Toto nie je ani len pokus o recenziu, skôr hodenie návnady

recenze

Dějiny čtení (2007) / freejazz
Toto nie je ani len pokus o recenziu, skôr hodenie návnady
Nie tak dávno, ale z osobnej perspektívy predsa len v praveku, som sa vďaka rečiam a potom náhode dostal k Borgesovej Knihe z piesku. Vyšla v Tatrane, v mizernom náklade a preto nedostupná. Ako väčšina dobrých kníh, vydávaných začiatkom osemdesiatych rokov. Tých 80 strán bolo pre mňa veľkým zjavením a darom. A titulná poviedka, ktorá výber uzatvárala, ma dostala do tranzu.
Nejako takto by som možno začínal knihu, ktorej by som dal názov Dejiny čítania.
Alebo by som si spomenul na literárneho kritika, ktorý na jednej Wolkrovej Polianke bohorovne tvrdil, že má prečítanú celú literatúru od Homéra po Heviera. Ľahko by sme ho nachytali na hruškách, nechcelo sa nám však o literatúre vadiť, ale baviť.
Alebo by som si mohol spomenúť na to, ako nadradene som sa o literatúre bavil s „analfabetmi“ ja sám. A myslel som si, že ma k tomu oprávňuje tých 10.000 zväzkov, ktoré som prečítal. Samozrejme, len blázon si môže myslieť, že by mohol byť kráľom a kraľoval by lepšie. Našťastie sa na to pozerám už inak. A som rád, že zo dňa na deň je viac a viac kníh, ktoré som ešte nečítal, že stále objavujem nových a nových autorov, ktorí ma privádzajú do vytrženia a poskytujú mi neoceniteľné rady a delia sa s vlastnými skúsenosťami.

Pred pár rokmi som takto v knižnici, v zúfalstve, že som nevedel nájsť nič, čo by ma zaujalo, prezeral regál v náučnom oddelení a našiel titul Knihovna v noci. Meno Alberto Manguel mi absolútne nič nehovorilo, ale nikdy som netrpel predsudkami voči neznámym menám.
To, čo som potom doma objavil, mi vyrazilo dych. Zasvätený sprievodca literatúrou, knihami a knižnicami, zasvätený v zmysle najvýznamnejších bratstiev a tajných spoločností, ktoré poznajú viac, než je dané poznať človeku, mi otvoril pohľad na famózny svet literatúry tak, ako som ju cez svoju čitateľskú slepotu dovtedy nevidel.

Ale ani o tejto knihe nechem hovoriť. Dostal som sa aj k Čtení obrazů a teraz mi na stole ležia Dějiny čtení, kniha, na ktorú nie je možné napísať recenziu. Bolo by to, akoby sa trpaslík pokúšal vyskočiť nad obra, obsiahnuť celý obzor a potom spokojne skočiť dole s vedomím, že už všetko videl.
Posúďte sami. Alberto Manguel je občan sveta. Doslova. Narodil sa v Buenos Aires. Detstvo strávil v Izraeli. Jeho vychovávateľkou bola Češka. Rodným jazykom angličtina. Žil v Taliansku a Rakúsku, medziiným. Má kanadské občianstvo, ale žije vo Francúzsku, obklopený 30 000 zväzkami svojej knižnice. Pre mňa v knižnom raji. Stačí nalistovať si ho.
Prvá kapitola Dějin čtení nesie názov Poslední stránka. Ponúka zoznámenie sa so svetom skúseného čitateľa, ktorý má v úcte každého človeka, ktorý vie čítať znaky. Tak totiž definuje schopnosť čítať. Pretože čítať sa dajú nielen písmená, zložené do slov, čítať sa dá aj z oblakov, hviezd, symbolov prírody. „Uctívání knihy je jedním z principů gramotné společnosti.“ Kniha sa pre Manguela stáva v prenesenom zmysle symbolom poznania.
Aké je to zložité so vzťahom čitateľ – kniha? Pomáha si slovami kanadského esejistu Stana Perskyho: „Čtenář musí mít milion životopisů.“ Dokonca sa musí, slovami Virginie Wolfovej vysporiadať s tým, že ak by každý rok čítal rovnakú knihu znovu, objavil by v nej vždy niečo iné, niečo, čo súvisí s jeho osobným a osobnostným vývojom. Túto skúsenosť môžem potvrdiť. Už viac ako 30 rokov čítam každú jar Hemingwayov Pohyblivý sviatok – a je to pre mňa vždy nová kniha. A podobne hovorí napríklad aj tatíček Masaryk, ktorý kedysi povedal, že človek nemusí čítať tisícky kníh, stačí, ak ich prečíta desať, ale poriadne. Alberto Manguel potvrdzuje aj moju ďalšiu osobnú skúsenosť: „Nepamatuji si, že bych se někdy cítil osamělý; při těch řídkých příležitostech, kdy jsem se setkal s jinými dětmi, mi naopak jejich hry a řeči připadaly mnohem méně zajímavé než dobrodružství a dialogy, které jsem četl v knihách.“ Zažil som slobodu, pretože „...měl jsem soukromí nejen při čtení, ale i při rozhodování, co budu číst.“ To je niečo, s čím sa pravdepodobne stretne len zopár šťastlivcov. Od prvých krokov ku knihám väčšinu z našincov „formuje“ rodina, prostredie, predsudky, príkazy a zákazy. A vôbec nemám na mysli index - zoznam zakázaných kníh, neslávne známy ešte zo začiatku 60. rokov 20. storočia. Pre veľa ľudí je predstava čítania knihy synonymom zabíjania času a neužitočnej zábavy. Často to vyústi až do vysmievania sa čitateľovi. Ak by trávil dlhé hodiny tupým pozorovaním pohyblivých obrázkov v televízii, nikto by sa nad tým nepozastavil, bolo by to normálne. Svoju úlohu tu zohrávajú aj deduškovia a najmä babičky. Deväťročný vnúčik, ktorý nemá dosť peňazí a zatiaľ ani zručností, by si rád prečítal trebárs Vinetoua alebo Deti kapitána Granta. Od babičky však dostane Macka PU alebo Bambiho. V knižnici sa nevie brániť dobrosrdečnému odporúčaniu tety knihovníčky, že „to ešte nie je pre teba“, odňatiu vysnívanej knihy a odvedeniu do oddelenia rozprávok. Na smrť nudných.
Aby som sa dostal späť k názvu a téme knihy. Autor v závere prvej kapitoly konštatuje: „Nepřipadalo mi, že dějiny literatury, tak, jak jim požehnaly školní příručky a oficiální knihovny, by byly něčím více než jen dějinami jistých čtení, třebaže starších a informovanějších než moje, avšak o nic méně závislých na náhodě a okolnostech.“ Preto sa rozhodol napísať dejiny svojho vlastného čítania, zbaviť sa falošného objektivizmu, ktorý existuje možno naozaj iba v laboratóriách, hoci aj o tom by sa dalo s úspechom pochybovať. Ponúka svoju životnú púť a skúsenosti s knihami, autormi, národnými a medzinárodnými literatúrami. Potvrdzuje, že čítanie je nebezpečná činnosť „nejen v totalitných režimech. Stejně jako ve vládních kancelářích a věznicích jsou čtenáři šikanováni i na školních dvorech a v šatnách.“ Čitateľ je nebezpečný, pretože myslí. A ten, kto myslí, je ťažšie ovládateľný. Preto „lidové režimy požadují, abychom zapomněli, a proto považují knihy za přebytečný luxus; totalitní režimy požadují, abychom nemysleli, a proto zakazují, hrozí a cenzurují; obojí obecně požadují, abychom byli hloupí a abychom své ponížení pokorně přijímali, a proto podporují konzumaci braku. Za takových okolností nemohou být čtenáři nikým jiným, než rozvratníky.“
Čo k tomu dodať? Zažili sme nedávno čas zákazov, príkazov, vymazávania mien i falšovania dejín v mene pochybných ideí. Zažívame dnes záplavu braku, v ktorom sa ťažko dokáže orientovať človek bez čitateľskej skúsenosti. Nie je dobré ani jedno, ani druhé. Najhoršie je, že kontinuálne prechádzame z jedného obdobia neslobody do iného obdobia neslobody. Knihy nás nespasia, spasiť by nás mohlo myslenie, lenže to bolí a ťažko sa dá naučiť. Dnes nežijeme v časoch Mateja Hrebendu, ktorého velebili za každú knihu, doručenú čitateľovi. Dnes by Matej Hrebenda ťažko prežil. Uvrešťali by ho ženské autorky, napríklad...

Mám za sebou prvých stoštyridsať strán úžasnej knihy, o ktorej viem, že by sa mohla stať mojím kompasom. A s pokorou pozerám na svoju domácu knižnicu, v ktorej sa krčí skromných pár tisíc titulov. Ale mám už aspoň nejaký základ a tak sa teším na ďalšie objavy Alberta Manguela.

Komentáře (4)

kniha Dějiny čtení recenze

Koka
20.02.2018

(nejen) pro freejazz: téměř ve všem souhlasím, kromě dvou věcí:
1. chyby - v čemkoliv, i v literárním překladu, by se neměly přecházet s nadhledem, neboť si tím jen zaděláváme na příští ještě větší problémy. Právě poukázáním na chyby se lze vyvarovat jejich opakování kupř. v dalším vydání téhož díla.
2. V mnou zmiňovaném příkladu přece nešlo o překlad. Čeština má poměrně dlouho a zřetelně kodifikovaná pravidla pro přepis jmen z azbuky, hebrejštiny, kantonštiny, perštiny atd. atd. Jméno Omara Chajjáma není v české kultuře - dle mého názoru - natolik neznámé, aby překladatelka Dějin čtení a odborný redaktor, který po ní text revidoval, museli nesnadno a zdlouhavě přemýšlet nad "překladem" jeho jména - o žádný překlad přece nešlo; stačilo pouze vzít jeho jméno ve tvaru již zavedeného přepisu do češtiny, který dávno "vynalezli" jiní, a použít. Spíše to na mě dělalo dojem, že o takovém autorovi překladatelka nikdy ani neslyšela, proto ani po české verzi jeho jména nepátrala, a jen převzala formát - zřejmě anglického přepisu - z cizojazyčného vydání.
Myslím, že "nepřekládat, ale použít již jednou přeložené" se má uplatňovat i při citování literárních děl v jiných literárních dílech: když už jednou byla kniha v češtině vydaná pod názvem Andělin popel, tak by kupř. neměla být v jiné z angličtiny překládané knize zmiňována jako Angelin popel, no ne? :=)

freejazz
20.02.2018

pro Koka:

umělecký překlad byl a vždycky bude výzvou a také věčným tématem diskusí. ovšem pro ty, kdo neovládají alespoň jeden ze světových jazyků, jsou překlady jedinou možností, jak si dílo cizí provenience přečíst. a proto beru překlady s rezervou. máte ovšem pravdu, že definitivní úprava knihy je stejným dílem i dílem odpovědného redaktora. když selže ten, je to pro knihu ztráta a pro čtenáře utrpení. a pro vydavatele výstraha. jak s tím kdo naloží, je jeho věc. ovšem spíš se potvrzuje můj dojem, že vydavatel si z toho moc nedělá a odpovědní redaktoři nedostojí svému titulu. a pro čtenáře není jiná možnost, protože málokdy se dočká / dožije nového (což ale není záruka, že lepšího) překladu.
takže to beru s nadhledem.

1987
19.02.2018

No, vyzera to, ze tato kniha mi vdaka tvojej recenzii (ano, viem, ze to recenzia nie je, ale je rano a ja este hladam seba, nieto slova) pristane na stole. Som si takmer isty, ze nebyt tvojich slov, nestretol by sme sa s nou. Skacem do Bazaru a dakujem.

Koka
18.02.2018

Ano, kniha je to nepochybně zajímavá a podnětná. Překladatelka jistě měla nesnadnou práci, a tak text - jak plyne z tiráže - ještě odborně revidoval (jaká to náhoda!) pán stejného příjmení. O to více mě zarážely ty nepřesnosti v názvech literárních děl a jménech autorů (námatkově si vzpomenu např. na Omara Chajjáma, který se do knihy nedostal v českém přepisu svého perského jména.)