Amazonka72 komentáře u knih

Připojují se ke komentáři předcházejícího čtenáře, i já četla knihu především z profesního hlediska. Nejsem sice učitelkou českého jazyka, nýbrž matematiky a fyziky, ovšem v kantorském prostředí se mnohé vzorce opakují a jsou platné bez ohledu na aprobaci a čas. Knihu jsem si zakoupila ve chvíli, kdy jsem na konci školního roku, v červnu 2018, měla možnost v Českém rozhlase slyšet rozhovor s panem profesorem Hoznauerem. V době největšího školního stresu, tedy před závěrečným vysvědčením, řešení problémů s rodiči, kteří učitelskou profesi velmi často považují za něco podřadného a mají pocit, že sami přesně vědí co a predevším jak by měl učitel dělat, to bylo pohlazeni po duši. Pan profesor mluvil tak krásně o kantorské profesi, o studentech, o ženách, že jsem si opět uvědomila, proč (občas tak náročnou a nevděčnou) profesi dělám. Protože mi dává smysl. Protože se těším na každou hodinu, která je vždy výzvou. Protože mám stále radost z poznání a žasnu nad každou nově objevenou věcí (ve fyzice je to jev velmi častý, zvláště když k ní přijdete jak slepý k houslím...). Protože se cítím dobře mezi mladými lidmi. Protože cítím potřebu předat nové generaci schopnost mít oči otevřené a vnímat svět jako pestrobarevnou mozaiku. A toto všechno v knize pana profesora najdete. Radost ze života, citlivý a rovnoprávný vztah s jeho studenty, vzpomínky na věci, které studentský život provázejí (opisovaní, chmelové brigády, studentské šprýmy). A v neposlední řadě i návrat ke “krásnému” českému jazyku a literatuře. Děkuji, pane profesore.

4 18.11.2018

Lost Horizon - kniha, která vznikla před více jak 80-ti lety, avšak stále aktuální. Některé myšlenky z této knihy jsou tak moc současné, že z toho až mrazí. Filozofické rozmlouvy Conwaye a Čanga se týkají otázek, které si dnes klademe možná častěji, než současníci pana Hiltona. Kniha, která nutí k přemýšlení o světě kolem nás, o tom, co je důležité, jak moc naše životy ovlivňuje čas.. Ano, čas a umírněnost, nejčastěji používaná slova. Času se nám opravdu nedostává, stále se za něčím honíme, zastavit se je luxus dnešní doby. O to více rozumím Conwayovi, že podlehne iluzi klidného a dlouhého života, kde dostatek času je tou hlavní devizou. Rozhovor s Mallisonem v závěru knihy je tím nejlepším z celé knihy. Těžko se přiklonit na jednu či druhou stranu, toto dilema si musí vyřešit každý čtenář sám v sobě. Ale ať tak či tak, život v Šangri-La obklopeného hradbou hor, je možná tím pravým životem - člověk se zde vrací k postatě sebe sama a života.
Několik stále současných myšlenek, které jsem si musela poznamenat:
“Vy se na všechno díváte jinak, v tom to vězí - pro vás čas neznamená tolik, kolik pro většinu lidí”.
str.110
“Víte, my věříme, že vládnout dokonale znamená vyvarovat se toho, aby se vládlo přespříliš. A přitom přece nemáte žádnou demokratickou mašinerii - volby a tak podobně? Ovšemže ne. Naše lidi by šokovalo, kdyby museli prohlašovat, že jedna politická linie je naprosto správná a jiná naprosto špatná”. str.114
Možná bychom v době předvolebních kampaní a povolebních jednání měli přemýšlet o tom, jak moc tyto tahanice o moc ovlivňují naše životy. A co je vlastně demokracie.

6 20.10.2018

Paní Morštajnová psát umí. Další ze skvěle vystavěných příběhů, tentokrát 3 generací žen, z nichž každá vyrůstala v jiném období 20.století. I přesto, že je dělilo vždy asi 30 let, musely se potýkat s nástrahami, které celý náš národ v minulém století potkávaly. Taková kronika posledních téměř 100let. V roce, kdy si připomínáme výročí založení republiky a s tím i dějinné události, má tento příběh ještě další přidanou hodnotu. Popisuje historii z pohledu obyčejných lidí. Mě osobně oslovily osudy všech tří. Nejméně možná upovídané Anny, která z příběhu zmizela jako první, osud chladné Alžběty a nesebevědomé Anežky jsem prožívala doslova na vlastní kůži. Anežka byla ve věku mých rodičů, Alžběta pak mé babičky. I moje rodina musela projít mnohými nástrahami nejprve války a posléze komunistického režimu. Nikdo se nestal hrdinou, ale otázkou je, zda slušný a poctivý život v totalitním režimu není hrdinstvím sám o sobě. Anežka je nešťastnou postavou, ale není to zrádce. Její slabost a strach ji provází po mnoho let, je to velmi vysoký trest za jedno selhání a vlastní neznalost. Alžběta žije uzavřený život, je však vždy připravená postavit se osudu a nefňukat. I přesto, že se zdá chladnou, je její život naplněn láskou.
Velmi pečlivě vykreslené osobnosti, dějové zvraty, živé dialogy, uvěřitelné náhody, to je vše, co tuto knihu dělá zajímavou a čtivou. Je dobře, že takové spisovatelky máme.

12 07.10.2018

Knihu Betty Macdonaldové jsem po dlouhých letech vzala do ruky z důvodu, že jsem měla v červenci možnost shlédnout divadelní představení “Kdokoli může dělat cokoli” na letní scéně divadla Ungelt. S Terezou Kostkovou (Betty), Mášou Málkovou (Mery) a Jitkou Smutnou (maminka) v hlavních rolích. Představení mě doslova uchvátilo. S neskutečnou lehkostí a jemným humorem vypovídá o složité době světové hospodářské krize. Početná rodina, kde vládnou pouze ženy, si i v tomto nelehkém období dokáže najít čas pro humor, v leckdy složitých situacích hledá to pozitivní a především stojí všichni pevně při sobě a mají se rády. Díky tomu mohou být šťastné, i když není co na sebe, čím zatopit, a někdy ani co k jídlu. V době konzumu a blahobytu je to jako balzám na duši. Návrat k podstatným věcem, které náš pocit “štěstí” formují. Proto kniha, chtěla jsem atmosféru a pocit lehkost načerpat ještě z knižní předlohy. Nastalo ovšem zklamání. Nevím proč, ale zkrátka se mi nepodařilo prožít ji znovu. Ano, kniha je vtipná, je to přjemné čtení na letní večery a do vlaku, ale něco jí chybí. Možná nebyla ta pravá chvíle, kdy jsem ji měla číst. Možná jsem ovlivněna skvělou dramatizací příběhu, který knize dodal další rozměr, plastičnost, možnost být součástí příběhu, postavám pak skutečnou fyzickou podobu. Paní Macdonaldová musela příběh napsat dobře, bez něj by skvělá divadelní hra nevznikla. Proto nakonec čtyři hvězdičky. Kniha zůstává v mé knihovně a určitě se k ní v budoucnu vrátím. A to i k dalším dílům (Morová rána a Dusíme se ve vlastní šťávě), které jsem zatím odložila.

4 23.09.2018

Asi po 30-ti letech jsem z knihovny vytáhla tuto útlou knížku, abych opět otevřela její stránky a nechala se bavit skvěle napsaným příběhem z pera pana Šmída. Důvod byl prostý, jela jsem se svým synem do hor na Slovensko. Vlakem. S batohem na zádech. Úplně přesně jak před výše udaným časovým údajem. Tehdy byla tato kniha doslova naší biblí, četli jsme ji ve vlaku, večer u ohně, ve stanu, a vše, co v ní bylo napsáno tak neskutečně odpovídalo skutečnosti. Cítili jsme se jako “horalové”, kteří jsou pro lásku k horám schopni obětovat pohodlí socialistických domovů a zvládnout i zákeřné nástrahy hor. Překvapilo mě, jak i po letech, v úplně jiné době, téměř nepřetržitě v dosahu mobilního signálu a internetu (mluvím o Slovenských horách, nikoli o Balkánu), jsou mnohé věci aktuální. Nebo, přesněji řečeno, jednotlivé situace jsou popsány tak působivě a uvěřitelně, že jim rozumíme i dnes. Je pravdou, že cesta vlakem na Slovensko již není bojem o místa ve vlaku, dnes dostanete zadarmo nejen vodu, ale i kávu, výkřiky, které je ve vlaku slyšet, když jsou vidět Tatry, jsou však stále stejné. Můj syn se při četbě této kapitoly doslova dusil smíchem. Je potěšující, že má česká literatura i takové autory, jako je pan Šmíd. My, čtenáři, se pak můžeme k jeho knihám nostalgicky vracet a prožívat tak opět příběhy, které nám v našem mládí přinášely pocit svobody.

11 09.09.2018

Další z Murakamiho jednohubek. Kniha na jedno sousto. Ponurý, tajemný příběh z podivné knihovny, kde je vše jiné, než bychom předpokládali. Opět se zde objevuje postava Ovčího mužíčka, v Murakamiho knihách tak často zmiňována. Přemýšlím, zda má tato postava (či ovce jako taková) nějaký hlubší význam v Japonské kultuře. Potom by celý příběh možná nabral i dalšího rozměru. Při čtení této povídky se mi hlavou honily otázky, nabyla jsem dojmu, že právě ony byly důvodem k napsání této povídky. Znám téměř všechna Murakamiho díla, a tak vím, že i ty zdánlivě nepochopitelné věci nejsou v jeho knihách zbytečné. Vždy mají svůj hlubší význam. Proč příběh skončil, tak jak skončil? Co se stalo s Ovčím mužíkem? Do jaké míry to byl sen a do jaké míry skutečnost? A nejsou naše sny náhodou, svým způsobem, vždy “skutečností”? Nechám tyto otázky v sobě ještě chvíli doznívat a možná pochopím...

8 09.09.2018

Kundera se vším, co k němu patří. Poetický jazyk, filozofické úvahy a otázky, vyhrocené milostné vztahy, velmi problematické hlavní postavy. Život je jinde je pro mě velkým překvapením a čtenářským zážitkem. Ano, Jaromil je ryze nesympatická postava, nemohu se však zbavit pocitu, že je pouze obětí své doby a své matky, jejíž všeobjímající mateřská láska vychovala ze syna sobeckého jedince. Duchem básníka, který se narodil do špatné doby. Hledajíc své místo v dospělém životě stává se sloužícím komunistického režimu, o jehož smyslu a významu nemá nejmenších pochyb. První měsíce po převratu v roce 1948 musela být těžká doba. Ponurá, chaotická, plná strachu. Nikdo nemohl tušit, co, resp. kdo opravdu se skrývá za tváří jeho přátel, sousedů, spolupracovníků. Ve jménu lepší budoucnosti se lidé houfně udávali. A i přesto, že se velká část románu odehrává právě v tomto období, není na první pohled v textu cítit “pach doby”. Příběh Jaromíra však tento “pach” nese s sebou, pod rouškou lyrické textu a lyrických básní. V tom je, podle mého názoru, kouzlo této knihy a vlastně většiny Kunderových knih. Je z nich cítit atmosféra doby, která mě vždy doslova zaplaví nepříjemnými pocity. Proto bychom se k nim měli vracet, abychom nezapomínali a tu podivnou atmosféru neustále na vlastní kůži prožívali.
A co je na knize ještě krásné, jsou vsuvky vracející se k zivotům jných velkých básníků. Jakoby byly jejich životy navzájem propojeny, a to i s životem básníka Jaromila. Lermontov, Puškin, Rimbaud, Wolker...
“A pak odložil pero a raději chvíli snil; snil o tajemného prahu, který musí překročit chlapec, aby se stal mužem; zdálo se mu, že zná jméno tohoto prahu; nebylo to jméno láska, ten práh se jmenoval povinnost.”
“A jestliže náhle odhalíme vlastní malost, kam od ní utéci? Od ponížení lze utéci jen směrem vzhůru!”

6 08.09.2018

Komentář k této knize musím napsat bezprostředně poté, co jsem dočetla poslední stránku. Některé knihy mají svůj čas, a pokud ji vezmete do ruky v tu správnou dobu, vidíte ve slovech spoustu věcí, které by Vám jinak unikly. Příběh Cheryl jsem znala velmi dobře ze stejnojmenného filmu, který mám moc ráda. Papírové knižní vydání jejího příběhu mi pár měsíců leželo v knihovně, až jsem po něm sáhla při balení na mojí vysněnou cestu. Mým cílem nebylo tříměsíční putování po PCT, ale jenom osmidenní přechod evropské cesty kolem horského masivu Mont Blancu- tzv. Tour du Mont Blanc - TMB. Celkem tedy pouhých 170 km v horském terénu a asi 9000 výškových metrů. Navíc stále tak trochu v civilizaci, protože zvláště v letních měsících je tato cesta plná turistů. Každopádně se, stejně jako v knize, na pár dní stal mým domovem stan se spacákem, a můj denní režim byl omezen na velmi jednoduché a jednotvárné úkony jako složit mokrý stan, sehnat dostatek vody, šlapat celé dopoledne do příšerného kopce a odpoledne zase z kopce dolů, postavit stan, připravit jídlo... a pak utahaná zalézt do spacáku s čelovkou a otevřít knihu. Divočinu. Hltala jsem slova v knize a prožívala vše doslova na vlastní kůži. Cítila jsem, jak mě bolí nohy, i hlad a neodolatelnou chuť na bublinkovou limonádu. V hlavě jsem si rovnala myšlenky, i když impulzem pro moji cestu nebylo srovnat si svůj vlastní život. Cesta je cíl, a je úplně jedno, jak je dlouhá. Důležité je, abychom měli mysl otevřenou. Pro pocit štěstí a jistoty stačí opravdu málo, vím to, a Cheryl to poznala také. V životě nám většinou stačí vlastnit pouze tolik věcí, které jsme schopni zabalit do batohu. Zní to jako klišé, nejsou to má slova, ale něco na tom je. Zpět ke knize. Ano, je to průměrný cestopis, ale je psán upřímně a nesnaží se nic skrývat. Návratů k matce je tam někdy až příliš, ale pokud autorka cítila, že se s její ztrátou musí opakovaně vyrovnat, pak tam patří. Je to kniha na cesty, pro chvíle, kdy máte potřebu alespoň v myšlenkách utéct někam “ven”. Nechám si ji ve své knihovně jako připomenutí, že někdy je dobré alespoň na pár chvil opustit komfort svého života, vydat se na cestu a být sám sebou.

18 26.08.2018

Tohle léto je ve znamení Jojo, nějak se mi vždy její knihy dostanou pod ruku. Žánr “červená knihovna” obvykle nevyhledávám, vadí mi předvídatelné šťastné konce, kterě vždy přijdou po různých, těžko uvěřitelných, situacích, kterými musí projít hlavní hrdinové. Ale u této knihy mi to nějak nevadilo, autorka píše velmi lehkým a čtivým jazykem, bez zbytečného patosu. Příběh se dal celkem lehce odhadnout, co mě však přinutilo k zamyšlení (nebo spíše k úvaze) byl samotný útvar dopisu jako takového. Možná je to tím, že jsem archivářkou své “staré” korespondence. Občas tu zaprášenou krabici vytáhnou ze skříně a pročítám si slova a myšlenky lidí, kteří prošli mým životem a v určitou chvíli jsme měli potřebu své příběhy sdílet formou psaného slova. Nemusí jít vždy o milostné dopisy, mezi moje poklady patří třeba korespondence s mým spolužákem, který se rozhodl pro studium filozofie a posílal mi velmi dlouhé úvahy o životě, umění, literatuře, víře... V době elektronické komunikace mi to přijde jako zázrak. Už jenom to, že pokud chce někdo napsat dopis, musí si udělat čas. Vyhradit si tu část dne, kdy si srovná svoje myšlenky a ty pak sepíše na papír. Intimita chvíle. A pak ten pocit, když otevřete schránku a vypadne z ní dopis (nikoli složenky či faktura). Možná bychom neměli zatracovat vše “staré” a svým způsobem “ přežité”. Jsem vděčná za to, že jsem dospívala v době, kdy jsem každý den netrpělivě utíkala ze školy domů, s bušícím srdcem otevírala dopisní schránku, a těšila se na modrou obálku od své první lásky, která studovala o 100 km dál.
Zpět ke knize - příběh plyne jako dobře poskládaný filmový scénář. Se zvraty, které k romantické knize patří. A co se mi opravdu líbilo, bylo citování dopisů, mailů či SMS zpráv na začátku kapitol... naprosto dokonale to vystihuje rychlost, stručnost a sobeckost dnešní doby. Stačí poslat krátkou textovku a je konec vztahu. Na jeden klik. Jak prosté...

5 09.08.2018

Cituji: “Tohle je teď nejdůležitější, odmítnout být obětí. Pokud to nedokážu, nemůžu dělat nic. Musím se zříci staré víry, vzdát se starého přesvědčení, že jsem bezmocná, a že tudíž nic z toho, co udělám, nemůže nikomu ublížit. To je lež, která byla vždycky mnohem škodlivější než skutečná pravda.” Kniha “Z hlubin” pochází opravdu “z hlubin” vědomí nás všech. Velmi zajímavá a nevšední kniha, protkaná tajemnou atmosférou odehrávající se na břehu nejmenovaného kanadského jezera. Uprostřed nedotčené přírody postupně rozkrýváme vztahy mezi hrdiny knihy (čtveřicí přátel), z nichž každý pomaličku a polehoučku, ale zato velmi důkladně, “obnažuje” svoji povahu. Anna touží po uznání a respektu, ale nechává se opakovaně ponižovat. Ačkoli to může být těžko pochopitelné, nechce z tohoto nevyrovnaného vztahu odejít, setrvává v něm s vědomím, že si nic lepšího nezaslouží. Hlavní hrdinka jde opravdu až na dno své duše, podstaty svého bytí. Včetně návratu k samému počátku lidství - přerodu “divokého zvířete” v “myslící lidskou bytost”. K tomuto návratu jí slouží hledání otce, ztraceného kdesi v divočině... Hluboký příběh plný hlubokých myšlenek. Slova se vrývají hluboko pod kůži. Název knihy dokonale vystihuje její atmosféru.

6 09.08.2018

Po této knize jsem sáhla s vědomím, že půjde o oddychové dílko právě tak na cestování vlakem po krajích českých v těchto letních dnech. A po přečtení mohu konstatovat, že toto mé očekávání splnila na 100%. Celkem jednoduchý a pro mě i předvídatelný romantický příběh, ve kterém nechybí zvraty, láska, překvapivá (nebo spíš očekávaná rozhodnutí), krásná příroda, ohrožená zvířata, idylické vztahy v malém přímořském městečku, kde všichni bojují za stejnou věc. Kniha se čte celkem lehce, ale rozhodně nebude patřit k dílům, které ve mně zanechají takový ten neklidný pocit, díky kterému se musím k příběhu stále vracet, přemýšlet o něm. Ale i takové knihy občas potřebujeme, záleží jen na tom, jak moc jim věříme. V životě to často bývá poněkud komplikovanější.

5 27.07.2018

Nebudu zastírat, že jsem po knize sáhla z jiného důvodu než z toho, že se stala součástí mé Knižní výzvy pro tento rok. Ano, jsem nositelkou stejného jména jako hlavní hrdinka. Jsem však moc ráda, že mě výzva k této knize dovedla, protože jinak bych po ní opravdu asi nesáhla... Jeden z důvod, proč Knižní výzvu přijmout a plnit, může nás dovést k titulům, které bychom jinak vůbec nezaznamenali. Ale zpět ke knize. Je pravdou, že jsem se začátkem knihy vůbec nemohla prokousat, dokonce jsem měla pocit, že to vzdám a odložím ji. Vytrvala jsem a ejhle, ve chvíli, kdy jedna ze sester zahynula při neštěstí na lodi, mě kniha začala neskutečně bavit. Od té doby byla každá stránka překvapením. I když někdy trochu převídatelným. Přečetla jsem ji doslova jedním dechem. Bavil mě i poněkud archaičtější jazyk, dlouhé věty, popisy. Stále jsem čekala, jak moc ještě se děj zkomplikuje a jaké všechny překážky bude muset hlavní hrdinka, Martina, překonat. Neskutečné, někdy těch nástrah bylo trochu moc na jednu křehkou dívku, ale jakoby to k té knize patřilo. Trocha patosu, romatnické zápletky, vše umocněné na druhou. Druhá stránka příběhu je v rovině psychologické. Často, a to především ve chvílích, kdy nám osud zrovna moc nepřeje, máme pocit, že ostatní (nebo alespoň někteří) mají život krásný a jednoduchý. V duchu si představujeme, jak by mohlo být krásné, kdybychom byli někým jiným. Přijali jejich život. Ale ono to tak jednoduché není. I ten sebelepší život a osud je něčím komplikovaný. Jenom to nemusí být na první pohled vidět. Možná se musíme naučit být spokojení s tím co máme a hledat vlastní štěstí v maličkostech, které nás obklopují. Pokud člověk ztratí svoji identitu, pak ztratí sám sebe. A s tím se pak těžko žije. Souhlasím s názorem, že pokud by pan Beneš napsal knihu dnes, jistě by se stala bestselerem. I to, že byla přeložena do několika cizích jazyků a stala se předlohou k filmovému scénáři, svědčí o tom, že téma knihy i celý příběh má co říci a je poskládán tak, aby byl srozumitelný a zajímavý pro širokou čtenářskou obec.

6 11.07.2018

Ke knize Kafka na pobřeží jsem se vrátila asi po deseti letech a po několika dalších prečtených knihách od H. Murakamiho, který má v mé knihovně čestné místo. A rozhodně si ho zaslouží. Neznám jiného autora, který by tak bravurně a s lehkostí balancoval na hranici mezi fikci a skutečností. A pokud se uchýlí přeci jenom do nereálného světa, vždy má tato “odbočka” mnohem větší přesah, než se může zdát. Kafka je příběhem o hledání sebe sama, smyslu svého bytí. Je knihou nesmírně lidskou plnou postav, které čtenáře zasáhnou svým životním příběhem. Je to záhadná a smutná slečna Saeki, zdánlivě prostoduchý, ale přitom neuvěřitelně “čistý” pan Nakata, Hošino, který díky panu Nakatovi nalézá sám sebe a své lepší já, pan Óšimo - postava neurčitého pohlaví, s nadhledem, empatií a inteligencí, a pak sám Kafka Tamura. Nejdrsnější patnáctiletý chlapec, který díky potřebě ujasnit si důvod, proč vlastně žít, odejde z domova a rozjede, jako jedna z postav, příběh plný magična, nadpřirozených schopností, ale s velkým filozofickým přesahem. Všichni celý život něco ztrácíme a opouštíme.

13 05.07.2018

Tak tohle byla opravdu velká porce. Doslova. Co o knize napsat. Určitě to není, po literární stránce, žádné přelomové dílo. Ale... ta kniha Vás zkratka naprosto pohltí, i přes zdánlivé nelogičnosti, trochu “idylický” úvod a, již tolikrát obepsané, téma holocaustu a přežívání za 2.světové války. Příběh dvou sester se Vám odvíjí před očima jako film. Hltáte každou další stránku a čekáte, co přijde. Někdy je děj trochu předvídavý, ale to vůbec nevadí. Isabelle je živelná, silná a tvrdohlavá osobnost od samého počátku. Vivian se zdá býti obyčejnou matkou v domácnosti, trochu závislou na svém muži. Ale i přes tuto nálepku je to silná osobnost, neustále o sobě pochybujici, ale o to více milující. Drží pohromadě svoji rodinu, zachraňuje židovské děti, ale stále má pocit, že je vlastně zbabělá. Nestaví své jednání na obdiv, chová se přirozeně, jako většina žen, které “jenom ochraňují své děti”. A co mě opravdu chytlo za srdce, byla ta bezmezná láska, kterou v době musíme hledat, abychom mohli odpouštět. Obě sestry mi byly blízké, jak Vivian svojí mateřskou láskou, tak Isabelle svojí živelností a odvahou. Slavík dostává pět hvězdiček, byla to kniha, od které jsem se nemohla odtrhnout a po zavření jsem ještě dlouho musela přemýšlet o tom, co jsem zrovna přečetla. A tak to má u dobrých knih být.

14 13.06.2018

Splněno. Přes počáteční rozpaky se mi podařilo dočíst ságu až na samý konec. A nelituji. Každý další díl byl o kousek lepší, dramatičtější, propracovanější... co však nejvíce oceňuji, že příběh skončil v pravou chvíli, bez zbytečného patosu a šťastného konce. Tragédie Lily mě rvala za srdce, s Elenou jsem se v mnohém ztotožnila, i když mi její (občas hysterické) jednání není zrovna blízké. Nino se vybavil přesně tak, jak jsem očekávala. A čas plynul, děti odrostly, odcházely a zase se vracely, přátelé a blízcí začali umírat, a tak to v životě chodí. Velký román 20.století. Děkuji.

4 05.06.2018

Budu se opakovat - další z knih pana Browna se čte velmi svižně a dobře. Tento “pan spisovatel” zkrátka psát umí. Ale... Knihy psané podle stále stejného scénáře po čase unaví. Zkrátka, pět knih se dá, v šesté to již trochu skřípe a sedmou čtete pouze ze zvědavosti. Konec knihy, i když v tomto případě velmi předvídatelný, byl pro mě vlastně tím nejlepším z celé knihy. Možná vize civilizace v roce 2050 se může zdát trochu “přitažená za vlasy”, není však nereálná, stačí se rozhlédnout kolem sebe. Zavzpomínat, jak vypadal život s technologiemi před 20 lety. Otevřít dveře dětského pokoje, pozorovat lidi při ranní cestě do práce MHD, navštívit špičkové pracoviště některého z výzkumných ústavů. Každá kniha, která nás přinutí zamyslet se nad tím, kam náš svět směřuje, má svůj smysl. A pokud je napsaná panem Brownem, je to čtení velmi příjemné. Tři hvězdy, lepší průměr.

4 08.05.2018

Z této knihy jsem tak trochu rozpačitá. Guenassiemu, mému oblíbenému francouzskému autorovi, jakoby docházel dech. Po skvělém životním románu Klub nenapravitelných optimistů, i po zajímavé sondě částečně i do české historie v knize Tajný život Ernesta G., je kniha o V.V.Goghovi takovým slabým odvarem. Čte se dobře, rozhodně jsem se nenudila, ani jsem ji nechtěla v půlce odložit, ale něco jí chybělo. Možná je těžké psát o Goghovi, když o něm již pan I. Stone napsal úžasný román Žízeň po životě. Naivní Marguarita zamilovaná do Vincenta působí nepřirozeně. Nepochopitelný, ale především nesrozumitelný je vztah Vincenta k doktoru Gachetovi. Jeho vztah k Marguaritě je celkem uvěřitelný, přeci jenom jde o geniálního umělce, který v mnohém předčil dobu a navíc celý jeho život byl spjat s uměním. To je sama o sobě diagnóza podivína neschopného orientovat se ve vztazích. “Něčeho” bylo málo, těžko říct čeho... Za mě 3 hvězdy, průměr. Kdo se však chcete dozvědět více o Goghovi samotném a proniknout tak do jeho umělecké duše, rozhodně sáhněte po panu Stoneovi.

4 08.04.2018

Souhlasím s tvrzením, že je to kniha na jeden večer. Já ji sice přelouskala po částech za večery čtyři, více času tato kniha však opravdu nevyžadovala. Téma jistě potřebné a důležité - moc bulváru, ztráta soukromí, "nesvoboda" ve svobodném státě, beznaděj, ponížení. Ano, toto je, bohužel, společnost, ve které žijeme. A je smutné, že nás více zajímají a těší neštěstí a selhání druhých, než náš samotný život. Zpátky ke knize - autorka opravdu nezapře svoji profesi scénáristky. Kniha je psána spíše jako scénář k filmu či k seriálu. Krátké věty, prostřihy, dějové linie. Možná chybí podrobnější vykreslení charakterů hlavních postav, ale vzhledem k rozsahu "románu" to ani není potřeba. Já jsem knihou nijak nadšená nebyla, ale rozhodně nelituji času na čtení. Mnohem více se mi líbila "Moje pařížská revoluce", snad proto, že jsem se mohla ztotožnit s autorkou. V případě této knihy se mi to nedařilo, svět celebrit je mi celkem vzdálený, bulvár nečtu, nekupuji ani nesleduji na internetu. Je však potřeba tato témata otevírat a psát o nich. Když nebudeme bulvár vyžadovat, doslova "vyhnije". To ale asi nastane v jiném světě ...

1 31.03.2018

Tahle kniha, to byl pořádný oříšek... Na jednu stranu se mi moc líbila a vím proč. Na druhou stranu jsem trochu rozpačitá ze závěru knihy. Ztotožňuji se s názorem, že útěk do jakési sci-fi byl zbytečný. Nemusel zde vůbec být, aby autor mohl příběh důstojně dokončit. Proto ubírám na hvězdičce, jinak bych volila 4. Vyrovnat se s minulostí, pochopit a přijmout slabosti druhých, jde i bez nepřirozeného návratu do retra, toť můj názor.
Na druhou stranu mě kniha doslova "dostala". Je o mé generaci, resp. vyprávěna z pohledu někoho, kdo vyrůstal ve stejné době jako já. Odehrává se z velké části v mých milovaných Krkonoších, mnoho míst znám jako své boty, takže jsem příbehem doslova procházela. Stejně jako autor v dětství, tak i já pravidelně každé léto trávím se svými dětmi a s partou znýmých již několik let v boudě na hřebenech Krkonoš. Je pravdou, že žijeme v jiné době, neřešíme vstup vojsk do naší země ani udávání kamarádů či strach o práci. Doba se změnila, ale atmosféra je stále stejná. A je jedno, jestli to vnímáte z pozice dítěte nebo dospělého. Téma vyrovnání se s minulostí také řeším, netrápí mě žádné pochybnosti o mé rodině a blízkých přátelích, ale nejde zapomenout... stačí si občas otevřít internet nebo noviny. Jak můžeme soudit jednání někoho, v jehož situaci jsme se nikdy neocitli? Jak moc je člověk vinen, pokud je ze strachu o rodinu a své nejbližší okolnostmi donucen přistoupit na hru někoho mocnějšího. Dokumenty nedokáží zaznamenat pocity a myšlení lidí, jejichž jména se na nich ocitnou. Nikdo z nás nemůže tušit, jak by se v určitých situacích zachoval, pokud se do nich opravdu nedostane. A soudit někoho je velmi jednoduché. Pokud nebudeme o věcech přemýšlet a nahlížet na ně z různých úhlů, a pokud nebude schopni někdy i odpustit, bude pro nás velmi těžké vyrovnat se s minulostí. Všechno je jenom dvakrát, tak doufejme, že v těch nejednoznačných situacích v životě dostaneme i druhou šanci.

2 26.03.2018

Příjemné čtení. Pana Dutku znám, je to dlouholetý spolupracovník a kamarád mého tatínka z katedry animace na FAMU, ale vůbec jsem netušila, co všechno ho v životě potkalo. Nejsilnější je určitě povídka první, nejdelší a nejdramatičnější. Moc se mi líbil sugestivní popis útěku z vězení i přechodu “přes čáru” do Rakouska. Oceňuji realistický pohled na protagonisty dalších příběhů, ničím nepřikrášlený, jsou to lidé “z masa a kostí” se všemi možnými slabosti, které máme. Povídky jsou milé, příjemně se čtou, ale nepohltily mě tak, jako ta první. Asi sáhnu i po knize “U útulku 5”, jsem opravdu zvědavá, co prožíval malý chlapec v padesátých letech minulého století v socialistickém dětském domově.

1 24.02.2018