Ani nemám pocit, že on sám mohl ve 4. výškovém táboře udělat cokoli jiného, aby některým z jeho spolulezců pomohl v těžké situaci. Hory jsou nevyzpytatelné, vyžadují obrovskou pokoru od nás, lidí.
Co mě však více při četbě zaráželo... uvědomila jsem si, jak moc se z horolezectví stala komerční záležitost. Proč je v dnešním světě možné koupit si úplně cokoli? Není to opravdu cesta do záhuby? Neměly by být hory přístupné jenom těm, kteří k nim přistupují s pokorou? Možná to mělo být varování, když se tolik klientů nevrátilo z vrcholu dolů. Je pravda, že mé kroky směřují do hor Evropských - tj. do Alp a na Balkán. Ale vždy se řídím pravidlem, že se nepouštím do ničeho, co bych nezvládla sama.
Je to velké téma k přemýšlení, jak moc je správné pouštět se do dobrodružství, které je za hranicí našich možností. Jestli bychom neměli nechat vrcholky těch nejvyšších hor pouze těm, kteří v sobě mají tak velkou touhu a sílu postavit se přírodním živlům čelem, a do tohoto dobrodružství se pouští pouze sami nebo s někým, kdo je na tom podobně. Myslím si, že vrcholky osmitisícovek by se neměly stát cílem komerčních organizací. Nedivím se pak, že Ságarmátha (Matka bohyně) ukáže svojí nevlídnou tvář a naznačí nám, že naše místo je jinde.

8 29.02.2020

Krásná kniha, jejíž děj velmi poklidně plyne... Citlivé vykreslení příběhu jedné obyčejné rodiny žijící na konci 40.let v Oslu. Příběh malého chlapce, z dnešního pohledu zřejmě autisty, a jeho rodičů, je popsán bez zbytečného patosu a kudrlinek. Přesně tak, jak život plyne, s jeho drobnými radostmi i situacemi, se kterými je potřeba se vypořádat. Pan Christensen toto umí výtečně. Jeho romány jsou zdánlivě o obyčejných věcech, ale obvykle se za nimi skrývá něco hlubšího.
Pokud se panu spisovateli podaří dodržet slovo a dokončit celou zamýšlenou trilogii, budu mezi prvními čtenářkami dalšího pokračování.

8 16.02.2020

Tak tohle byla těžká kniha... nikoli váhou, ale obsahem. Za mě velmi zajímavý náhled do nitra téměř padesátileté ženy, která se vyrovnává se svým životem. Není to žádné příjemné čtení, ale upřímně, komu z nás se v hlavě nehoní často právě tyto "ponuré" myšlenky? I přesto, že se snažíme být šťastní a optimističtí, mnohdy se v životě dostáváme do situace, kdy nám naše vlastní děti doslova "lezou na nervy", kdy jich máme "plné zuby" a nejraději bychom utekli. A to i přesto (a nebo právě proto), že je milujeme nade vše. Je těžké si tyto myšlenky přiznat a ještě je sepsat na papír. To považuji za velkou odvahu.
Kniha je plná ponurých myšlenek, je pravda, že světlých okamžiků se v ní moc nedočkáme. V některých situacích (popisu vztahu jejich dcer k ní) jsem Ledě rozumněla, jenom bych se nechovala stejně jako ona. Opustit vlastní děti kvůli hledání "sebe sama" je pro mě nepochopitelné. To je jedna z věcí, které nerozumím. Dále mi přišlo velmi zvláštní její chování k Nině a dcerce Eleně. Příhoda se ztracenou panenkou byla zvláštní...
Myslím si, že tato kniha není pro každého. Že ji mladá dívka nemůže pochopit, a možná právě proto jí připadá, že je jenom "o fňukání". Asi to chce dospět do správného věku (jsem úplně stejně stará jako Leda), kdy už si dokážeme přiznat, že naše vnitřní myšlenky odpovídají těm, které jsou v knize popsány. Umění však je, nedat je najevo, vyrovnat se s nimi po svém, najít si věci, které nás od nich odvádí, umět si říct a přiznat, že je to normání, že "nejsme špatné mámy či manželky".

Dávám tři hvězdy, knihu jsem přečetla během víkendu doslova jedním dechem. Je napsána velmi sugestivně. Navíc, jak jsem již napsala, považuji za velkou odvahu tento vnitřní dialog sepsat a vydat. A také jsem v knize našla pár zajímavých myšlenek.
"Je pěkná hloupost si myslet, že dětem o sobě můžeme vyprávět dřív, než jim bude alespoň padesát. Vyžadovat, aby mě viděly jako člověka, a ne jako funkci. Říct: Já jsem vaše historie, váš počátek je u mě, poslouchejte mě, mohlo by se vám to hodit." str. 101

3 09.02.2020