Zoopisník | Co všechno se může stát za osm let...

recenze

Zoopisník Miroslava Bobka (2018) / Sorrow
Zoopisník | Co všechno se může stát za osm let...
Jedno je jisté, pokud chcete vykonávat skutečně zajímavé povolání, při kterém se nebudete ani jediný den nudit, staňte se ředitelem pražské zoo. Jasně… To se trochu lehčeji řekne, nežli udělá. Zřejmě to byl i jeden z důvodů, proč knižně vyšel Zoopisník čili zápisník současného ředitele – Miroslava Bobka. Ten totiž své zážitky čtenářům díky němu mohl alespoň zprostředkovat a utvrdit nás všechny v tom, že byť je to práce senzační, rozhodně ne jednoduchá.

V Zoopisníku naleznete přes sedmdesát krátkých kapitolek, které shrnují rok 2017 v pražské zoo ale i mimo ni. Je plný dojemných i úsměvných pasáží, úspěchů i proher, člověčenství a každá stránka je prostoupená láskou ke zvířatům. Přestože samotné téma zoologických zahrad je dosti kontroverzní a názory se různí, Zoopisník má rozhodně na českém knižním trhu místo. Dovoluje nahlédnout do zákulisí, prozkoumat místa, na která se běžný smrtelník nedostane a věřím, že nejednomu čtenáři dokonce představí zvířata, o kterých jaktěživ neslyšel. Miroslav Bobek je citlivý vypravěč i pozorovatel, jeho text se čte velmi snadno a má navíc dar vzbudit emoce. Já například s nadšením sleduji projekt navracení koně Převalského do volné přírody v Mongolsku. Některé kapitoly jsou naopak dosti neveselé, třeba ta o nosorožcích nebo gorilím samci Harambem, který musel být odstřelen v Cincinnati Zoo, protože do jeho výběhu vlezl malý chlapec.

Každý příběh je doplněn přenádhernými fotografiemi, jejichž prohlížením strávíte málem víc času než samotným čtením. Bez nich by kniha určitě nefungovala tak dobře, ačkoliv uznávám, že někomu může detailní pohled do očí sklípkana být trochu nepříjemný.

Celkově je Zoopisník nesmírně povedenou publikací, ze které je cítit autorova láska a oddanost tomu, co dělá. Za osm let ve vedení pražské zoo neoddiskutovatelně dokázal velké věci a velmi pozitivně na mě zapůsobil zejména závěrečný rozhovor, který poskytl Českému rozhlasu, ve kterém říká, že výčet úspěchů ho sice vždy potěší, zároveň ale neusíná na vavřínech a neustále hledí vstříc budoucnosti. Jeho životní filozofie je jasná, a byť ne každý musí souhlasit se všemi praktikami zoologických zahrad, činy pana Bobka (a samozřejmě všech zaměstnanců Zoo) jasně dokazují, že celá ta práce má smysl, a primárním účelem zahrad rozhodně není zavírání zvířat do klecí pro potěchu unuděných mamin s kočárky…

Zoopisník se bude líbit všem těm, kdož mají alespoň povrchní vztah ke zvířatům; všem, kdo se chtějí pokochat krásnými fotografiemi, u kterých se i něco dozví, ale podle mého právě i odpůrcům zahrad, kterým možná názor druhé strany trochu rozšíří obzory.

Komentáře (0)

kniha Zoopisník Miroslava Bobka recenze