Katechismus katolické církve přehled

15.03.2024

V zásadě souzním s velmi pěkným komentářem od @mirektrubak. Je to tak, že text samozřejmě není beletrií, ale na to, jak závažný svým obsahem je, podařilo se jej sestavit tak, aby byl čtivý, pochopitelný a přístupný i veřejnosti bez teologického vzdělání. Což je mimochodem trend odpovídající 2. Vat. Koncilu. Je ohromující, že celý poslední oddíl je věnován křesťanské modlitbě. Nikdo tedy nemůže říct, že katolická víra je jen jakýmsi souhrnem morálky a paragrafů. Ne, je to život z víry a tento život je živen a oživován modlitbou, tedy žitým vztahem s živým Kristem. Pakliže z tohoto vycházíme, snáze porozumíme, že i tento vztah musí být jaksi definován a orámován. Já myslím, že by to mohla být užitečná četba nejen pro katolíky, ale též i širší veřejnost s hlubším zájmem o všeobecné vzdělávání - s ohledem na to, že stále ještě tvrdíme, že jako společnost stojíme na křesťanských základech. Otázkou ale je, nakolik si my sami (katolíci) dokážeme tohoto textu vážit, vzít jej vůbec do ruky, nabídnout jej ostatním k prolistování...anebo jen společně o něm hovořit.

06.05.2020

Předstírat, že je čtení katolického Katechismu strhující literární zážitek nebudu, taky mně trvalo téměř tři měsíce, než jsem se prokousal skrze všech 2865 odstavců až k závěrečnému Amen – a bylo by to jistě ještě o pár týdnů delší, pokud by mi nepřidalo několik volných večerů koronavirové bezčasí.
Ale promarněný čas to s učením naší matky církve nebyl, ani nudný. Autoři vhodně text prokládali citacemi z písma i úryvky z tvorby svatých – osobně mě potěšila má oblíbená modlitba svaté Alžběty od Trojice, která byla součástí sekce věnující se trinitární podobě víry.

Jsem přesvědčen, že KKC má smysl číst. Nejen pro katechety (ať vědí, do čeho jdou :-), ale i pro katolíky v rutinním provozu. Například tím, že teologicky vysvětluje, co vnímáme intuicí – to platí zejména o věroučné a liturgické části. Oddíl věnující se křesťanské morálce zase může fungovat jako velmi podrobné zpovědní zrcadlo, ukazuje nám, jaké opravdu jsou nároky desatera, že nestačí jen nevraždit a nesvědčit křivě u soudu, ale že život křesťana vyžaduje hlubší kontrolu sebe samého – a to ne protože „je to zakázané“, ale protože dodržováním přikázání zmnožujeme dobro a lásku ve světě.

Na mnoha místech jsem musel konstatovat, že jsem toho ještě hodně nevěděl (a hodně toho zase brzo zapomenu, to si nedělám iluze). Častokrát jsem se s autory v duchu hádal, kdyby bylo po mém, byl by text o dost liberálnější :-). Rozpaky mi také způsobovaly body, ve kterých církev vyzdvihuje sama sebe - tedy když píše o své neomylnosti, nebo o nemožnosti dojít kompletní spásy mimocírkevním křesťanstvím. Ty výroky mají své teologické opodstatnění, jsou tam na místě, já vím, ale stejně jsem měl pocit jisté nepatřičnosti.
Nejhůř se mi samozřejmě četly odstavce, ve kterých jsem nacházel rozpor mezi učením církve a realitou jejího působení ve světě. Zvlášť smutné je, když se proti jednoznačně definovaným pokynům (například ve vztahu k pravdě, péči o trpící, obecnému dobru společnosti...) proviňují vysoce postavení představitelé církve. No ... alespoň je stále za co se modlit. :-)