Lvíče
Josef Škvorecký
Román z prostředí nakladatelství s jeho zaběhlou, oportunní, ale i taktizující a statečnou „komunikací“ s představiteli vládní a stranické moci, tedy „personální“ unií, která k tomu mimo jiné měla zvláštní orgán, tzv. HSTD, tj. Hlavní správu tiskového dozoru, jednoduše řečeno cenzuru. Edice: Spisy Josefa Škvoreckého; sv. 5... celý text
Přidat komentář
Víc jsem si užíval ty scény z redakce a politické narážky, než trochu natahovanou milostnou zápletku, ale detektivní pointa byla nakonec výborná.
Hodnotím v kontextu dalších Škvoreckého knih, pořád je to vysoce nad průměrem české/československé literatury.
Moc dobré čtení o mladíkovi a slečně Stříbrné. On chce její tělo, ona je tajemná. Příběh z časů chvíli po válce, kdy někteří žili s na ruce vytetovaným číslem a kdy soudruzi vládli světem. Měla jsem to číst zamlada, to mužské myšlení by mi v mnohém otevřelo oči...
Po čase se opět vracím k panu Škvoreckému, skvostnému vypravěči s úžasným jazykem, lehce ironickým, ale dokonale mapující dobu vlády jedné strany. Počátek šedesátek znamenal lehké uvolnění, ale zatím pozor! Kdoví co bude a kam se přidat? Mix lásky a politiky odrážející se v knižní redakci lehkým i větším srabáctvím. Přímo hltám bohaté jazykové obraty ztvárňující vznikající zamilovanost mladého redaktora, který neváhá odstavit kamaráda, aby si namastil svoje ego. Ty jsou skvěle doplněny vnitřními monology (asi nejlepší v okamžiku váhání, ke které straně se v redakci přidat). Ano, taková byla tehdejší doba strachu. Jen abych nevyčníval a raději plynul s davem. V závěru jako třešnička na dortu je přidána pointa lehce detektivní. Pěkný čtenářský návrat v čase.
Kdo neznal verše Sedmé elegie Jiřího Ortena, věnované tajemné a nádherné Karině, jeho famme fatale, tak o nich začal přemýšlet po té, co si stejně jako já, před desítkami let a nyní znovu, přečetl Škvoreckého knihu Lvíče, nenápadnou knihu schovanou mezi Zbabělci a desítkami dalších, ale pro mě prvním a zásadním, dosud nepřekonaným setkáním s Josefem Škvoreckým.
Lvíče je o všem. O době raných šedesátých let, kdy už se mnohé mohlo, ale pozor, ne až tak moc... O statečnosti, zarputilosti, ale i komičnosti těch, co chtěli něco změnit, a hlavně o těch, co chtěli jen tak proplouvat . O posedlosti, která by se jindy a jinde mohla nazvat láskou, ale zde tedy rozhodně ne, alespoň já to tak cítím.
O vztazích mezi kolegy, o hodnotách, které všichni vlastně známe, ale jen těžko a zřídka jsme ochotni je pojmenovat, natož za ně bojovat. Takže je nám trochu hanba, hanba za nás samé. A také si stále nejsme jistí, co je správné, jestli se vlastně ve všem jen nemýlíme ...
Kdo Lvíče četl, dá mi za pravdu, koho minulo, vřele doporučuji. A k tomu si dopřejte jako bonus film z roku 1969 - Flirt se slečnou Stříbrnou. A žádné komentáře typu : knížka je lepší " nebo " film se mi líbil víc... Dokonalé je přečíst si knihu a pak vidět film. Jan Kačer je ztělesněním Škvoreckého hrdiny a Marie Drahokoupilová sice fyzicky neodpovídá předloze, ale rozhodně je krásná a tajemná a tak to má být.
Na to, koľko som od tohoto románu čakal (a ako sa spočiatku skvelo rozbiehal), som z neho trochu rozčarovaný. Vzťahy a fungovanie nakladateľstva aj jednotlivých členov redakcie boli popísané veľmi výstižne, no s pribúdajúcimi stranami má rozlaďovalo akési plácanie odnikiaľ nikam hlavnej postavy a jeho myšlienkové pochody. Možno sa v budúcnosti k tejto knihe vrátim a možno zvolím niektoré iné od Škvoreckého, ktoré som si užil viac.
Krásný zážitek. Takový žánrový obrat s překvapením jsem asi neměl dosud čest objevit. Pár střípků k minulosti slečny Stříbrné jsem posbíral, ale nespojil jsem si je tak, jak se nejspíše od čtenáře očekávalo. Vyzdvihnout musím rovněž vytříbený jazyk autora, to je doslova radost hltat jeho krásnou a bohatou češtinu.
Škvoreckého ironický a sarkastický pohled na lásku a politiku je nenapodobitelný a nedostižný. Počátek 60. let, atmosféra doby vystřižená jako z partesu, do toho milostné eskapády několika zúčastněných v čele s poněkud dobově alibisticky opatrným redaktorem, zahořivším touhou po tajemné slečně. Poučený čtenář si mnohé domyslí po prvních desítkách stránek, nenechá se odradit ani pozdním nástupem opravdu detektivní zápletky, oceňuje autorovu slovní ekvilibristiku, a tím pádem mu odpustí i poněkud zdlouhavé pasáže věnované vnitřním monologů, o všem možném (i nemožném). Filmové zpracování příběh posunulo trochu jinam - špatné nebylo, ale na knížku nemá.
Četlo se velmi dobře, skvěle vykreslené jednotlivé postavy i vztahy mezi nimi. Moje první knižní setkání s Josefem Škvoreckým, jehož styl psaní se mi líbí.
Se priznam, ze mne to tentokrat moc nezaujalo. Vtipky mezi panem redaktorem a slecnou Stribrnou byly na zacatku fajn, ale pak se to zacalo extremne tahnout a opakovat. Uplna cervena knihovna, prolozena tehdejsi komunistickou [ne]povolovaci zvuli. Ze se to nakonec zvrhlo v detektivku s pointou to moc nezachranilo - jen tak tak, ze jsem to neodlozil nekdy v prvni polovine. Nebyt ctenarske vyzvy, tak to asi nedoctu. Holt to nebyl muj salek kavy.
„…nejmenovala se Lenka. Jmenovala se Leona - Lvice. Ale bylo to spíš lvíče. Lvíče, které vyrostlo do krásy. Lvíče, které ten pitomý grázl chtěl chytit do pasti.“ Já jsem se oproti tomu chtěl se Škvoreckého Lvíčetem seznámit a užít si ho. Povedlo se to, i když ne zcela a úplně beze zbytku. Kuriózně nejvíce problémů jsem měl s hlavní postavou Karlem Lednem. Nevadilo mi, že je cynik a děvkař, který nemilosrdnou optikou vlastního zření kritizuje všechno kolem sebe včetně sebe sama (pochopitelně jen natolik, aby mu to nezpůsobilo vrásky na čele), ale naopak, že je vzdělaný literát. Zpočátku jsem bral jeho hodnotící komentáře nakladatelské branže jako věcné a trefné polemiky s totalitním režim, ale minimálně v druhé polovině románu jsem díky vysoce angažované rétorice odpadl a začalo mě to nudit. „Buď je to člověk, anebo je to svině,“ říká manželka šéfredaktora Procházky a podle mě k tomu není co víc dodat, proto účast na redakční radě nakladatelství Naše kniha, kde se řešil problém nadějné autorky Jarmily Cibulové, už považuji za promrhaný čas. Z křesla mě zvedl zase až detektivní závěr, který možná není kdovíjak oslňující a výbušný, ale povedl se na výbornou.
Nemůžu si pomoct, ale do Škvoreckého literatury se nedokážu bez dechu začíst. Baví mě jeho sarkasmus a sebeironie, zajímalo mě vyprávění z prostředí nakladatelství s množstvím figurek pracujících v umění pro dobro nás všech, detektivní zápletka prolínající se dějem tak trochu už od počátku byla skvělý nápad... ale... opět ten láskou mučený ufňukánek Danny nyní v podobě redaktora Karla. Ten mi prostě leze na nervy! Někdo tomu říká love story, milostná linie nebo zoufalství doby apod., pro mě je to spíš nudné, nesympatické a postavu degradující kňourání.
Jsou zde dva špičkové komentáře. Jeden od kap66 a druhý napsal jadran . Lépe než oni bych svůj názor na tuto knihu nevyjádřil.
Dělá mi potěšení ohodnocení nejvyšší.
Pro mě zklamání, vůbec mi k sobě neseděly a v příběhu se mi správně nepropojily linky milostná, detektivní a společenská (nakladatelská).... a nakonec mě vlastně pořádně nebavila ani jedna...
Úžasně vystavěný román - milostné drama se mísí s kritikou komunistické cenzury, aby se z něj v závěru vyklubala detektivka a dovedla nás k překvapivé pointě. V kombinaci s úžasným jazykem, perfektně popsanými charaktery postav, lehkou ironií a inteligentním humorem se pak z knihy stává mistrovské dílo.
Mám Škvoreckého ráda. Hodně. Hlavně pro jeho inteligentní humor a schopnost nikoho nešetřit.
Tento román má několik rovin - a všechny jsou zajímavé a výborně propojené. Obraz jednoho nakladatelství v době hluboké totality: redakce jako hnízdo těch, kteří se přizpůsobili rovnou nebo si staré „hříchy“ (obdiv k surrealismu apod.) vyretušovali angažovanou prací, šéf Procházka – kovaný komunista a patolízal, soudruh Král v roli Velkého bratra – neviděn, ale vidí (a snad i jen tuší!) vše. Vypravěč Karel Leden, člen redakce, všechno a všechny sarkasticky charakterizuje a sebekriticky nešetří ani sebe; mohl by to být takový Danny Smiřický (ale úspěšný u žen), kdyby v práci nebyla jeho páteř tak ohebná a jeho podrazy vůči přítelkyni a kamarádovi tak zavrženíhodné. Je to „nesmělý trpaslík kurevnictví“ a „velký pán nad ženami“, oběť i strůjce své doby: chytrý, sobecký, prolhaný, aniž by mu to přišlo nemorální; až narazí na slečnu Stříbrnou, kterou prizmatem své zkaženosti hodnotí úplně scestně a přehlíží všechny náznaky, které … A přehlíží je i čtenář, v domnění, že čte milostný román křížený s kritickou sondou do jedné oblasti socialistické reality. Kdo dobře zná Škvoreckého literární lásku, překvapen nemůže být.
Výborné.
Škvoreckého detektivky mi sedí mnohem míň než jeho nedetektivní knihy, těch podezřelých náhod je tam prostě moc. Tragédie mě po předchozím čtení Klímy, který píše zčásti o tomtéž, jenže líp, taky úplně nezasáhla. Ale pořád je to chytrý, zábavný, ironický Škvorecký. Vzdor autorskému záměru jsem se tudíž víc soustředila na poměry v nakladatelství, které si neumím představit v lepším podání - fakta se dají najít, ale jízlivá ironie a cit pro směšnost se do historických výkladů většinou nevejdou.
Josef Škvorecký patří k mým nejen nejoblíbenějším, ale také nejobdivovanějším spisovatelům. Dokázal totiž to, co přináší podle mě ta nejlepší literatura. Pobavit a vtáhnout do knihy, donutit čtenáře, aby se ztotožnil s postavami a předloží mu nejen děj a pocity, ale také látku k přemýšlení, a přitom jednoznačně formuluje své názory na to, co píše. Ale hlavně je dryáčnicky nevnucuje.
Lvíče jsem znal jako poněkud nezajímavý film, který nezachránila ani ve své době nesporně atraktivní Marie Drahokoupilová v hlavní roli, ani fakt, že dějově film sleduje námět knihy. Josef Škvorecký si scénář ještě „ohlídal“ a pak odešel do Kanady, aby (jak s oblibou tvrdím) napsal pro mě nejdůležitější dílo – Mirákl. Lvíče je jakoby přípravou, předehrou. Pro někoho jistá forma literárního thrilleru či určité formy detektivky, pro mě je to už ona nemilosrdně realistická ukázka doby, režimu, ale především charakterů lidí. Nevím, proč se mi při těch jednáních redakční rady vybaví Bulgakovův Mistr a Markétka, kde je s velkou dávkou škodolibosti podaná elita spisovatelů a ostatních literátů sdružených v organizaci zvané Masolit. Tady je to předvedeno bez nadsázky, podrobněji a pěkně natvrdo. Je to nemilosrdná ukázka toho, jaká je naprosto převažující většina těchto lidí, jaké mají skutečné motivace, vazby a kšeftíky, jací jsou z drtivé části ti lidé, kteří nás poučují, směřují a formují a ohánějí se přitom okázale tu posláním umění tu vyššími cíli…jistě, ne úplně všichni. Ale naprostá většina ano. Jejich postoje i motivace leckdy můžeme chápat, ale těžko se s nimi můžeme ztotožnit. O to víc bychom měli opatrně zkoumat a zvažovat, koho skutečně máme respektovat, čí slova máme brát v úvahu a čí myšlenky máme následovat. Myslí-li si někdo, že dnes už podobné redakční a nakladatelské rady neexistují, že neexistuje cenzura a v knize bez obalu podaný její nejhorší stupeň – autocenzura, je na zoufalém omylu. Nakonec, de_baques to tady píše včetně odkazu na názor Josefa Škvoreckého zcela jasně.
No a tím druhým momentem, kterým mě kniha dostala, je onen drásavě realistický popis toho, co se v literatuře obrací pořád dokola, a to ona „láska“. Lvíče je totiž i love story jako hrom. Detektivkou je až v samém závěru. Josef Škvorecký tady popisuje až naturalisticky (bez onoho laskavého pochopení v Prima sezóně) ony stavy, které podobné city doprovázejí. Něco podobného (vyzněním, ne v tak otevřené podobě, a ne tak podrobně) jsem našel v jiném skvělém románu, který je poměrně neznámý – v Myrerově Posledním kabrioletu. Ať se Josef Škvorecký snaží sebevíc, nakonec je v té hlavní osobě „přítomen“ vždycky, tedy pokud se děj knihy odehrává v době, kterou zažil. Snaží se, aby Karel byl někdo jiný, tvrdý cynik, ale nakonec skončí tam, kde skončit musí a já při až naturalistickém popisu zoufalství z onoho neúspěchu u Lenky Stříbrné zase poznávám Dannyho Smiřického z Prima sezony.
A to třetí, co pro mě tato kniha znamená, je zcela jasná odpověď na naše „moderní“ dějiny, na to, co se v prolíná z dřívější doby dodnes a co nás bohužel i čeká v budoucnu. Josef Škvorecký, jako jeden z mála, má právo nás poučovat, dělá to zábavně, decentně, s laskavou ironii, ale hlavně, on ví proč, co a jak bylo, je a nepřímo i bude…je hodně povolaných, ale opravdu málo vyvolených. On mezi ně patří.
Mirákl jsem přečetl nejméně šestkrát (jednou v angličtině) a snad až po tom šestém přečetní (před několika týdny) jsem ho pochopil (snad) v celé šířce a podstatě. A to hlavně díky tomu ostatnímu, co jsem se o předchozích padesáti letech dozvěděl. A po Lvíčeti sáhnu zcela jistě znova a těším se, jak kromě onoho Vrchcolába (bože, jak ten Kohout musel pít krev těm asi dvěma nejlepším spisovatelům 2. poloviny XX. století, když ho ve svých klíčových dílech – i Kunderův Žert, museli vykreslit ve vší nahotě) budu poznávat další a další skutečné osobnosti, či spíše postavy, které Josef Škvorecký dokázal tak skvěle podat. Zatím si myslím, že jsem objevil Fikera…
Kniha je napsaná se správnou dávkou chytré ironie. Je zábavná, vysmívající se mj. tehdejšímu fungování v nakladatelstvích. Bravurně jsou tu popsané mezilidské vztahy a motivace. Konec je přímo skvělý a i za něj pátá hvězdička.
Štítky knihy
zfilmováno touha nakladatelství a vydavatelství
Autorovy další knížky
| 1964 |  Zbabělci |
| 1990 | Prima sezóna |
| 1990 |  Tankový prapor |
| 1991 | Mirákl |
| 1965 | Legenda Emöke |
Kniha Lvíče je v
| Právě čtených | 2x |
| Přečtených | 363x |
| Čtenářské výzvě | 44x |
| Doporučených | 23x |
| Knihotéce | 100x |
| Chystám se číst | 48x |
| Chci si koupit | 3x |
No, nebýt té detektivní a romantické linky, musela bych dát o dvě hvězdy míň. Redakční příběh mě vůbec nebavil. Je zdlouhavý a děj neposouvající. Mrzí mě to, protože ostatní knihy od Škvoreckého mám moc ráda.