Amazonka72 komentáře u knih

Nejsem aktivní čtenářkou detektivek, ale knihy Agáty Christie mám ráda. Tuto knihu jsem četla asi před čtvrt stoletím a vím, že se mi tehdy moc líbila. Proto jsem po ní sáhla, abych si příběh odehrávající se v Sýrii před druhou světovou válkou připomněla. Věděla jsem, že nepůjde o detektivku, ale spíše “cestopis” z prostředí archeologických vykopávek. Nevím proč, ale téměř až do poloviny knihy jsem se do příběhu nemohla začíst. Asi mě mátla arabská jména všech těch sluhů a pomocníků. Nebo mi zkrátka nepřirostla k srdci Sýrie, protože je to destinace, kam se rozhodně netoužím vydat. A je pravda, že “cestopisy” čtu ráda pouze z oblasti, které mě zajímají nebo jsou blízké mému srdci.
Nakonec jsem však příběh dočetla a určitě to nebylo se sebezapřením. Agáta je skvělá vypravěčka. Velmi vtipně a s lehkostí popisuje veselé, i méně veselé, příhody odehrávající se ve světě vykopávek... ano, četla jsem s úsměvem na tváři, když jsem si některé situace v duchu přehrála. Příjemné čtení, ale pro mě bez potřeby se ke knize opakovaně vracet.

1 01.02.2020

Ani později, ani jinde... Kniha bez hapyendu. Kniha o pocitech. Kniha o jednom dni a dvou lidech. Kniha o tom, jak jednoduché je spadnout na úplné dno. Přečteno za jeden víkend. Ano, příběh mě dostal, a to i přesto, že jsem chvílemi odkládala knihu, protože jsem již nemohla číst příběh Mathildy. Říkala jsem si, že musí něco udělat, bouchnout dveřmi, poslat svého šéfa do patřičných míst, dát výpověď a utéct...
Příběhu lékaře Thibaulta byla věnována mnohem menší část útlé knihy, což mě občas zamrzelo. Ale rozumím tomu, že šikana na pracovišti byla "závažnějším" tématem, který si zasloužil mít svůj prostor.
Co jsem však při čtení knihy cítila asi nejvíce, byla ta neskutečná beznaděj, prázdnota... související tak úzce se způsobem našeho života. Uspěchaného, povrchního. Každý den se stáváme zajatcem svých stereotypů, chodíme do práce, přesouváme se z místa na místo jako masa bezejmenných těl. Přestáváme vnímat svět kolem sebe. Soustředíme se na výkon, bojíme se o svá "teplá místečka", protože pokud bychom o ně přišli, pak bychom se museli v svém životě něčeho vzdát. Toto jsou pocity a myšlenky, které se mi často honí hlavou. Přemýšlím, jestli je to ještě v pořádku, způsob, jakým v současné době žijeme. Jestli není čas se vrátit k podstatě našeho žití - jenom tak "být", vnímat svět kolem nás - vůně, věci, lidi, zastavit se.
Tato kniha mi opět potvrdila, že svět, ve kterém žijeme, je nemocný.
Našla jsem tam spoustu pravdivých slov, pocitů, které tak dobře znám.

"Milostné vztahy možná nejsou nic jiného než tahle nepřímá úměra: jakmile člověk po něčem touží, jakmile něco očekává, prohrává." str. 90

"... zoufalci se neseznamují. Leda tak ve filmu. Ve skutečném životě se potkají, zavadí o sebe, narazí. A často se navzájem odpuzují jako shodné póly dvou magnetů. To ví už odedávna."

"Čolvěk asi miluje jen jednou. Není to obnovitelné...... Možná že něco takového prožila v naivitě svých dvaceti let, společný život, na jednou místě, dýchat stejný vzduch, každý den spát ve společné posteli, mít společnou koupelnu, možná se to stává jen jednou, ano, a pak už se prostě nic podobného nedá, nejde začít znovu." str. 162

"Míval rád město, ten propletenec příběhů, to nekonečné množství siluet, bezpočet tváří. Míval rád ten cvrkot, prolínání osudů, nové a nové možnosti.... Teď už ví, že město je kruté a nechá si tvrdě platit od těch, kdo v něm chtějí přežít. A přesto by za nic na světě už neodjel."

7 19.01.2020

Paolo Cognetti patří mezi mé oblíbené autory. Píše o horách, ale nejde o klasické cestopisy, jeho knihy jsou protkány tichém hor, jejich magickou atmosférou a světem, který odkrývají v našich srdcích a myslích. Musí se číst s duší otevřenou a připravenou přijímat tento prostý svět. Navíc se jeho nová kniha v českém překladu objeví vždy na konci kalendářního roku, takže patří mezi vánoční dárky a také první knihy, které v daný rok čtu.
Nejnovější kniha nás zavede do Himaláji. Nikoli však na trek, kterého se každoročně účastní tisíce horchtivých turistů doprovázený armádou nosičů a pomocníků, ale do míst, kde před desítkami let putoval Peter Matthiessen, který o své cestě napsal knihu “Sněžný levhart”. Konkrétně do oblasti Dolpa v Nepálu, na dohled od Dhaulágiri. Příběh Sněžného levharta Paola provází celou cestu a často jej v knize vzpomíná.
Moje srdce si rozhodně získala Kandžiroba, nejoblíbenější postava knihy. Pro nezasvěcené nebudu prozrazovat, o koho jde, aby měli důvod si příběh přečíst.
Kniha vpodstatě nemá žádný děj, je prostá, musí se číst pomalu a k některým odstavcům je dobré se opakovaně vracet. Podle mě má ve čtenáři zanechat pouze “pocit”.
Rozhodně tedy není pro každého.
Ve mně “pocit” zanechala a to velmi pozitivní. Jednu hvězdičku však ubírám, protože jsem mnohem silnější “pocit” prožila při Divokém klukovi. A přišlo mi správné tento rozdíl, alespoň pro sebe, nějak rozlišit.
Óm Mani Padmé Húm.

8 07.01.2020

Ztracený slib byla moje třetí kniha od Kate Mortonové. K jejím knihám se vracím vždy s dvou až tříletým odstupem a je to správné rozhodnutí. Díky tomu mě příběh vždy doslova pohltí. Přes kýčovitou obálku alá červená knihovna, se na stránkách knih odvíjí velmi pozoruhodný, napínavý (a tak trochu detektivní) příbeh.
Začátek se vždy rozjíždí velmi pomalu, několik desítek stran mi trvá než se začtu, závěr knihy je vždy velmi strhující. A to tak, že se od čtení nemohu odtrhnout. Velmi se mi líbí cilivé střídání časových rovin, autorka se střídavě věnuje období 30. let a současnoti. Díky střídání příběhů, které se navzájem prolínají, Vás autorka udrží ve střehu až do samého konce.
Kniha určitě stojí za přečtení. Pro mě je sice asi nejsilnějším příběhem "Tajemství letního odpoledne", ale "Ztracený slib" ho však velmi statečně dohání.

4 29.12.2019

Velmi příjemné čtení. Napínavý příběh, který se pomalu “rozjíždí”, ale na konci jsem již hltala stránku za stránkou, abych se dozvěděla, jak příběh dopadne. Spojení dvou odlišných lidí - dramatika, morouse, alkoholika a bývalé policistky, utíkající před sama sebou, zoufale toužící po klidném životě a mateřství. Spojí je pronajatý “byt v Paříži”, který skrývá tajemství slavného malíře Seana Lorenze. Úkol najít jeho tři poslední obrazy, které údajně namaloval před svou smrtí, se změní na napínavou honbu za odhalením sériového vraha dětí a nalezením Seanova, údajně zavražděného, syna.
Vše se odehrává v předvánoční době v Paříži a následně i v New Yorku. Romantická Paříž je zde vykreslena jako nevlídné město s neustále stávkujícimi taxikáři či hromadnou dopravou. Celé mi to přišlo vtipné, protože jsem knihu četla v předvánoční době a v rádiu jsem neustále poslouchala zprávy o kolabující dopravě v Paříži z důvodu stávky. Asi Paříž, pro nás dlouho nedostižné, romantické město, tak moc romantická nebude... Jak říká rčení: není všechno zlato, co se třpytí. A proto mi nebude líto, že vyrazím na předvánoční romantickou procházku “pouze” do pražských ulic ... ale to již ke knize nepatří.
Pěkná a napínavá kniha, určitě stojí za přečtení.

4 15.12.2019

Měla jsem farmu v Africe.... Keňa, první polovina 20.století. Silná a samostatná žena uprostřed africké divočiny. Láska k Denysi Finchovi. Ano, tohle vše již tak dobře známe z knihy (a nezapomenutelného filmu) Vzpomínky na Afriku. Příběh Beryl zdaleka nedosahuje úrovně příběhu Karen Blixenové. Ale rozhodně se nedá říct, že by byl nudný či nezajímavý. Pobyt v koloniální Africe asi sám od sebe předurčoval dobrodružný život, a ti co zde v tuto dobu žili, pracovali a milovali Afriku, museli být silnými osobnostmi. Houževnatost Beryl mě fascinovala, její odvaha odejít z prvního manželství a postavit se na vlastní nohy. Prosadit se v ryze mužském světě. Určitě to v té době muselo být velmi těžké.
Prožívala jsem spolu s ní lásku k Denysovi, sžírající, mizející... k člověku, který potřeboval pocit svobody stejně jako ona. Ale i taková touha po svobodě má za následek osamění a neschopnost založit fungující rodinu.
Co mám však autorce za zlé je, tak trochu zavádějící, název knihy. Ano, Beryl létala, byla první ženou, která přeletěla Atlantik, o létání ale tato kniha vlastně vůbec není. Byl to jeden z důvodů, proč jsem si ji chtěla přečíst. Zkrátka očekávala jsem přeci jenom trochu více popisů leteckého prostředí. Je škoda, že autorka tuto (jistě velmi zajímavou) etapu života Beryl shrnula do posledních čtyř kapitol.

1 06.12.2019

Tak tohle byla milá kniha..., která pohladila po duši. Vyprávění “Rusandy”, která prožila své dětství a mládí v 50. - 80. letech minulého století v pražských Dejvicích, ale také na březích Černého moře ve velké zemi Sovětů. Vyprávění nezatížené ponurou atmosférou doby, ve které autorka vyrůstala. Dětství je období, které prožíváme s lehkostí, pokud máme kolem sebe lidi, kteří nás mají rádi. Vnímám to úplně stejně, jako velké dobrodružství. Včetně běhání po lese v pláštěnkách, igelitových sáčcích s plynovou maskou na obličeji. Lampiónové původy na svátek VŘSR, prázdniny s rodiči u moře v Bulharsku, mačkání se u rozhlasového přijímače, když jsme každé prázdniny na výročí 21.8. poslouchali s rodiči na chatě rádio Svobodná Evropa. Byl to můj život, ve kterém jsem prožívala první lásky, zklamání, výhry i prohry. Stejně jako Světlana, akorát o pár let později.
Je obdivuhodné, jakým způsobem paní Světlana popsala svůj vztah k otci. Autorka vzpomíná na to hezké, co s tatínkem prožila. A závěr knihy, kdy se celá rozvětvená rodina sejde nad výrobou pelmení, tak to je přeci ta nejhezčí vzpomínka na někoho, kdo byl součástí našeho života. Včetně tak důležitého odpuštění...
Ano, také věřím v to, že nás někdo na našich životních křižovatkách vede. Drží nad námi ochranou ruku. Že vše, co nás v životě potká, má nějaký smysl. I když si to nemusíme hned uvědomit.
Optimistická kniha, zvláště v den, kdy si připomínáme 30 let od znovunabytí svobody. Děkuji, že můžeme...

9 17.11.2019

Je to moje první kniha od K. Hosseiniho a musím konstatovat, že mě nezklamala. Velmi mě zaujalo téma knihy a hlavně exotické prostředí Afganistánu. Země, jejíž nedávná historie je protkána válkami a strádáním obyčejných lidí.
Trochu mi vadilo přeskakování v ději a čase, s čímž souvisí i poměrně obtížná orientace v exotických jménech. Jednoduše řečeno, občas jsem se ztrácela v tom, kdo je kdo... Proto ubírám jednu hvězdu z hodnocení.
Ale příběh dvou “ztracených” sourozenců je velmi poutavý a Hosseini nádherně vystihl potřebu člověka mít ve svém životě pevný bod, rodinu, ke které patří.
Určitě se k tomuto autorovi ještě vrátím, zvláště když se zde dočítám, že tato kniha je z jeho děl nejslabší.

4 13.11.2019

Pro mě již klasická Keplerovka. Velmi příjemné, napínavé, čtivé, oddychové čtení.
Asi bych ji nezařadila mezi ty nejlepší, novější Lazar se mi líbil více.
Každopádně ve chvíli, kdy budu mít opět chuť na slušnou severskou detektivku, kterou nebudu chtít odložit z ruky, sáhnu po další knize od této spisovatelské dvojice. A o to v těchto knihách jde asi především...

4 03.11.2019

Jsou knihy, které Vám v určité chvíli padnou do ruky. Ve chvíli, kdy je máte číst.
Knihu Jana Otčenáška “Když v ráji pršelo” jsem poprvé četla v sedmnácti. Pamatuji se, že mě doslova uchvátila. S mým kamarádem jsme se z legrace oslovovali příjmením, stejně jako hlavní protagonisté knihy, více jsem si však nepamatovala. Až nyní. Vyrazila jsem odpočinout si na čtyři dny na horskou chalupu obklopenou lesy a přírodou, když v tom mě hned první večer padly oči do místní skromné knihovničky, kde jsem JI objevila. A byla moje. Četla jsem v každou volnou chvíli, když jsem se zrovna netoulala po horách. V duchu jsem prožívala každé zklamání i radost Petra a Ludmily. Slzela jsem při jejich něžného oslovování, i při intelektuálních hádkách o maličkostech i zásadních rozhodnutích. Byla jsem překvapená, jak citlivá a romantická kniha vznikla v dobách tvrdé normalizace. Kniha o obyčejných lidech, kteří našli odvahu vyprostit se ze zaběhnutého stereotypu a postavit se na vlastní nohy. Jsem ráda, že to jde. Že je to možné, a to i dnes, kdy možná mnozí z nás touží na chvilku se zastavit a vrátit se k podstatě našeho bytí. Prostě jenom žít, volně dýchat. Moc se mi líbilo líčení jejich vztahu, protknutého láskou. Nekritickou, opravdovou. A bylo mi i trochu smutno, asi z toho, jak moc je těžké takovou bezmeznou lásku prožít. A co bych ráda vyzdvihla je fakt, že celá kniha je psaná velmi krásným českým jazykem. Bez zbytečných vulgarit, jak je v dnešních moderních románech zvykem. A tak krásně popisované hádky, to jsem měla sto chutí se s někým pohádat a pak se usmiřovat...
Zkratka, “Když v ráji pršelo” přišla v pravou chvíli. Četla jsem ji a za okny pršelo. Babí léto se přehouplo v mrazivá rána. Dny se krátily. Děkuji, pane Otčenášku.
Našla jsem zde spoustu myšlenek popisující vztah k přírodě, ale i vztahy mezi mužem a ženou. Tak alespoň něco málo:
“Řekla bych, že lidé ve městech sotva tuší, jak hraje počasí na jejich pocity a nálady, že je oproti nám vnímají tak na dvacet procent, leda při úvaze - mám si vzít pršiplášť, nebo to vydrží! Jejich nálady jsou odvislé víc od novin, rozhlasu a televize, žijí v soustředěné palbě slov, v každodenních smrštích informací, v záplavách šramotů a hluků, které si už ani neuvědomují, v inflaci tónů a obrazů, v dobrovolně přijatém obklíčení drbů a krátkodobých panik, drobných trablů, nadějí a radůstek. Nejsem si jistá - zvlášť ne v těchto dnech, že jim závidím”.

“Nechce se mi! Nechce se mi hýbat ani mluvit ani myslet, chce se mi jenom být! Prostě být! Je to málo - jen být?
Ne, usmál se. Mnoho lidí to pořádně neumí. Je to totiž náramně složitá a někdy namáhavá záležitost. Nebýt je poměrně snažší - vlastně totálně snadné - ale přesto není o co stát. Dobrá, tak jen buďme!”

A já se pokusím občas také jenom být...

22 29.10.2019

Další z rozsáhlých válečných románů. Kniha, která popisuje válku z pohledu obyčejných “malých” lidí, jejichž životy a osudy významně ovlivnila. Nevím, je tu spousta pochvalných komentářů, ale mně tato kniha až tak moc neuchvátila. Občas jsem se ztrácela v dějivých liniích (příběh německého chlapce Wernera a francouzské slepé dívky Marie-Laury). Občas mi přišlo, že některé situace byly popisovány zbytečně složitě. Ale možná jsem tento román vzala do rukou v nápravou chvíli.
Něco bych však ráda zmínila. Osudy obou hlavních postav byly popisovány velmi citlivě. Měla jsem je ráda a držela jim palce. Bohužel válka je krutá a s osudy lidí si někdy velmi nepěkně pohrává. Spousta lidí ztratila ve válce někoho blízkého.

6 01.10.2019

Ačkoli jde o Ziburovu první cestovatelskou knihu, četla jsem ji až jako poslední. Opět místy velmi vtipné postřehy z cest. Ale ze všech tří knih se mi tato líbila asi nejméně. Zřejmě to bude tím, že Turecko a Izrael pro mě nejsou destinacemi, kam bych se toužila vypravit. Do Izraele ještě možná ano, ale Turecko mě opravdu neláká. Obdivuji Ládíkovu houževnatost a boj s úmorným vedrem. Já měla možnost zažít jednoho dne v Bosně 50 stupňů na slunci, a asi bych nepřežila každý den se v tomto horku pohybovat a ujít třeba 30 km. Ládíkovy cestopisy jsou vtipné, vše popisuje s nadhledem, nechybí zde sebeironie, je to příjemné čtení.
“Snad každý člověk při cestě do úplně neznámé země jistý strach. Bojí se, že se nedomluví, okradou ho, chybně exotickou chorobu a zemře v krutých bolestech. Sotva zemi alespoň trochu pozná, většina původních obav se rozplyne. Zjistí, že tam žijí lidé jako on, nikdo ho nechce zabít a chytne maximálně průjem. Je škoda, že si tento svůj omyl neuvědomujete při hodnocení zemí, ve kterých jsme nikdy nebyli. Možná bychom je tak snadno neodsuzovali.”

6 07.09.2019

Opět příjemná a napínavá oddychovka na dovolenou. V tomto případě oceňuji téma, nad kterým je určitě dobré se zamyslet. A to problém zbrojního průmyslu a lobby kolem tohoto velmi lukrativního odvětví. Občas jsem se ztrácela v postavách, ale to je už bolest severských krimi, protože jména jsou pro nás neobvyklá a ne zrovna lehce zapamatovatelná.
Ráda si přečtu některou z dalších knih této spisovatelské dvojice, až bude vhodná příležitost.

5 07.09.2019

Je velmi těžké po přečtení této knihy cokoli psát. Jako bys jedla kámen nepatří mezi knihy, které se Vám budou líbit, ale přesto je dobré si ji přečíst.
Stále se vracíme v knihách, filmech, vzpomínkách, k hrůzám holocaustu a 2.světové války. Je to správné, měli bychom si je hrůzy připomínat, aby se nemohly již nikdy opakovat. Co je však alarmující a vyvolávající mrazení až do morku kostí je skutečnost, že se tyto hrůzy děly i v nedávné minulosti, na konci minulého tisíciletí kousek od našich hranic. V době, kdy se Evropa probouzela do nového života po desítkách let totalitních režimů.
Reportáž W. Tochmana je syrová, pravdivá, popisuje hledání ostatků bližních těmi, co válku přežili. Vrací se i k popisu příběhů a hrůz, kterými oběti války před svou smrtí prošly.
Knihu jsem četla před svojí cestou do Bosny a Hercegoviny, abych lépe pochopila mentalitu tohoto kraje... abych do sebe nasála bosenskou atmosféru... abych se pozorně rozhlížela... abych si zapsala do paměti, že lidský život je křehký, a že svobody si musíme vážit.
Možná po návratu dopíši pár vět, až všechno spatřím na vlastní oči.

9 12.08.2019

Dočteno. Další z knih mého oblíbeného autora. Tentokrát šlo opravdu o velký čtenářský oříšek, protože kniha měla 750 stran psaných hustým a malým písmem.
Klasická Murakamiho kniha, která mě už asi ničím nepřekvapila. Ano, je to čtivý příběh, ale mám pocit, jakoby se pan Murakami vyčerpal. Pro nás, čtenáře, kteří máme přečtenou většinu jeho knih (a některé i dvakrát), je to stále stejně se opakující vzorec. Hlavní hrdina, uzavírající se sám do sebe a prchající před nenadálou situací. Záhadné osoby, se kterými se potkává, a z nichž každá v sobě nosí nějaké tajemství. A pak rovina magična... většinou ve formě nějakého vchodu do paralelních světů. Průchod tímto světem pak znamená jisté osvobození se od sebe sama. Vše se pak samo od sebe urovná...
Rozhodně se přikláním k názoru, že v tomto případě měl autor několik desítek stran textu seškrtat. Do str. 500 se vlastně nic tak podstatného neděje, popisy některých situaci jsou zbytečné a zdlouhavé. Navíc jsem měla tentokrát i trochu problém se s některými osobami identifikovat, nepochopila jsem smysl jejich jednání.
Ale na druhou stranu se mi velmi líbilo téma knihy - výtvarné umění, které se celým příběhem prolíná. Autor velmi sugestivně popisuje jednotlivá výtvarná díla i cestu k tomu, aby vznikla. Naprosto živě jsem vnímána vůni barev i lehkost pohybů ruky, když hlavní hrdina obraz maloval...
Příběh hlavního představitele a jeho rozchod s manželkou Juzu, byl popisován s velkou citlivostí. Líbilo se mi, že rozchod dvou lidí zde není líčen jako dramatická událost, že je to něco, k čemu v životě občas dochází, z různých důvodů. Že je potřeba snažit se toho druhého pochopit a porozumět mu, nikoli vyčítat a ubližovat. Myslím si, že se vztahy pracuje Murakami velmi citlivě, s nadhledem.
“Já samozřejmě umím pochopit, že jak jde čas a ledacos se mění, můžou se i lidská srdce navzájem přibližovat a vzdalovat. Podobná hnutí lidského nitra plynou jako nespoutaný proud a nezadrží je v tom žádný zvyk, rozum ani zákon. Mávají svobodně křídly a létají si sem a tam. Jsou jako tažní ptáci, pro které taky neexistují žádné lidské státní hranice.”

Takže, dávám hodnocení 4*, protože mám knihy pana Murakamiho ráda a vždy se ráda ponořím do měkkého polštáře tajemna. Ale myslím si, že by měl na chvilku zabrzdit se psaním další knihy. Chtělo by to nový nápad a ne se stále vést na osvědčené vlně magického realismu.

13 11.08.2019

Číst tuto knihu byla opravdu radost. Ve smyslu toho, jak výborně je kniha postavena a napsána. Psychlogický romám, který jde až na dřeň. Při čtení mi doslova běhal mráz po zádech. První část knihy (psaná z pohledu Kanibala) je velmi dynamická a během chvilky se dozvídáme vše, o co v příběhu jde. Resp. z té věcné stránky - co všechno se stalo. A je velmi zajímavé, že při čtení prostého popisu věcí vzbuzuje hlavní hrdina, Sběratel, Kanibal, pouze soucit. Ve druhé části (psaná z pohledu Mirandy formou deníku), která plyne výrazně pomaleji, ale mnohem hlouběji popisuje vnitřní prožívání jednotlivých osob, se postupně z Kanibala stává "monstrum". Vše vygraduje v naprosté zhnusení.
Uvědomovala jsem si, jak velmi je důležité vzdělání a jakýsi životní nadhled pro vnímání světa kolem nás. Svět Mirandy je mnohem pestrobarevnější, vnitřně bohatší, a nic to nemění na tom, že jde vlastně o dívku "z dobré rodiny", narozdíl do Kanibala. Jeho "jednoduchost" mě rozčilovala, a přitom si dovedu představit, jak moc lidí by s ním soucítilo a vlastně mu rozumnělo. V tom smyslu, že Miranda působí "povýšeně a nafoukaně". Není to však povýšenost ani nafoukanost, je to komplikovanost jejího vnitřího světa a vnímání věcí, kolem ní. Ale to je právě to důležité. Vidět věci kolem sebe z různých stran, nespokojit se s tím, že život je pouze "černý a bílý". Není.
Téma svobody - něco, co je pro citlivé osobnosti tak důležité. Miranda mohla být zahrnována dary, přepychem, mít vše, nač si vzpomněla. Mnohem důležitější však pro ni je pocit svobody. Ten se nemůže vyrovnat žádným hmotným statkům. A troufám si říci, že ani bezmezné lásce. Pocit svobody je stav mysli. Pokud nejsme svobodní, tak náš život ztrácí smysl. A je jedno, jak svobodu vnímáme.
Našla jsem v knize spoustu myšlenek, které by stálo zato si uchovat. Tak snad alespoň jedna, která souvisí s názvem knihy a s celou atmosférou příběhu:
"Já vím, co pro něj jsem. Motýl, kterého chtěl vždycky chytit. Vzpomínám si, jak G.P. řekl (když jsme se poprvé setkali), že sběratel je ze všech živočichů ten nejhorší. Měl ovšem na mysli sběratele obrazů. Vlastně jsem to tentokrát nepochopila, myslela jsem si, že chce jen šokovat Karolínu - i mne. Ale má samozřejmě pravdu. Sběratelé jdou proti životu, proti umění, proti všemu."

8 18.07.2019

Mám pocit, že jsou knihy, které lze číst pouze v určitých situacích. Neuvěřitelně uvěřitelné příběhy z hor jsem četla na treku. Nikoli za hranicemi, ale v horách českých. Pětidenní přechod hřebene Jeseníků a Rychlebských hor. Dá se říci, že jsem prožívala podobné situace, jako autor knihy. Na cestách je to stejné, ať se člověk pohybuje v Andách či v Jeseníkách. Sólo nebo ve skupině. Po večerech jsem hltala stránku za stránkou a občas jsem se i hlasitě smála. Bavila mě soutěž o "dementa dne", dovedu si to živě představit, a mám pocit, že podobné soutěže na cestě vznikají vždy... abychom přežili, a abychom nepropadli ponorkové nemoci. Pamatuji si, jak jsme při putování po chorvatských horách vymysleli soutěž o to, kdy koho plácne nenápadně přes zadek... a bodovali jsme úspěšnost. Vyhrála to kamarádka, která plácla po zadku nic netušícího chorvata, který vybíral jízdenky na výletní loď. Večer vždy nastalo vyhodnocení nejúspěšnějšího účastníka a oslavovalo se.
Kniha mi hodně připomínala moji oblíbenou útlou knížečku "Proč bychom se nepotili, aneb jak se chodí po horách". Velmi podobný styl popisování příhod včetně autentických zápisků účastníků výpravy. Jenom se trochu změnily destinace, kam se dnes cestuje, a také způsob cestování.
Kniha pro milovníky hor, cestovatele, trekaře. Ti vědí, chápou a užijí si veselé příhody, které tak dobře sami znají. Ale pro ty, kteří neznají a nechápou, to asi kniha nebude...
A jen tak na okraj - dovedu si představit davy turistů před vchodem na Machu Picchu. Já to nazývám Dysnilandem. Je to přesně to, co nemáme rádi. Za tři dny jsme na hřebeni Rychlebských hor potkali celkem asi 10 lidí. I u nás jsou místa, kde srdce každého horala zaplesá...

1 17.07.2019

Moje druhá kniha od Paola Giordaniho. Na Osamělost prvočísel nemá, ale... lze vůbec tyto dvě knihy srovnávat? Ano, protože Paolo G. opět napsal dílo, ve kterém jde "až na dřeň", do myslí jednotlivých postav, jejich myšlenek. Navíc i zde je cítit, že se původně věnoval teoretické fyzice. Přirovnávání našeho myšlení a jednání k fyzikálním zákonům je prostě dokonalé.
Novela Čerň a stříbro mě hluboce zasáhla. Přečetla jsem ji během dvou dnů, a bylo to čtení, při kterém jsem nezažívala zrovna příjemné pocity. Jakobych to všechno znala, žila, přemýšlela o tom. Ano, stejně tak, jako v osamělosti prvočísel, i v manželství či partnertství jsme velmi často osamoceni. Člověka "vedle sebe" vnímáme jaksi z povzdálí. Snažíme se zůstat sami sebou a přitom se přizpůsobit tomu druhému. Máme v sobě jakýsi smutek, velmi obtížně definovatelný. Spojují nás děti, a někdy i osoby, které naše manželství sledují "zpovzdálí". To byl případ i paní A., která oba manžele spojovala tím, že jim dávala jistotu, pravidelný řád a rituály.
Spousta myšlenek mi utkvěla v paměti, některé jsem si i založila.
"Manželství fungující mimo předem stanovené role jí bylo cizí, a možná právě tohle přispívalo k pocitu jistoty, který nám svou přítomností poskytovala, jelikož jsme skrze ni zakoušeli trochu zbabělý stesk po překonaném, zjednodušené modelu rodinu, modelu, v němž každý nemusí být vše najednou - muž i žena, racionální i sentimentální, poddajný i přísný, romantický i přízemní -, modelu odlišném od toho, co na nás v dnešní době nakládá tak širokou a nerozlišenou zodpovědnost, že pak tak či onak pokaždé selháváme." (str. 87)
Není toto důvodem neustále omílající krizí vztahů v této uspěchané době?

8 05.07.2019

Musím se přiklonit k několika komentářům a knihu označit jako “takový jednoduchý příběh”, bez hlubší myšlenky. Kniha se nečetla špatně, ale místy mi forma vyprávění přišla tak trochu jako slohová práce. Souhlasím s komentářem “soukromé”, že hlavní hrdinka se popisuje takřka jako dokonalá žena, která vše dělá správně. I přes těžkosti, které provázejí její původ (Židovka, přistěhovalecká rodina), pomalu, po krůčku směřuje ke šťastnému americkému životu. Má milující rodinu, spoustu přátel, práci, kterou zbožňuje... ano, a cesta k tomu všemu probíhala téměř bez problémů. Ty šly vždy tak trochu mimo ni.
A co mi asi také vadilo, že velká část dospělého rodinného života Addie byla shrnuta na 4 strany. Asi bych celou koncepci vyprávění příběhu uchopila trochu jinak, toto nahuštění v závěru knihy mi přišlo jako špatný konec.
Ale je pěkné, že i tento příběh dává naději těm, kterým nebylo dopřáno narodit se na správném místě a do správné rodiny.

1 03.07.2019

Můj druhý cestopis od prince Ládíka. Jednoduše řečeno, skvělé! Takhle se mají psát cestopisy. Nikoli nudný popis navštívených destinací, s množstvím fotek a popisu sebe sama, ale zajímavé vyprávění o prostých lidech, místních zvyklostech, nevšedních a pro turisty mnohdy neatraktivních místech. Navíc je i tato kniha doplněna nádhernými ilustracemi, které z ni dělají ucelené dílo. Vždy sáhnu po cestopisu ve chvíli, kdy mě začínají svrbět nohy a potřebovala bych co nejdříve vyrazit na cestu. Ne vždy to však jde, a tak alespoň cestují v duchu s autorem a občas si říkám, že je mi vlastně doma v mé vlastní posteli dobře. Ale pak přeci jenom vyrazím a na cestě se snažím chodit s očima otevřenýma a vnímat všemi smysly vše, co cesta nabízí.
Po přečtení knihy o Číně jsem neměla chuť vydat se ve stopách Ládíka, ale u Gruzie to byli docela jiné. Možná i proto, že pro nás není zas tak neznámá a navíc jsou tam krásné hory (a domluvíme se tam, tedy pokud oprašíme znalost ruštiny). A vyprávění z Arménie a Náhorního Karabachu mě doslova nadchlo. Asi zbytečně někdy přistupujeme k určirtým destinacím s předsudky. Jenom nevím, jestli bych byla schopná zvládnout takové množství alkoholu.
Historky, které mě pobavily asi nejvíce: shánění kola a následně brášen na kolo, školní výlet a příběh kopáče pana Levina Arekelyana.

4 29.06.2019