Ztracená dívka z mokřin

recenze

Křižovatky smrti (2015) / a.k
Ztracená dívka z mokřin
Doktorka Ruth Gallowayová se specializuje na forenzní archeologii. I když vyrůstala v Londýně, nyní přednáší na univerzitě v Norfolku a už nějakou dobu žije v malém domku v Saltmarshe. Toto nehostinné místo ji naprosto uchvátilo před deseti lety, kdy zde jako členka archeologického týmu objevila kruhový monument z doby bronzové.

Na Ruth se obrátí detektiv šéfinspektor Harry Nelson s prosbou o ověření stáří kosterního nálezu dítěte, který byl objeven v nedalekém močálu. Nelson už deset let marně pátrá po zmizelém děvčátku, které se uprostřed noci ztratilo rodičům z domu a doposud se ho nepodařilo nalézt. Není se čeho při pátrání chytit. Vodítkem nejsou ani záhadné dopisy, které celých deset let chodí a jsou plné strašidelných poselství o životě a smrti. Nelson nepřestává doufat, že se vyskytne nová informace, která pomůže objasnit celou záhadu. Štěstí nestojí na jeho straně. Další dítě je nezvěstné.

Místo dávného archeologického nálezu kruhového monumentu je obestřeno dohady a hypotézami o jeho původním účelu. Nabízí se vysvětlení, že šlo o posvátné místo, kde se prováděly rituální vraždy. Už tenkrát při objevu to sem táhlo pochybné existence, zvědavce, nadšence pro vše posvátné a moderní vyznavače New Age. Teď by se situace mohla opakovat. Objevují se další archeologické nálezy v podobě kosterních pozůstatků a dávné staré stezky z doby bronzové.

Ač chce, nebo nechce, musí detektiv Nelson uvažovat o možnosti, zda-li k jeho vyšetřování nepřispějí vědomosti archeoložky Ruth. Ta, jako odbornice, může pomoci najít spojitost mezi prehistorickými stavbami a kultovními místy s odkazy v dopisech. Ruth brzy pohltí možné vazby a už má v hlavě hypotézu, která může při pátrání pomoci.

Spojení pátrání v odlehlých močálech, archeologických vykopávek a magických rituálů bylo signálem, že to bude knížka přesně pro mě. Úplnou spokojenost ale trochu hatí, že se děj až moc často stáčí k samotným hlavním hrdinům.

Archeoložka Ruth je normální, sympatická ženská s mírnou nadváhu, táhne jí na čtyřicítku, není ráda středem pozornosti. Je stále svobodná a před časem dala kopačky příteli. Žije jen se svými dvěma kočkami. Vnitřně v sobě řeší vztahy minulé i současné, je přímo posedlá svou prací. Má za sebou misi, při které pracovala v Bosně na válečných hrobech. Stále nemůže přijít na chuť způsobům vyšetřovatele Nelsona.

Harry Nelson má zvláštní a složitou povahu. Původem ze severu, v práci pečlivý, ve vyjadřování strohý. Někdy se zdá, že je až cynický. Žije s půvabnou manželkou a dětmi ve spokojeném manželství. Myslí si, že archeologie je zbytečnost, mytologie nesmysl a všechny stoupenci nového myšlenkového směru New Age by se měli rovnou zastřelit…. Ale mezi námi, je to sympaťák.

Co je na příběhu kouzelné ve vší své ponurosti, je popis nehostinného prostředí východní Anglie. Místo, kterému se raději každý zdaleka vyhne, na vás útočí z každé stránky. Nebezpečí tekutých písků, bažiny, mlhy a mokřady bičované neustálými dešti. Oblasti pobřežních slaných močálů, které dokáže rychlý příliv v okamžiku zatopit a odříznout vše živé od možnosti přežít.

„Křižovatky smrti“ jsou první epizodou ze série „Ruth Galloway“. Kniha má své kouzlo, i když bych raději viděla, aby se hlavní hrdinka Ruth tolik nepitvala v sobě samé a byl dán větší prostor pátrání a archeologii. Na druhou stranu je zase pravda, že jde o první díl série a tak autorka chce dobře vykreslit charakter postav.

Co mě moc mrzí je, že v zahraničí se připravuje vydání již 13. knihy série a u nás je k dispozici doposud pouze tento první díl. Snad dají čeští vydavatelé této sérii ještě šanci.

Komentáře (0)

kniha Křižovatky smrti recenze