Amazonka72 komentáře u knih

Není jednoduché psát k této knize komentář. A to především díky skvělému J. Nicolsonovi ve Formanově filmu Přelet nad kukaččím hnízdem. Každopádně kniha je skvělá, stejně jako film. A jak už to u filmových adaptací knih bývá, nikdy nemohou být tak vrstevnaté, jako právě kniha. Do té se vždy vejde mnohem více, protože to formát a naše fantazie dovolí... Každopádně musím přiznat, že mám film tak hluboko zažraný pod kůží, že zkrátka McMurphy pro mě byl Nicolson, stejně tak všechny ostatní postavy včetně slečny Ratchedové. Těžko jsem se od toho dokázala odpoutat, takže při čtení stěžejních scén (rybolov, hlasování ohledně shlédnutí finále amerického poháru, mejdan) jsem před sebou měla dokonalý obraz, se všemi detaily.
Musím přiznat, že zpočátku děj plynul velmi pozvolna, ale od druhé poloviny knihy se rozjel až do grandiózního finále.
Děsí mě představa, jak moc může jakýkoli režim zasahovat do životů lidí. Jak je jednoduché, na základě nějaké pomoci či diagnózy, člověka odsoudit k poslušnosti a ztráty své identity. Jak nás dokáží řídit typy lidí jako slečna Ratchedová. A jak jsou v životě potřeba i lidé, jako je Mc Murphy, kteří nás donutí přestat se bát a postavit se diktatuře. I když ne vždy se to podaří, často se svobody lekneme a zase se postupně stáhneme a začneme poslouchat. Někdo ale "vyroste" a najde v sobě dostatek síly zaběhnutý stereotyp opustit. Narostou mu křídla...

5 11.06.2019

Dávám knize paní Mornštajnové opět plný počet hvězdiček. A vím proč. Možná tento příběh lehce pokulhává za jejími staršími tituly. Možná jí ke konci románu už opravdu docházel dech, a tak posledních pár let života Svatopluka a Bohdany “prolétla” pouze na pár řádcích. Možná byl konec předvídatelný... ale ...
Knihy paní Mornštajnové mě vždy velmi zasáhnou. Snad proto, že odkrývají skrytá tajemství, křivdy a nepochopení členů rodiny. Něco, co tak důvěrně známe a prožíváme. A také nacházíme ve svých rodinách a pocitech. Z tíživého ticha mě mrazilo, cítila jsem to napětí až do morku kostí. Skrytou nenávist mezi Svatoplukem a Bělou. Bohdančinu touhu po lásce. Svatoplukův žal a jeho lásku k Evě. Myslím si, že narozdíl od Hotýlku, kde sehrála doba a politické události klíčovou roli, zde komunistická minulost Svatopluka vlastně žádnou podstatnou roli nehraje. Byl komunista, který ideologii o spravedlivém uspořádání věřil celý život, ale to je tak vše. Z tohoto důvodu mi trochu do příběhu nesedla příhoda týkající se jeho přítele Jiřího, připadlo mi, že tam byla vložena “jen tak do počtu”, aby se Svatoplukova komunistická minulost trochu vyhrotila.
Líbilo se mi členění knihy - vyprávění příběhu očima Bohdany a očima Svatopluka (vypravěče). Zajímavý je nápad s ukončením kapitoly a začátkem nové - vždy stejnou větou. Ani já až téměř do konce knihy nepoznala, jak to vlastně s Bohdanou je (myslím tím tiché roky... ). Bylo to překvapení a díky tomu jsem si mohla ke konci příběhu doposkládat skládanku, která do sebe začala zapadat. Dílek po dílku, nepochopení za ticho, smutek za radost, obyčejné věci za ty nevšední. A vznikla z toho koláž. Barevná i černobílá. Koláž života.
“Teprve ve šňůře plynoucích let se ukázalo, že cokoli se stalo, bylo důležité, protože tak jako mávnutím motýlých křídel může vyvolat tajfun na druhém konci světa, tak i pouhé slovo mnohdy raní a poznamená vztah dvou lidí navěky”.

11 17.05.2019

Důvod zakoupit si a přečíst knihu Moniky Benešové o její cestě po legendární PCT v Americe byl prostý. Jednak jsem četla, i opakovaně shlédla, příběh Cheryl Strayed “Divočina”, a jednak v duchu stále koketuji s myšlenkou opustit na čas zaběhnutý stereotyp a komfort mého života a vydat se na cestu. Ne nutně na PCT, ale zkrátka někam... protože i “cesta je cíl”. Ne, že bych neměla odvahu, ale asi jsem mnohem více svázaná odpovědností za dva dospívající chlapce, stárnoucí rodiče a kolegy v práci. Takže se mi v hlavě rodí pouze několikadenní cesta po horském hřebeni Rychlebských hor a Jeseníků během tohoto léta. Naprosto rozumím všemu, co Monika v knize popisuje. O tom, jak těžké je být sám se sebou. O tom, jak si vědomě (či nevědomě) ubližijeme. Jak se bojíme odpouštět. Změnit život a postavit se mu čelem jde vždy, jenom je potřeba udělat první krok, tedy rozhodnout se, a hlavně vytrvat.
Zpět ke knize. Je to, vpodstatě, velmi osobní deník. Literární úroveň nízká. Pokud by Monika byla třeba prodavačkou, asi bych to tak brala. Co mě však trochu zarazilo byla skutečnost, že autorka knihy je novinářka. V tomto případě bych očekávala, přeci jenom, trochu propracovanější literární formu. Tak trochu mi vadilo neustálé označování autorky sebe sama jako “rozmazlené holky”. Chápu to tak, že to bylo, svým způsobem, právě vyrovnávání se se svojí bytostí. Ale do knihy, kterou čte spousta cizích lidi, bych sebeobviňování trochu ubrala.
Za knihu dávám tři hvězdy, Divočina zkrátka byla výrazně povedenější. Ale na druhou stranu opravdu smekám před odvahou a vytrvalostí Moniky, je to neskutečně statečná žena. Jsem ráda, že knihu o své cestě napsala, protože tím možná ukázala dalším lidem, že zvítězit nad nepřízní osudu jde. A to je velké plus.

5 11.05.2019

Sáhla jsem po severské krimi z prostého důvodu - pokud jsou tyto knihy dobře napsány, je to nejlepší oddychové čtení. A to i přes množství stran, které je potřeba přelouskat, uřezaných rukou, nohou i hlav a všech velmi drastických scén. Nevím, čím to je, ale i přesto, že nemám ráda násilí, hororové filmy nesleduji a nevyhledávám, mi to u těchto příběhů nevadí. Hltám stránku za stránkou a jsem zvědavá, jak všechno dopadne. A o to asi u těchto typů knih jde především, proto jsou tak oblíbené a vyhledáváné.
Lazar je moje druhá kniha od této spisovatelské dvojice. Nezklamala. Nečetla jsem Písečného muže, ale nijak mi to nevadilo. Jurek, typicky záporná postava s téměř nadpřirozenými schopnostmi, je ztělesněním všech špatných lidských vlastností. Musíte ho od první chvíle nenávidět. Jenom doufám, že jeho dějová linka skončila a autoři nebudou mít tendenci tuto postavu jakýmkoli způsobem zahrnout i do další knihy. Líbila se mi dějová linka Sagy, asi proto, že šla nejvíce do osobní roviny.
Hvězdičku od plného počtu odečítám proto, že si ho zaslouží kniha, která má i něco navíc.

8 11.05.2019

Komentář k této knize jsem musela nechat uležet. Tak silně mě příběh zasáhl. Jedním slovem - nádhera. Velmi se mi líbilo vyprávění příběhu z pohledu chlapce. Všechny ty hrůzy, které se ve 30.letech děly v zemi sovětů pod diktaturou velkého Stalina, zvládla rodina očima Slávka (Vaška) s lehkostí. Putování rozlehlými pustinami v těplušce je pro malého kluka velkým dobrodružstvím. Stejně tak pobyt v Šurabu, v úplně jiném světě, uprostřed Tádžekistánu, kamenité pouště, kam se člověk dostane pouze na hřbetě velblouda. Setkání s naprostou chudobou a hladomorem, který touto dobou v Rusku propukl. A pak zase cesta zpět na Sibiř a nakonec do Československa, které se v roce 1938 stalo obětí Mnichovské dohody. Hltala jsem stránky jedním dechem.
Co jsem obdivovala, byla statečnost maminky. A také jsem si uvědomila, jak těžké pro ni muselo být “pustit” své děti do světa. V době, kdy se musela postarat o děti sama a navíc v cizí zemi. Vůbec si to nedovedu představit, ale na druhou stranu si Slávek našel svoji cestu sám. A tvrdá služba či shánění živobytí v pubertálním věku má také něco do sebe. V dnešní době, kdy mají mladí vše, nač si vzpomenou a vlastně se nemusí o nic starat, by taková “škola života” byla tou nejlepší terapií.
Kniha je krásná, laskavá a přitom s velmi hlubokým obsahem. Souhlasím s tím, že by se měla stát součástí školních čítanek a seznamů doporučené četby.
Děkuji za čtenářský zážitek, Trosečník Sibiřský získává čestné místo v naší knihovně.

9 02.05.2019

Chtěla jsem ohodnotit pouze dvěma hvězdičkami, ale díky celkem zdařilému konci dávám nakonec tři.
Pocity z knihy, rozpačité. Sáhla jsem po ní z prostého důvodu odpočinout si na chvilku od četby knih, které se týkají silných témat a velmi mě zasáhly. V tomto případě není nic jednoduššího, než vzít do ruky útlou detektivku. A jak říká můj tatínek, Chandler je jistota.
Děj se neskutečně táhnul, vlastně se stále skoro nic nedělo, žádné velké napětí. Rozhodně se mi nestalo, jak to u detektivek bývá, že bych se dostala do stavu, kdy si stále musím říkat: “už přečtu jenom jednu kapitolu a knihu odložím”... naopak, musela jsem se donutit, abych knihu dočetla.
Co musím ocenit, bylo velmi barvité líčení a popis vlastně všeho. Místy jsem měla pocit, že jsem se ocitla ve filmu, před očima jsem měla jasný obraz prostředí, ve kterém se děj odvíjel, postav i jejich přesných dialogů. Dovedu si představit, že by byl celý příběh zfilmován ve stylu amerických filmů ze 60. let. Scénárista by s textem asi neměl moc práce, tu již odvedl pan Chandler, a film by mě asi i bavil. Příjemné zpestření a oddych od všudypřítomné severské krimi. A stejně jako Kmotr99 mám pocit, ze by se celý film odehrával převážně v noci.
Nejsem zklamaná, ale asi si na chvilku dám od pana Chandlera pauzu.

3 27.04.2019

Tuto útlou knihu jsem si zakoupila na základě recenze a komentářů na DK. A byla to opravdu dobrá volba a investice. Moc mě bavila minimalistická forma vyprávění všech tří příběhů. A že by si každý z nich zasloužil vlastní knihu... Ale to bylo právě to hezké, stačilo pouze poodkrýt určitou část života všech tří hrdinek, abych si mohla představovat co asi bude následovat, popřípadě co předcházelo. Propojení jednotlivých příběhů je nenásilné a zpočátku to vypadá, že se osudy tří tak odlišných žen snad ani nemohou setkat. Ale to jsou právě ty náhody, které náš život utvářejí. Často mě napadne myšlenka, jak se občas prolínají naše životy s neznámými lidmi. Mnohdy o tom ani nevíme, ale jsme určitým způsobem spojení.
Neodpustím si malou odbočku, kolikrát jsem koketovala s myšlenkou při prodeji knih přes DK, ze by bylo zajímavé připojit ke knize krátký vzkaz, poselství. Kniha by takto žila svým životem a do ruky by se nám mohla dostat vzácnost - ne ani tak postavením na žebříčku bestselerů, ale právě tím propojením životů nás, čtenářů.
Zpět ke knize. Symbol copu - spojení tří životů, osudů, propletení tří pramenů. Lidské vlasy - symbol naši svobody a nezávislosti. V nedávné době i forma protestu proti režimu. Navíc vlasy dotváří naši osobnost, jsou pro nás důležité.
Odvaha všech tří žen postavit se nepřízni osudu, vzít svůj život do vlastních rukou. Všechny tři ženy mi byly sympatické a dokázala jsem se do jejich jednání vžít. Paní Colombani děkuji za lehkost, se kterou jsem knihu přečetla.

14 16.04.2019

Pan Remarque se opět trefil do mého citového rozpoložení. Jeho knihy jsou vrcholným dílem literatury poloviny minulého století. Krásný příběh o touze prožít naplno život do jeho poslední minuty, bez ohledu na to, v jakých podmínkách člověk žije. O síle, lásce a cestě za svobodou. O těžkém údělu uprchlíků, ale i o naději v lepší život. Kritika nacismu i Hitlerova režimu, před kterým museli utíkat i “vlastní lidé”. Pod statutem uprchlíka pak čelit represím a nedůvěře i za strany národů, kteří stáli na straně proti Hitlerovi. Nelehký úkol a složitá doba. Je těžké se vžít do kůže člověka, který vlastně nepatří nikam. Vztah Heleny Josefa jakoby se nad vším tím válečným marasmem vznášel. S lehkostí, bez zbytečného patosu. Připomnělo mi to italský válečný film “Život je krásný”. I přes hrůzy války si člověk může zachovat důstojnost. Josefovi se to povedlo možná právě díky nekonečné lásce k Heleně a Heleně snad díky neustálé předtuše konce... Jsem ráda za takové romány, a měli bychom se k nim vracet.

12 16.04.2019

Při čtení knih paní Mornštajnové mě zaplaví hřejivý pocit, že současná česká literatura má co nabídnout, a že české dámy spisovatelky stále ještě umí napsat knihu, v níž jsou jasně vykresleny charaktery jednotlivých postav, děj má linii a směřuje k jasnému konci.
Hotýlek se mi moc líbil. Občas jsem měla pocit, že těch postav je tam až moc, ale na druhou stranu se paní Mornštajnové povedlo velmi srozumitelně vystihnout, proč tam daná postava musí být. V životě a v osudech rozvětvené Mánesovy rodiny měly všechny své místo. Fascinuje mě, kolik osudů se dá vměstnat do jedné knihy, těch “náhod” bylo někdy příliš. Když však uvážíme, jakou část historie naší země příběh obsahuje, je to spíše odrazem pohnutých dějin, které často zámávaly osudy celých rodin. Válka, znárodnění, kolektivizace, 50.léta a politické procesy, 60.léta a smutný rok 1968, normalizace, rok 1989 a následné budování kapitalismu... Až mrazí, co jednotlivé historické události pro člověka znamenají a jak mohou ovlivnit lidský život.

12 30.03.2019

Celkem zdařilý pokus o vlastní životopis. Protože jsem milovnicí zimy a běžeckého lyžování, potažmo i biatlonu, kniha se mi celkem líbila. Příjemné oddychové čtení. Nepřikrášlený pohled do zákulisí vrcholového sportu. Drsné prostředí, ale na druhou stranu touha vyhrávat, jít až na hranici svých možností.
Jinak průměrná kniha, občas trochu “ o ničem”. Je však potřeba si uvědomit, jaký smysl tato kniha má. A ten bezesporu splňuje. Tři hvězdy.

3 18.03.2019

Psát komentář k této knize pro mě není vůbec jednoduché. Ačkoli jí dávám čtyři hvězdy, protože se mi četla s neuvěřitelnou lehkostí a naplňovala mě dokonalým klidem, mám pocit, že jsem pravý smysl románu v knize zkrátka neobjevila. Tak snad alespoň dojmy z četby samotné.
Klidně plynoucí slova a věty, příběh je velmi prostý, bez velkých zvratů a nečekaných událostí. Popis života v Japonsku po 2.světové válce, pro nás naprosto nepochopitelné vztahy a pravidla panující v rodinách, dodržování tradicí. Pokora a úcta při jednáních se staršími, výše postavenými, zkušenějšími. A možná bych to nazvala i obyčejnou slušností, v dnešním světě tak vzácnou. Snad právě proto mám z přečtení knihy dobrý pocit. Protože o tyto hodnoty přicházíme.

5 05.03.2019

Nejlepší pro všechny, ano, s tímto výrokem se potkáváme velmi často. Kdo z nás nemá pocit, že to co dělá a jak jedná, je přeci nejlepší pro všechny. Otázkou je, jak to vidí “ti ostatní”, mnohdy jinak než my. Jak křehké jsou rodinné vztahy? Avšak nakonec i přes jejich křehkost jsou tím nejcenějším, co ve svém životě máme. Nad těmito otázkami se odehrává děj knihy.
Oceňuji práci autorky s psychologií jednotlivých postav. Jedenáctiletý Viktor, nezvladatelný chlapec z Prahy, který se potácí ve “vzduchoprázdnu”, a proto si občas neodpustí chovat se jako rozmazlené protekčni děcko, se přestěhováním na venkov a nastavením pravidelného každodenního řádu, stává citlivým klukem, který zastává smysluplné životní hodnoty. Hanka, herečka, potácející se mezi vztahem k synovi a matce, která nedokáže přijmout její profesi a být na ni pyšná. Zoufale hledající zázemí, lásku, pochopení. Musí urazit klikatou cestu, aby našla sama sebe a srovnala si svůj život.
Eva, babička. Prototyp superženy, vychovávající své děti za éry socialismu, a vytvářející dokonalý servis pro celou svoji rodinu. I ta musí projít vývojem, najít si cestu k dceři, jejíž způsob života pro ni může být těžko pochopitelý.
další skvělý psychologický román s dobře vykreslenými charaktery jednotlivých postav. Psaný stylem filmového scénáře, což je pochopitelné vzhledem k původní profesi autorky. Uvěřitelný příběh, nutící k zamyšlení nad naším vlastním životem. Nad tím, jak jednáme se svými nejbližšími a jak občas nahlížíme na jejich jednání s mírným despektem. Asi bychom se měli umět podívat nad věci z různých úhlů a přestat občas být tak soběstřední. Kniha Petry Soukupové nám k tomu může pomoci.

10 03.03.2019

Toto je kniha leda tak na čtení do lázní... Já jsem si ji vzala na týden do hor, když jsem měla na starosti 24 puberťáků. A nebýt toho, asi bych ji nedočetla. Nesdílím nadšení čtenářů pana Hartla, příběh mi připadá laciný, vlastně i nudný... a děsím se toho, jestli je opravdu "normální" léčit si krizi středního věku tímto způsobem. Přeci nejsou všichni muži tak omezení, aby jim jako důkaz toho, že ještě za něco těsně před čtyřicítkou stojí, stačí, že ... nebudu prozrazovat těm, co se knihu teprve chystají číst. A ti, kteří ji přečetli, vědí. Zkrátka, asi není důvod cokoli dodávat, je to ryze komerční čtení, bez hlubší myšlenky. Bez jakéhokoli smyslu. A jsem moc ráda, že můj život je podstatně barvitější a smysluplnější, i když jsem si také prošla "divokým obdobím", které souvisí s dosažením magické věkové hranice 40 let. A co teprve přijde při dosažení 50? To si v podání pana "spisovatele" Hartla nedovedu představit. A vlastně ani nechci.

13 10.02.2019

Pražské jaro... 50 let poté beru do ruky knihu od anglického autora a čtu příběh odehrávající se převážně na území tehdejšího Československa, konkrétně v hlavním městě Praze. Léto 1968 plné ideálů, zdánlivé svobody, asi i euforie z možnosti se opět "nadechnout" a vzít život do svých rukou. Postava Alexandra Dubčeka, přeceňovaná, ale lidem "milovaná", protože byl tak trochu jiný... ale slabý. A pak pád až na dno. Pocit hořkosti a beznaděje, který v našich myslích přetrvává dodnes. Jakobychom se neuměli stále s událostmi z roku 1938 a 1968 vyrovnat. Nezažila jsem tuto dobu, narodila jsem se pár let po pražském jaru jako "husákovo dítě". Do doby normalizace, ve kterém jsem vyrůstala a dospěla. S rodiči jsme v srpnu na chatě vždy poslouchali Rádio Svobodná Evropa a o událostech ze srpna 1968 jsem toho věděla možná více, než většina mých spolužáků. Maminka pracovala tou dobou v rozhlase... Proto toto období československých dějin vnímám velmi citlivě a opravdu se mě dotýká.
Ale zpět ke knize - výborná! Ano, mně se velmi líbila, a jak jsem již u dalších knih pana Mawera uvedla, oceňuji především pohled na události našich dějin očima někoho "zvenčí". Je to vždy trochu jiné, bez patosu, zvláště u tak citlivých témat, jako jsou "zrady" ve 20. století našich dějin. Při popisování událostí 21.8.1968 jsem cítila bolest, beznaděj a strach - z toho, co bude. Klidný a romantický letní večer se rázem změní v hrůzostrašný sen. Příběh Sama a Lenky, otevřený, nedokončený... na jednu stranu se ptám, jak to dopadlo, na druhou stranu jsem velmi ráda, že to vlastně nevím. Protože co je tím "správným koncem"? A druhá dějová linka - letní putování anglických studentů Jamese a Ellie, kteří se shodou okolností, náhody a asi i přirozené zvědavosti ocitnou uprostřed Střední Evropy a stávají se tak součástí "zlomení" národa. A v neposlední řadě příbeh slavného dirigenta a houslistky, kteří se snaží utéct ze chřtánu sovětského imperia, protože chtějí prožít svůj tvůrčí život svobodně - tak, jako každý umělec. Vše do sebe v příběhu zapadá, má smysl a svoje místo. Děkuji, pane spisovateli.

"A přestože země je tísněna cizími vojsky ze čtyř stran, blaničtí rytíři neprocitnou a nevyjedou včele se svatým Václavem na pomoc, aby armády nepřátelských zemí rozprášili. A pak věřte legendám."

"K čemu je morální vítězství, když je bitva prohraná?"

"Jednoho dne, blesklo mu hlavou, jednoho dne bude tohle všechno minulostí. Uloženou ve vzpomínkách, překroucenou, patinovanou uplynulými roky, které setřou většinu bolestí. Možná ji tu a tam někdo vytáhne na světlo a zbaví prachu zapomnění, aby na pár minut znovu zazářila. Ale pořád to bude minulost, ať už se stane cokoli."

14 31.01.2019

Poslední Murakamiho "jednohubka", která čekala v mé knihovně. I když tentokrát přeci jenom trochu vydatnější "jednohubka".
Murakamiho mám prostě ráda. Líbí se mi jeho zdánlivě záhadné příběhy, jejichž děj se velmi často ubírá směrem, který nečekáme. Právě to nečekané v jeho knihách oceňuji nejvíce. Mladá žena nemůže spát. Absence spánku ji ovšem nijak nevyčerpává, naopak, díky tomu získává více jak 8 hodin denního času sama pro sebe. Nikdy jsem o tom nepřemýšlela, ale to je myšlenka, která mě doslova zasáhla. Ano, je to tak, celý den děláme věci, které se od nás očekávají - chodíme do práce, staráme se o rodinu, o děti, o manžely (či manželky). A pak najednou přijde čas, kdy všechno kolem nás usne, to je potom čas jen a jen pro nás. Který nemusíme před nikým obhajovat, protože je jaksi "navíc". Přála bych si také mít čas "navíc", kdy bych se nemusela obhajovat, že ukrajuji část dne, která mně tak docela nepatří. Jak moc musíme sdílet s ostatním světem svůj vlastní čas? A na kolik minut (hodin) máme vlastně právo? Ano, toto jsou otázky, které mě při čtení útlé knížky napadaly. Hlavní hrdinka věnovala velkou část "svého času" čtení - proč zrovna Anna Karenina, to je asi otázka pro pana Murakamiho - každopádně ve svém čase četla knihu mnohem pozorněji, vnímavěji. A opět zde narážíme na to, jak věci kolem sebe vnímáme. Zrychleně, povrchně... kdo z nás čte knihy opravdu tak, že je příběhem doslova pohlcen a nevnímá čas ani prostor kolem sebe.
Asi se k této knize, s úžasnými ilustracemi paní Menschik, vrátím. Otázek je více než odpovědí. A konec - ten je tradičně Murakamovský. Každý si ho můžeme vyložit podle svého.

8 14.01.2019

Opět ten nejkrásnější začátek nové čtenářské sezóny. Pan Cognetti je zkrátka moje krevní skupina. Nádherně prostý příběh "divokého kluka", který cítí potřebu odejít na předem časově neomezenou dobu do hor, na samotu, daleko od civilizace. Vrátit se tak k podstatě svého bytí. Být sám se sebou (a sám sebou). Součástí vesmíru, který nás obklopuje. Urpostřed hor, které tento návrat ke kořenům umožňují.
Oceňuji nádherné popisy: "V horské chatě jsem znovu propadl dětským děsům: když zašel měsíc, tma byla neproniknutelná a ticho tak hluboké, až mě z něj bolely uši, stále našpicované, aby zachytily jakýkli zvuk. Dokázal jsem zaslechnout, jak teče voda v prameni. Jak vítr ohýbá špičky modřínů. Hlas srnce v lese, který nezní tak, jak si lidé myslí, žádné bekání, spíše se podobá chrčivému kašli, štěkotu psa, který ochraptěl".
Divoký kluk je kniha, která pohladí na duši. Číst ji, je zážitek ... zalézt "za kamna" a číst. V duchu se odprostit od starostí všedních dní a alespoň prostřednictvím slov zažít pocit opravdové svobody. Za okny padající sníh... jak krásná představa. V této "bláznivé" zimě, kdy jsou hory doslova zasypané sněhem, nikoli nereálná. Jste-li na horách odříznuti od světa, vezměte do ruky Divokého kluka a čtěte. Možná zažijete něco, v co jste ani nedoufali.

11 14.01.2019

Poslední prečtená kniha roku 2018. Dočetla jsem ji 30.12. večer. Ani nadšení, ani zklamání. Mám knihy pana Mawera ráda, líbí se mi, že ve svých knihách střídá témata, že se v některých zaobírá zajímavými osobnostmi (v tomto případě zakladatelem genetiky G. Mendela). A co oceňuji asi nejvíce, je pohled na nás, Čechy a Českou republiku, očima cizího pozorovatele. Je příjemné číst v knize britského autora opakovaně o Brnu, popř. Praze v jeho novém románu, je z toho patrné, že dějiny našeho národa, i když součástí byla po dlouhá léta početná německá komunita, jsou zajímavé. A stojí zato se k nim vracet a psát o nich.
Ale zpět k románu. Co obdivuji, je znalost všech odborných detailů, kterými se autor musel přinejmenším prokousat, aby je mohl v knize uvádět. Na druhou stranu to bylo právě asi velké množství odborných výkladů a statí, které mě od čtení knihy odrazovalo. Zkrátka jsem měla problém se ve všech těch mutacích a kříženích občas vyznat. Bylo to zbytečné, cílem románu asi měla být jiná myšlenka než zvýšení povědomí o vědeckém oboru zvaném genetika.
Příběh Benedikta Lamberta byl typicky Mawerovský. Jen velmi těžko se můžeme vžít do role člověka, který je po celý život mrzákem. Podstatná je jeho touha po obyčejnému vztahu a lásce. Neméně důležitá je i postava Jean, ženy, která osciluje mezi dvěma muži. Jedním “normálním” a druhým “trpaslíkem”. Její jednání je pochopitelné, uvěřitelné a skutečné.
Osud však nakonec zasáhne po svém, navzdory všem výpočtům, prognózám a vědeckým pojednáním.
Takže, tři a půl hvězdy - knihu je dobré si přečíst, rozhodně to není ztráta času.

3 04.01.2019

O této knize se mi nepíše snadno. Není lehké proniknout do své duše a s naprostou otevřeností a upřímností psát o svých pocitech. Mnohdy je skrýváme i sami před sebou. Pan Waltari svou duši odkrývá, před očima se nám tak otvírá příběh lásky a vášně. A to tak, jak nám obvykle probíhá v hlavě, o čem všichni přemýšlíme, když milujeme nebo jsme milováni. Čeho se, ve vztahu k lásce, bojíme. Otevřít svá srdce dokořán, nechat vše přirozeně plynout, ale také trpět, protože kdo opravdu miluje, ten zároveň trpí. A vždy trpí více ten, kdo více miluje. Co je to vlastně láska? A musí být každá láska naplněna? Není náhodou nenaplněná láska tím nejčistším citem, který jsme schopni v životě prožít? Tyto otázky se mi honily hlavou při čtení této útlé knížky. Není to příběh pro každého. Je potřeba ho číst s myslí otevřenou, schopnou nahlížet do svého vlastního nitra. Potom Vám kniha cosi odkryje...
“Nikdo nemůže porozumět tomu, co se děje mezi dvěma lidmi. Ani oni sami. Mezi řádky toho zůstane příliš mnoho. Prázdnota.”

5 16.12.2018

Cestopis mladého dobrodruha, tak trochu samotáře, zmatkaře, ale vlastně velmi odvážného člověka. Uprostřed nevlídného a sychravého pozdně podzimního počasí jsem zkrátka potřebovala sáhnout po knize, která mě alespoň na chvilku odpoutá od všedních dní a přenese do jiných dimenzí. A tato kniha byla logickou volbou, nutno dodati, že tou nejlepší, jakou jsem si mohla vybrat. Upřímné líčení cesty po Nepálu a Číně, mimo hlavní turistické trasy. Díky tomu měl autor možnost stát se na pár týdnů součástí, pro nás jistě velmi neobvyklé, kultury. Oceňuji prosté vyprávění, bez všech těch “kudrlinek” a “velkých myšlenek”, které cestopisy někdy obsahují. Na cestě je krásné to, že si z ní po čase uchováváme jenom ty pozitivní zážitky. A přitom je takové putování mnohem více provázeno zážitky nepříjemnými, kdy bychom nejradši vše zabalili a utekli zpátky domů - déšť, zima, hlad, špatná cesta, strach... Ladislav Zibura je obyčejný mladý muž, který rád cestuje. Má dost odvahy se do dalekých zemí pustit sám a bez větší přípravy a píše o tom vtipně a čtivé knihy doplněné vkusnými ilustracemi, které celou knihu tak nějak dotváří. Grafická podoba knihy ještě umocňuje zážitek z vyprávění, já jsem naopak ráda, že se zde fotografie neobjevily, protože díky tomu si mohu vše představovat pouze ve své fantazii. A o tom přeci to cestování, i když na dálku a prostřednictvím papíru, také je. Příjemné čtení a ráda se pustím i do dalších knih, až nastane ten správný čas.

10 14.12.2018

Další z knih, které rozhodně nelze vzít do kabelky a číst cestou do práce. Stejně tak nedoporučuji ji číst v posteli těsně před usnutím, protože pokud během její četby usnete, může Vám polámat nos. Ale zpátky ke knize. Četla jsem ji již podruhé. Poprvé se mi do ruky dostala asi před deseti lety a jediné, co jsem si uchovala v paměti byla skutečnost, že mě zaujala natolik, že jsem v zápětí přečetla všechny knihy od pana Christensena, které u nás vyšly. Vzpomněla jsem si na ni při vymýšlení dárku pro mého osmnáctiletého syna, a tak se stala součástí jeho knihovny. Příběh čtveřice dospívajících chlapců z Norska na přelomu 60.-70.let 20.století je pro nás v mnohém překvapením. Zajímavý je popis atmosféry v jedné ze skandinávských zemí v době, kdy jsme žili odříznutí od okolního světa a spousta informací k nám pronikala se zpožděním a značně zcenzurována. Chlapci hledají své místo na slunci, mnohdy s mohutnými pády až na samé dno. Celou společností (a knihou) se nese podivná atmosféra té doby, nevím proč, ale působila na mě tak trochu beznadějně. Neznám podrobnosti z politického života v Norsku na počátku 70.let, ale předpokládám, že ani zde nebyla situace růžová. Odrazilo se to na celé spokečnosti, kterou v tomto případě představuje skupinka mladých chlapců. Fascinováni a inspirována kapelou Beatles bojují svým levicově orientovaným pohledem na svět s rodiči, učiteli a vlastně i celou společností. Prožívají první lásky a zklamání, první prohry. Nejcenějším z celého románu je však naděje, že pravé přátelství přežije všechny krize a šlápnutí vedle... Proto není konec beznadějný a stojí zato si ji přečíst.

4 26.11.2018