Henrik Ibsen

norská, 1828 - 1906

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Populární knihy

/ všech 31 knih
Domeček pro panenky (Nora)
Domeček pro panenky (Nora)
Peer Gynt
Peer Gynt
Divoká kachna
Divoká kachna
Nepřítel lidu
Nepřítel lidu

Nové komentáře u autorových knih

Preklady Preklady

„Výborné překlady poměrně náročných předloh.“
— incognit

Paní z námoří Paní z námoří

„Četba na pokračování od Českého rozhlasu.Bravurně načtené a psychologicky zpracované.Kdo chce klasiku kde se pracuje ze slovy a charaktery postav doporučuji.“
— martinaandulka

Paní z námoří Paní z námoří

„Děj je zcela jednoduchý, postav pár, psychologické dialogy nejsou náročné, tedy se snadno zorientujete. Těch pár letních dní v malém městě na fjordu severního Norska mě bavilo. Dozvídáme se o rozdílu mezi otevřeným mořem a zálivem, povahou lidí, kteří zde vyrůstali. Moře je hlavním motivem hry, jedná se o symbol absolutní svobody. Rozebírá se však i jeho proměnlivost, stejně jako proměnlivost lidské povahy. Moře působí na city a mysl každého. Hodně je zde poukazováno na právo žen svobodně volit svůj osud. Úryvek obsahuje SPOILER: WANGEL: A to neznámo – tě už nevábí a neláká? ELLIDA: Nevábí mne a také neděsí. Mohla jsem v to neznámo nahlédnout, kdybych sama byla chtěla. Vždyť jsem si je mohla zvoliti. A proto jsem se ho dovedla zříci. WANGEL: Počínám tě pozvolna chápat. Tvým chtivým toužením po moři – čímsi, co tě lákalo a vábilo k tomu cizinci – tím se vyjadřoval pud za svobodou, jenž se v tobě probudil a vzrostl.“... celý text
— Pine

Paní z námoří Paní z námoří

„Jsem rád, že se do mé pozornosti dostala Paní z moře krátce po dočtení jiné Ibsenovi hry, Nory. Přijde mi totiž, že se manželské páry z těchto dvou dramat v mnohém podobají, ale zároveň jsou úplně jiní. Helmerovi si věci pro sebe tají, aby neodkryli karty a nepřišli o trumfy. Wangelovi by pro druhé žít chtěli, ale nejde jim to, neumí to. Elida a Erik totiž k sobě chtějí najít cestu, jen to nedokážou, ze studu a ze špatného chápání situace. U obou hlavních hrdinek je to nejvíc vidět ve vztahu k dětem: Nora se chopí možnosti děti bez rozloučení opustit, Elida má naopak velkou radost, když po všech peripetiích pro děti svého muže z prvního manželství může být potěšením. Narušenost komunikace je vůbec klíčové téma, které prochází celou hrou, škoda že jsem si nepočítal kolikrát je některý z rozhovorů dvou postav přerušen těsné předtím, než by mohl přinést něco informačně nebo emočně hodnotného. A tak všichni dál žijí v domněnkách déle, než by museli... Druhým podstatným tématem je svoboda. S ní zachází různé postavy různě, ale to nejdůležitější o ní vypovídá opět Elida. Říká: je lepší mít svobodu, ve které se mohu rozhodnout dobře nebo špatně než mít bez svobodného výběru předepsánu variantu jedinou, byť objektivně tu správnou. Dá se s tím souhlasit? Nedá? Za určitých podmínek? Nevím, ale přijde mi užitečné o tom přemýšlet. Jen je škoda, že takhle zajímavě rozehrané dilema je zároveň tak slabé v zápletce. Nejspíš to byl záměr, ale navrátivší se cizinec je popsán jako extrémně protivný chlap, takže z té mýtické postavy, která je lákavá i obávaná (funguje jako takové téměř náboženské zjevení: mysterium tremendum et fascinans) se stává jen ta hrozba. Elidino rozhodnutí je tak snazší, což je dobře, protože hra "dobře" dopadne (i když: můžu říct, že dobře dopadla? Možná ne, možná jiný čtenář nebo návštěvník divadla bude mít pocit, že "dobře" by to dopadlo, kdyby Eli práskla do koní, nevím), ale Elidino rozhodování by mohlo být ještě významně komplikovanější a čtenářský/divácký zážitek sytější.“... celý text
— mirektrubak

Domeček pro panenky (Nora) Domeček pro panenky (Nora)

„Mně Nora a Torvald jako skuteční lidé nepřipadali, měl jsem z jejich komunikace pocit, jaký zažívám při svých letmých zkušenostech s filmy pro pamětníky. Tedy, že bych na podobné postavy a jejich interakce v běžném životě sotva narazil a že jsou spíše reprezentanty svých rolí, na kterých nám mistr Ibsen snáze ukazuje to, co nám chce ukázat. Ale pravdu mít nemusím, nežil jsem v té době. A navíc: jako archetypy fungují manželé Helmerovi výborně, v rámci žánru vlastně reální jsou, podobně jako je reálný důmyslný rytíř Don Quijote nebo Havelock Vetinari. Proto mi nebyli lhostejní, proto bylo tak zajímavé promýšlet jejich malé i větší rodinné lži, jejich hledání, nalézání i ukrývání. Historicko-společenský kontext z žádného literárního textu nelze odmyslet. Domeček pro panenky jistě je komentářem k dobové patriarchalitě a jistě je obžalobou toho, jak nedůstojné postavení ženy měly. Vždyť Nora neměla právo ani na vlastní klíč od poštovní schránky! Ale stejně mi přišla zajímavější psychologická rovina než společenská. Chci říct: mám pocit, že vztah manželů je patologický ne proto, že by jim norské maloměsto nedovolilo žít jinak, ale proto, že Helmerovi prostě byli párek sociopatů. A platí to pro oba v téměř stejné míře, podle mě. Vidět je to dobře na příkladu doktora Ranka: je to rodinný přítel, Nořin tajný ctitel, no a co to s Helmerovými udělá, když se dozví o jeho nevyhnutelné smrti? Nic, prostě nic! Chladná srdce, sobecké vidění světa. Jeden jako druhá! Ne, opravdu nevidím vztah Nory a Torvalda jako vztah věznitele a vězně. Je to v mých očích spíš dvojportrét manipulátorů, kdy jeden k posílení své pozice používá svoji sílu a druhá svoji slabost. Naučená bezmoc jako komunikační strategie, to je Nora v mých očích. Ostatně, když Nora ze své situace prchá, tak sice mluví o potřebě svobody a důstojnosti, ale impulsem není situace, která by ji svobodu zkracovala. Impulsem je situace, ve které se ukazuje, že Torvald už není garant bezpečí jejího standardu. (Hm, teď si říkám, že jsem asi nespravedlivý: v předchozím odstavci hodnotím spíš Noru, jako by žila dnes. Nora v době Nory možná opravdu neměla jinou šanci, nebo mnoho jiných šancí. Možná ta její role bylo to jediné, co se svýma kartama mohla hrát.) Bylo dobré Noru číst. Žijeme už sice v jiném světě, ale tendence k chování, které ve hře vidíme ve vyostřené podobě, máme stále. A genderově promíchány, myslím. Jsou muži, co v sobě mají kus Nory. Jsou ženy, které jsou docela dost Torvaldem. Teď to možná přeženu, ale skoro bych řekl, že každý z nás má v sobě kousek Torvalda i Nory, potřebu vlastnit a ovládat i zbavovat se odpovědnosti za sebe. U mě to teda platilo, já se v tom někdy viděl až bolestivě ("tyvole, ten můj paternalismus" vs. "tyvole, ta moje submisivita"), ale to je jenom dobře. Tohle mají dobré příběhy dělat, ukazovat nám, kdo jsme.“... celý text
— mirektrubak

Přejít na knížky autora