Pavel Floss

česká, 1940 statistiky

Nahrávám...

Životopis

Prof. PhDr. Pavel Floss (*22. září 1940, Olomouc) je český filosof, komeniolog a historik filosofie, profesor na Univerzitě Palackého v Olomouci a na Univerzitě Hradec Králové. Zabývá se hlavně středověkou a renesanční filosofií a vztahem současné filosofie k ontologii a náboženství. Bratr Karla Flosse.
JSŠ v Olomouci ukončil v r. 1957, v l. 1957–62 studoval na FF UK historii (u F. Kafky a J. Polišenského) a filozofii (u J. Peškové a M. Sobotky); r. 1972 získal doktorát z dějin filozofie. V l. 1962–70 působil jako komeniolog v Muzeu J. A. Komenského v Přerově, 1971–81 v téže funkci v Muzeu J. A. Komenského v Uherském Brodě. V l. 1986–90 učil dějiny výtvarné kultury na UMPRUM škole v Uherském Hradišti. Od r. 1990 přednáší na katedře filozofie FF UP v Olomouci; r. 1991 se habilitoval a 1994 byl jmenován profesorem dějin filozofie. V Přerově a Uh. Brodě organizoval mezinárodní komeniologická kolokvia a od r. 1971 redigoval časopis Studia comeniana et historica. V 70. a 80. letech organizoval spolu s bratrem filozofický bytový seminář v Olomouci a podílel se na činnosti bytových seminářů v Praze, Brně, Uherském Hradišti a Uh. Brodě. Je členem Société internationale pour l'étude de la philosophie médiévale v Lovani, spolupracuje s Intitut für die cusanische Forschung v Trieru. Je předsedou redakční rady časopisu Studia comeniana et historica.

V mládí byl ovlivněn novotomismem, ve 2. polovině 60. let názory pokoncilových katolických myslitelů (K. Rahner, J. B. Metz) a v 70. letech filozofií M. Foucaulta, T. S. Kuhna a H. Rombacha. Jeho dílo vznikalo i v konfrontaci s názory J. L. Fischera, J. Patočky, R. Kalivody, S. Sousedíka a v poslední době i Z. Neubauera. Věnuje se především čtyřem okruhům: dějinám filozofie (zvl. středověku, renesance a raného novověku), vztahu filozofie a umění (zvl. výtvarného) v evropských dějinách od antiky po současnost, filozofické etice a filozofii 2. pol. 20. století (především postmoderně, zvl. jejímu vztahu k evropské metafyzické tradici a filozofické antropologii). Ve svých pracích z historie filozofie se nezabývá jen metamorfózami této disciplíny, nýbrž zkoumá ji v širším kontextu duchovních dějin Evropy, tedy ve vazbách k umění, vědě a náboženství. Každá epocha má své základní duchovní schéma (paradigma), jež disponuje člověka k určitému způsobu uchopování skutečnosti. Filozofické systémy různých epoch chápe jako pokusy (často velmi konfrontační) o reflexi a posléze zdůvodnění základního duchovního schématu (paradigmatu), jež jiným způsobem (pro filozofii inspirujícím) reflektuje i dobové umění, náboženství a věda. Dějiny filozofie líčí jako zápas o pochopení, upevnění, či naopak otřesení duchovních paradigmat čtyř velkých epoch, starověku, středověku, renesance a novověku, jež jsou charakteristické čtyřmi různými pojetími skutečnosti: kosmos, řád, oživlé univerzum (organismus), mechanismus (stroj). Následnost těchto epoch a jejich duchovních paradigmat a spolu s nimi i dějin myšlení nechápe evolucionisticky (jako výsledek nějakého zákonitého vývoje), ani jako samostatné a vnitřně zcela nezávislé struktury, nýbrž hledá jejich vzájemnost a spojitost, která však je důsledkem tajuplné svobody člověka jako spoluaktéra dějin. Dějiny myšlení líčí mj. jako překonávání tří základních pradigmatických faktorů antiky: středověk překonává antický dualismus svým triadismem, renesance překonává antický peratismus (finitismus) konceptem nekonečného univerza, novověk překonává antický statismus (nejprve koncepcí fyzikálního pohybu, posléze pak evolucionismem jakožto formou univerzálního dynamismu). Floss rozlišuje též filozofické systémy, jež slouží a upevňují paradigma určité epochy, jakož i systémy, které jsou s ním neslučitelné, bývají potlačovány, ale stávají se inspirací pro myšlení jiných epoch (v řecké antice k takovým počítá např. filozofii Anaximandrovu či některé názory Démokritovy, Hérakleitovy, Anaxagorovy aj.)

Ve svých historickofilozofických pracích věnuje programově pozornost filozofům opomíjeným nejen v našich dějinách filozofie. Ve středověku k nim patří Jan Filoponos Grammatikos a Mikuláš z Autrecourtu, v renesanci Carolus Bovilus, v 17. století Henrz More. Badatelsky věnoval pozornost především dílu Mikuláše Kusánského a J. A. Komenského. V poslední době i T. Campanelly. M. Kusánského představuje jako tvůrce funkcionální ontologie, jejímž jádrem je ascendenčně dynamicky pojatá kontrakce (skloubení) všeho ve všem, i jako tvůrce nového, nehierarchického modelu jednoty, který implikoval demokratizaci církevního i státního společenství.

Floss se dále domnívá, že současnou dobu nelze označit za bytostně postetickou a postmetafyzickou. Považuje udržení a zkvalitňování demokracie za základní podmínku existence civilizované společnosti, jejímž předpokladem je ovšem přesvědčení o reálné existenci etické sféry lidského jednání a svobodě lidského rozhodování. Obě tato přesvědčení však předpokládají otevřený ontologický horizont. Floss má za to, že člověk je „homo metaphysicus“, a ve svých studiích o postmoderní filozofii se snaží dovodit, že i kritikové metafyzického myšlení se bez určitých ontologických postojů nejsou schopni obejít. Existenci svobody vůle nelze dokázat, lze však zpochybnit oprávněnost rigorózního determinismu. Moderní člověk má sklon existenci svobody rozhodování popírat, avšak svou praxí ji potvrzuje.

Zdroj životopisu: http://kfil.upol.cz/cv_pfloss.php

Populární autoři: