Zapomenutí Napoleonovi jezdci vyprávějí

recenze

Hned tři příspěvky do zdejší bohaté memoárové literatury z napoleonských válek. Tentokrát vytažené z pozapomenutého zdroje, francouzského vojensko-historického časopisu.

Oproti dříve vydaným překladům vzpomínek některých jiných francouzských vojáků zápisky dragounů Onyona a Auvraye a jízdního myslivce Wolfe Tonea zavál čas. V originále nevyšly totiž knižně, nýbrž v časopise Carnet de la Sabretache, neboli Zápisník ze šavlové tašky, což byl vojenský magazín, jenž vycházel ve Francii v letech 1893 až 1937. Název odkazoval na součást vybavení kavaleristů - pouzdro, v němž převáželi depeše.

Příspěvky do časopisu byly kratší, proto ani nevydaly na samostatné knihy. Editoři českého vydání, Jiří Kovařík a Leonid Křížek, spojili tři do jedné knihy, což samo o sobě není bez zajímavosti. Všichni tři mládenci byli kavaleristy v Napoleonově armádě, ale v lecčems se lišili. Onyonovy zápisky končí po bitvě u Slavkova v radostném opojení z vítězství i následného návratu domů, druzí dva však popisují i to, jak prožívali Napoleonův pád. Není jasné, s jakým odstupem své vzpomínky psali, nicméně různé nepřesnosti či dobově podmíněná hodnocení vysvětluje a vše do historických souvislostí zasazuje v četných poznámkách pod čarou Jiří Kovařík.

Nejčtivěji rozhodně psal Onyon. Skoro se zdá, že chtěl publikum hlavně bavit. Poprvé jej čtenář potká na francouzském pobřeží v srpnu 1805 a poté s ním absolvuje tažení, jež vyvrcholí u Slavkova. Válka ale v Onyonově podání připomíná spíš divadelní či filmové kulisy, v nichž on sám vystupuje téměř jako fanfarón, který se přes strázně přenáší s lehkou myslí, zažívá přitom dobrodružné i humorné příhody – a samozřejmě flirtuje s dívkami.

Lehce pikantní, leč shodné i s následnými postřehy Wolfe Tonea, jsou jeho popisy prince Murata, udatného, ovšem také marnivého a fintivého válečníka a Napoleonova švagra. Zábavná je svým způsobem i scénka, v níž popisuje své setkání s Napoleonem v jednom německém městečku, zakončené připálením císařova klobouku na plotně. Tato téměř zanedbatelná epizoda, v níž Onyon spatřil císaře, jak „napůl ležel, rameno opíral o zem a hlavu měl položenou na jedné ruce“ a kolem něj tvořila kruh skupina generálů s pohledy upřenými (kam jinam než) do země, svým dílkem bezesporu vypovídá i o Napoleonově – řekněme - hereckém talentu, jímž působil na své okolí. (Dnes bychom možná řekli, že v žádné situaci nezanedbával své perfektní „píár“.) Ostatně i když Onyon císaře obdivuje, neváhá si občas rýpnout do vzletných frází z armádních bulletinů, jež většinou neodpovídaly skutečné situaci vojáků. Ale i toto přechází jakoby s blahosklonným úsměvem.

Našince přirozeně zajímá, čeho si všiml v Čechách a na Moravě. Zmiňuje Klatovy, ale zdá se, že mu z „našeho“ území v paměti utkvělo hlavně přelézání „vysokých“ hor, chatrče v údolích, a také nevděk jednoho rakouského zajatce, jemuž se rozhodl pomoci ke svobodě.

Zcela jiný, deníkově popisnější a věcnější styl má dragoun Pierre Auvray, který byl odveden do armády roku 1807 na základě konskripce, neboli branné povinnosti. Zpočátku uvykal těžce, ale pak našel ve vojenském životě zalíbení. V jeho líčení už boje a strádání vojáků na dlouhých pochodech, nemoci i bolestivá zranění nabývají reálnější podoby. Auvray prošel Itálií, následně se účastnil rakouské kampaně z roku 1809 a především tažení do Ruska i tragického ústupu od Moskvy.

Byl to podle všeho vnímavý člověk, jenž si všímal i rozdílů v životních podmínkách. Zatímco na německém území ještě vládly relativní dostatek a pohodlí, čím hlouběji se armáda nořila do polského a následně ruského území, tím víc se sociální poměry zhoršovaly a pro Francouze nabývaly až šokující podoby. Auvray vidí obrovské rozdíly mezi bohatými a chudými a všudypřítomnou špínu. Dochází mu i příčiny této situace - extrémní bohatství všemocných baronů, kteří vesničany považují víceméně za otroky. Rabování vojáků úděl chudáků přitom ještě zhoršoval, což Auvray nepopírá. Francouzi se navíc zamíchali do složitých místních vztahů: Auvray zaznamenává averzi Poláků a Litevců vůči Rusům, která naopak vedla až ke zbožštění Napoleona.

Události z kampaní let 1813 a hlavně 1814, kdy Francouzi nakonec museli bránit vlastní zemi, a jež skončily Napoleonovou abdikací, popisuje sice se smutkem, ale věcně. Začal si uvědomovat, že námaha armády je k ničemu, protože nepřítel má mnohonásobě víc sil. Avšak když na jedné zdi spatřil nápis Ať žije Ludvík XVIII., netušil, co to znamená - tato generace vojáků Bourbony neznala, její ikonou byl Napoleon, jiného vladaře nepoznali... Nicméně i z Auvrayova popisu je zjevné, že obyvatelé Francie nebyli jednotni a konec jedné éry byl nevyhnutelný. Auvray nakonec našel osobní rovnováhu ve sňatku a hospodaření na rodinném majetku. Chvíle slávy si připomínal už jen s bývalými druhy při sklenici vína.

Svým způsobem nejdojemnější jsou třetí vzpomínky, a to proto, že jejich autorem není Francouz, nýbrž Ir. William-Theobald Wolfe Tone byl synem irského rebela, jedné z klíčových figur povstání roku 1798, které Britové tvrdě potlačili - důsledkem pak byl ostatně vznik Unie, neboli definitivní připojení Irska k Británii. Irští povstalci se spoléhali i na vojenskou pomoc z Francie, která se ji skutečně pokoušela poskytnout (ovšem neúspěšně) a Theobald podle hesla nepřítel mého nepřítele je můj přítel nakonec ve Francii našel domov, uplatnění a smysl života.

Wolfe Tone, jenž o sobě píše, že byl od šesti let exulantem, možná právě proto vše prožíval snad ještě intenzivněji než sami Francouzi. Popisuje kampaň roku 1813 na německém, resp. pruském území včetně bitev u Drážďan a Lipska, následného ústupu k Erfurtu a jeho obrany. V jeho popisech hořících vesnic, nemocných tyfem, drastických scén z chirurgických „ambulancí“, i vlastní otupělosti, jež mu dovolila udělat si polštář z břicha mrtvého vojáka, dosahují hrůzy války vrcholu. A stejně tak i autorova schopnost čtenáře emocionálně vtáhnout do vyprávění, třeba když je zabit jeho oblíbený kůň.

Přes všechno utrpení si však Wolfe Tone vychutnává kouzlo dobrodružného a toulavého vojenského života. Ať už to jsou rozhovory u táborových ohňů, historky veteránů, pozorování měsíce a mraků o samotě s dýmkou, i všechny ty vojenské kapely, nádhera uniforem a zbraní. Napoleonova abdikace a jeho odjezd na Elbu se Wolfe Tonea bolestně dotýká, cítí ponížení při pohledu na triumfující spojence v Paříži, kam byl vyslán vyjednávat s novou vládou.

I on se nakonec poddal nové situaci, protože mu bylo jasné, že velká část země, zejména obchodníci, si už další války nepřejí. Pro něj to ovšem znamenalo zhroucení všech osobních plánů a svou situaci nakonec vyřešil odjezdem do Spojených států, kde našel další vlast a v armádě nové uplatnění. Zemřel relativně mladý, v necelých 40 letech, nejspíš i v důsledku vážných zranění, která ve válkách utrpěl.

Dá se ze všech vzpomínek něco zobecnit? Když porovnáváme to, co píší Angličané a Francouzi, včetně „tří jezdců“, v lecčems jsou popisy pochodů a bojů podobné. Jen vrchní velitel je jiný a nepřítel je opačný. Nicméně ze zápisků francouzských vojáků lze přece jen vycítit ještě něco navíc: bezbřehé a neotřesitelné nadšení a sebevědomí, s nímž vzhlíželi k Napoleonovi.

Mne osobně na jejich memoárech obzvlášť zajímají dojmy ze zemí, jimiž procházeli a z kontaktů s místním obyvatelstvem. Vždyť mnozí z vojáků opustili Francii poprvé a díky konskripcím šlo o jakýsi průřez profesemi i sociálními vrstvami. Je jistě otázka, nakolik jsou jejich vzpomínky přikrášlené a nakolik se pisatelé záměrně stylizují do role francouzských kavalírů na spanilých jízdách Evropou (příležitostné plundrování ostatně sami přiznávají). V knize také není uvedeno, kdy jednotlivé příspěvky v Šavlové tašce vyšly, a jestli třeba v jejich výběru a uveřejňování sehrály roli další vojenské konfrontace Francie s Pruskem, respektive Německem.

Zdá se však, že Napoleonovi vojáci, nebo aspoň ti, kteří se, tak jako „tři jezdci“, pohybovali v Itálii a střední Evropě (úplně jinak se situace vyvinula ve Španělsku), nepovažovali místní obyvatele za cíl nepřátelství a násilí (tedy pokud jim dali najíst, případně střechu nad hlavou). Prostě přišli, aby porazili nepřátelskou armádu, s níž si ostatně mimo bitevní pole projevovali respekt. Sice občas podotknou, že „Němci jsou velcí a tlustí, pracovití a prostí“ (Auvray), ale nejvíc jim stejně lichotí, že místní ženy se do Francouzů neustále zamilovávají, a jejich muži s tím nemohou nic dělat. Nějaké opovržení jinými, či dokonce „méněcennými“ národy, se vysledovat nedá.

Jenže i z popisů francouzských vojáků vyplývá, že bez poničených vesnic a měst a čím dál většího vyčerpání vojáků i civilistů se válčení neobešlo, a že semínko nacionalismu bylo (prozatím „jen“) zaseto. A to bylo zlé… Neuralgickým bodem se stalo pyšné Prusko, Napoleonem po kampani roku 1806 nemilosrdně ponížené. Tady vzrůstala vzájemná nenávist, pak se dostavily i fatální následky tažení do Ruska a úporné Napoleonovy snahy udržet „svá“, tak či onak spravovaná německá území násilím. A v bitvě u Lipska se císařovi jeho „Evropa“ začala definitivně hroutit…

Ale to byla vysoká hra, do níž prostí vojáci zasahovat nemohli. Akceptovali pak novou francouzskou vládu a byli ochotni pro ni pracovat, cítili však pachuť z neochoty Bourbonů uznat kvality Napoleonovy armády. Bezesporu oprávněně. Na druhou stranu, setřást krvavý stín revoluce, která mimo jiné vyvraždila skoro celou královskou rodinu, se Napoleonovi nepodařilo…

Nepochybuji, že ve francouzských zdrojích se najde ještě leccos zajímavého k překladu. Ovšem současně mne napadá, že v česky vydávaných vzpomínkách vojáků napoleonských válek převažují právě Francouzi, případně ti, co bojovali na francouzské straně, jako byl Wolfe Tone. Jiný pohled, konkrétně britský, zprostředkovaly, pokud vím, jen dvě memoárové knihy – od Alexandera Cavalié Mercera a Jonathana Leache. Jestli je to dané preferencemi a sympatiemi naší autorské „napoleonské buňky“ v čele s panem Kovaříkem (nic ve zlém samozřejmě) nebo jestli francouzští vysloužilci byli prostě nejpilnější autoři a napoleonský kult měl (a má) i po letech čtenářské, a tedy i obchodní kouzlo, nevím. Britských memoárů vyšlo v originále taky docela hodně... Zajímalo by mne ale, zda si své zážitky zapisovali rakouští vojáci, což by byl pohled zevnitř státního útvaru, jehož byly součástí i české země. Anebo vinou historického vývoje a rozpadu Rakouska-Uherska nebyla vůle tyto zdroje zpracovávat?

Knize se dají vytknout formální nedostatky: na čtení poznámek pana Kovaříka aby si člověk vzal lupu, tak malým písmem jsou vytištěné. Redakce navíc pustila některé gramatické chyby, jako třeba „Krátké cesty mi vrátili zdraví“ (str. 353), „Naši vojáci vzaly tento zvyk“ (str. 335), „Pruské jednotky obsadili naše vesnice“ (str. 254), či „Musel jsem princovi lidi najít“ (str. 56). Jinak ale doporučená četba.

Komentáře (0)