Začalo to někde v minulosti...

recenze

Synové člověka (2019) / wendy088
Začalo to někde v minulosti...
Ačkoliv je Arnaldur Indridason islandským autorem poměrně rozsáhlé sbírky knih, pro mne byl tento spisovatel dosud neznámý. A právě kvůli tomu jsem si nenechala ujít jeho novinku s názvem Synové člověka, která vyšla v originále již v roce 1997 a nyní s ní přichází nakladatelství Moba.
Indridasonovy knihy většinou představují protagonistu detektiva Erlendura, který nebude ani v této knize chybět.
Příběh začíná sebevraždou 40 letého muže Daníela, který již roky trpí schizofrenií a žije proto v ústavu. Právě když je u něj na návštěvě jeho bratr Pálmi, loučí se se svým životem skokem z okna a jeho zranění jsou neslučitelná se životem.
Ve stejné časové linii umírá i postarší učitel Halldór. Přivázaný žáruvzdorným lanem a politý kanystrem benzínu uhoří ve svém domě. Je jasné, že tohle na sebevraždu rozhodně nevypadá. Co může být motivem takto zrůdného činu?
Na první pohled tyto muže nic nespojuje, ale jen do doby, dokud nevyjde najevo skutečnost, že Halldór krátce před smrtí několikrát navštívil Daníela v ústavu a v minulosti byl jeho učitelem. Pálmi ale dlouho nemůže najít mezi svým bratrem a učitelem spojitost a trvá nějakou dobu, než se mu podaří dát dohromady jednotlivé střípky z doby před 25 lety, obzvláště, když nikdo z Daníelových spolužáků již nežije, což je obestřeno další záhadou.
Podaří se nakonec Pálmimu a týmu vyšetřovatelů v čele s detektivem Erlendurem dopátrat pravdy a objasnit tak temnou minulost?
Synové člověka nejsou úplně typickou severoevropskou detektivkou, kde je na každých padesáti stranách nalezeno mrtvé tělo. Autor zde poukazuje, že na Islandu není úplně běžná kriminalita a pokud i přesto k ní dojde, není zpravidla těžké dopadnout viníka. Tady jde ale o úplně něco jiného než vyřizování účtů či jednání z náhlého afektu. Napětí je stupňováno s každou stranou a i když od poloviny již čtenář ví, odkud vítr vane, troufám si říct, že samotný závěr je natolik překvapivý, že tohle zdaleka nemůže nikdy dopředu tušit.
I když islandská jména bývají složitější ke čtení, autor používá jména křestní, která až tak složitá nejsou. Závěr knihy je na můj vkus trochu zrychlený a přehnaný, ale přesto knihu hodnotím jako zdařilou severskou detektivku, která se čte sama, a mohu ji doporučit nejen těm, kdo tohoto autora mají v hledáčku.

Komentáře (0)

kniha Synové člověka recenze