Karel Horálek životopis

česká, 1908 - 1992

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Životopis

* 4. 11. 1908, Rajhrad
† 26. 8. 1992, Praha

Filolog a literární historik, jeden z čelných českých lingvistům 2. poloviny 20. století.

Manžel folkloristky Zdeňky Horálkové (* 1917). Syn Jan Horálek (* 1947) působí jako redaktor časopisu Přítomnost a přednáší jazykovědnou bohemistiku.
Po maturitě na reálce (1927) pracoval Horálek několik let jako kreslič v grafickém závodě v Brně. Zde také 1935–1939 studoval na FF MU filozofii a slovanskou filologii. 1939 začal působit jako asistent FF MU, téhož roku předložil disertaci o Rajhradském Martyrologiu Adonis a složil rigorózní zkoušky, po 17. listopadu však byl zatčen a odvezen do koncentračního tábora Oranienburg. Od srpna 1940 do září 1945 pracoval v kanceláři Slovníku jazyka českého. 1945 byl na FF MU promován doktorem filozofie a nastoupil jako asistent na FF UK v Praze. Dva roky paralelně působil i na FF PU v Olomouci. V Praze byl 1946 jmenován docentem (na základě práce Význam Savviny knigy pro rekonstrukci staroslověnského překladu evangelia) a 1947 profesorem. 1951–1971 zde byl vedoucím katedry slavistiky, 1955–1958 působil jako děkan. 1972–1978 byl ředitelem Ústavu pro jazyk český ČSAV, poté vědeckým konzultantem Ústavu pro českou s světovou literaturu ČSAV.
Od 1939 přispíval vědeckými pracemi do časopisů: Listy filologické, Slovo a slovesnost, Naše doba, Naše věda, po 1945: Časopis pro moderní filologii, Acta Academiae Velehradensis (1948 zde studie K dějinám textu staroslověnského evangelia), Sovětská věda–jazykověda, Naše řeč, Slavia, Acta Universitatis Carolinae–Philologica a Slavica Pragensia, Slovenská reč (Bratislava), Dialog, Bulletin Vysoké školy ruského jazyka a literatury, Ruský jazyk, Byzantinoslavica, Slovanské štúdie (Bratislava), Bulletin Ústavu ruského jazyka a literatury, Česká literatura, Jazykovědné aktuality, Československá rusistika, Estetika aj. Přispíval rovněž do četných zahraničních slavistických a folkloristických periodik: Bălgarski ezik (Sofia), Umjetnost riječi (Záhřeb), Voprosy jazyko-znanija (Moskva), Die Welt der Slaven (Wiesbaden), Wiener slawistisches Jahrbuch, Literatura ludowa (Varšava), Revue des études slaves (Paříž), Fabula (Berlín), Linguistics (Haag) aj. Byl jedním z hlavních redaktorů Velkého rusko-českého slovníku a středního Česko-ruského slovníku.
Horálkova publikační činnost charakterizuje úsilí o komplexní pojetí vědních disciplín. Ve výběru otázek a způsobu jejich řešení Horálek kriticky navázal na tradici české komparatistiky a některé postupy českého strukturalismu. Hlavními Horálkovými obory byla slovanská srovnávací jazykověda a staroslověnština, významná však jsou také jeho díla balkanistická i práce stojící na pomezí jazykovědy, literární vědy a folkloristiky, jakož i studie literárněhistorické. Staroslověnštinou a staroslověnskými literárními památkami se zabýval zejména na počátku své vědecké dráhy. Vedle otázek textové kritiky a vývoje překladu sledoval také širší problematiku počátků knižní vzdělanosti u Slovanů (např. v knize Evangeliáře a čtveroevangelia). V řadě stylistických prací se věnoval jak slohovému rozboru starých slovanských památek, tak i jeho metodice, obecnému stylu umělecké literatury i novočeským autorům a jednotlivým složkám slohové výstavby textu (O jazyce literárních děl Aloise Jiráska). Lexikografická práce a na ni navazující studie lexikologické ho přivedly ke studiu sémantiky a psycholingvistiky; v pracích o vztahu mluvené a psané řeči směřoval k otázkám literárního artefaktu a konkretizace uměleckého díla (např. stať Psaný jazyk a vnitřní řeč, Slovo a slovesnost 1982). Od poloviny 50. let se Horálek zabýval také versologií. Na otázky intonace, přízvuku, vazby mezi metrickým charakterem verše a jeho významovou stránkou (Přehled vývoje českého a slovenského verše, Základy slovanské metriky) se soustřeďoval z hlediska vývojového i systematického. Horálkův stálý zájem o teorii a praxi překladu vyvrcholil v syntetické práci Kapitoly z teorie překladu, v níž polemizoval hlavně s poznatky Jiřího Levého. Také jako folklorista si kladl otázky versologické, literárněhistorické a otázky z oblasti teorie překladu. Orientoval se zejména na vztahy literatury a lidové slovesnosti, poetiku lidové písně a poezie a později i na poetiku pohádky. Metodologicky hájil stanovisko vzájemné souvislosti kontaktové a polygenetické teorie o vzniku pohádek (Pohádkoslovné studie, Studie ze srovnávací folkloristiky, Folklor a světová literatura). V posledním tvůrčím období se Horálek zabýval především populární literaturou, společenský význam daného literárního jevu analyzoval v sérii materiálově obsažných statí shrnutých do knihy Studie o populární literatuře českého obrození. (zdroj životopisu: http://www.slovnikceskelite...)

Ocenění